Prolog

Nikdy se mi nestalo, že bych se probudil do slunečného dne, kdy bych se mohl usmívat od samého začátku. Nikdy se mi nestalo, že by mě sluneční paprsky lechtaly na tváři nebo vypalovaly sítnici, pokaždé jsem se probudil do šedého, ponurého dne a pokud si ho chtěl zpříjemnit, musel jsem se vyhrabat z šedé deky, v šedém pyžamu přejít k oknu a odhrnout šedé závěsy, které zabraňovali slunci proniknout do mého pokoje. Každičká věc v mém pokoji byla šedá, každé mé oblečení bylo šedé. od spodního prádla, přes kalhoty, trika, až po zimní bundy a rukavice, Šedá barva mi byla určena již při narození a v šedé urně také bude uchováno moje 70ti leté tělo.

Kolikrát jsem se divil, že svojí kůži nemám vlastně šedivou, že do mé tkáně při narození nevpravili barvivo a mě tím neuskutečnili zcela šedým. Jediná výhoda šedé barvy spočívala v mých právech, povinnostech a budoucnosti. Šedí lidé nemohou sice vše, ale za to mají méně povinností, než takoví Žlutí nebo Fialoví lidé. Moje povinnost byla ve vzdělání, v dospělosti jsem měl vyučovat budoucí generace, měl jsem jim přinášet poznatky a seznamovat se s povinnostmi a zákazy. Musel jsem se ve městě zapojovat do kulturních záležitostí a po dvacáté druhé hodině nesměl vyjít z domu. Mohl jsem však ve volném čase chodit do muzeí, kin, divadel, ale nesměl jsem se podílet na jejich restaurování a komentování toho, co se dělo ve městě. To patřilo těm vyšším.  Také jsem měl mít dvě děti... Když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem se rozhodl, že bych chtěl syna a dceru v tomto pořadí. Syn by se jmenoval David a dcera Emily. Pokud by však nenamítala má žena a syna bych si přál k Modrým lidem. Měl by dobrý život, sice plný povinností, ale také plný výhod... Jeho žena by měla život plný výhod...  Jenže, jak jsem tak zkoumal statistiky pro rok 2113 – tedy pro rok, kdy by se měl můj syn narodit – bude v té době málo zemědělců, většina z nich půjde do důchodu. To by znamenalo, že na 80 % by šel můj syn k Zeleným, na 10 % k Červeným, stal by se tedy hasičem, což je tak na půl a zbylých deset procent by se rozdělilo mezi ostatní barvy.

Ani netuším, proč jsem ve svých patnácti letech přemýšlel nad tím, jaké bude mít můj syn povolání, jaký bude jeho život a tak. Jak jsem si mohl být jistý, že vůbec syna budu mít? Mohl bych mít dvě dcery a to by znamenalo jen to, že by patřily k Lososovým ženám, neměli žádná práva do svých 18 let, kdy by se zasnoubily s mužem, co si je vybere a dle toho se určily jejich práva. Náš stát byl k ženám nespravedlivý, ale už tomu tak bylo... Nedalo se nic dělat.

„Benjamine? Benjamine... Vstávej, přijdeš pozdě," z ranního rozjímání nad životem a sledování šedého stropu s šedým lustrem mě vytrhla sestra, která klepala na mé dveře. Sophia byla slušná, o čtyři roky mladší sestřička, k jejíž světle hnědým vlasům a několika pihám lososová barva absolutně neseděla. Ať si oblékla kalhoty, šaty, kraťasy nebo sukni s halenkou, vždy v té barvě vypadala zle. Ne ošklivě, Sophia byla v obličeji pěkná, tělíčko měla drobné, atletické, ale prostě se narodila, jako holka a to mluví samo o sobě. Do školy přestala chodit již minulý rok a začala se s matkou starat o domácnost, to byla její povinnost. Pět let povinné, školní docházky a posléze práce, vaření, praní, žehlení a uklízení... Takto až do jejích 70 let, kdy jako ostatní podstoupí Eutanazii a její tělo bude rozprášeno za kostelem Panny Marie na severní straně města.

„Už vstávám," hlesnul jsem směrem ke dveřím, ale ani nepohnul tělem. Nadále jsem sledoval pochmurný strop, v dlaních mnul lem deky a přemýšlel nad tím, co přinese nový den, nového týdne, nového měsíce.

