Kapitola sedmnáctá: světlo na koncích tunelu

Všichni strážci na zdi se museli seběhnout k druhé straně zdi a opětovat střelbu na druhé vojáky, kteří chtěli pouze odpoutat pozornost od našeho útěku.

Strachem jsem měl tělo celé ztuhlé, ale musel jsem běžet. Bylo to tak těžké, nikdy jsem se nehodil na sport a tentokrát to bylo ještě těžší, každý krok byl, jakobych měl nohy zalité v betonu, v rukou držel závaží a na zádech nesl dvacetikilový bateh plný kamení, co mě bodalo do zad. Nesměl jsem se však zastavit, kdybych se totiž zastavil – zemřel bych. A to jsem nechtěl.

Přesto jsem se musel při běhu občas otočit a to znamenalo zpomalit. Pomalu jsem začínal Olivera, který běžel předemnou, ztrácet z dohledu, ale Avery s Axelem a Johnem nikde. Srdce mi poskočilo strachem, zatnul jsem zuby, udržel slzy a přidal. Snažil jsem se držet Oliverovi v patách, v uších jsem slyšel vlstní tep a přitom zvonkohru kulek, bylo mi z toho na zvracení. Co když na té zdi a za ní umírali lidé? Kvůli nám? Kvůli mně? Když si to uvědomíte, není to ani trochu příjemné, akorát vás to ještě více znervózní a vy zakopnete.

Vážně jsem zakopnul, ale na poslední chvíli jsem vyrovnal rovnováhu a akorát zavadil rukou o zem. Vepředu jsem si všimnul Joshuy, jak se zastavil u shluku kamenů, jak říkal, snažil se otevřít padající dveře, ale nešlo to, doběhl jsem ho, vrazil mi do rukou baterku a tahal za dveře, Dean s Oliver mu pomáhali, hekali u toho, ale dřevěné, staré dveře se nechtěli pohnout.

„Do háje s tim!“ zavrčel co nejtišeji Joshua, odstrčil všechny ostatní a prostě na dveře skočil. Pod jeho vahou dveře povolily, ozvalo se křupnutí dřeva a Joshua se propadnul do tunelo, zmizel v díře, někdo do ni posvítil baterkou a já tak spatřil Joshuu, co seděl na hromádce popraskaného dřeva asi dva metry hluboko.

„V pořádku?“ houknul George. Joshua jen zvednul prst, naznačil tím, že je v pohodě a přikázal mi, abych mu hodil baterku. Hodil jsem ji, on ji rozsvítil a ukázal tak na žebřík, co vedl ve stěně.

Postupně jsme po něm začali šplhat do jámy. Lezl jsem poslední, takže jsem měl nejvíce času a mohl jsem se tedy rozhlížet po okolí a vyčkávat na Averyho. Ale ani dvě minuty, co mi byly spokutnuty nepomohly. Avery nikde, zatnul jsem zuby a lezl do tunelu za Oliverem.

Posledních několik příček jsem skočil, dopadl jsem na kluzké, popraskané dřevo pokryté mechem a sklouznul po něm. Posadil jsem se na zadek, zaúpěl, když jsem ucítil, jak se mi třísky zarývají do dlaně, ale nenechal to znát. Oliver mi věnoval jen krátký pohled, posvítil na mě baterkou a pak procedil skrze zuby co nejtišeji, že musíme běžet.

Nečekal však na mě, vyběhnul. Se svojí výškou se musel v tunelu už lehce krčit. Miamori, Dean a já jsme ještě nemuseli, ale ostatní ano. Celý tunel byl vykopaný lopatami, cítil jsem studenou zeminu, viděl kroutící se žížali a viděl také prorůstající kořeny rostlin, keřů a malých stromků, co rostly podél zdi.

Mohl jsem uběhnout za světlem dobrý půlk kilometr, když jsem začal ztrácet dech, všichni již zvolnili běh, ale ten můj byl vážně pomalý. Dokonce jsem i několik kroků šel, ale Oliver na mě zakřičel, ať běžm nebo to se mnou dopadne špatně.

Vzal jsem si jeho slova k srdci, zatnul zuby, posbíral zbylé síly, snažil se nemyslet na to, že až vyběhnu za zdí, tak budu pod nekonečnou palbou kulek, ale raději myslel na to, že poznám svobodu a možná i přežiju.

Bylo mi však souzeno zakopávat, dokázal jsem zakopnout i o vlastní stín a tentokrát jsem o něho vážně zakopnul. Vyheknul jsem, spadl na zem, ruce zaryl do vlhké hlíny a sledoval, jak se mi Oliver ztrácí za mírnou zatáčkou, která musela být vykopána kvůli kameni, co byl v zemi. Všimnul jsem si, že jeden kus stěny je tvrdý a obroušený – kámen – dle toho jsem vyvodil tu teorii o zatáčce. Ocitl jsem se ve tmě, zvedl jsem se a netušil, co dělat. Jednu ruku jsem položil na zeď a vedl se podél ni.

