Kapitola 4.
|27.11.2017| Tabea Lewisová
Stála jsem před prosklenou stěnou na letišti. Dole na ulici jsem stále slyšela hlasy lidí, kteří mě tam před příjezdem sem vítali. Chápala jsem ty lidi. Všichni chtěli být tak moc vybráni, že se ani nezamysleli nad štěstím druhých. Avšak teď, když je nikdo nevybral jsou odhodlání následovat toho, kterého vybrali. Neberou už však v potaz, že my, já, jsme být vybrání třeba nechtěli. Já ani vlastně nevím proč jsem se přihlásila. Možná abych pomohla rodině, nebo aby na mě bylo rodiče pyšní. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, já to dělala kvůli Tillii. Thomas se o ní postarat nemohl. Skoro nechodil domů a Lindsay, ta už s námi nežila a ke všemu měla vlastního syna. Kdyby se mi povedlo dostat se až do posvátné pětky získala bych tak pro celou moji rodinu místo ve třetí kastě. Tillie by si tak mohla otevřít cukrárnu až by, byla starší a Thomas by si třeba někoho našel a nemusel by se starat tolik o rodinu. I rodiče by byli šťastnější.
Uslyšela jsem klapot, zřejmě podpatků jinak nevím co by dělalo v tiché chodbě takový hluk, s úsměvem jsem se otočila tím směrem. Po šedé letištní podlaze kráčela poměrně dost malá dívka. Blonďaté vlasy pod ramena měla pečlivě vyžehlené a odhozené na záda. Zakulacený obličej a šedé oči posazené dál od sebe z ní dělaly spíše dětskou postavu. Podle vzhledu vypala tak na čtrnáct let. Avšak podle chůze a chování bych ji typla na víc. Překvapilo mě, jak rychle a obratně se na vysokých podpatcích pohybuje, jako by je ani neměla a chodila v teniskách. To já o sobě říct nemohla. Na menších, přesto podle mě dost velkých, podpatcích jsem chodila celkem postiženě. Motala jsem se ze strany na stranu a to ani nemluvě jak vypadám na schodech.
,,Ahoj." Přívětivě jsem se usmála na nově příchozí a přistoupila o krok k ní, jelikož zůstala stát dva metry ode mě. Ani mi neodpověděla a jen mávla rukou. Druhou stále držela u těla. V duchu jsem se zamračila. Tak s touhle nánou mám trávit čas? Vždyť ani nevím co od ní čekat, když ani neumí pozdravit.
,,Já jsem Tabea a ty?"
,,Charlotte Melissa Evansová." Odeskla a hned se otočila zády k mé maličkosti. Zpoza rohu vyšla vysoká paní, nebo to možná dělaly jen její dvaceticentimetrové podpatky. Tmavě hnědé vlasy měla stažené do přísného, vysokého culíku. I oči prozrazovaly, že už toho má dost zažitého a se světem se bude klidně prát.
,, Dobrý den dámy, jmenuji se lady Laura Harrisová a budu vás provázet celou soutěží. Když budete cokoli potřebovat neváhejte se zeptat." Udělala krátkou pomlku, snad kdybychom se chtěli i teď na něco zeptat. Popravdě jsem měla spoustu otázek, ale nechtěla jsem s nimi začínat jako první. Radši počkám než se na něco bude ptát Charlotte. ,,Dobrá, když žádné otázky nemáte, můžeme přistoupit k přepravě. Jsme celkem daleko od královského města a tak dnes poletíte letadlem. Jestli jste ještě tímto obrem neletěli nevadí, nebojte se nekouše." Dodala když viděla naše nedůvěřivé obličeje. Nikdy jsem nemusela letadlem letět a ani jsem neměla možnost. Když bydlíte v šesté kastě, nemáte žádnou možnost se dostat do jiné provincie natož do jiné země.
Lady Laura se otočila a naznačila rukou, abychom ji následovali. Vydala jsem se tedy za ní jako první. Charlotte nás následovala. Něco mi na ní nesedělo. Stále se tvářila tak strašně tvrdě a nespolečensky, ale zdálo se, že jen hledá kamarádku. Jestli však neprojeví trochu té snahy odmítám s ní cokoli mít.
,,Jakpak se těšíte do zámku lady...Tabeo, nepletu-li se." Lehce jsem zavrtěla hlavou a malinko zrychlila abych s ní udržela krok. Na vysokých botách, to se musí nechat, to doopravdy uměla.
,,Ano jsem Tab- počkat, vy jste řekla lady? Ne to ne já lady nejsem, jsem jen šestá."
,,Ale drahoušku, tobě to nikdo neřekl?"
,,Nikdo mi neřekl co?" Nechápala jsem. Zřejmě se nikdo neobtěžoval mi říct o mém titulu, který se zničehonic objevil před mým jménem.