•••

Každé ráno u nás doma probíhalo zcela stejně. První vstávala máma a Sophie, Sophie připravovala snídani a máma žehlila oblečení pro mne, mého bratra a otce. Připravili nám jídlo do školy, ustlali postele, vyprali prádlo a místo toho, aby si poté odpočinuli, se ihned vrhli na vaření oběda.

Jako druhý vstával otec, pokud tedy vstával ráno a neměl noční, či odpolední službu v nemocnici. Otec byl povoláním lékař, vždy na sobě nosil jen bílou barvu a to se též odráželo v barvě jeho a máminy ložnice. Máma vždy tvrdila, že udržovat lékařovu ložnici je namáhavý úkon, ale nebýt manžela lékaře, nemá tři úžasné děti. Víte, oni jiní, než Bílí tři děti mít nemohou.

 Přede mnou ještě vstával bratr John. Ten zase patřil k rudým, z jeho pokoje mě častokrát bolívala hlava a nechápal jsem, jak v té místnosti může vydržet. Vše mělo barvu krve, ohně, ale také západu slunce. Akorát v Johnových vlasech a očích nešel vidět oheň. Vlasy zlatavé po matce a oči hnědé po otci. Všichni tři jsme měli hnědé oči po otci a až na Johna jsme měli i jeho světle hnědé vlasy. Johnovi byl určen hasič a dle toho také vypadal. Pod bavlněným trikem se mu rýsovali svaly, rukávy objímali tricepsy a bicepsy, měl disciplínu a do roka se měl stát dospělým. V den svých osmnáctých narozenin si měl vybrat dívku, s kterou se do dvou let ožení a posléze s ní bude mít jedno dítě. Popravdě jsem si nebyl jistý, jestli to všechno John zvládne. John byl jiný, viděl jsem to na něm, jeden předmět, který mě vyučovali ve škole, byla právě psychologie a John byl prostě jiný. Jen prostě nevím, v čem byl jiný...

Poslední jsem samozřejmě vstával já. Byl jsem ze všech nejlínější a neměl jsem dvakrát v lásce, když jsem se s otcem, či Johnem předbíhal v jediné koupelně a hádal se o to, kdo nechal prázdnou krabici od mléka v lednici, a kdo tedy bude muset dojít pro nové.

•••

Po otevření kovové skříně a tichém zavrzání pantů se mi ukázal stejný obrázek, jako každé ráno. Úhledně naskládané komínky kalhot dle odstínu šedé, spodní prádlo v jednom šupleti, též perfektně vyrovnané a ponožky v druhém šupleti. Vyžehlené, označené pro jednotlivé dny. Košile viseli vlevo, bundy, vpravo. Svetry naopak ležely vyskládané dle odstínu - máma se prostě občas nudí, tak dělá cokoli, čím by si zkrátila dlouhou chvíli, třeba skládá oblečení dle odstínu - v pravé půlce skříně. Boty jsem měl vždy v dolní přihrádce, jedny lehké boty na léto, jedny vysoké boty s beránkem uvnitř na zimu a jedny prosté boty na jaro a podzim. 

Na výběr z oblečení jsem tedy moc neměl, vysoké, šedé ponožky, tmavě šedé, úzké džíny se světlým páskem a kovovou přezkou. Světlá, dokonalé vyžehlená košile, přes kterou jsem přetáhl pletený svetr s dvěma rozepnutými knoflíky na pravé lopatce. Byl to zajímavý svetr, rukávy měl delší, přesahoval mi přes pas a bylo v něm neskutečné teplo, nosil jsem ho rád. Nazul jsem si boty na jaro a podzim, do kožené, šedé tašky uložil učebnici algebry, psychologie a dějepisu, přehodil ji přes rameno a tím byl hotov, co se týče přípravy do školy.

Stačilo jen sníst míchaná vajíčka, vyčistit si zuby, učesat vlasy a stihnout autobus.

