Kapitola jedenáctá: Krev řinoucí se do tváří

Do desáté hodiny večerní zbývala necelá hodina a já jsem měl na Averyho mnoho otázek. Usadili jsme se tedy na jednu lavičku na kraji ulice, já se ptal a on zdvořile tichým, melodickým hlasem odpovídal.

„Chráním Joshuu od jeho pěti nebo šesti let. Popravdě jsem toho chlapce neměl rád, protože on neměl rád mě, ale to se změnilo. Jen z poloviny, miluji ho jako otec – kromě prezidenta Huntera – miluje své děti. Je pro mě synem, kterého nemám, mám totiž dvě dcerky. Joshua mě však stále nenávidí…“ už jen tato slova mi stáhla žaludek. Jako každý, Avery měl rodinu, kterou se chystal opustit, kvůli svobodě.

Položil jsem Modrému jednu tichou otázku: „Joshua mi říkal, že jsi jediná osoba, které zde důvěřuje, proč tě tedy nenávidí?“

„Nemusíš lidi mít rád, abys jim důvěřoval.“ ta slova dle mého měla hloubku ač se to nezdálo. „Když Joshovi došlo, že zemře, přestal lidi milovat, mít rád nebo je jen tolerovat. A mě též, také svou matku, bratra, přátele... Naprosto všechny. Dle něho už nic nemělo cenu. Může mi důvěřovat, ale nemá mě rád. Víš, Joshua chce jedno, aby na něho lidé zapomenuli. I kdyby zajistil Mortetasu svobodu, stále by byl Hunterem. Chce tedy, aby ho nikdo nemiloval, neměl rád, nesmutnil pro něho a tak.“

„A...“ hlas mi na chvíli zcela umřel. „Jak Joshua umírá?“ zašeptal jsem do svých rukou.

„To nevím... Nikdy mi to neřekl, ale pověděl mi, že číslo dva je velice magické číslo.“ Avy zakroutil hlavou, sám netušil a netušil jsem ani já, co tím Joshua myslel. Vysoký muž se zadíval na své hodinky, přimhouřil zrak, lehce si povzdechnul a zvedl se na nohy. „Měli bychom pokračovat v cestě. Doma mohou mít strach.“ snažil se o úsměv, ale nedokázal ho na tváři udržet.

Zvedl jsem se za ním na nohy, se sklopenou hlavou pokračoval společně s Avym k nám domu a hledal další otázky, co bych mu mohl položit. Napadla mne pouze otázka týkající se mého bratra. „Když... Když se dostaneme za zeď všichni, i John a Axel. Budou, budou je za zdí odsuzovat?“ se smutkem v očích jsem k Avymu zvedl zrak, rty nechal pootevřené, srdce se mi rozbušilo, doufal jsem, že alespoň tam by mohl mít John pokoj od předsudků a chystaných poprav.

„Netuším, jak to tam chodí. Poznal jsem to místo jen krátce, ale... Tam venku popravy neexistují, určitě budou tolerantní.“ podle hlasu v to sám doufal.

„A ty?“ zeptal jsem se se zastavením. Držel jsem popruh své tašky, hlavu zvednutou k muži, který se nademnou tyčil, jako samotný obr, jako stvoření, co údajně žije za zdí.

„Co já?“ zeptal se nechápajíc.

„Máš proti mému bratrovi předsudky?“ specifikoval jsem svoji otázku co nejtišším hlasem to šlo.

Avery zakroutil nesouhlasně hlavou. „Ne. Kdybych měl, nikdy se za zeď nevydám, tam tyhle věci neexistují. Jsem tolerantní muž, Benjamine Locku.“ za ten večer mé jméno padlo tolikrát... Nikdy jsem si nevšimnul, jak divně zní na jazyku.

Avy se otočil, vydal se dál na cestu po ulici, ale já ho vyslovením jeho jméno donutil zastavit a otočit se mým směrem. „Nebudou se brát ohledy na pomalé, raněné... Jaká je pravděpodobnost, že zemřu? Že vás nebudu stíhat, že mě postřelí a já vykrvácím? Jaká je pravděpodobnost, že zítřejší den je poslední den mého života?“ ptal jsem se smrtelně vážně. Měl jsem strach, srdce mi tlouklo rychleji, než bylo normální, rty se mi chvěly.

