Kapitola třetí: Čtyřicet ran

Držel jsem ucho na dřevěných dveřích, chvíli jsem se snažil i dveře vyrazit, ale dopadlo to pouze tak, že mě bolelo rameno a dveře se nepohnuly. „Pane Mosby… Pane Mosby, prosím, to není vtipné, pustě mě,“ klepal jsem na dveře, ale nikdo mi neodpovídal.

Klepaly se mi ruce, z ničeho nic mi také začala být zima. Ruce jsem schoval do rukávů svetru, opřel se o zeď a pomalu se svezl k zemi, kolena jsem si přitáhl k obličeji a opřel se o ně čelem. Nelíbilo se mi to, nenáviděl jsem uzavřené prostory, jakmile někde chybělo okno nebo bylo zamčeno, přemohl mě strach a úzkost – klaustrofobie – klepal jsem se, jako osika, modlil se za návrat pana Mosbyho a snažil se nezvracet. Žaludek se mi obracel, nevěděl jsem, proč a už vůbec jsem netušil, co se v tom žaludku obracelo. Mé poslední jídlo byla snídaně a pak pár kousků rozmačkaného toastů s burákovým máslem.

Jednou rukou jsem si držel bouřící se břicho, druhou rukou si chtěl vytrhat vlasy, oči jsem držel křečovitě zavřené a zrychleně dýchal. Ty stěny se přibližovaly! Slyšel jsem to, stěny skřípaly a postupně se sunuly mým směrem, tvořily se na nich praskliny, chtěly mě rozdrtit.

Matně jsem se vzpomínal na to, kde můj strach z uzavřených prostorů vznikl.  Pamatuji si akorát to, že jsem byl velice malý. Sophie mohlo být pár měsíců, můj věk se tedy pohyboval kolem čtyř nebo pěti let, rád jsem se svým bratrem Johnem hrál na schovávanou. John počítal do třiceti a já se běžel schovat, v prvním patře našeho domu je malá místnost, kam obvykle máma schovává košťata, mop a podobné věci, je tam taky police s hadry a pár dalšími kousky látky, dolní police byla vždy prázdná, vlezl jsem tedy do kumbálu, zavřel za sebou dveře a schoval se do dolní police. Otec, který netušil, že hrajeme na schovávanou a všimnul si špatně zavřených dveří – vždy se museli zamykat, jinak se otevíraly – zabouchnul je, zamknul a mě tam nechal zavřeného.

John mě hledal půl hodiny a následně hledání vzdal, šel na večeři a dokonce i otec nad mým zmizením mávnul rukou. Mysleli si, že jsem podváděl a běžel se schovat někam ven, a že se vrátím. Ale já se vrátit nemohl, klepal jsem pěstičkami do dveří, ale neotevřeli se, tma, těsno, vlhko a bezmoc.

Od té doby jsem nikdy nehrál na schovávanou a vyhýbal se uzavřeným prostorům, byl to ošklivý zážitek.

Ač se mi nechtělo, začal jsem usínat, bylo to divné, měl jsem strach, cítil jsem úzkost a sevřený žaludek, ale přesto se mi klížili oči a chtěl jsem spát. Snažil jsem se je držet otevřené, ale bylo to těžké. Ve chvíli, kdy jsem začínal věřit tomu, že budu v místnosti zavřen přes noc, jsem zaslechl odemykání dveří. Zpozorněl jsem, vyskočil na nohy a snažil se ignorovat bolest hlavy a knedlík v krku. Do místnosti vstoupil pan Mosby, v rukou držel hnědý balíček a dával si očividně pozor na to, aby ho nikdo neviděl vstupovat do místnosti. Také zamknul dveře – opět – a klíč strčil do náprsní kapsy saka.

„Pane Mosby… prosím, pustě mě… Je mi špatně, prosím…“ chroptěl jsem ke starému muži, opět jsem se svezl k zemi, chytil si kolena a ani nedoufal v to, že by mě pan Mosby pustil ven.

