|2.1. 2018| Elis de Gastonová

Bylo chvíli po poledni a já jsem se nacpaná pečenou zeleninou válela v letní zahradě. Po boku mi v křesle seděla Amora s rozloženým magazínem. Sledovala jsem bílý strop nad sebou s křížovou klenbou jak v nějakém sklepě.
   ,,A pak, no nebudeš tomu věřit, mi řekla, že to určitě dotáhnu daleko. No já jsem tomu taky nevěřila, tak jsem se jí zeptala, co? Ona se usmála a řekla, že mi máma vzkazuje ať se chovám pěkně a výhru mám zaručenou." rozhodila jsem rukama do strany a frustrovaně si povzdechla. ,,Chápeš to? Máma mi po novinářce vzkazuje, ať se chovám slušně. Ona asi fakt chce řídit úplně všechno. Se divím, že mi to táta neposlal po králi. To jsou lidi. Taky to máš takový?"  směřovala jsem otázku na Amoru. Byla také z druhé kasty, takže musela vědět, jaké to je být v neustálém dohledu rodičů. Nemoct dělat to, co by ráda. Její máma taky byla návrhářka, další společná věc.

Když mi nějakou tu minutu neodpovídala, ztěžka jsem se otočila na břicho a hodila po ní polštář.
   ,,Hej, posloucháš mě vůbec?"
   ,,Ale jo," zamručela. Jako vždy, když nad něčím přemýšlela, ale nemohla se rozhodnout, jestli to někomu říct nebo ne.
   ,,Jo? Tak co jsem říkala?"
   ,,Něco o mámě..." zamračila se a zaklapla časopis. Přes celou první stránku byl obří obličej Lei de Gastonové. Známé modelové tváře snad všech značek od potravin po soukromé tryskáče a helikoptéry. A shodou okolností mojí sestry. Dokonalé, bez chybičky a ve všem vždy perfektní. Prostě fiflena Lea, jak jsem ji často říkala jako malá.

,,Fajn a co dál? Hm? Nevíš, co? To se radši koukáš na mou sestru než na mě?" posadila jsem, zkřížila si ruce na hrudi a nasadila ten nejvíc ublížený pohled, který jsem zvládla. A že jsem ho umělá fakt dobře. Ne, že bych ho snad doma před zrcadlem několik hodin cvičila... Zkrátka jsem ho vypylovala k dokonalosti!
   Amora po mně vrhla postranní pohled a lehce se pousmála a pak řekla škodlivým tónem: ,,Trochu se uklidni, jo?"

,,Cože?! Ale to už fakt přeháníš! Neříkej tohle. To byla má jediná prosba! Jen jediná!"
   ,,No jo, no jo." rozesmála se Amora a zvedla dlaně před obličej v uklidňujícím gestu. Na tváři ji hrál pobavený úšklebek, který moc lidem neukazovala. Oči ji jiskřily, ale byly mírné jako vždy. Nemyslela to zle, ale stejně se mě to dotklo. Jako bych znova slyšela mámu a sestru. Ty si takovou větu neodpustily ani na jeden den. ,,Nepůjdeme se projít? Ještě chvíli tu budu nečinně sedět a zapustím kořeny."

,,Fajn..."
,,Fajn." Amora vstala, hodila časopis na křeslo a pomohla mi vstát. Uhladila si šaty a vlasy a vyšla u místnosti. Jako správně naučený pejsek jsem ji následovala ze dveří do dalších a pak dalších. Po labyrintu chodeb jsme se konečně dostaly ven.

Otřásla jsem se. Venkovní sníh a pára, co mi šla od pusy, mě jen utrvdily, že mít rád zimu by měl být zločin. Všude bylo mokro a stále jen ta jedna barva. Bílá na střechách, bílá na zemi, bílá na hlavě i na botech. Jasně, že tu byla i zelená z neopadaných keřů, ale ta se nepočítá!

,,Co bys dělala, kdyby si tě princ vybral?" zeptala se zničehonic Amora, která vypadala v chladném světle slunce jako sněhová královna. Na šatech jí hrály všechny odstíny modré a splývaly k zemi jako velké rampouchy. Zastrčila si pramen vlasů za ucho a aniž by se na mě podívala pokračovala v chůzi.
   ,,Proč se ptáš?"
   ,,Ale, jen tak. Nikdy jsem se na to neptala, tak proč ne teď?"

Zahnuly jsme za další z keřů lemující cestu v královské zahradě. Pod střevíci nám křupaly kamínky a měkký, napadaný sníh. Naše otisky bylo to jediné, co něžnou pokrývku narušovalo. V tu chvíli mě napadlo úplně jasně, co bych udělala jako první věc, kdybych se stala princeznou.

,,Zaprvé bych nechala vyhřívat zahradu. Koukej, jaká tu je zima a navíc ty otisky. Kdyby nás někdo sledoval, tak hned ví, kam jsme šly," zkřížila jsem si ruce na prsou. ,,Navíc je tu taková zima, že máš strach, aby ti šaty nepřimrzly k tělu."

