Kapitola první: Číslo dvanáct

Autobus byl každý den zcela plný, málo lidí sedělo, mnoho lidí se mačkalo v uličkách a vystoupit na zastávce byla výzva. „S dovolením,“ nefungovalo, takřka nikdo toho druhého neslyšel a tak se dotyčný musel prostě hrubě prorvat ke dveřím a vystoupit. S přítelem Nigelem jsem se vždy držel v zadní části autobusu u okna, nikam jsme se rvát nemuseli, protože na zastávce u školy vystoupila většina autobusu. Hlavě Šedí, Fialoví a Černí. „Jestli ten autobus pojede takhle pomalu, tak ve škole dostaneme trest alespoň dvaceti ranami.“ jen to pomyšlení nad dvaceti ranami se Nigel otřásl, promnul si zadní části stehen a zašklebil se. Neomluvený, pozdní příchod byl dost přísně trestán. Za každou minutu člověk dostal jednu ránu koženým páskem. Když si člověk uvědomí, že ve všech školách vyučují pouze muži, dokáže si představit, jaká je bolest dostat ránu do stehen.

„Je nás tu mnoho, učitel nemůže potrestat polovinu třídy kvůli zpoždění autobusu.“ pohled, který mi Nigel věnoval mě, však nad tím donutil přemýšlet. Šediví měli sice právo navštěvovat muzea a tak, ale jejich povinnosti v dospělosti také spočívala v tom, že museli trestat opozdilce, drzouny nebo vystupující z davu. Představa, že za pět let budu ten, co bude mlátit i malé děti za dvouminutové zpoždění do hodiny, mi obrátila žaludek vzhůru nohama. Ani trošku se mi to nelíbilo. „Tak tedy mohou, ale my pozdě nepřijdeme,“ doufal jsem v to. Autobus se sice plížil každé ráno a neměl jsem mnoho času před hodinou, ale pozdě jsem přišel jen párkrát v životě. Poté, co mi učitel dal šest ran páskem přes zadní stranu stehen, a že to nebyla malá rána, jsem se rozhodl, že už nikdy pozdě nepřijdu. Sice jsem přišel pozdě ještě párkrát, ale obvykle to byla jedna nebo dvě rány, nikdy více.

„Doufejme, první hodinu mám pana Waltera… Má vážně sílu a je trochu… Trochu více nervózní, co se týče zastavování výkladu.“ Peter Walter vyučoval algebru, nebyl to příjemný chlapík, jeho hodiny jsem neměl rád, nikdo jeho hodiny neměl rád. Upřímně, toho muže nenáviděla vlastní žena a děti, nikdy se k němu nehlásili a žena doufá už jen v smrt. Co se týče jeho známkování, nikdo neprospívá na výbornou, většina jeho studentů má na kahánku a mají co dělat, aby neztratili svá práva nebo nedostali určité, dost nemilé povinnosti.

Obéznější pán z Černých se na nás začal více lepit a tím vytvořil menší mezeru mezi sklem, mnou a Nigelem. Oba dva jsme zaúpěli, ani jednomu z nás se to nelíbilo, ale pán z Černých měl více prostoru pro to, aby si mohl přečíst ranní noviny o volbě nového ředitele městské knihovny, který se bude volit za dva týdny na radnici. Jako vždy, byli předvoláni k této povinnosti všichni Bílí, Žlutí a Fialoví starší patnácti let. Tudíž, i Nigel se musel zasedání zúčastnit.  „Pan Walter mi chce nechat odebrat práva na návštěvu kina… Už to poslal vedení a… Popravdě si myslím, že mi seberou i právo na návštěvu Divadel a muzeí. Nebo mi sníží večerku na desátou večerní… Ne, že by mi zrovna tohle vadilo, ale i tak… Jde o princip,“ nemyslel jsem si, že zrovna někomu, jako je Nigel budou práva odebrána. Pokud chce člověk v našem světě být někým, musí splnit alespoň jednu z věcí velké trojky. Být Hnědým, být Tyrkysovým, být synem Hnědého nebo tyrkysového. Nigel měl to štěstí, že jeho otec patřil k Tyrkysovým, přesněji byl ředitelem nemocnice, jeho otec byl tedy zaměstnavatelem mého otce. Protože byl Nigel synem svého otce, bylo zřejmé, že má určité priority, plus výhody Fialového. Pokud jeho otec bude chtít, dupne si a zamítne odebrání Nigelových práv, přesto, že není ředitelem školy, nýbrž ředitelem Nemocnice.  Takhle to v našem světě chodilo. Kdyby byl odeslán dopis, že se mají má práva odebrat, odebrala by se a já bych se stal bezmocný, Šedý kluk, co nemůže ani do knihovny… A knihovna byla má nejoblíbenější.