Relativně snadný plán se však ukázal, jako nesplnitelná mise. Ukázalo se totiž, že poslední vajíčka snědl bratr a já musel počkat na slaninu, ta na pánvi prskala dostatečně dlouho a já se tedy stihnul i kouknout na látku z psychologie. Veškerá snídaně ve mně zmizela rychlostí blesku a nemile mě pálila na jazyku, v krku, ba dokonce i v žaludku. Neměl jsem čas cokoli řešit, oheň v ústech jsem uhasil pomerančovým džusem a zmizel v koupelně. Není tajemstvím, že i můj zubní kartáček měl šedou barvu. Vlasy jsem učesal dle předpisu Šedivých - krátké vlasy na pěšinku více na pravou stranu - dle toho, jakou rukou píšete - a nesměli spadat dále, než pod čelo a také nesměli zakrývat uši. Ten účes jsem měl rád, byl jednoduchý a mnohokrát jsem nechápal ostatní Šedivé, jak mohou nosit dlouhé účesy, nepraktické.

•••

Už jsem chtěl vyběhnout z domů, pospíchat na 154 metrů vzdálenou zastávku autobusu, když mě ještě zastavila máma s hnědým sáčkem s jídlem a flaškou pití. „Dva toasty bez kůrky, jeden s Burákovým máslem a druhý s krůtí šunkou a pomazánkovým máslem. Jedno zelené jablko, jemně perlivá voda a na chuť dva kousky jahodového pendreku." sice mi bylo mámy líto, protože se jen starala o domácnost, ale její jídla, i obyčejné svačiny, byly vynikající.

Slušně jsem poděkoval, políbil ji zlehka na světlé tváře, také políbil Sophie, která již drhla pánev od omastku a unaveně zívala na okolní svět. Otci, který měl očividně, až odpolední službu jsem věnoval prostý pozdrav a mávnutí rukou.

Šedí nikdy neměli moc veliké nároky na sport a už vůbec ne na běh, proto mi dělalo vcelku potíže jen doběhnout na 154 metrů vzdálenou zastávku a nelapat přitom po dechu.

•••

S přítelem z dětství, který od nás bydlel jen kousek a měl to k zastávce blíže, jsem uzavřel dohodu, že do školy vždy pojedeme společně a rozdělíme se až na chodbě, kde se každý odebere do své třídy. Nigel, můj přítel, totiž patřil k Fialovým. Měl větší práva, než já, ale měl i více povinností, od 15 let se musel účastnit zasedání městské rady a hlasovat o jakýchkoli změnách. Patřil k Fialovým a jeho budoucnost patřila Médiím, novináři, či něčemu podobnému v tomto oboru. Kdo ví, třeba jednou bude starostou města... Kdybych mohl, volil bych ho.  Ale já nesměl, tak daleko mé pravomoci nesahali. Volit starostu města mohli jen Bílí, Fialoví a Žlutí – vědci. Největší pravomoci však měl člověk, který patřil k Hnědým.

To byl vůdce. Jmenoval se Julian Hunter, měl neomezenou moc, vládl formou „Cukru a biče." Jeho nejstarším synem a také následníkem byl jedna a dvacetiletý Joshua Hunter, velice se podobal svému otci, ale každý věděl, že jeho vláda bude vláda pouze biče. Druhým synem Juliana Huntera byl kluk stejně starý, jako já. Jeho jméno bylo Ryan. Nikdy se moc neukazoval veřejnosti, žil si vlastním životem . Kolovali zvěsti o tom, že je Ryan nemocný a pokud lékaři v jeho léčbě selžou, tak budou popraveni.  Takový byl vůdce Hunter, krutý, nemilosrdný, ale jeho rodina vládla světu od nepaměti. Lidstvo se nikdy nemělo tak špatně, aby se Huntery pokusili svrhnout.

Každým dnem jsem doufal, že právě můj otec není ten lékař, který se podílí na léčbě Ryana Huntera. Viděl jsem mnoho poprav a snažil se neodvracet zrak, ale kdyby měl být zabit můj otec... Můj zrak by nebyl jen odvrácen, mé oči by se zalily slzami, krev adrenalinem a srdce by prahlo po pomstě. Zemřel by můj otec, zemřel by i prezident Hunter a také bych určitě zemřel i já, byl bych popraven za zradu... Ze dvou rodin by zemřel otec a syn... Pomsta a dluhy srovnány.

Tichý hlásek mě však uklidňoval, že můj otec – interní doktor – neléčí prezidentova syna. Upřímně jsem pochyboval, že je Ryan Hunter nemocný...

•••

// Pokud by byl zájem, vytvořila bych menší tabulku o tom, jak se vlastně lid dělí na Barvy, jaké mají povinnosti a jaké zase práva...