„Veliká.“ pověděl bez okolků a jediného citu ve tváři. Stáhl se mi žaludek, mohl to být naposled, co ulehnu do postele, vyspím se. Dalšího dne jsem mohl jít naposledy do školy, vidět svou rodinu... Mohl jsem zemřít. Ne, měl jsem zemřít.

Díval jsem se na Averyho prázdným pohledem, on se stejně koukal na mě a z ničeho nic přistoupil. Kleknul si na jedno koleno, veliké ruce mi položil na drobná ramena, podíval se mi hluboce do očí a pověděl: „Před několika lety jsem dal stejně starému chlapci slib. Pověděl jsem mu, že ho ochráním, že pro něho padnu, jen pro jeho život a ničí jiný... Nemohu ti slíbit stejná slova, neznám tě, ty neznáš mě. Vidíš ve mně pouze Strážce Hunterů z Hlavního města. Já v tobě vidím jen malé, snad i podvyživené dítě, co se nikdy nevyrovná svojí velikostí svým vrstevníkům.“ Averyho upřímnost bolela, moc bolela, ale byla to upřímnost. „Mohu ti však říct toto...“ zhluboka se nadechl a pověděl mi: „Až uslyšíš střelbu... Kličkuj.“

•••

Averyho poslední slova, která ke mně byla mířená nebyla zrovna nejoptimističtější, ale byla to pravda. To jsem tomu muži musel nechat. Noc pro mě byla velice neklidná, převaloval jsem se ve své posteli, počítal minuty, kdy sestra zaklepe na mé dveře, že mám vstávat, počítal minuty do začátku a konce školy. Počítal jsem minuty do doby, kdy vyběhnu proti zdi a budu doufat, že mě tělo neprostřílí můj vlastní lid.  V hlavě jsem cítil tlak, mozek jsem měl v kleštích, nemohl jsem se té bolesti zbavit. Nemohl jsem se ani zbavit nepříjemné bolesti v žaludku, chtělo se mi zvracet. Kličkuj. Stále jsem to slovo měl v hlavě. Když jsem zavřel oči, viděl jsem pouze sám sebe, běžel jsem černou nocí, slyšel jsem výstřely, viděl jiskry od hlavní. Pršelo, všude bylo bahno, zapadal jsem se po kolena, běhaní bylo těžké, nešlo to, ale snažil jsem se běžet dál. Předemnou běželi ostatní, Avery, Dean, John, Joshua, Axel, George a další… Pomalu se mi ztráceli před očima. S námahou jsem zvedal nohy a pak přišla rána přímo do zad. Do páteře, vyhrknul jsem, spadnul do bahna a nemohl se pohnout. Po zádech mi stékal déšť, krev a bahno. Poslední, co si pamatuji, bylo to, že jsem zavřel oči.

Zavřel jsem oči ve snu, ale za to je otevřel v realitě. Chvěl jsem se, oči těkali po okolí a neměli žádný záchytný bod, který by určil moji polohu. Všude jen jednolitá šedá barva, nic jiného. Nahánělo mi to strach a navozovalo pocit úzkosti.  Po čele mi stékalo pár kapek potu, snažil jsem se je ignorovat, ale nešlo to. Bylo neobvyklé, že jsem se potil, hřbetem ruky jsem si tedy otřel pot z čela a pomalu se posadil. Zamotala se mi hlava, zatmělo před očima, musel jsem tedy počkat, než budu moc vstát.

„Upsal jsem se ďáblu…“ zašeptal jsem si tiše se zavřenýma očima. Ďáblem jsem myslel Joshuu Huntera, koho jiného.

„Já zemřu,“ zašeptal jsem si později, promnul si dlaněmi obličej a následně s nimi zajel do rozcuchaným vlasů, pevně jsem sevřel pěsti, přitáhnul si přikrytá kolena k tělu a schoval do nich obličej. Občas jsem se otřásl, nemohl jsem se dočkat chvíle, kdy uvidím svět za zdí, ale zároveň jsem se bál, že zemřu. Vlastně jsem se toho po tom snu už nebál. Já to věděl.

