Zdál se mi sen. Podivný sen, který hraničil s noční můrou. Byl to únik za svobodou, ale zároveň to byla agónie, kulka za kulkou mi projížděla tělem a zanechávala krvácející ránu. Běžel jsem, ale každá kulka mě zpomalovala, zatímco mé společníky zrychlovala. Nejdříve jsem byl mezi prvními a najednou jsem sotva viděl na posledního člověka, volal jsem o pomoc, ale nikdo mě neslyšel. V tom přišla další kulka, zasáhla mě do spánku, pálilo to, nevydržel jsem tu bolest. Zastavil jsem se, kleknul si na zem a pomalu si lehal.

Ležel jsem na boku, rány krvácely, ruku jsem natahoval k utíkajícím lidem a naříkal, když v tom se jeden z nich zastavil. Obratil se a vracel se mým směrem, ani jedna kulka ho netrefila, všechny šly mimo nás. Zavírali se mi oči, ale nutil jsem se držet je otevřené, dokud ke mně nedošla ta postava. Klekla si a natáhla ke mně ruku. Chytil jsem ji. Byla mužská, na dotek hladká.

„Bene..." zašeptal.

Zvedl jsem zrak, ale viděl jsem jen černou siluetu.

„Benjamine. Vstávej," žádal mě. Jeho ruka byla v té mé zcela mrtvá, bez stisku, jen se mě lehce dotýkala.

„Benjamine Locku. Vstávej nebo tě k tomu donutím," žádal mě rozechvělým hlasem. Nemohl jsem však stát.

Stále lehce držel moji ruku, dal svůj obličej nad můj a já konečně začínal rozpoznávat tu tvář. Stačilo vidět ty oči, černé, modré, fialové a magnetové. Oči Joshuy Huntera.

„Vstávej, Bene. Potřebujeme tě." Oči jsem měl už zavřené, snažil jsem se své tělo zvednout, ale nešlo to.

Chtěl jsem tedy otevřít oči, abych se Joshuovi omluvil, ale po otevření očí tam již Joshua nebyl.

Místo toho jsem viděl oslnivé, bílé, nemocniční světlo.