„Ne,“ ztuhnul jsem, vyděšeně se podíval směrem pana Mosby a zatajil dech. „Něco tu pro tebe mám…“ zabručel tiše, dvěma prsty poklepal na hnědý balíček, jako by byl velice tajný.

„T-o jste mi mohl dát u re-cepce,“ vykoktal jsem ze sebe nervózně, pomalu jsem se začal zvedat ze země, nevypadalo to, že bych musel v místnosti zůstat ještě dlouho. A to bylo nejdůležitější.

Ve chvíli, kdy jsem se však zvedl ze země a stál pevně na obou nohách, starý pan Mosby vykročil mým směrem, na hrudník mi zatlačil hnědým balíčkem, instinktivně jsem ho chytil, nechal položený na hrudníku a prohlížel si ho. Starý pan Mosby mi ihned, jak měl volné ruce, zatlačil na ramena, přitiskl mě ke zdi a jednou rukou mi prudce zvedl hlavu, abych se mu díval do očí. „Benjamine… Dívej se na mě!“

Něco mě nutilo mít oči zavřené, oční kontakt byl z takové blízkosti… Děsivý. „Benjamine!“ zakřičel na mě, to už jsem oči otevřel, nejdříve párkrát zamrkal, pak se snažil dívat jinam, ale nakonec jsem se dokázal na pana Mosbyho podívat. „Benjamine…“ nadechl se, ale nic dál neřekl, jen na mě koukal a na krátkou dobu svůj zrak zaměřil k hnědému balíčku, který šel pod mými prsty cítit úplně, jako knížka. Musela to být knížka.

„Ano?“ šeptnul jsem po delší době ticha.

„Umíš udržet tajemství?“ zeptal se mě. Souhlasně jsem přikývnul. „Víš, co znamená číslo dvanáct?“ zavrtěl jsem hlavou. „Je to počet dní… Dvanáct dní, chápeš to?“ opět jsem zavrtěl hlavou. Dvanáct dní mi nic neříkalo. „Benjamine,“ seknul pan Mosby, jednou rukou se přestal opírat o mé rameno, místo toho si sáhnul na krk a zatáhnul za řetízek. S několika cinknutími vylezl prsten zavěšený na stříbrném řetízku. Velice se podobal tomu, co jsem viděl na profesorovi Silverovi. „Je to počet dní, chápeš?“ tentokrát jsem přikývnul souhlasně, ale stále nechápal, co tím chce básník říci.

Zhypnotizován jsem sledoval prsten na krku pana Mosbyho, byl totožný s prstenem profesora Silvera a tentokrát jsem viděl i rytinu. Lidská pěst svírající šíp. „Benjamine,“ za tu minutu jsem slyšel své jméno vícekrát, než za celý život, děsilo mě to, velice. „Otevři ten balíček.“ poručil mi. Pro aspoň částeční úlevu ode mě odstoupil, měl jsem tak trochu osobního prostoru, který jsem využil k tomu, abych mohl roztrhnout hnědý papír a odkryl tak knihu pod ním.

Kniha byla na dotyk drsná, obálka zlatá s oloupanou barvou na falešné kůži. Hřbet potrhaný, hrany omlácené a listy zohýbané, nažloutlé. „Co je to?“ zeptal jsem se prohlížejíc si knihu, neměla jediný nápis, byla to pouhá kniha.

„Je to deník. Deník z roku 2008. Sto let starý deník jedné dívky. Chci, aby sis ho přečetl, Benjamine.“ krátce jsem se podíval na pana Mosbyho, posléze na deník, otevřel ho a přečetl si pár náhodných řádků. Písmo bylo psané tenkým, černým perem, které už pomalu vybledlo, po stranách byly škrtance, text byl šikmý, přeškrtávaný. Od pohledu mi bylo jasné, že deník psala dívka.

„Je to deník psaný… Manželkou vůdce?“ první, co mě napadlo. Těchto přepisovaných deníků bylo mnoho, ale ten, co jsem dostal do rukou, nebyl přepisovaný.

„Ne, je to deník dívky, která se jmenovala Susan a žila… Žila ve státě jménem Anglie.“ zvědavě jsem pozvedl zrak, o Anglii jsem nikdy neslyšel.

