Kapitola třináctá: Pro svobodu

„Hele, až tě vyberou na toho nejlepšího studenta a budeš na tom jídle s prezidentem… Koupíš si nový oblečení, že jo?“ skoro mě prosil.

„Proč bych si měl kupovat oblečení?“ zeptal jsem se nejlepšího kamaráda a snažil se na sebe podívat. Na svém oblečení jsem neviděl nic špatného, bylo sice starší, větší, ale vyhovovalo mi a rád jsem v něm chodil.

„Protože budeš večeřet s prezidentem a vypadáš jako šupák?“ odpověděl mi na otázku otázkou, zakousnul se do svého sendviče a přitom poukázal na moji maličkost. „Vážně, Bene, třeba ti otec nějaký peníze dá… Je to vyjímečná událost.“ O svém otci jsem nechtěl ani slyšet a o nakupování nemohla být řeč, zbytečné. A navíc, jedináček Nigel si mohl kupovat nové oblečení prakticky kdykoli, já ne…

„Nemusím s ním večeřet… Jenom jeden z města. Nebudu ten nejlepší,“ nebo budu… Ale to už nebudu v Mortetasu.

„Podl mě ano,“ Fialový se mě snažil povzbudit, pousmál se, zalovil v hnědém sáčku a vytáhl druhou půlku sendviče, který mi podal. Byl však se sýrem a já sýr nikdy neměl rád. Zakroutil jsem hlavou a raději tedy sáhnul po své nakrajené mrkvi. „Chytřejší člověk neexistuje.“

„Já zase nepotkal nenažranějšího,“ pronesl jsem, když jsem si spočítal, kolik toho vlastně Nigel má k obědu. Pořádal již druhý toast, v sáčku měl ještě jeden a půl, všechno to zapíjel džusem a cítil jsem ještě pomeranč. Nějak mi začalo docházet, proč je proti mně Nigel tak… Obrovský. Nebyl tlustý, byl hodně vysoký a ve vývinu… Měl jíst, já taky, ale… Nějak jsem neměl hlad.

„Vážně si poslední dobou nějakej nervózní a ne zrovna příjemnej.“ Zašeptal po chvíli ticha do svého jídla. Odložil toast do sáčku, zabalil ho a uklidil do tašky. „Co se s tebou děje?“

Nechtěl jsem nejlepšímu příteli lhát, stejně jako jsem mu nechtěl říct pravdu. Pověděl jsem zase vše jen na půl. „To kvůli Johnovi…“ sklopil jsem přitom zrak, sledoval své spojené ruce v klíně a šoupal nohama o stůl.

„Třeba ho nepopraví,“ mohl mě zkusit povzbudit tím, že by řekl, že mého bratra nepopraví. Ale to by lhal, řekl třeba a stejně věděl, že lže. Každého za tenhle čin popravili, bez vyjímky. Dle jedné knihy popravili i Huntera, ale… To musela být lež. Ten Hunter určitě nikdy neexistoval!

„Popraví…“ nechtělo se mi to dál rozebírat, dvěma prsty jsem z čela odhrnul pár pramenů světle hnědých vlasů, kouknul se na Nigela a prosil ho, abychom se bavili o něčem zcela jiném.

Ale nebavili jsme se o ničem, místo toho jsem tak nějak dojídali své jídlo a přemýšleli nad vlastními problémy a zaobírali se jen svými myšlenkami.

„Táta mi včera říkal, že…“ zpozorněl jsem, Nigel konečně začal mluvit. „Joshua Hunter je u nás ve městě… nebo tudy minimálně projížděl, včera ho pár lidí vidělo s jeho Strážcem.“ Na chvíli se mi zastavilo srdce, ale nakonec to vše bylo vcelku neškodné.

„Vážně?“ zeptal jsem se co nejvíce překvapeně to šlo.

„Prej ano… Ale já ho neviděl,“ povzdechnul si Nigel. Ani nevím, jestli to bylo dobře nebo ne. Každý chtěl vidět nějakého Huntera, ale… V téhle chvíli?
„Něco mi říká, že h vlastně ani vidět nechceme…“ zamumlal jsem si spíše pro sebe, ale Nigel to slyšel.

„Jak to myslíš?“ zeptal se.

„Slyšel si o něm toho dost… Je krutý,“ šeptnul jsem s hlavou stále skloněnou.

„Ale je to Hunter!“ málem jsem se i zasmál. Vzpomenul jsem si totiž na předchozí noc a na to, jak se Joshua za bytí Hunterem vlastně nenávidí. Vypadalo to tak.

„Ale je krutý,“ obhájil jsem se. A takto to šlo ještě párkrát za sebou, nesmyslný dohad o někom, kdo umírá, aniž by to náš svět věděl…

•••

„Půjdeš dnes alespoň do knihovny?“ zeptal se Nigel po obeznámení, že dnes ven nepůjdu, ale raději půjdu domu. Byl dost překvapený, když jsem zamítnul i knihovnu, do které jsem chodil každý pátek.

