Kapitola šestnáctá: Déšť olověných kulek

Miamori odešel a ani nečekal na moji odpověď. Nezajímala ho, jen pověděl to, co měl na srdci, řekl mi, že jsem pouhá voda místo mléka, v podstatě nejsem nic. Jen hloupá náhražka člověka, co měl být na mém místě, kdyby byl však živý. Ale v době, kdy Benjamin Mosby zemřel, se o plánu ještě nevědělo, netušili, jak by na to zareagoval a přesto… Mrtvý člověk pro ně byl lepší volbou, než já. Chápal jsem je.

Chtěl jsem ta slova pustit z hlavy, ale taková slova se vám zaryjí hluboko do paměti, nikdy nezmizí. Nikdy se nestane, že byste na ně nemysleli… Protože to bolí. I když víte, že nejste správný člověk, doufáte, že si to někdo o vás myslí… A pak zjistíte, že si o vás myslí to samé, co si myslíte vy o sobě. Bolí to více, než jakákoli fyzická rána. Psychická je mnohem bolestivější. Věřte mi.

Díval jsem se na ty muže a hledal v jejich tvářích odpověď na otázku, jestli si vážně myslí to, co mi řekl Miamori. Že jsem jen nekvalitní náhražka za člověka, co si nezasloužil zemřít. Můj zrak spočinul k Georgovi… Myslel si to samé? Nepřekvapilo by mě, kdyby si to myslel Joshua nebo kdokoli jiný, ale u George to bolelo. Měl jsem jistý cit ke starším lidem, jako byl pan Mosby nebo právě George – i když jsem ho neznal. Ke staří jsem měl úctu a bolelo mě pomyšlení, že mnou stáří opovrhuje natolik, že by mě nazvalo bílou vodou.

Napadlo mě, jestli si to také o mě myslí Avery. Ze všech lidí mi připadalo, že mu na mě záleží nejvíce. Joshuovi jsem byl ukradený, Miamori mě v lásce neměl ani trochu a ti ostatní se na mě také dívali podezíravě. Avery navíc také riskuje vlastní svobodu a život pro mého bratra… To už přeci něco znamená, ne?

Alespoň jsem v to doufal.

„Čas?“ zívnul někdo to slovo do větru.

„Čtvrt na dvanáct.“ Brouknul Joshua. Jeho pohled směřoval ke zdi, která se tyčila tři a půl kilometrů před náma. Viděl jsem jen vršek, strážní věže, světla, ale také občas nějaký stín, co kolem světla prošel. Věděl jsem, že všichni tam nahoře jsou ozbrojení, děsilo mě to. Zbraně, střelba, smrt. Snažil jsem se neklepat, snažil jsem se soustředit na místo před sebou, na naše stopy, stále jsem marně vyhlížel Avyho s bratrem a Axelem. Stále. A stále.

„Tak kde jsou?“ zeptal se Dean.

„Pryč… Ztraceni, zajati… Chceš další návrhy?“ povzdechnul si Danniel.

„Kapitán nebude šťastný, že mu nepřivedu parťáka do pokeru,“ odkašlal si Joshua lhostejným hlasem. Otočil jsem jejich směrem hlavu, díval se na ně s lítostí a zároveň vztekem. Zabili je dříve, než na ně vypálili první ránu. Bylo to… Kruté.

Musel jsem se do toho vložit. Byl jsem sice jen voda, ale i voda může ničit, brát, zabíjet… A také může mít vlastní názor. „Ještě mají čas, oni přijdou… Já to vím.“ snažil jsem sám sebe přesvědčit, že tomu věřím, ale upřímně? Měl jsem děsný strach a cítil úzkost. Kdyby John zemřel, cítil bych vinu za smrt vlastního bratra… A to nejde.

„Naivita?“ usmál se zlehka Miamori. Měl jsem chuť něco po něm hodit, ale úcta ke starším, která mi v Mortetasu byla vtloukávana mi to nedovolila.

„Víra,“ opravil ho George. Zlehkla pokývnul hlavou a usmál se na mě, ale upřímně. To zahřálo u srdce, třeba ve mně přeci jen jeden z nich věřil. Věřilo ve mně stáří a to bylo příjemnější, než kdyby ve mně věřil Joshua nebo Miamori, Dean, či Oliver.

„Už jsem vás upozorňoval na začátku, že na nikoho nečekáme… Mají monost nás najít, než odejdeme, pak jsou jejich šance u konce a…“ odkašlal se, přitáhl si mikinu více ke krku. „Dyštak jim na pomyslný hrob položíme květinu.“

„A tobě tu květinu pak položíme taky na pomyslný nebo normální hrob?“ zeptal jsem se plný vzteku a zloby. Měl jsem dokonce i krátkou předzvěst budoucnosti, viděl jsem, jak se Joshua zvedá ze svého místa a dává mi další facku za moji drzost. A on to vážně udělal, ale nebyla to facka, nýbrž rána pěstí do tváře. Uslyšel jsem tiché křupnutí a bál se, že mám nalomenou čelist. Bolest pulzovala celým tělem, a jako by to nestačilo, Joshua mě stejně jako v autě chytil za mikinu a vytáhl mě na nohy. Na krku mu naběhla žíla, jak se vztekal. Ostatní mlčeli a ani nedutali.

