Kapitola osmá: Jeho jménem jest Joshua

Za svůj poměrně krátký život jsem byl svědkem už mnoha poprav. Ať to byla poprava zloděje, vraha, osoby neplnící povinnosti svho titulu nebo třeba jen kvůli tomu, jaký ten člověk byl. Viděl jsem dokonce i popravu slabomyslného muže, který se provinil jen svojí existencí. Pamatoval jsem si vše, co předcházelo takové popravě.

První pravidlo, vždy byla v neděli. Obvykle se popravovalo každou druhou či třetí neděli. Jen málokdy se popravovalo více lidí než jeden, lié se báli a tak se snažili nic neprovést. Pokud byla nějaká… Vyšší poprava, jako poprava vraha, zloděje nebo jen prostě zajímavá poprava, přijel prezident Hunter a sám vynesl rozsudek nad odsouzeným.

První poprava, na kterou si vzpomínám, byla příhodně poprava muže za zločin proti lidskosti. Nebyl o moc starší než John, klečel na studeném, betonovém pódiu před soudem, ruce měl svázané za zady, hlavu sklopenou k zemi a přes husté, tmavé vlasy mu nešlo vidět do obličeje. Za celou dobu hlavu nezvedl ani jednou, nehýbal se, jen se občas otřásl zimou. Přítomen byl i prezident Hunter s nejstarším synem Joshuou. Oba dva na sobě měli hnědé sako, Julian Hunter se držel vzpřímeně, bradu zvednutou a nad odsouzencem ohrnoval nos. Joshua byl naopak o krok vzadu, oči držel u země a zvedl je jen na chvíli, aby vyslyšel rozsudek, který pronesl jeho otec. Pak zase oči sklopil a při výstřelu zbraně zavřel oči. V té době mu mohlo být tak deset let, ne více. Mě bylo pět, na popravu musel jít každý bez výjimky. Otec řekl, že mě vezme na ramena abych lépe viděl, nechtěl jsem, ale on to přesto udělal. Viděl jsem, jak to bezvládné tělo padá k zemi, výstřel jsem v uších slyšel ještě dlouhé hodiny. Pár dětí plakalo, ale musely přestat jakmile prezident Hunter pronesl svá slova: „Hoďte jeho tělo k ostatním.“ Což znamenalo jediné. Odsouzenec se nedočkal ani řádného pohřbu. Jen uložení do dřevěné truhly, do kobky k ostatním odsouzencům.

•••

Táta ty chvíle nazýval „Bílou hodinkou“. Já tomu říkal „Tichá chodinka.“ Byla to ta hodina, kdy si s námi chtěl otec promluvit o všem, co se událo, a co bylo špatně. Nenáviděl jsem ty hodinky, už jen kvůli tomu, že to trvalo více, než jednu hodinu. A skoro celou dobu jsme mlčeli, dívali se do prázdna, každý přemýšlel nad jinou věcí, ale neřešilo se to, co se řešit mělo.

Tentokrát to bylo jinak, mluvil otec, mluvila máma, dokonce i Sophie. Jen já jsem mlčel. „Nikdy bych nečekal… Urg…“ znechucením se oklepal. Chodil stále kolem pohovky, křesla a konferečního stolku stále dokola, rozhazoval rukama a rudnul v obličeji. „Jak jen mohl? Nejstarší syn… Jediný normální syn… Taková potupa!“ naštvaně jsem se na něho zamračil. Nebyl jsem normální? Jak krásně se to poslouchalo…

„Andrew, udělej s tím prosím něco,“ máma naopak brečela, prosila otce o to, aby dostal Johna ze záchytky pryč, ale nešlo to. Zjišťoval jsem to už dlouho předtím… Bylo mi asi třináct, měli popravit jednoho zeleného za krádež surovin z pole na kterém pracoval, ale… Nevěřm, že to udělal, každopádně byl popraven. Hledal jsem podmínky, kdy by mohl být propuštěň nebo zbaven alespoň po smrti obvinění, nic takového však neexistovalo.

„Vážně Johna a toho kluka popraví?“ ptala se Sophie a pokládala podobné otázky. Měla na krajíčku, ale neplakala, byla malá a nějak doufala, že to dopadne dobře. Já byl realista, viděl jsem to vše na kulku do hlavy.