,,Nikdo vám neřekl, že už nejste šestá, ale třetí. Od dnešního dne vlastníte navíc titul lady. Tak je to vždy. Opravdu vám to nikdo neřekl?" Natáhla ke mně ruku s dlouhými nalakovanými nehty. Měly stejnou meruňkovou barvu jako její šaty. Zepředu dosahovali délky do poloviny lýtek a vzadu se prodlužovali do delší vlečky. Na sobě měli spoustu třpyvích kamínků. Celkově šaty připomínali šaty princezny Heather při vyhlášení účastnic do Selekce. Znovu jsem zavrtěla hlavou. Už chápu proč se nám to nikdo nesnažil říct. Jenom by se ostatní dívky vytahovali svým titulem. Byla to prostá a jednoduchá opatření proti zkaženosti lidí.
°°°
O pár minut později jsme už všechny tři seděli na prostorných sedačkách v letadle. Přejela jsem jednou rukou po mém sedadle. Bylo mramorově bílé se zlatými výšivkami. Prostě nádhera. Každá jsme měli vlastní sedadlo u okénka a k tomu menší televizi a, tohle prostě nechápu, vlastní letušku. Ta mě neustále obskakovala a vyzvídala jestli mi něco nechybí. Když se letadlo začalo rozjíždět po ranveji ochromil mě strach. Drncalo to a houpalo to s námi ze strany na stranu. V jednu chvíli, kdy jsem si už myslela, že letadlo sjede na trávník a vybourá se, ordazilo se a vzlétlo. Rychle jsem vykoukla z okénka, jak mi letuška jestě před vzletem poradila. Malé baráčky z ústředního města Ceroku se zmenšovali a zmenšovali, až z nich zbyli jen malé houfy teček. Když letadlo vzlétlo až nad mraky pohodlě jsem se opřela a zavřela oči. To mírné kolébání ze strany na stranu, mě až uspávalo. Stačilo jen pár chvilek a já spinkala jak miminko.
Asi bych v těch měkkých a propadajících se sedačkách spala navždy, kdyby se mě ta pitomá letuška nesnažila připnout sama. Stačilo by jen do mě drknout, ale ona ne. Ona mi opravdu málem musela zlomit vaz. Tělo se mi ještě víc zabořilo do polstrování sedačky až narazilo na tvrdou kostru. Rychle jsem otevřela oči a vytřeštila je na blonďatou letušku. Ležela na mém klíně a snažila se mi za zády najít pás. Okamžitě jsem ji od se odstrčila a natáhla se po pásu sama. Blondýnka se jen uklonila a s omluvným výrazem odešla do kabinky pro letušky. Povzdechla jsem si a po nahmatání pásu se připoutala. To jak hladký byl start a průběh letu se vůbec nepodobal přistání.
Jakmile letadlo s kodrcáním a rachocením dosedlo na ranvej, otevřeli se dveře a od letušky jsem dostala povolení k výstupu, málem jsem z letadla vyběhla. Seběhla jsem schůdky vedoucí do těla letounu a vrhla se k zemi. Ne, vážně to nebylo schválně. Úplně jsem přes let zapomněla na boty s vysokými podpatky. Kdyby mě princovi ruce nechytili, asi bych si před všemi udělala ostudu. Počkat, mě zachytily p-princovi ruce? Jak jsem si sakra stihla všimnout královské rodiny, která stála v bezpečné vzdálenosti od letadla?
Rychle jsem chlapcovy ruce pustila a stoupla si pořádně na nohy.
,,O-omlouvám se." Dokázala jsem ze sebe vypravit jenom tohle. Neodvážila jsem se princi podívat do očí. Jen jsem tam tak stála a v rukách mnula bílou halenku, patřící ke stejnokroji dívek.
,,Jste v pořádku?" Optal se princ a přistoupil blíž. Přikývla jsem a konečně se odvážila na tmavovlasého chlapce v mém věku. Jeho tmavé oči propalovaly ty moje. Rychle jsem uhnula pohledem a s malou poklonou zacouvala zpět k Charlottě a lady Lauře. Charlotte se jen znechuceně uchechtla, ale jakmile na sobě zaregistrovala princův pohled sladce se usmála. Tohle bylo fakticky divný. Jen jsem nad tím v hlavě protočila očima. Ta holka by si měla ujasnit priority. Princ se také lehce poklonil a rázně odešel ke své rodině čekající u dvou přenosných trůnu naproti ranveji. Lady Laura se s úsměvem rozešla jejich směrem. Rukou, kterou měla vzadu za zády nám naznačila ať jdeme za ní. Vykročila jsem spolu s Charlottou v závěsu.
