Kapitola šestá: Nejlepší studenti

„… Duševní porucha, která zapřičiňuje selhávání myšlenkových pocitů a sníženou schopnost vnímat emoce. Projevuje se sluchovými halucinacemi, paranoidními bludy a zmatenou řečí… Symptomy se projevují v rané dospělosti… Uhm… Dále…“ jednou rukou jsem se poškrábal na zátylku, zaklonil hlavu dozadu, sledoval čistě bílý strop a lehce poblikávající zárožku, přičemž jsem se snažil rozpomenout na další poznatky o schizofrenii.

„Dále?“ profesor Walter, který nebyl zrovna příjmný a jehož zkoušení nebylo o moc lepší, k tomu všemu poklepával dlouhými prsty o desku stolu, což dělalo velice nepříjemný zvuk a ticho v učebně ten zvuk ještě zesiloval. Odrážel se o stěny do mých uší a nepříjemně se v nich držel.

„No… Postižená osoba může zažívat halucinace, bludy zmatené myšlení a řeč?“ zamumlal jsem s hlavou lehce do strany.

„To se mě ptáte, či odpovídáte?“ nahrbil jedno z hustých obočí na jeho obličeji, přehodil si nohu přes nohu, ruce založil na prsou a povýšeně se usmál. Miloval trýznění studentů.

„Odpovídám?“ špitnul jsem se sklopením hlavy, ale snažil se zrak držet u profesora Waltera.

„Pane Locku,“ zavrčel, napřímil se, do ruko uchopil propisku a protočil ji mezi prsty. „Vaše arogantní mluva a koktavé odpovídání mě dost irituje…“ stisknul propisku, další nemilý zvuk, položil hrot propisky do kvalifikačního sešitu a zapisoval si. Byl to levák, nevšimnul jsem si, co přesně psal, ale nečekal jsem známku lepší, než průměrnou.

Tiše jsem si povzdechnul, sklopil zrak a ihned ho zvednul, protože mě zajímalo – ostatně jako každého v učebně – jaké je mé hodnocení. „Pane profesore? Mohu se zeptat jaké jste mi dal hodnocení?“ u jakéhokoli jiného profesora by mi ta otázka problém nedělala, ale u profesora Waltera ano. Měl jsem z jeho hodnocení strach. Přeci jen jsem si od prvního ročníku udržoval všechny známky na „nadprůměrně dobré“ a jen od profesora Waltera jsem onehdy dostal kvalifikaci z duševních poruch „nadprůměrné“ což mi poničilo jinak dokonalé známky.

„Dávám vám ‚nadprůměrně dobré‘. Víte toho víc, než ostatní cháska z týhle třídy dohromady, ale jestli mi tu budete příště koktat, dám vám o hodnocení méně.“ Výhružně poukázal prstem, přesto jsem se lehce pousmál, protože jsem hodnocení nečekal a raději se s poděkováním odebral na své místo.

Profesor Walter vyskočil na nohy, usadil se na katedru a ještě předtím, než se pustil do vykládání látky si neodpustil jednu ze svých poznámek. „Občas mám pocit, že tu všichni trpíte schizofrenií. Melete blbosti, jako třeba tady váš spolužák,“ prstem s okousanými nehty poukázal na mě. Kdybych si nehty sám nekousal, možná bych nad tím pokrčil nos. „Viděli jste snad, že někdy projevil emoce? Nějaké výraznější? Ne… Správně. Vlastně mi tu u zkoušení říkal jednu blbost za druhou, ale bylo to správně, jen mám pocit, že absolutně netuší, o čem nám tu mluvil, protože se vše učí jako hloupou básničku do hodin literatury.“ nad tím, jak mě urážel jsem sklopil hlavu a nijak jinak nereagoval.