Jenže to bylo pomalé, nemohl jsem běžet, ještě bych si ublížil více, než pár třísek do ruky. Předemnou jsem slyšel tlumené hlasy, kroky a za mnou…

Za mnou jsem také něco uslyšel.

Kroky.

Trhnutím jsem otočil hlavu dozadu, zatajil dech a čekal, ale nic.

Černo-černá tma, ozvěna odrážející se od Joshuy a spol,předemnou tiché kroky nebo se mi to snad i zdálo?

Věřil jsem tomu, že je to pouhý sen, bez dechu jsem se díval na tu chodbu a díky maličkému, vzdálenému světlu jsem pochopil, že to není přelud, sen, ani žádná hlucinace.

Byla to totiž skutečnost!

Světlo se zvětšovalo a tím se zvětšovala má naděje, až jsem ji spatřil.

Naděje nesla jméno Avery, měla modrý, plandající kabát, baterku a hnědé, špinavé vlasy.

„Utíkej, Benjamine, utíkej!“ nevšiml jsem si však, že by někdo běžel za ním. Neviděl jsem tam.

Uposlechl jsem však Averyho rozkaz, otočil jsem a díky slabému světlu, co ke mně vrhala jeho baterka jsem běžel dál po cestě.

Za mnou drobné světlo, předemnou slábnoucí, jedno po druhém zhasínalo, nějak jsem pochopil, že tam je konec tunelu.

Avery mě doháněl a já stále nepoznal, jestli je s ním i John s Axelem nebo je sám. Srdce mi tlouklo jako splašený kůň, bál jsem se otočit, protože bych mohl ztratit naději.

Udržoval jsem si tedy jiskřičku naděje a pomalu doháněl Olivera.

Tunel končil stejně jako začínal. Žebřík, který vedl na povrch, shluk kamenů a padající dveře. Doběhl jsem k žebříchu, chtěl se chytit žebřin, otočit hlavu a zkontrolovat tak situaci za mnou, netušil jsem však, že je Averyho mohutná postava ihned za mnou. Jen jsem se zastavil, chytil mě kolem a doslova vyhodil nahoru. Tenhle žebřík byl kratší, než ten, kterým jsme přišli. Nahoře byly Oliverovy a Deanovy ruce, které mě chytly a vytáhly nahoru. Dokonce mě postavili na nohy, zhasli, odhodili své baterky a pak každý sám za sebe uháněl za Joshem.

Já jsem však zůstal na místě, sledoval jsem Averyho, jak prolézá úzkým tunelem, jak šplhá po žebříku a nakonec jeho hlava vykoukla a zařvala: „Utíkej!“

Sice jsem nechtěl, ale zase jsem toho muže uposlechl. Vystartoval jsem jako dělová koule a uháněl za Oliverem, který se mi už dokázal ztratit z pohledu.

Měl jsem pravdu, tahle strana zdi byla ohledně střelby horší. Tolik ran, tolik uši trhajících ran, tolik kulek, které mi mohly vzít život. Kdybych nebyl zaneprázdněný unavujícím během v mokré zemi plné bahna, do kterého jsem se zapadal, určitě bych se třásl a drkotal zubama, ale nešlo to.

Tělo jsem měl totiž plné adrenalinu a kyseliny mléčné, strach nebyl na místě. Strach měl přijít až pak.

Střelba byla relativně daleko od nás, alespoň jsem si to myslel, avšak pak…

Pak mi kulka prosvištěla kolem těla, slyšel jsem, jak cinkla o kámen v mé cestě.

Žaludek se mi obrátil vzhůru nohama. To nebylo možné…

„Stoč svůj běh doprava!“ zakřičel na mě Avery, udělal jsem to, všichni to udělali, střelba totiž přicházela z levé strany. Nemohli jsem se však otočít přímo doprava a běžet tam, museli jsme běžet ode zdi, což znamenalo běh na jiho západ… Odhadoval jsem. Za zdí jsem si všímal ještě rostoucího mechu na stromech a tak.

Našel jsem odvahu na to, abych se otočil dozadu, ale zase jsem viděl jen Averyho. Byl mi těsně v patách, dokonce na mě dosáhnul, a jakmile jsem se otočil, chytil mě za mikinu, popostrčil dopředu a moji hlavu otočil zpět na správnou stranu…

On nechtěl, abych se díval dozadu…

Proč?

----------

Já musela...