„Tobě by práva nikdo neodebral,“ což byla smutná pravda. Mě by byla práva odebrána za porušení večerky, Nigelovi nikdy, vždy by se za něho přimluvil někdo z Tyrkysových. Obtloustlý pán z Černých konečně vystoupil na zastávce v centru města, autobus se hnedka uvolnil a já se tak nemusel lepit na Bílého a Nigela.

„Nezačínej s tím,“ zamračil se na mě se značným uražením. I když musel Nigel někde uvnitř sebe milovat, že má značné výhody, na povrchu se to snažil nedávat zdát. Nevedlo se mu to.

„Dobře.“ ukončil jsem naši konverzaci a po zbytek cesty mlčel.

•••

Po zastavení autobusu jsem měl ještě sedm minut, abych se dostavil do třídy. Přejít od zastávky ke škole mi to svižnějším krokem trvalo dvě minuty, dojít do třídy tři minuty, protože ve škole se nemohlo běhat. Příprava na hodinu mi trvá půl minuty, měl jsem to tak akorát s minutou a půl dlouhou rezervou, kdyby se něco stalo. Rozloučil jsem se s Nigelem, jelikož jeho výuka probíhala ve vedlejší budově a vyšel svým směrem. Tuhle dobu už nikdo před školou nebyl, všichni již dávno seděli ve třídách, kromě Modrých, Červených a Zelených. Modří a Červení každé ráno začínali tréninkem, zrovna běhali pět kilometrů na kruhové trati, zatím, co Zelení brali farmářské nástroje a odcházeli na planiny půl kilometr od školy.

Svojí minutu a půl dlouhou rezervu jsem strávil tím, že jsem sledoval dění u Červených a Modrých. Jednomu Modrému se rozvázala bota, zakopl, předklonil a Červený do něho vrazil. Modrý se svalil k zemi, zatím co Červený mohl běžet dál. Profesor Lewis běh zastavil, vzal kluka z Modrých za límec trička a krutě ho zvedl ze země, táhl ho až k Červenému, kterého kopl do zadní strany kolenou, aby se svalil k zemi, posléze ho též čapl za límec a oba dva kluky táhnul neznámo kam. Zavřel jsem oči, to nemohlo dopadnout dobře ani pro jednoho. Pro Modrého za neopatrnost a pro Červeného za nepozornost vůči druhým. Pokud se Modrému nic vážného při pádu nestalo, Červený z toho může vyváznout dvaceti ranami. Ale ne páskem přes nohy nebo ruce, jako u nás. Ale rákoskou přes záda na holou pokožku.

Na krátkou dobu mě zachvátil strach, že tím Červeným mohl být klidně John, ale vzpomněl jsem si na jeho opatrnost a tuto možnost vyloučil, místo strachování jsem tedy raději vyběhl do školy, abych nepřišel pozdě.

•••

Z psychologického hlediska bylo rozpoložení studentů školy dost zřejmé a předvídatelné. Když dítě přehoupne jedenáctého roku života, dívky se oddělí od chlapců a každý se začne zaměřovat na své předměty, většinu tříd tvoří jedna, či dvě barvy, každý pochopí, že přátelství mezi Zeleným a Fialovým nebo Červeným a Oranžovým nemůže fungovat. Minimálně ne na veřejnosti. Škola se rozdělovala na stejnobarevné skupinky, které se nebavily s nikým jiným, než se sebou. Výjimku tvořili Modří a Červení, ti se spolu bavili rádi, protože měli takřka stejné poslání, stejná práva a tak podobně. Rozdíl byl v tom, že Modří, jakožto strážci zákona měli za povinnost vynášet tresty, ale mohli mít dvě děti, Červení pouze jedno.