•••

Pohled jsem měl upřený v misce s nakrájeným jablkem a bílým jogurtem. Lžičkou jsem kousky ovoce převaloval z jedné strany misky na druhý, volnou rukou si podpíral hlavu. Nejhorší na tom ránu však bylo, že měl otec celodenní službu v nemocnici a tim pádem vstával ve stejný čas.

Zrovna stál před zrcadlem v chodbě, uvazoval si bílou kravatu se světle béžovou podšívkou na bílou košili, co měla na náprsní kapse ozdobným písmem černou nití jméno mého otce. Andrew Locke. Vlastně jediná věc, co neměla bílou barvu na vzhledu mého otce, byla střírná přeska na pásku, konce tkaniček nepohodlných bot a pak samozřejmě hnědé vlasy a oči. „Včera mě na chodbě zastavilo několik lidí. Říkali mi, jak jim je líto, co se stalo synovi.“ Mumlal směrem k matce.

„A co si jim odpověděl?“ zeptala se tiše máma, co zrovna žehlila moje vlastní košile.

„Že Ben je živý a zdravý, nemusí se tedy o něho starat.“ otcova slova mě nepřekvapovala. Byl takový, raději se Johna zřekl, než aby ho bral za vlastního syna, co měl rád stejné pohlaví.

Stále jsem se díval do misky své snídaně, v hlavě se mi honilo tisíc věcí, co bych mohl otci říct. Byl to přeci poslední den, co jsem ho měl vidět, mohl jsem říct cokoli a nemusel litovat a bát se následků. „Jsi idiot…“ zašeptal jsem nakonec jen suchou andávku do své misky, ale ani ta tichá nadávka proti vlastnímu otci nezůstala bez povšimnutí. Nejdříve z chodby vykoukla otcova hlava, zamračené oči a postupně se vynořil i zbytek těla.

„Co si to řekl?“ procedil skrze zuby. Máma se dívala mým směrem naprosto mlčky, ale všimnul jsem si, že se chvěla strachy. Sophie se šla schovat za mámu.

„Jsi idiot. Přesně to jsem řekl.“ Tentokrát jsem to pověděl hlasitěji, otočil sem k otci hlavu, stisknul rty a díval se na něho rázným pohledem.

Stalo se přesně to, co jsem čekal. Nemohu říct, že mi byl vyťat políček, protože to byla rychlá a velice silná facka, která pootočila mou hlavu o rovných devadesát stupňů. Bolelo to, cítil jsem, jak se mi do tváře žene krev a na tvoří se mi načervenalý obtisk ruky.

„Řekni to ještě jednou a dostaneš další. Řekni dvakrát a už se nikdy nezvedneš ze země, jaká facka ti přiletí. Ještě proti mně kdykoli prones podobná slova a nebudu hledět na to, že jsi mým jediným synem.“ Tyčil se nademnou jako obr, už jsem viděl, jak mi dává další facku z druhé strany, ale přeci. Poslední den, co jsem viděl svého otce.

Odsunul jsem se ze židle, postavil se před otce, zvednul hlavu a promluvil. Byla to poslední slova, co jsem mu řekl. „Jsi idiot, co nedokáže přijmout svého syna takového, jaký je.“

Otec splnil to, co slíbil, hlava se mi otočila na druhou stranu, krev se mi řinula do druhé tváře a navíc jsem si prokousnul tvář. Do pusy se mi valila krev, ale to sem ignoroval. V tichosti jsem se usadil zpět ke svému stolu, uchopil do rukou lžíci a jedl dále jogurt s jablky.

Slyšel jsem hádku mezi otcem a mou matkou ve vedlejším pokoji, hádali se o mě, o mém nevhodném chování, o Johnovi, dokonce i o Sophie, ale já byl v té chvíli ten nejhorší. Byl jsem nejslušněji vychovaný, ale dle všeho jsem se utrhnul ze řetězu. Z ničeho nic, prý mě probudila ta věc s Johnem, za vše mohl on, ale já byl ten nejhorší.  Tvářil jsem se neutrálně, ale uvnitř jsem se usmíval. Řekl jsem totiž svému otci to, co jsem chtěl říct již dlouho.

Ten poslední den měl i svoje výhody.

-------------------------

Ps. Byla jsem donucena...