Kapitola desátá: „Jste hlupáci.“

„Vážně?“ ptal jsem se Avery ho s nadějí, s jednou slzou v oku, znamenalo to, že by můj bratr nemusel zemřít.

„Ano,“ přesvědčoval mě Modrý Strážce s lehkým úsměvem.

„Jak toho chlapce dostaneš ven bez povšimnutí?“ zeptal se však Dean opírajíc se o desku stolu s jediným zdrojem světla.

„Správně, Avy, jak dostaneš toho,“ Joshua zaluskal prsty mým směrem, něco mi napovídalo, že chce vědět jméno mého bratra. „Johna,“ špitnul jsem. „Jak dostaneš Johna do zítřejšího odpoledne ven z basy?“ hlas měl plný sakrasmu, který mi lezl dost na nervy.

Avery pozvednul prst, abychom dávali pozor, prohrabal kapsy svého dlouhého, teplého kabátu a vytáhl zlatý odznak s řvoucím medvědem - znakem Hunterů - na světlo. „Tahle věc mě dostane kamkoli. A dopřeje mi více věcí, než si jen myslíte,“ zazubil se. Pochopil jsem to tak, že tenhle Modrý měl díky svému postavení vysoké pravomoce, možná větší, než kdejaký Bílý, Fialový a další.

Všichni jsme dlouho mlčeli, každý čekal, až někdo jiný promluví a podivuhodně se prvních slov ujmul ten nejvýše postavený. „Tak dobře. Ale jak to chcete všechno pro bůh stihnout?“ další zapeklitá otázka, na kterou věděl odpověď pouze Avery Jones.

„Zítra odpoledne odjedete na smluvené místo. George vás tam odveze, vše dle plánu a já...“ odkašlal si, nastražil jsem uši a čekal, co z něho vyleze. „Vezmu si auto, požádám o přeložení Johna... Uhm... Lockeho?“ podíval se na mě, jestli řekl přijmení správně.

„Locka.“ opravil jsem ho tiše.

„Locka na jiné místo. Odvezu ho za vámi a v jedenáct hodin a padesát pět minut to všechno uskutečníme, jo?“ podíval se přitom tázavě na Joshuu.

„Bravo,“ zatleskal sarkasticky. „Plán si pamatuješ přesně, ale nepoznáš dvanáctého a dvanáct dní!“ zavrčel na něho značně naštvaný. Avery mu očividně dosti poničil dokonalé plány.

„Nehádejte se...“ zaskučel George v pozadí.

A tak zase začalo panovat ticho, měl jsem tisíce otázek, ale důležitá byla v té chvíli jen jedna. „A co Axel?“ zajímal jsem se totiž o kluka, který mého bratra dostal do basy a každou minutou ho přibližoval popravě jen kvůli existenci.

„Kdo je Axel?“ zeptali se čtyři z jedenácti lidí.

„Axel Burnley,“ pověděl profesor Silver. „Učím toho chlapce. Pochází z Modrých, je stejně starý jako John a...“ zaseknul se, podíval se mým směrem a nesouhlasně zakroutil hlavou. „A absolutně nechápu, proč tu probíráme zrovna jeho.“

Všichni na mě upoutali zrak, nejvíce ze všech Avery a Joshua. Avery se tvářil zvědavě, Joshua naopak znechucene, a to ani netušil, co chci říct. „Axel sedí také... V base,“ vykoktal jsem ze sebe s krátkým pohledem na Averyho. „To... Axel je důvod, proč je tam můj bratr.“ a tím jsem odhalil Johnův zločin a důvod blížící se popravy.

„Kontrolní otázka,“ ke slovu se dostal George. Protáhnul se skupinou blíže ke mně, sledoval mě upřímnýma očima a zeptal se: „Tvůj bratr je zloděj nebo...“ nedokončil to, neměl na to žaludek.

„Můj bratr je...“ začal jsem větu, kterou nešlo dokončit.

