Kapitola dvanáctá: Řvoucí medvědi

„To musela být slušná rána,“ mumlal si Nigel v autobuse, když si prohlížel mé načervenalé tváře s jasnými obtisky dlaní. „Čím si ho naštval?“

Mohl jsem Niglovi říct pravdu, že jsem otci řekl to, co jsem si již dlouho myslel, ale přišla by otázka, proč jsem to udělal, a jak nejlepšímu příteli vysvětlíte, že svého otce již nikdy neuvidítě? Nijak. Hlavně mi nedošlo, že Nigela už možná nikdy neuvidím, že je to naposledy… Nemohl jsem se s ním však rozloučit jako jsem se nemohl rozloučit s ostatními. „Trochu jsem se s ním pohádal,“ což byla pravda jen tak na půl.

„A stálo ti to za dvě facky?“ zeptal se s nahrbením obočí.

Úsměv byl na mé tváři kolikrát i nepřirozený a hlavně v podobných chvílích. Byl doslova nemístný, nevhodný a velice drzý s neúctou k starším. „Udělal bych to klidně i znova.“

Nigel mě však nechápal, zakroutil nad tím hlavou, málem spadnul, když autobus prudce zabrzdil na křižovatce, ale udržel se, lehce heknul a stačil mi ještě odpovědět, než se strhla další válka o opuštění autobusu na zastávce u trhu. „Posledních pár dní tě vážně nechápu.“

•••

Ještě byla přestávka mezi hodinami, našel jsem si volné místo na okenním parapeti v mezipatře školní budovy a obezřetně sledoval procházející studenty, děti, profesory a přitom se snažil najít ve své hlavě jejich jména. Tiše jsem se ptal, jestli mají vůbec ponětí, v jakém světě žijí, co je venku, jaká je pravda a tak. Ale nikdo mi neodpověděl, protože mě nikdo neslyšel. Bylo zvláštní dívat se na ty vlastně nové, neznámé tváře a vědět, že oni mě neznají, nikdy nepoznají a to krátké setkání na chodbě je jediná chvíle, kdy jsme byli nějak spojení. Kolik lidí si povšimne mého zmizení? Profesoři, lidé ze stejné třídy – možná. Rodina, Nigel a kdo dál? Nikdo… Nikoho jsem nezajímal, na nikoho jsem neupnul a to svým způsobem bylo vlastně dobře.

„Pane Locku, slezte z toho parapetu!“ okřiknul mě muž vyčnivající nad ostatními, byl to profesor Walter, protáhnul se skupinkou Zelených a přistupoval ke mně. Mezitím jsem již seskočil z parapetu, urovnal si košili a čekal, co měl snad nejděsivější profesor na srdci. Tebe také vidím naposledy… Problesklo mi s lehkým úšklebkem hlavou.

„Ano pane profesore,“ na povrchu jsem se však k němu choval slušně, ne jako k otci. Jeho rány přeci jen více bolely.

„Viděl ste už nástěnku v prvním patře?“ kterou měl tento muž na starost a byl na ni náležitě hrdý…

„Ne, pane profesore.“ Nástěnka byla tou poslední věcí, co mě zajímala.

„Tak byste se měl jít podívat, je tam pár informací, co by vás mohlo – mělo – zajímat. A neseďte sakra na tom parapetě, tady nejste doma.“ Nejdříve se dokonce i usmíval, ale pak mě jen stroze napomenul a zmizel.

Mohl jsem se jít na tu nástěnku podívat nebo zůstat… Samozřejmě, že jsem se šel podívat.

•••

Nástěnka byla vážně z části o mně, hlavně o tom, že jsem byl vybrán jako nejlepší student do městského kola, kde se rozhodne mezi dalšími studenty a následné večeři s Huntery. To mě již vážně donutilo zasmát se. Úplně jsem na to totiž zapomněl a bylo mi to jedno. Potkal jsem Huntera, pochopil, jací Hunteři jsou a zbývali mi dvě hodiny do odjezdu do kukuřičných polí a následného útěku neznámo kam za zeď. Ale bylo pěkné vidět své jméno s titulem „nejlepší student.“ Alespoň něco jsem ve svém životě dokázal, zemřu s pocitem, že jsem v něčem nej…

To mě však hned rozesmutnilo, zemřít… Stále se mi do toho nechtělo, ale alespoň jsem chtěl zkusit uprchnout. Chtěl jsem zkusit tolik věcí za zdí. Třeba obléct jinou barvu než šedou. Ochutnat čokoládu jindy, než o vyjímečných situacích.