„Ano… Zaslouží si to. Provinil se největším zločinem, kterým jen mohl,“ otec se otřásl hnusením. Já se zhnuseně otřásl nad chováním svého otce. Choval se k synovi jako k vlastnímu hadru.  Kdybych se třeba nepohnul, nezaregistroval mě, ale já to udělal a on si mě všimnul. Otočil ke mně hlavu, podezíravě se na mě kouknul a položil mi otázku: „Máš nějaký problém, synku?“

Díval jsem se na něho sdola, držel rty pevně semknuté a přemýšlel, co bych tak mohl říct. „Ne.. Jen přemýšlím,“ brouknul jsem tiše s lehkým, neupřímným úsměvem.

„Nad čím?“ zeptal se dvakrát tak podrážděně.

„Nad tím proviněním… Provinil se jen jednou věcí a… Připadá mi to nesmyslné.“ ani jsem to nedopověděl a už jsem cítil otcovu ruku, jak silně dopadá na moji tvář.  Hlava se mi stočila do strany, stisknul jsem zuby, zavřel zrak a odmítal otevřít oči.

Otec ustupoval někam do postranní, slyšel jsem ho klít, nadávat a rozhazovat rukama. Máma cupitala jako ocásek za ním a uklidňovala ho. Zůstal jsem tedy na pohovce se Sophie sám. Nahnula se ke mně, objala a přitiskla hlavu na mou paži. „Udělají to? Popraví ho? Proč vlastně?“  ptala se a já netušil, co ji mám odpovědět.

Znal jsem pravdu, krutou pravdu, chtěl jsem sestře zalhat, ale nemohl jsem. Do pár dní by viděla pravdu a mě by nenáviděla. A kdo by mi zbyl? Bratra by mi popravili a sestra by mě nenáviděla… Na světě bych zůstal sám. „Ano, Sophie… Popraví.“ zopakovala svojí otázku, proč by měli Johna popravit. Příčilo se mi o tom mluvit, ale musel jsem. „Protože miluje nepsrávné lidi.“

Začínal jsem modrookého Axela nenávidět, kdyby se nepotkali, kdyby neupadl, kdyby o něho můj bratr nezakopl, kdyby je nepotrestali… Nic by se nestalo, vše by bylo v pořádku. Svět by šlapal jako hodinky a já si nemusel mnout tvář bolestí od otcovy pevné ruky.

•••

Kvůli chřipkové epidemii, která postihla převážnou většinu studentů, kromě mě, samozřejmě. Většina děcek Bílých byla ve škole, protože mi máme nějakou kouzelnou imunitu na nemoci, nachlazení, dokonce i na hloupou rýmu… Pro nás to však znamenalo zkrácenou výuku a to zase znamenalo opětovné přečtení některých pasáží deníků v parku. Seděl jsem pod stromem, hltal každé slovo v deníku, rozhlížel se kolem sebe a přemýšlel. Měl jsem necelou půl hodinu do setkání ve skladu s profesorem Silverem, panem Mosbym a nejspíše dalšími.

Bylo zataženo, schylovalo se k dešti, ale to mi moc nevadilo. Byl jsem vybevaný mikinou a vestou s kapucí, ta mě mohla ochránit. Alespoň jsem v to doufal. Ani mi nevadila představa deště, jako představa toho, že dorazím domu pozdě, přijdu o určitá práva a ten týden se vyhoupne na příčku nejhoršího týdne v mém životě.

•••

Protože se zrovna v té části nerozhléhalo jen opuštěné skladiště, ale také jedna fabrika, musel jsem dýchat jen pusou a snažit se přežít neúprostný puch. Bylo mi z toho nazvracení, ale snažil jsem se to přežít… Kvůli skladu, kvůli informacím… kvůli… nevím čemu.

To skladiště bylo prostě tmavě šedou budou bez okenních tabulí, dveře zatlučené, většina přízemních oken též, mnoho červených křížků a jeden nápis „Vstup zakázán.“ To mě však neodradilo, dvakrát jsem budu obešel a nakonec nalezl jedno uvolněné dřevo, které de dalo odklopit a já se tak mohl dostat dovnitř. Jestli byl však puch venku hrozný, uvnitř to bylo mnohem horší. Zatuchlost, plíseň, vlhko a stále ten nevyvětraný, spálený pach dřeva, plastů a dalšího materiálu.