„Ale je inteligentní, to mu musíme nechat,“ zakýval hlavou ze strany na stranu. Dvakrát se mi nelíbilo, že se profeosr Walter snaží rozebírat zrovna mě, když měl dalších dvacet adeptů, ale musle jsem mlčet, nic nenamítat a poslouchat diagnózu své duševní poruchy.

„Což když jsme u toho!“ lusknul z ničeho nic prsty, vzal ze stolu svůj klasifikační sešit, rozevřel ho, na orlovitý nos posadil brýle a s podepřenou hlavou zamumlal. „Profesoři byli požádáni, aby vybrali nejlepšího studenta z každého předmětu, z toho pak vybrali nejlepšího sudenta školy, poslali to dál, pak výběr z města, pak z kraje a nakonec z celého Mortetasu a zkráceně, pět nejlepších studentů bude prý vyznamenáno samotným Julianem Hunterem u soukromé večeře, co uspořádá pro…“ než řekl další slova, povýšeně se zasmál. „Naděje Mortetasu.“ Bylo to tak zlovolné, ale zajímalo mě to. Asi jako každý, přál jsem si potkat nějakého Huntera.

„Vážně večeře s Julianem Hunterem?“ zeptal se někdo ze třídy.

„Dle všeho ano… A ještě tam je jeden… Dva bonusy,“ kromě klasifikačního sešitu si profesor Walter pročítal ještě papír s informacemi.

„Jaké?“ zeptal se další člověk.

„Kromě večeře s vůdcem to bude večeře s celou jeho rodinou plus dalšíma čtyřma nejchytřejšíma a to druhé – mnohem lákavější. Julian Hunter chce těmto pěti studentům nabídnout možnost změnit své poslaní. Jste Bílý a chcete být Tyrkysovým? Žádný problém! Je to prý jedinečná možnost. Samozřejmě… Pochybuji, že tam bude nějaký Zelený, či Oranžový. Možnost spíše pro ty výše postavené, ale tím se nemusíte zatěžovat, student za naší školu je už dávno vybrán,“ mávnul rukou, odložil papír i sešit a podruhé již na mě ukázal prstem. „Navrhnul vás profesor Silver… A McCarter… Společně s ředitelem Brownem, profesorem Haenem a dalšíma… No, já navrhuji také vás, takže je rozhodnuto. Mám se vás zeptat, jestli se chcete ucházet o to místo u večeře, či to přenecháte nějakému jinému usmrkanci…“ nedokáži říct proč, ale znělo mi to spíše jako rozkaz než otázka.

„Jistě… Jistě, že chci,“ vykoktal jsem ze sebe bez viditelné emoce, ale uvnitř jsem byl šťastný, nevím proč. Možná proto, že kdybych uspěl, měl jsem vyhlídku na jiný život… Nemusel bych bít děti.

•••

Vynechal jsem oběd, po odpoledním vyučování zamířil domu a rovnou autobusem, bylo to rychlejší a já chtěl být doma dříve, než dorazí kdokoli jiný. Otec měl být do večera v práci, máma se Sophie mají úterní nákup a John se nikdy doma neukazoval před šestou večer.

Kdyby to nebylo nezdvořilé, rovnou bych ze zastávky běžel, vyběhnul po schodech, zamknul se ve svém pokoji a četl deník stále dokola, nepřestával, přemýšlel, vypisoval si poznámky a to tak dlouho, dokuc bych slova nepochopil do nejmenšího detailu.

První zádrhel však přišel ve chvíli, kdy jsem nemohl najít v tašce klíče. Druhý zase ve chvíli, kdy jsem se s nimi nemohl trefit do zámku a ten třetí… Bylo odemčeno, někdo musel být doma. Zklamaně jsem si povzdechnul, otevřel dveře, zul si boty, odložil tašku, klíče pověsil na vešák a snažil se zjistit, kdo je doma. Dle sportovních, červených bot jsem poznal, že John, což ani tolik nevadilo. Po většinu času jsem se s Johnem úspěšně ignoroval. Zarazilo mě však, že vedle jeho bot byly ještě jedny modré boty. Někdo z Modrých, ale kdo? Zamračil jsem se, otec nenáviděl, když k nám přišel jakýkoli náš kamarád. Tedy, z celé duše nenáviděl Nigela a pár Johnových přátel, ale ti patřili k Červeným nebo Zeleným, ty Modré boty jsem nepoznával.