Chodby školy tvořily přehledné hloučky lidí, kteří se chovali příslušně své barvě a podle toho také diskutovali. Pokud člověk prošel kolem hloučku žlutých, k jeho uším se doneslo mnoho neznámých vzorečků, nesmyslně dlouhých slov a měl co dělat, aby mu někdo nevypíchnul oko, jak se snažil každý dostat ke slovu.

Nejmenší skupinku, vlastně ne skupinku, to se nedalo nazývat skupinkou, tvořili Tyrkysoví. Ve škole jsem napočítal tři a dva z nich, dvojčata Boilovy, jsem z hloubi duše nenáviděl. Lloyd a Austin Boilovy rádi využívali svého vysokého postavení, ochrany a výhod. Jsou sice o rok starší a já s nimi nikdy nebyl ve stejné učebně, ale i tak mi zařídili přes 74 ran – pak jsem to přestal počítat - rákoskou, či páskem. Jednou mě Lloyd obvinil z předbíhání ve školní jídelně a také z toho, že jsem tak do něho vrazil a on na sebe vychrstnul polévku. Dvacet ran přes ruce rákoskou.

Jindy mi zase Austin hodil do tašky čokoládovou sušenku a rozbrečel se, že mu ji někdo ukradl. Obvinil mě a sušenka se vážně našla. Dvacet ran přes ruce, dvacet přes nohy a k tomu mi na půl roku bylo odebráno právo navštívit knihovnu.

Třetí Tyrkysový ze školy byl o dva roky mladší kluk, jehož původ byl vcelku překvapivý. Jeho otec pracoval na mléčné farmě za městem. Sestra patřila samozřejmě k Lososovým, ale před rokem si vzala muže z Modrých. Jeden bratr patřil k Oranžovým a druhý bratr k Zeleným. On, jakožto nejmladší člen rodiny, u kterého každý tipoval postavení Zeleného, či oranžového. Nikdo nečekal, že se stane Tyrkysovým, ale už tomu tak bylo. Bílá vrána, tak se mu občas říkávalo, přesnější však bylo, když ho někdo nazval „Tyrkysová vrána“. Sedával jsem s Marrionem na obědech. Nedalo se však říct, že jsme byli přátelé, on nemluvil, já také ne. Jen jsme si spolu sedávali, řekli si ahoj, ve výjimečných situacích promluvili, ale jinak se k sobě chovali lhostejně.

Řekněme tedy, že většina studentů školy tvořila menší, ale i větší kolektivy dle barev, pouze Tyrkysoví si šli po svém, protože se spolu bavit nedokázali. Ani Lloyd s Austinem spolu nedokázali mluvit, oba dva měli nos moc vysoko a nesnesli ego svého dvojčete. Ale abych byl upřímný, Austina jsem měl přeci jen raději, než Lloyda. Už ani nevím proč, možná v tom jeho ksichtě bylo něco příjemnějšího, než v ksichtě jeho bratra.

