Poté paži s hůlkou svěsil.
Zrychleně dýchal a vypadal, že sotva stojí.
Harry se naopak zdál být pořád svěží. Hůlkou stále mířil na ředitele a ruka se mu ani nezatřásla.

„Jsi rychlý a silný protivník, Harry. Věděl jsem, že z tebe bude jednou velký kouzelník. Ale že už v tak mladém věku?“

Harry se usmál.

„Víte, Brumbále, zčásti tomu vděčím své hůlce.“

Na okamžik proutek podržel tak, aby si ji i na dálku mohl Brumbál prohlédnout.
Ten zbledl, protože ji poznal.

„Ale... To je přece Bezová hůlka!“

„Přesně tak,“ přitakal Harry, „snad jste si nemyslel, že bych ji opravdu zničil?“