Chtěl jsem alespoň pozdravit, pak zalézt do svého pokoje a nevylézt přesto, že mě bude rušit smích a klábosení z Johnova pokoje, doufal jsem, že se jen pro něco stavil, a že hned odejdou, ale… Něco mi říkalo, že tomu tak nebude.

Schody jsem bral po dvou, zaklepal na Johnovy dveře, zlehka je otevřel a ihned se ve dveřích zarazil. Vždy jsem totiž věděl, že je na mém bratroy něco jiného, zvláštního, možná i protizákoného. Ale doufal jsem, že se pletu a je to tím, že jsem prostě jiný já. Nebylo tomu tak, John byl vážně jiný a byl tak jiný, že jeho odlišení od ostatních bylo protizákoné. Vlastně se to nazývalo „zločin proti lidskosti.“

Když si uvědomíte, že právě ten člověk, s kterým sdílíte krev by měl být v té chvíli za své činy popraven, zastaví se vám srdce a ztuhnete. Stál jsem ve dveřích, díval se Johnovým směrem a nedokázal zavřít ústa. Viděl jsem to, co jsem viděl, krve by se mě nedořezalo.

Byla to dost iritující kombinace barev, červená a modrá. Dvě barvy, které náš mozek nedokáže zpracovat a proto si na ně nelze zvyknout, lákají zrak, zraňují mozek. Jako světlo pro mouchy, červená a modrá lákají náš zrak.

Můj bratr klečel na posteli rozkročmo, oblečený byl klasicky v červených džínách a upnutějším, bavlněném tričku. To by nebylo tak zlé, ale on se hrbil nad osobou pod sebou v tmavě modrých džínách bez trička. Pokud to někomu nebylo jasné podle barev, muselo mu být jasné podle stavby těla, že to vážně dívka nebyla. Vyhrknul jsem, čím jsem na sebe upozornil. Jak jsem na sebe sakra nemohl upozornit zaklepáním?! Moc tiché? Nejspíše.

První si mě všimnul kluk z Modrých, byl vyděšený, moc dobře věděl, že se dopouští zločinu, který se trestá smrtí a spatřil ho šestnáctiletý výrostek vzhledu dvanáctiletého tlamouna, co vyžvaní i to, co neví. Co se mu prohnalo hlavou? Že ho prásknu a vlastního bratra též? Že budu pak s úsměvem sledovat jejich popravu a budu se pyšnit tím, že jsem udal dva zločince? Ne… Tak to nebylo, ale on si to myslel. Odtrhnul od Johna rty, zapřel se rukama o jeho hrudník a shodil ho ze sebe. Vážně shodil, John spadnul z postele – což ze strany Modrého nebyla přehnaná reakce – Modrý se tvářil, že mě chce zabít abych nezazpíval, dostal se na nohy ve chvíli, kdy John zděšeně vykřiknul mé jméno a sám už stál na nohou.

Zmocnila se mě panika, vyběhnul jsem ze dveří, otevřel dveře od svého pokoje a chtěl zamknout, ale ve chvíli, kdy jsem dveře zavíral se do nich z druhé strany někdo mnohem silnější zapřel. Snažil jsem se zatlačit a dveře zavřít, ale dva sedmnáctiletí, co mají více tělesné výchovy než šestnáctiletý Šedivák, mají mnohem více síly a dveře lehce otevřeli.

Stál jsem proti nim, připadal si jako mravenec, kterého chce usmrkané dítě zašlápnout a snažil se bránit slovy: „Budu mlčet, já to nikomu neřeknu!“