•••

Opíral jsem se o sloup vedle učebny, kde měla začít první hodina, a dočítal knihu „Zlatý hnědý.“ Příběh vyprávěl o Vladimiru Hunterovi a jeho životě. Počínaje narozením v roce 2041 konče v roce 2067. Už od pohledu je zřejmé, že Vladimir moc dlouho vůdcem nebyl. Respektive, 7 let a pár měsíců. Vladimir byl druhým synem Harlena Huntera a Amy Hunterové, rozené Piperové. Harlen a starší bratr Vladimira, Samuel, zemřeli na epidemii Kašmírové horečky, která zasáhla většinu země a zabila na desetitisíce lidí. Vladimir byl smrtí svého otce a bratra zhrzen, první dva roky vlády se takřka na veřejnosti neukazoval a vládu přenechával jiným. Nakonec se však ukázal, jako dobrý vůdce, který zvýšil produktivitu, snížil výskyt Kašmírové horečky, až ji s dotacemi vědci a doktoři zcela vymýtili. Všem rodinám, kde zemřela hlava rodiny, rozdal peníze, aby se mohla sama uživit a na deset let také zvýšil počet potomků o jednoho. Konec Vladimira nebyl tak zlatý, jako období jeho vlády, zachvátila ho rakovina a tak na světě nechal pouze svou ženu a dva syny jménem Harlen a Samuel, po zesnulém otci a bratrovi.

Četl jsem tu knihu více než třikrát, ale ono to je jedna z nejlepších knih, kterou jsem četl. Většinu knihy napsal sám Vladimir, poslední týdny života za něho dopsala jeho žena a uschovala. Našel ji až Harlen, když se v osmnácti letech stal vládcem a prohraboval staré věci po otci. Zápisky byli upravené a vydané, jako povinná četba pro dvanáctileté.

Bylo divné začínat číst další kapitolu, když do zvonění zbývalo možná dvacet vteřin, přesto jsem to udělal a skrýval tím, že vlastně pozoruji ostatní skupinky a snažil se zaregistrovat jejich rozhovory. Marně.

„Neměl byste tolik číst, pane Locku,“ upozornil mě procházející učitel, který se chystal jít do třídy připravit.

Zavřel jsem knihu, narovnal se v zádech a zdvořile odpověděl profesoru Silverovi. Učiteli dějepisu a psychologie. „Nemyslím si, čtení… Čtení je pro šedé prospěšné.“ občas mě trápilo zasekávání uprostřed slov, občas jsem koktal nebo dělil slova a mezitím polknul.

„Al zároveň i návykové, navíc…“ z rukou mi vzal knihu „Zlatý hnědý,“ dvakrát ji převalil, otevřel na náhodné straně a jen tak si v ní začal listovat. Když se ujistil, že je to vážně ona, podal mi ji zpět a zabořil ruku do nažehlených, tmavě šedých kalhot. „Ta kniha je určena pro dvanáctileté.“

Nerad jsem opravoval profesory, ale měl jsem to ve zvyku. „Bohužel, pane profesore. Kniha je určena všem věkovým kategoriím, ale dvanáctiletým je určena jako kniha povinné četby.“ stisknul jsem ihned potom rty, přešlápl z nohy na nohu a doufal, že si to profesor Silver nevezme, jako urážku.

„Samozřejmě,“ pokývnul hlavou zamyšleně a ve chvíli, kdy se školou rozneslo hlasité zvonění zvonku, vešel do třídy. Já ihned po něm a posléze zbytek studentů. Profesor Silver byl jeden z těch lepších profesorů, sice bil, ale jeho rány nebyly silné, občas si se studentem i popovídal a to nejen ve škole.

Procházel jsem kolem profesora Silvera, když mě chytil za paži, předklonil se a přimhouřil zrak. Sledoval jsem ho zcela udiveně, rty zlehka pootevřené a nedokázal se na něho soustředit. Těkal jsem pohledem od jeho očí, přes ruku, co mě držela a nakonec se zastavil u jeho řetízku se stříbrným prstenem na krku. Na jedné straně byl prstem mohutnější, vypouklejší a byla v něm nějaká rytina, neviděl jsem ji však moc dobře, prsten se mi leskl ve světle zářivek. „Až dnes půjdeš do knihovny… Vyřiď starému panu Mosbymu prosím tuto zprávu ‚12.‘“ sledoval jsem nechápavě svého učitele a tisknul rty k sobě. Stisk na mé ruce povolil a byl jsem poslán k lavici. Zcela vykolejen nechápaje, proč zrovna číslo 12. A hlavně… Byl jsem snad proslaven tím, že jsem chodil do knihovny každé pondělí?