Za zády jsem uslyšel dosti nepříjemné hlasy, poznával jsem je, patřila Tyrkysovým dvojčatům Austinovi a Lloydovi. „Šedá myško, šedá myško pověz nám… V čem tkví tvá tajemství úspěchu? Tvůj bratr se vyspal s učitelským sborem?“ pronesl Austin až básnickým hlasem. Lloyd se následně dost hlasitě a s chrochtáním navíc zasmál, mě to tolik vtipné nepřišlo. Bylo nepříjemné, že se městem zprávy šířili tak rychle. Ač jsem nechtěl, otočil jsem se k nim a s neutrálním výrazem pozoroval v tyrkysu odděna dvojčata. Lloyd zvolil tričko s dlouhým rukávem, přičemž se zdálo dvouvrsté a spodní vrtva byla v bílé barvě. Austin byl naopak v tyrkysové, lehké mikině, kterou měl jen na půl zapnutou, rukávy vyhrnuté a pod tím si nechal bílé tílko. Oba však měli stejné, tyrkysové kalhoty a černé botasky s tyrkysovými tkaničkami. „Ne, vážně,“ přestal se Lloyd smát, nasadil tázavý výraz, už jsem čekal i normální otázku, ale vylezly z něho jen další povrchní kecy. „Jaký je to spát s chlapem? Jak jako vůbec,“ přitom se snažil něco naznačit. „Myslíš, že mě nechaj, abych se tvýho bratra zeptal? Než mu vpálej kulku do hlavy?“ zakřenil se přitom, rejpnul do svého dvojčete a ten se též začal smát. Stejně chrochtavým smíchem jako Lloyd.

„Jste nechutní,“ na větší slova jsem se nezmohl. Už jen kvůli tomu, že za horší slova by byl trest a mě se nechtělo při běhu přes zeď trpět bolestí kvůli dvěma podprůměrně inteligentním pitomcům.

„Říká bratr homosexuála.“ Poznamenal se zdviženým prstem Lloyd. „Kdo vůbec tvýho bráchu prásknul? Zhrzený milenec?“ nepřipadalo mi, že Lloydova nebo Austinova slova jsou vtipná, ale oni se jim smáli. Asi jsem jejich humor nechápal.

„Slyšel jsem, že je prásknul tvůj otec,“ Austinovi na tváři hrál škodolibý, široký úsměv. Stál vzpřímeně, ruce založené na prsou. „Myslíš, že je spolu načapal?“ úsměv se mu ještě rozšířil.

Zamračil jsem se, to už ignorovat nešlo. „Ano… Prásknul je můj otec, určitě se mu sami nepřiznali a…“ odkašlal jsem si, urovnal lem své košile, popadl popruh své tašky a byl připraven k odchodu ihned, jak vyslovím svá poslední slova. „Myslel jsem si, že na otázku JAK mi odpovíte vy… Občas se zdáte, že v tom máte praxi.“ Prorazil jsem si mezi dvojčaty cestu dříve, než jim to došlo, po schodech vyšel do třídy, kde se usadil a vyčkával.

Musel jsem uznat jednu věc, toho dne jsem se nechoval pěkně, slušně nebo přijatelně, ale měl jsem na to právo. Poslední den života, chtěl jsem říct to, co si myslím.

•••

Profesor Mallik patřil mezi podsaditější, starší profesory na naší škole. Vyučoval nás jen při vyjímečných situacích a ještě k tomu si spíše povídal pro sebe. Huhňal si pod rezavý vous se světlými chloupky a přitom se často škrábal na skoro plešaté hlavě s lehce odstátýma ušima. Byl to docela vtipný muž, už jen od pohledu, občas zavtpikoval, ale dokázal se docela dost vztekat, a když zrudnul v obličeji a křičel, mnoho lidí se bálo o jeho zdraví a o to, jestli náhodou neutrží nějakou srdeční příhodu.

„Dobré odpoledne,“ zahuhňal si ihned pod svůj knírek, v jedné ruce svíral ucho kufříku a v druhé desky plné papírů. Chodil kolébavou chůzí, po delší době také funěl a rosilo se mu čelo.