„Na kluky,“ sfoukl to dvěma Joshua dvěma slovy bez jediné špetky zájmu nebo jakéhokoli citu.

„Bene,“ oslovil mě Avery ne moc častým oslovením a tim si zasloužil moji pozornost. „Je mi líto, ale nemohu toho kluka jen tak pustit... Našli by ho a popravili mnohem hůř, než zamýšlejí nyní... promiň mi.“ znal jsem ty muže jen chvíli, ale už jsem věděl, že Avery je ten, který v plánu sice nemá poslední slovo, ale má největší srdce. Zklamaně jsem sklopil zrak a podal hloupý nápad: „Mohl by jít s námi.“ byla to prosba malého dítěte, ale reakce byla velmi negativní a prudká.

„Cože?“ vyhrknul Joshua, uchopil mě za ramena a zatřásl mým maličkým tělem. „Co si myslíš kluku?! Máme dohodu jedenácti... JEDENÁCTI osob přes zeď. Počítej! Ten tvůj Modrej teplouš je dvanáctej!“ odtáhnul jsem hlavu co nejdále od Joshuy, křečovitě zavřel oči a marně hledal ve své hlavě význam slova „teplouš.“

„Nekřič na to dítě,“ povzdechl si profesor Silver a odtrhnul mě od Joshuy, rukou mi pokynul, abych se schoval za něho, poslušně jsem tak udělal, sklopil zrak a nehodlal ho zvednout. „Bude vás jedenáct... Já totiž nepůjdu.“

•••

„Takže přijdeme o Tyrkysového, Šedého a? Co dostaneme? Dalšího Modrého a malého kluka? A bonusově! Ten kluk ví o plánu a všem málo a ten Modrý absolutně nic!“ Joshua, ale i ostatní se nepřestávali vztekat. Nelíbila se jim rychlá změna plánu o tom, že profesor Lucian Silver zůstane v Mortetasu společně s panem Mosbym a místo nich půjdu já s Axelem.

„Ten malý kluk se jmenuje Benjamin a je ze Šedých... Mojí roli může tedy obsadit. Stejně tak může obsadit místo Mosbyho. Vsadil bych krk, že toho ví více o ostatních skupinách, než ty víš o svojí vlastní skupině, Joshuo.“ profesor byl již značně podrážděný, hádal se s Joshuou již dlouhé minuty a nikdo se neodvážil do jejich hádky zasáhnout. 

„A k čemu nám budou dva Modří?!“ nenechal se Joshua umlčet, vždycky našel otázku, kterou vyprsknul na Luciena Silvera s podrážděním a nenávistí.

„A k čemu by nám byli dva Šedí?“ odpověděl mu stejně nepříjemným hlasem otázkou.

„Luciene neštvi mě,“ procedil skrze zuby.

„Sklapněte všichni!“ zakřičel pan Mosby. Bylo to poprvé, co jsem toho muže viděl křičet nebo se vztekat. V obličeji byl rudý a cukalo mu jedno oko. „Jestli tu Lucien chce zůstat nechce ho! Bude to tak i lepší.“ pomalu přistupoval ke stejně rudému Joshuovi. „Synku, chceš nás dostat přes zeď kvůli svobodě, ale ty si neuvědomuješ jednu věc.. Pokud tu zeď přejdete s Lucianem, spolčíte se s venkovními městy a státy, obsadíte Mortetas a zvítězíte, toho vítězství se zúčastní o jednoho člověka méně, než když tu Luciena necháš a vezmeš toho chlapce.“ podle výrazu nikdo nechápal, jak to pan Mosby myslel. Já ano. Myslel to tak, že pokud půjde Lucien, Axela popraví a on svobodu nepozná... Za zdí však ano, a až se vrátí, pozná ji i Lucien s panem Mosbym.