„Tak fajn,“ zabručel si Nigel tiše, sebral ze země svoji tašku a byl připraven k odchodu z jídelny, aby mohl jít do knihovny.

„Nigele,“ zavolal jsem na něho, sebral vlastní tašku a ještě ho doběhnul. „Vyřídíš něco panu Mosbymu?“ zeptal jsem se co nejtišeji.

„Co?“

„Že mu vypůjčené knihy vrátím později… Jestli by mu to nevadilo…“ byl to neškodný vzkaz, ale… Kdy jsem ti knihy měl vrátit? Nikdy… Už nikdy jsem ti knihy nemohl vrátit, protože bylo za patnáct minut třetí hodina a měl jsem tedy načase, abych vyrazil ke skladišti.

„Tak fajn… Měj se.“ S těmi slovy zmizel. Sledoval jsem tu fialovou košili, jak mizela mezi ostatními barvami, jak se zmenšovala a nakonec zcela zmizela ve dveřích.

•••

Doufal jsem, že bych mohl ke skladišti dorazit první, že by se nečekalo zrovna na mě, skoro jsem běžel, chtěl jsem jet i autobusem, ale stejně jsem přišel poslední. Před skladištěm stálo nákladní, zelené auto a u kufru auta stála skupinka sčítající sedm lidí různých barev. Se mnou to bylo osm, Avery měl za úkol dostat mého bratra a Axela ven, znervózňovalo mě to, velice.

„A tady máme špunta.“ Houknul Joshua s rozevřenýma rukama, jako by mne snad rád viděl. „Rozloučil ses s rodinou?“ zeptal se ihned, jak jsem zastavil pár kroků od něho.

„Ne…“ šeptnul jsem.

„To je dobře,“ tušil jsem, že to byl chyták, kdybych se rozloučil, věděli by, že se někam chystám… Ale já se nechystal, jak si mysleli…

„Když jsme tu všichni, mohli bychom už vyrazit, ne?“ zeptal se Shawn ve Fialovém tričko se stejně barevnými džínami.

„To s námi jako jede dítě?“ zeptal se překvapený Oranžový, ktrého jsem ještě neznal. Měl uhlově černé vlasy a zešikmené oči, ze všech mužů byl nejmenší, ale přesto vyšší než já.

„Taky se mi to zrovna nelíbi, Miori, ale je tomu tak…“ houknul k němu Joshua se založenýma na rukou. „A ano… Vyjedeme, čím dříve budeme na místě, tím déle budeme mít na odpočinek.“ Joshua se zdál dost unavený, pod očima měl kruhy, vlasy rozcuchané a oblečení neupravené.

„Inu… Dobrá,“ pousmál se George zlehka, byl oblečený v pracovním oblečení, což byly zelené monterky, zelená mikina a vysoké, tmavě zelené boty. „Pojďte…“

Od začátku mi bylo jasné, že budeme sedět v nákladovém prostoru auta. Vonělo to tam po ovoci a zelenině, všude samé bedny a vzadu místo, kam jsme se měli posadit, pro jistotu nás obestavil bednama, aby nás případná kontrola neviděla. „Je tam tma,“ poznamenal někdo, jehož hlas jsem si nedokázal přiřadit.

Místo odpovědi však Joshua vytáhnul baterku, ještě několik dalších měl v batohu, vlezl do auta první, usadil se do kouta a rozsvítil ji. „Stále je tu tma?“ odseknul a pokynul, ať se naskládáme do auta.

Vmáčknul jsem se mezi Mioriho a Deana, objímal si rukama kolena, bradu si o něm opíral a přitom naslouchal rozhovorům ostatních. Mluvili o sobě, práci, o rodinách, jen já neměl čím přispět. Byl jsem jen dítě, co bylo moc dlouho ve společnosti dospělých, nic jsem nechápal a věděl jsem ještě jméně. V hlavě mi tepalo, tělo se třáslo přesto, že jsem se sotva mohl pohnout. Dlaně se mi potili, čelo rosilo a brněla mě chodidla.

„Všichni toho obětujeme více, než je možné…“ pověděl někdo, už nevím kdo. „Děti, ženy, bratry, sestry, matky a otce… Je to… Oběť, kterou musíme podstoupit pro svobodu.“

„Brzy jim tu svobodu taky dopřejete,“ Joshua mluvil do prázdna, jen tiše reagoval, ale jinak mlčel, nechtěl se zapojovat do konverzace o rodinách, když tu svoji prakticky nesnášel.

„A co když ne?“ položil jsem první otázku za několik hodin jízdy.

Všichni se na mě koukali, jen Joshua byl stále pohledem někde jinde. „Tak budeme sobečtí. Když to nevyjde, budeme si užívat vlastní svobodu a doufat, že se budou v Mortetasu mít alespoň trochu dobře.“