°°°
Nakonec se ukázalo, že královská rodina nepřijela jen za námi. Na tohle letiště mají přiletět všechna letadla s účastnicemi a na ranvej zabočit i auta, která vezou dívky z blízkých provincií. Po uvítání s královskou rodinou mě zachvátil nepatrný strach. Ha dělám si srandu. Byl obrovský a nedokázala jsem ho dobře skrývat. Královna Meghan mě celou dobu pozorovala přísným pohledem. Asi stejně jako já nemohla uvěřit, že někdo takový jako já mohl získat hlasy rady.
Celou cestu limuzínou na zámek jsem měla hlavu zabořenou v bílém polštářků se stříbrnými výšivkami. Nebrečela jsem, to ne. Měla jsem však velmi špatný pocit, že po mém malém přepadení jim nebudu připadat dostatečně vhodná na princeznu nebo na na vévodkyni. Nedokázala jsem si představit jak se někdo jako lady Laura, nemohl stat vévodkyní. Z předešlé Selekce, kterou jsem si týden před odjezdem pouštěla každý den, se vybrali lady a vévodkyně, které se jí stali, když se dostaly do poslední pětice, ze které se nakonec vybere ta jedna šťastná. Lady Laura tedy nebyla mezi vybranými pěti. Vypadla těsně předtím nebo hned na začátku? Už už jsem otevírala pusu, ale přerušil mě řidič limuzíny.
,, Lady. Už jsme zde." Opravdu. Z poloprůhledného okénka jsem spatřila oranžové stěny velikánského domu. Domů, který se teď na nějakou dobu stane mým domovem. Jen co jsme zatočili za zatáčku otevřel se nám úžasný výhled do údolí. Obrovská budova s oranžovými stěnami a spousty, ale opravdu spousty okny. Než jsem se stačila zapamatovat, řidič už brzdil. Vyhlédla jsem tedy znovu z okna. Tento pohled nešel z kopce, odkud jsme přijeli vidět. Úplně jsem se zděsila. Před branami do paláce, které byli dokořán otevřené, ležel na zemi červený koberec. Po okrajích stály jako před odjezdem z Ceroku zlaté sloupky s červeným provazem jako zábradlím. Řidič nechal motor běžet a jen vystoupil dveřmi ven na koberec. Okamžitě ho zaplavila vlna cválajícího světla. Přešel před naše dveře a otevřel je.
Jsem si jistá, že na tenhle pohled nikdy nezapomenu. Za zábranami stalo snad milion lidí. To že jich má Tansa pětadvacet, by jen dosvědčovalo tomu, že je zde celý národ Ceroku. Většinu tvořili fotografové a lidi s kamerami. Ten zbytek držel nad hlavami plakáty a propagandy. Na pár z nich jsem zaregistrovala i své jméno. O vteřinu později jsem se ocitala v té stejné vlně jako předtím řidič. Odolala jsem nutkání zakrýt si oči rukama a otočila se tam kde stála lady Laura s Charlottou po boku. Obě dvě se zářivě usmívali a mávali na fotografy. Zhluboka jsem se nadechla a na tváři vykouzlila ten nejupřímnější úsměv jaký jsem byla schopná udělat. Rozhlédla se po přítomných a pak s hrdě hlavou vztyčenou se rozešla po koberci. Ruka mi sama od sebe vystřelila do vzduchu a mávala jak na jednu tak i na druhou stranu. Dokonce jsem se ještě zastavila a jakési malé holčičky. Na sobě měla malinkatou korunku z papíru a růžové otrhané šaty. Stála v hloučku dalších asi deseti dětí. Museli být ze sirotčince. Usmála jsem se na ní.
,,Ahoj." Vyhrkla hned dívka. Blonďaté vlasy jí splývali po ramenech v krásných vlnách. ,,Ty jsi moje favoritka." Tohle mě dojalo. I když byla chudá nevzdávala se naděje. V tu chvíli mě něco napadlo. Usmyslela jsem si, že az se vrátím budu pomáhat dětem v sirotčincích. Pokývala jsem hlavou a natáhla k ní ruku.
,,Pojď, pojďte všechny." Dívka mou ruku sevřela a z druhé strany jsem ucítila další dvě holčičky jak se perou k mou druhou ruku. Tak moc mi připomínali mou sestřičku Tillii. Rychle jsem je chytla obě dvě a vyvedla na koberec. Nejdříve byli tak vylekané, že za mnou doslova vlály, ale hned se vzpamatovali a začali mávat na fotografy. Byla jsem šťastná, jako by tu se mnou byla Tillie. Bude na mě pyšná. S tímto krásným pocitem jsem došla až na konec koberce a nechala se jim zaplavovat i po celou dobu, co ode mě vzali ty tři holčičky a mě zas dvě ženy odtáhly do místnosti na konci chodby.
___________________________________
Předem se omlouvám, že je tato kapitola delší a že se tu ještě neukázaly ty šaty. Nejdříve ma být kapitola kratší, ale nějak jsem se rozepsala a vyšlo z toho tohle^^
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top