„Jste hlupáci,“ zakroutil Joshua nad Lucienem a panem Mosby hlavou. Natočil své tělo k nám ostatním, ustoupil o několik kroků dozadu a pověděl nám konečný plán, který mi vykouzlil malý úsměv na tváři. „Zítra ve tři hodiny přesně se všichni sejdeme zde. Na nikoho se nečeká, ve tři hodiny přesně se tu sejdu se sedmi různě barevnými lidmi nebo s žádnými. Ty, Avery,“ poukázal na Modrého. „Půjdeš k zadržovacím celám, odkud dostaneš ty dva kluky na svobody. Je mi úplně jedno jak, a co tě to bude stát, ale v jedenáct hodin a padesát pět minut odpoledne budeš na smluveném místě u zdi. My ostatní vyjedeme ve tři hodiny a pět minut odpoledne od skladiště nákladním autem, které bude řídit George ke kukuřičným polím. Poté se pěšky vydáme k zdi, kde se utáboříme do mluveného času. V jedenáct hodin a padesát pět minut vyrážíme ke zdi, přesně o půlnoci začíná únik za teď. Na NIKOHO se nečeká. Pro nikoho se nevrací. Uslyšíme výstřel, možná někoho z nás i zraní nebo snad i zastřelí. Ale to je jedno, nečekáme a nevracíme se! Muži z druhé strany zdi nás budou jistit opětovanou střelbou na zeď. Poběžíme pár kilometrů, než narazíme na auta s vojáky našich nových přátel... A to je vše, svoboda je vcelku jednoduchou záležitostí, nemyslíte?“ ten sakrasmus na konci si mohl odpustit. Plán jsem chápal, ostatně jako každý. A jako každý jsem z něho měl i obrovský strach.

„A nyní... Vypadněte, za chvíli máte někteří z vás večerku,“ zašklebil se, poukázal na jedno vymlácené okno a černo-černou oblohu.

•••

Všichni se takřka bez řečí začali odebírat domu, zůstal jen Joshua, Avery a já stojící zpovzdálí. Sledoval jsem jejich tichý rozhovor a doufal, že si mě nevšimnou. Avery si mě však všimnul, napřmil se v zádech a zeptal se: „Co potřebuješ, chlapče?“

Joshua se na mě také podíval, tvář měl kamennou a ruce založené na prsou.

„Bojím se,“ přiznal jsem se strachem z Joshuy a jeho reakce. Uchechtnul se, otočil ke stolu a listoval nějakými papíry, mě si již nevšimnul.

Avery se lehce usmíval. „Pojď se mnou.. Dovedu tě domu,“ Joshua nic nenamítal. Avery vyšel mým směrem, otočil mě a vyšel směrem k východu. Nejdříve vylezl sám a pak podržel trám, abych se sám protáhnul. Bylo úžasné nadechnout se čerstvého, neztuchlého vzduchu, ale zároveň to bolelo.

„Čeho se bojíš?“ zeptal se mě muž, co vykročil rovnou směrem k nám domu.

„Všeho... Vážně dokážete dostat mého bratra a jeho... Přítele ven?“ zeptal jsem se opatrně, držel popruh své tašky a po celou dobu se díval do země.

Avery se nejdříve tiše zasmál, a až poté odpovídal. „Za prvé: Říkej mi Avery nebo Avy, hlavně mi nevykej... Za druhé: Ano, dokážu to a zítra v jedenáct hodin a padesát pět minut svého bratra uvidíš živého a zdravého. Společně unikneme za zeď a-“ nenechal jsem Averyho domluvit, měl jsem na něho otázku.

„Byl jste - si někdy za zdí?“ zajímalo mě to už dlouho.

„Jednou,“ odpověděl s lehkým úsměvem. „A potkal jsem tam mnoho zajímavých a hodných lidí... Žádné barbary a příšery, jak vyprávějí Mortetaské knihy.“ nechápavě zakroutil nad národní literaturou hlavou. „Ale... Jo, i to místo má takové svoje černé ovečky,“ znova se zasmál.

„Jaké třeba?“ byl jsem dost zvědavý.