„Dobré odpoledne,“ zamumlalo ve změti sedmnáct různě barevných děcek a mezi nimi i já.

„Uvědomuji si, že naším temátem je momentálně vývoj politiky v Mortetasu od prvního Huntera až k momentálnímu prezidentu, ale rád bych s vámi probral Mortetaský zákoník… Jestli nejste proti, rád bych látku zopakoval a následně na ni napsal písemnou práci, která bude největší tohoto pololetí.“ profesor Mallik se poškrábal na bradě, zhluboka se nadechnul a usadil za katedru, nasadil si brýle, které měl v pouzdře a zamžoural do třídy.

„Na zákoník jsme už psali… Proč znova?“ zeptal se jeden můj Červený spolužák.

„Ano, ano, ano… Ale to byla jen malá práce na všeobecné informace a tak… Rád bych s vámi ještě napsal práci na zákony jako takové.“ Zaslechl jsem povzdechnutí, kdo by si také přál psát ze zákoníku… „Takže… Orientačně, dokáže mi někdo říct vlastními slovy první zákon?“ zeptal se rovnou bez čekání, prstem jezdil po třídě a nakonec ukázal rovnou na mne. „Pane Locku?“

„Nevím, pane.“ Sice jsem tušil, jak zní první zákon. Pojednával totiž o věrnosti Mortetasu. Vlastně většina zákonů pojednávala o stejné věci. Mortetas nelze opustit, každý je povinnem být tím, čím byl pověřen při narození. Každý svým narozením oddává Mortetasu a jeho dobru. A podobné zákony. Ten zákoník byl divný, nesmyslný a přesto jsem ho alespoň vlastními slovy dokázal z velké části přeříkat, ale nechtělo se mi…

„Tak… Někdo jiný nám dokáže odpovědět?“ zeptal se zklamaně, hlavu otočil k dalším a pokládal stejnou otázku. Ani nevím, kdo odpověděl a jestli odpověděl správně, otočil jsem svou hlavu k oknu, sledoval jarní slunce a přírodu, co se ještě probouzela ze zimního spánku. Jednou rukou jsem muchlal roh svého sešitu, trhal ho na drobné kousíčky a ty se snažim natrhat na ještě menší.

„Pane Locku?“ zvolal na mě tím huhlavým hlasem profesor Mallik. Zvedl jsem k němu hlavu, přestal si podepírat bradu a zamrkal. Čekal jsem na otázku. „Přísahu Mortetasu nám alespoň dokážete říct?“ opět jsem mohl jednoduše říct, že ne, ale to by již bez povšimnutí nezůstalo. Přísahu jsem říkal tolikrát, že na ni nešlo zapomenout. A ani jsem nesměl.

Vstal jsem ze svého místo, napřímil se v zádech a levou ruku položil na srdce. Příčilo se mi, že poslední den svého života mám promarnit přísahou rodině vraha a zemi plné lží, zrady a smrti.

„Tma se přikrádá a v ní bytosti temnější než samotná noc, v té tmě však skrývají s řvoucí medvědi vzepjatí na zadních. Chrání nás před přicházející tmou a bytostmi uvnitř, chrání naše životy, domovy, rodiny a přátele. Na oplátku my chráníme medvědy, přísáhám věrnost vzepjatým medvědům, jejichž rodové jméno Hunter jest. Přísahám, že mé tělo padne ve válce pro zemi medvědů, mé sdrce se rozrhá pro věrnost, kterou každý den Hunterům odevzdávám. Má mysl bude čistá bez pomyšlení na zradu a útěk. Přísahám, že budu mluvit pravdu a nic víc, než pravdu, protože medvědi slyší vše. Slyší naše bijící srdce a chrání je do posledního dechu.“

Ta slova mi vždy zněla hloupě, ale teď… Teď to byla lež, co pálila na jazyku, to medvědi totiž byli temné bytosti uvnitř tmy. Ta přísaha pro mne již neměla význam a jestli Hunteři vážně slyší vše, musí slyšet i můj odpor k oněm slovům.

---------------------------------------

Zrovna teď budou dvě (tři?) kapitoly, kdy bude spíše Ben vzpomínat, uvažovat, vyřizovat si staré účty a také se vlastně představí pár důležitějších postav pro pokračování (Joshua Hunter, Axel, Avery) a jejich chování, z kterého se bude odvíjet pokračování...

A poté? 

Poté se bude kličkovat...