Jihlava

Do tmou prostoupeného domu, do jehož předsíně se plazilo pár zářivých konečků světel pouličních lamp, vstoupila Šárka, na jejíž nepřesné křivky se upínaly krásné modré šaty s výstřihem a na jejíž nohou byly nazuty vysoké podpatky. Následně vešel o pár let mladší a o několik drinků opilejší muž, za nímž žena zavřela dveře právě tak, aby bylo slyšet pouhopouhé zaklapnutí západky. ,,Tady se sezuj,'' ukázala na botník, ,,a oblek... ten si ani nesundávej, protože ho z tebe co nevidět strhnu.'' Hodila po společníkovi očkem, přičemž se zouvala z obuvi, jejíž neúmorné nepohodlí celý večer snášela s nadhledem, neboť věděla, že právě teď nastane okamžik, kterého se nemohla tak dlouho dočkat.

Úsměv plavovlasého muže se po jednom z mnoha koketování ze strany Šárky roztáhne o něco více, dokonce tak, že prozradí své vybělené zuby, až se nakonec neudrží a propukne v hluboký příval smíchu. Ovšem na ústa mu vmžiku přilétne ženská dlaň a přiměje muže, aby se ve svém nespoutaném jednání mírnil: ,,Nahoře mi spí malá, idiote!''

Vulgární oslovení na jeho adresu jej donutí svou roztržitost mírně utlumit a nabrat klidu. Sejme její dlaň ze svých rtů a po krátké pomlce vážnějším tónem zašeptá: ,,Já myslel, že nemáš děti.'' Nastane chvíle ticha, v níž se muž beze slov sehne k zemi, a klátící se ze strany na stranu se rovněž pokouší o vyproštění z těsné obuvi, a Šárce se uleví, že dále vyzvídat nejspíše nebude. Oba jsou tak připraveni jít bez dalšího zbytečného protahování na věc.

Jen však vykročí směrem z předsíně, popadne ji muž za ruku a vrací se zpátky k nakousnutému hovoru s opileckým úsměvem na tváři: ,,Chci ji vidět. I toho tvýho manžílka. Ať vidí, jak se to dělá. Ať vidí, jak se ženská šu-''

Jeho slova Šárku nepříjemně zaskočí a opět mu přirazí dlaně k ústům, tentokrát silněji a důrazněji než předtím, aby se mu v jeho alkoholu naloženém mozku rozsvítilo a došlo mu, že má definitivně sklapnout. Po několika zaváháních a pochybnostech, Šárka svolí v jeho přání, ale dělá to zejména kvůli sobě. Doufá totiž, že tím uspíší celé dění, a oba tak přejdou rovnou k hlavní záležitosti dnešního večera. ,,Tak jo,'' stáhne ruce k sobě, ,,ukážu ti ji. Nic víc.''

Odchází ke schodům s milencem za zády, na nějž se zanedlouho obrátí a dodatečně mu sdělí, že manžel není doma: ,,Proč bych tě sem asi jinak vodila, ty hlupáku?'' Otráveně provalí očima a téměř neslyšnými krůčky pokračuje až do patra, kde se zastaví přímo přede dveřmi dětského pokojíčku. Chopí se kliky, a když zakrátko otevře dveře, spatřuje v rohu potemnělé místnosti postýlku, v níž spí její holčička zcela zakrytá pod pomuchlanou přikrývkou. Nevidí ani její hlavu, jak je schovaná, nebo to v té tmě pouze nepostřehne. Pouze vnímá její pozvolné oddechování a ničím nerušené ticho, jež panuje jak v místnosti, tak i venku za oknem. ,,Spí jako dudek,'' ozve se nevýrazně Šárčin hlas, ,,a teď už pojď. Nemůžu dál čekat.'' Něžným dotykem pohladí mužovu hruď zahalenou bavlněnou košilí, a nechávajíc dveře pootevřené, odchází do spodního patra, v němž zajde po boku milence do pokoje pro hosty a rozsvítí lampu umístěnou kousek od pelesti dvoulůžkové postele.

Na nočním stolku, na kterém stojí vedle vysoké a nevkusné vázy rádio, si Šárka odloží stříbrný náhrdelník spolu se snubním prstýnkem, a nato ladícím knoflíkem na rádiu vyhledá první stanici, jež v ní znovu probudí náležitou chuť do akce. S rockovou hudbou v pozadí přejde ke dveřím, které řádně zamkne a obrátí se k plavovlasému muži, jenž z ní doposud nespustil oči.