„Uvědomuje si, co vůbec říkáš, kluku?“ zavrčel, stisknul límec mé mikiny a pustil mě, nečekal jsem to, rovnou jsem se posadil na zem a položil si ruku na bolavou tvář. „Furt jsem Hunter. Furt jsem něco víc, než ty, a přesto mě tu urážíš?“ zlověstně se usmál. „Ne… Takhle to nepůjde. Miamori ti s jeho prořízlou tlamou už musel říct, co si o tobě všichni myslíme… Chceš riskovat, že nezemřeš kulkou v hrudníku, ale umlácen svými druhy?“ rozevřel náruč, co ž v té chvíli bylo dost iritující.

Hlasitě jsem polknul, našel v sobě zbytek odvahy a řekl to, co jsem si myslel. „Já nejsem jen bílá voda. Budu mléko, když mi dáte šanci.“

Tomu se Joshua zasmál, otočil se a kouknul na ostatní, kteří drželi rty pevně semknuté a báli se promluvit. „zvláštní… Já tě původně přirovnal k uhlí předstírající diamant…“ poškrábal se na zátylku. „Asi máme každý jiné priority,“ znova se zasmál a vrhnul na mě jeden nenávistný pohled.

Muži si mezi sebou začali šeptat, i George, po zbytek večera se mým směrem nepodíval. Ani jednou…

Odsunul jsem se od nich dál, promnul si bolavou tvář, která začala rudnou a schoulil tělo do klubíčka. Přemýšlel jsem, začal jsem si všímat Joshuových výkyvů nálady. Smál se, vztekal, byl smutný a najednou naštvaný. To nebylo ani trochu normální…

Možná to mělo něco společného s tím, že umírá.

•••

„Půl dvanáctý…“ řekl někdo s dalším z mnoha zívnutí.

Už jsem z toho byl vážně unavený. Oči se mi zavírali, oční víčka vážila snad sto kilo.

•••

„Už je čtyřicet pět.“ houknul někdo a tím mě probudil.

„Připravte se…“ zašeptal Joshua. Všichni se pomalu začali zvedat ze svých pozic. Joshua dal každému druhému baterku. Byl jsem mězi těma, co baterku neměli.

„Půjdeme na střídačku, s baterkou, bez baterky. Nerozsvítíte ji, dokud ji nerozsvítím já, rozumíte?“ zeptal se a přitom ukázal svojí baterkou přímo na mě. „První půjdu já. Poté Miamori, Dean, Danniel, George, Shawn, Oliver, Benjamin.  Budu vás vézt, až baterku zhasnu, na stejném místě ji zhasnete také. Za zdí se bude střílet, běžte přímo za mnou. Vím, kam se má běžet. Uslyšíte hlasy, uvidíte auta, to jsou uni. Muži v zelených uniformách, nikdo jiný. Jasný?! A…“ odkašlal si. „Na nikoho se nečeká.“ přitom mě spražil pohledem.

Otočil jsem se k místu, kudy jsme přišli. Žadné siluety postav. Ztáhnul se mi žaludek.

•••

„Padesát pět, jdeme!“ poručil Joshua, kopnul do batohu, který se rozhodl nechat na místě. „Až zhasnu baterku, klidně je odhoďte… Akorát vás budou zdržovat,“ pokrčil rameny a vyšel na kopeček.

Držel jsem se na konci skupinky, pomalu jsem vycházel, po čele mi stékal studený pot, srdce tlouklo jako splašené. Zeď se zvěčovala, žaludek jsem měl už o velikosti vlašského ořechu. „Já zemřu…“ zašeptal jsem si potichu. V hlavě mi dunělo, k tomu ta příšerná bolest hlavy…

„Avery… prosím,“ zašeptal jsem tichou modlitbu a snažil se potlačit slzy. Každá vteřina byla těžší a těžší. Každá vteřina snižovala pravděpodobnost, že Avery s mým bratrem dorazí…

Z kroku se pomalu stával běh, už jsem se musel také rozeběhnout, jestli jsem nechtěl ztratit ostatní z dohledu.

Zeď se mi zvěčovala každým krokem, obrovská, betonová stavba se strážnými věžmi a muži nad ní i pod ní.

A nejednou se ozvala střelba.

Nejdříve jedna rána, pak další a další a najednou z toho byl déšť olověných kulek.

Jediné štěstí, střílelo se na druhou stranu zdi.

-------

Odhaduji tak ještě dvě kapitoly? Možná tři, záleží na tom, jak moc popisu do toho dám...

A pak, bude konec první části :)