„Tak třeba Dexter. Je asi Joshuova věku, velký, svalnatý beze smyslu pro humor. Je neškodný, ale prostě je děsivý. Má však hodného bratra a také mají i sestru, ale nevím jistě, měla by být maličká. Jejich otec je Kapitánem na místě, kam máme namířeno. Nepamatuji si název,“ zakroutil nad tím hlavou.

„Je tam více knih? Těch pravdivých...“ zajímal jsem se nadále a dost mě znervózňovalo, že Avery přesně věděl, kam má jít, aniž bych mu řekl cestu k nám domu.

„Mnoho... Mnoho a ještě více! Je tam více knih, než si za celý život přečetl. Určitě ti je dají přečíst. Přeci jenom, ten deník je z té knihovny a Joshuovy ji dali z jediného důvodu. Aby nám otevřel tim deníkem oči. A tim nemyslím, aby nás jím uhodil nebo tak.“ zašklebil se a mě také jemný úsměv neuniknul.

Nečekal jsem  a raději položil další otázku, když jsem zrovna přecházeli silnici na rohu obchodu s potravinami a krejčovstvím. Byla to asi ta nejdůležitější otázka, co jsem toho večera položil Averymu. „Proč je Joshua na… naší… straně?“ bylo to podstatné. Byl Hunterem, hnědým. Patřil do rodiny, která takřka zníčila svět a přesto bojoval na druhé straně.

Vysoký muž dlouho neodpovídal, díval se před sebe, ruce zabořené v kapsách nažehlených kalhot, kabát za ním lehce vlál, bradu měl vysoko, ale na jeho tváři se stále držel jemný úsměv. „Znám toho kluka již šestnáct let. Jeho otec… Benjamine, co víš o Joshuovi Hunterovi?“ neodpověděl mi, místo toho mi položil otázku a otočil se mým směrem.

„Je to nejstarší syn Juliana Huntera, právoplatný dědic a… Od pohledu dost krutý muž. Mnoho lidí říká, že až se Joshua stane prezidentem, přestane vláda ‚cukru a biče‘ a místo toho nastane vláda pouze biče.“ Přiznal jsem s hlavou sklopenou.

„Také jsem to tak slyšel,“ zašeptal Avy se zakroucením hlavy. „Ale jsou to lži… Určitě si slyšel, že je Ryan Hunter nemocný, hm?“ optal se Avy s dalším pohledem světle modrých očí. Souhlasně jsem přikývnul, slyšel jsem o tom. „Jsou to lži,“ odseknul Avery stroze, přimhouřil zrak a zpomalil krok. Pomalu jsme se blížili do naší ulice, čekal jsem, že to bude na delší vyprávění, proto jsem také zpomalil.

„Je to naopak. Když byl Joshua malý, byl to citlivka a to se Julianovi Hunterovi moc nelíbilo, obvinil svoji ženu, že nejstaršího syna rozmazlila, a proto se po narození Ryana Julian rozhodnul, že syna vychová k obrazu svému. Ano, Ryan trpí  cukrovkou, to je pravda, ale to tak vše. Je to krutý chlapec, je to horší kopie svého otce.“ Avery šeptal, bylo to bezpečnější. „Problém nastal ve chvíli, kdy si Julian uvědomil, že Ryan nebude prezidentem, pokud bude Joshua žít.“

Zarazil jsem se a skočil Avymu do řeči. „Prezident chce Joshuu… Zabít?“ nebyla by to žádná novinka, dle knih se o to pár Hunterů již pokusilo, ale buď neúspěšně nebo to skončilo tím, že byl zabit jak nástupce, tak vrah a prezidentem se musel stát nižší Hunter. Tedy nejstarší syn mladšího bratra bývalého prezidenta.

„Ne… on ho zabíjí,“ na poslední slovo dal Avy co největší možný důraz. „Za méně než rok již žádný Joshua nebude…“ zašeptal s hlavou sklopenou. Téže jsem sklopil hlavu.