Nikdo můj příchod nezaregistroval, ale já zaregistroval rozhovor několika mužů u velké svítilny na stole, kde se mezi sebou dohadovali, ale tiše. Což bylo zvláštní. Poznával jsem mezi nimi tyrkysovo-bílé sako pana Mosbyho, stříbrnou košili profesora Waltera a vysokou postavu s mohutným hrudníkem onoho Modrého Strážce z Hlavního města. Také tam byl Bílý, Černý, Zelený, Fialový a Žlutý.

První mě zaregistroval Modrý. Otočil ke mně hlavu, usmál se, zaluskal nad stolem prsty a tak na mě upozornil i ostatní. Všichni mě sledovali, neutrálně, podezíravě, jen profesor Silver a pan Mosby se usmívali.

„Pojď k nám, chlapče!“ zavolal Zelený, postarší muž s tmavou, čokoládovou pokožkou. Vlasy měl bílé, tvář vrásčitou, ale oči výrazné a upřímné.

Poslušně jsem za nimi vyšel, sledoval je s úžasem, nevědomostí a nedůvěřivotí. „Co se tu děje?“ zeptal jsem se opatrně s pohledem nasměrovaným na pana Mosbyho. Jednu ruku mi položil kolem ramen, ukázal na muže a postupně mi je představil po krátkém úvodu. „To ještě nyní neřeš, za chvíli bude správný čas… Dovol, abych ti představil tyto gentelemany.“ Nejdříve ukázal na Žlutého a Fialového. „Toto je Dean a Shawn, zapamatuj si ta jména… Budou se ti hodit.“ Netušil jsem proč, ale raději si jména pamatoval. „Tady přítel, co tě k nám volal je George,“ tmavý stařík se na mě mile usmál, natáhl ke mně mozolovitou ruku a já ji přijal. Potřásl jsem si a stáhnul ruce zpět k tělu.

Než mi však stačil představit ostatní, všichni se otočili ke vchodu. Chvíli předtím byl totiž slyšet motor auta. Lekl jsem se a ustoupil dozadu, ostatní však ne, usmívali se, přistoupili blíže ke vchodu, vytvořili předemnou bariéru a já se tedy mohl ke dveřím koukat akorát mezerou mezi Deanem a Bílým. Profesor Silver stál vedle mě, pokrčil se v kolenou, měl obličej tedy ve stejné výšce, ale pohled ke dveřím.

„Viděl si někdy Hnědého?“ zeptal se šeptem. Souhlasně jsem přikývnul. „Koho?“ ptal se šeptem dále.

„Prezidenta Huntera a jeho nejstaršího syna,“ zašeptal jsem mnohem tišeji.

„Na popravě?“ zeptal se tentokrát s pohledem ke mně. Souhlasně jsem přikývnul.

S širokým úsměvem se zvedl, stoupnul si za mě, položil mi ruce na ramena a zatlačil tak, aby mě protlačil mezeou mezi Bílým a Deanem. „Tak tím pádem je mi ctí, abych ti pověděl, komu se právě podíváš tváří v tvář!“ zvolal, když se do skladu dostalo světlo a škvírou se protáhnul vyšší,  muž v tmavém oblečení.

Díval jsem se tím směrem plný úžasu. Nejdříve to byla černá barva, ale pak jsem si uvědomil, že je to tmavě hnědé sako na mladém těle. „Benjamine, dovol mi, abych ti představil Joshuu Huntera. Právoplatného nástupce rodu Hunterů!“ jeho ruka se vyšvihla podél mé hlavy k vysokému, mladému muži, který si právě upravoval své oblečení.

Přistoupil k nám blíže, zastavil se dva metry ode mě, stále jsem se na něho díval s úžasem a strachem z toho všeho. Zapomněl jsem, proč jsem vlastně přišel, ale komu to vadilo? Právě proti mně stál Joshua Hunter.

„Tadá…“ vyšlo však z jeho úst sarkasticky, k tomu všemu rozhodil rukama jako po komickém čísle. Přistoupil ještě blíže, prohlédl si mě, nahrbil jedno obočí, zvedl hlavu a začal počítat. Zamračil se, netušil jsem proč a naštvaně proti Modrému Strážci zvolal. „Ty zatracenej imbecile!“

Joshua na mě zrovna nejlepší dojem neudělal… Ale byl to Hunter, na slušné vychování se muselo brát ohled.