„Co je Anglie?“ položil jsem otázku, co jsem měl na jazyku panu Mosbymu.

„Stát… už zanikl, Benjamine, prosím… Závisí na tom život. Přečti si ten deník.“ semknul ruce, kdyby neměl problémy s koleny, možná by si i poklekl a žádal mě o přečtení onoho zlatého deníku.

„Dobře…“ neměl jsem nic proti tomu, abych si přečetl další knihu. Chtěl jsem si ji uklidit do tašky, když moji ruku chytil pan Mosby, deník mi málem vylétl z ruky, ale udržel jsem ho.

„Benjamine,“ opět vyslovil mé jméno. „Ten deník… Nikomu o něm nesmíš říct, chápeš?“ nazvedl jedno šedivé obočí, jeho vzhled nabral ďábelské podoby, což mě donutilo hlasitě polknout. „Je to tajné, není to… Není to povolená kniha, nikomu ji nesmíš půjčit, nikam ji neber, uschovej ji, přečti ji a pak mi ji přines…“ ukončil větu, ale ne své podmínky, to jsem cítil.

„Proč?“ zeptal jsem se. Jako odpověď mi přišlo poklepání na prsten, který visel panu Mosbymu na krku.

„Protože dvanáct dní… Za dvanáct dní se vše změní.“ v hlase pana Mosbyho jsem cítil chlad, úzkost a radost.

„Co?“ zeptal jsem se polohlasem.

„To ti řeknu, až ten deník přečteš. Za tři dny, v šest hodin večer na této adrese,“ do ruky mi podal bílý papírek s adresou. Přemýšlel jsem nad tou ulicí, matně jsem ji hledal v paměti ve městě a po chvíli na to přišel. Před sedmi lety vypuknul v severozápadní straně města požár. Shořel velkosklad nábytku a od té doby se polorozpadlé budovy nikdo neujal. Jediný sklad v ulici, nikde jinde nic nebylo. Musel to být ten sklad.

„Pane Mosby? Proč o tom deníku nemohu nikomu říct?“ položil jsem poslední otázku, kterou mi pan Mosby dovolil položit.

„Protože žiješ v Mortetasu… Proto, Benjamine.“ šeptnul, vytáhnul klíč, odemkl dveře a vystrčil mě z nich ven. Než jsem se však stačil otočit, dveře se zabouchly, zamkli a já mohl tedy jen koukat na dřevěné dveře s tisícem otázek. V rukou jsem držel deník, přendával si ho z ruky do ruky, přešlapoval z nohy na nohu a ptal se na jediné. Proč?

Deník jsem uklidil do tašky, nervózně se rozhlédl kolem sebe, stisknul rty do úzké linky a raději vykročil domu. Ruce se mi chvěly, podlamovala se mi kolena a stále jsem měl stažený žaludek. Klaustrofobie mě nepřešla ani poté, co jsem vyšel na vzduch. Místo toho mě přepadla úzkost z toho, že jsem stále sledován. S deníkem v tašce jsem byl však ještě nervóznější.

•••

Cesta domu byla rychlejší, než normálně, ihned po otevření dveří jsem ucítil dezinfekci. Mnoho dezinfekce. Stáhl jsem ze sebe boty, s pootevřenými rty vstoupil do kuchyně, kde jsem spatřil svého bratra s otcem. Johnovi ruce byli rudé, s krvavými šrámy, nateklé a třásly se, otec je ošetřoval. Zaslechl jsem jen část jejich rozhovoru. „Proč si ho srazil?“

„Neviděl jsem ho…“

„Odmítání nosit brýle ti stálo za čtyřicet ran?“ štěknul otec, zrovna jsem vycházel po schodech do prvního patra. Zastavil jsem se, slezl o pár schodů níže a opět nakouknul do kuchyně. To John byl ten červený, co ráno srazil Modrého na zem.

„Profesor Walter mi brýle na běh zakazuje…“ zaúpěl bolestí John. Bylo ošklivé vidět vlastního bratra trpět a horší bylo vidět tu nenávist v otcových očích…