Klatovy

Jeho břitká otázka ji vyleká, a tak spěšně odpoví: ,,Bála jsem se.'' Rozprostře se tíživé ticho. Tatínek si unaveně otře obličej od krůpějí potu, jež do chvilky vyraší znovu, a obrátí se, vrtě hlavou, za sebe. Něco do prázdna pokoje zašeptá. Zní to jako rozkaz. Sotva se pohne z místa, Šárka konečně zjišťuje, co stálo celou dobu za jeho zády – bílý duch z prostěradla. Bílý duch z prostěradla?

Než stačí zaražená holčička vydat jedinou hlásku, zarazí ji v tom nečekaně vlídný hlas jejího tatínka, jehož tvář je přelepena nálepkou pochopení, něhy a lásky: ,,Rád bych tě s někým seznámil. Duchu, Šárka. Šárko, duch.'' Už začala dívka bez přemýšlení zvedat pravačku k potřesení, muž rychle zareaguje a jemně ji položí zpátky k dceřinému tělu. Upozorní ji, že duchové nemají rádi fyzický kontakt, načež se falešně usměje. To znamená, že se jim rovněž nesmí sejmout prostěradlo z těla, jinak by přestali existovat.

,,Ale to my chceme. Duchové jsou zlí,'' nedá jí to, zkoumajíc bílé prostěradlo. Odporuje jeho jinak přesvědčivým řečem, poněvadž na zemi zahlédne vykukující prsty zpoza látky.

,,Ale ne,'' zvláštně se zasměje, ,,duchové jsou ti dobří. Neublíží nám. Je tomu tak?''

Oba se neúprosným pohledem zadívají na přízrak. Zatímco jsou Šárčiny oči naplněny převelikým očekáváním, ty tatínkovy v sobě skrývají nesmírné množství obav z pravdy, jež ze sebe může každou chvíli odhodit plášť klamu a přetvářky a nadobro rozvrátit rodinu v základech. Jediný, kdo odvrátí tento nešťastný osud, je milenka ukrývající se pod bílým prostěradlem. Zda v sobě najde dostatečné množství síly a bezcharakternosti, aby sedmileté dívence namluvila lži, jež se k ní tak či onak později vrátí a budou jí hryzat svědomí, že onoho dne neposlechla tatínka a nezůstala ležet v postýlce, zůstává otázkou.

Holčička napíná uši stejně, ne-li více než před pár okamžiky, k duchově odpovědi. Ticho, jehož prostota zpravidla vzbuzuje dojem poklidu, nyní tíživě dopadá na všechny přítomné a celou svou vahou dopadá především na bedra otce. Zdá se, že se žena rozmyslela účastnit hloupého divadýlka a rozhodla se přinejmenším ponechat svou identitu ukrytou. Nečekaně se však ozve nenápadné, šustivé a krátké ano. Šárce jako by odpověď zatemnila celý svět před očima a vše pohltila černočerná tma. Přízrak promluvil. O to horší bylo, že onen hlas poznávala. Celá se svalila do tatínkových upocených rukou a na nic dalšího se nepamatuje.

Co se dělo poté, kdy náhle omdlela, nebylo dívce jasné. Celá příhoda se seběhla tak rychle, a tak nenadále. Sama si rovněž nebyla jistá, zda to, co na vlastní oči viděla, byl opravdu duch. Nad vším se vznášely zástupy otazníků a odpovědi se nacházely stěží, spíše vůbec. Avšak jeden jediný předmět, jeden jediný důkaz Šárce dosvědčil události záhadné noci a ubezpečil ji o pravdě – bílé prostěradlo. Leželo zchumlané ladem pod schody, kde na něj dopadaly první proužky ranního svitu. Pohozeno ve spěchu, nedlouho poté, co dívka ztratila vědomí. V momentě, kdy Šárka onen pošpiněný kus látky uviděla, věděla s naprostou jistotou, že do domu nepřišel duch.