,,Ale, zas taková zima to není, svítí slunce."
   ,,To se říká někomu, kdo nosí tajně botasky místo střevíčků. Až to někdo zjistí, vsaď se o cokoli, že tě už nezpustí z dohledu," rozhlédla se v naději, že se mu naskytne pohled na nějakého sluhu, který nás přesně podle mých slov, sledoval. Místo toho jsem však v dálce uviděla něco jiného.

,,Nečekáme nějakou návštěvu, že ne?" zeptala jsme se opatrně a ukázala na dav lidí u zadního vstupu do zahrady. Vysoká branka s ostatnym drátem tam nebyla a tichost, díky které jsem lidi neslyšela, jen naznačoval, že tu nemají co dělat.
   Amora se koukla stejný směrem a v ten moment okamžitě zmizela za nejbližším keřem a táhla mě k sobě.

,,Co-" chtěla jsem se na ní obořit, co to zas vyvádí, ale utišil mě její prst na puse a rychlé syknutí. Kývla hlavou na vedlejší cestu. Za keřem byly vidět světlé vlasy. Vykukovaly jen občas, bylo zřejmé, že se jejich majitel schovával a snažil se na sebe neupozorňovat. Měl štěstí, že barva téměř dokonalé splývala se sněhem na lístcích, proto jsme si postavy nevšimly dřív. Bohužel pro její smůlu byla nepatrná a vykoukla zpoza rohu dřív, než zkontrolovala, jestli někdo není kolem.

,,Catherine?!" vypískla jsem a vyskočila na nohy dřív, než mě Amora stihla chytnout za lem šatů a stáhnout nazpět. Bývalá lady Catherine se polekaně otočila a ustoupila spěšně dozadu. Chatrná noha, která byla ještě před pár dny zlomená takový náraz neunesla a pod Catherine povolila. Dívka spadla s žuchnutím na zem až pod ní sníh zapraskal. Vypadalo to ošklivě, ale v očích měla víc zlosti než bolesti z pádu.

,,Co tu děláš?"
   ,,Co tu děláš ty?" vylezla zpoza keře Amora a rukou si zakrývala obličej ze strany. Asi aby ji z dálky nikdo nepoznal. Dobrý nápad, hned jsem po ní trik zopakovala. ,,Vypadla jsi, jestli tě tu někdo uvidí máš po zábavě. Skončíš ve vězení," zamračila se.

,,Ticho, jo? Nepřišli jsme nikomu ublížit-"
   ,,Vy? Vy patříte k sobě?" ukázal jsem rukama k lidem u zadní brány do zahrady. Nemohla jsem uvěřit, že by se ta milá a laskavá Catherine spojila s lidmi, co se snaží vloupat do soukromého prostoru. Určitě to mělo svůj důvod. Muselo.

,,Jo, pomáhám jim. Ale je to tajný!"
   ,,Dělej, mluv nebo zavolám stráže!" zavrčela Amora a nadechla se pro výkřkik. Catherine zbledla ještě víc než byla její obvyklá světlá barva. Protočila oči a naštvaně začala vysvětlovat. Znala Amoru a věděla, že to co řekne, myslí opravdu vážně.

,,Chtějí svrhnout monarchii, ale nenásilně. Potřebujeme jen nějaký důkaz, že je to špatný. Musím dovnitř nebo mi pomozte a sežeňte něco sami. Musíte přece vědět, že to není správný."
   ,,Správný co?" přiblížila se Amora. Měla jsem špatný pocit. Z Amory šel strach a Catherine se snažila rozvrátit republiku? Co se to proboha dělo, to se svět zbláznil? ,,Proč by měla být monarchie špatná? Chtěla bys aby se k moci dostali zlí lidé?"
   ,,Právě, že ne. Proto musíme zasáhnout  když už nikdo!" napodobila Amořino zavrčení a práskla rukou o zem.

V tu chvíli jsme si uvědomila, že ať se budeme snažit sebevíc, už nikdy nepřimějeme Catherine uvažovat o jiné možnosti. Byla rozhodnuta dotáhnout své plány do konce. Zatnuté pěsti, které se třásly adrenalinem v těle jen potvrzovaly její slova. Už se rozhodla. Ale proč? Proč chtěla tak najednou zničit to, na čem naší předci tak usilovně pracovali? Nevěřila jsem, že by s takovýmhle záměrem šla do Selekce. Když byla s princem, vypadala šťastná a odhodlaná stát se jeho manželkou.

,,Proč?" zeptala jsem se.
   ,,Co proč?"
   ,,Proč to děláš? Proč chceš ublížit svým přátelům a člověk, kterého jsi milovala?"
   ,,Ha!" zasmála se. V očích se jí odrážela kapka šílenství a zlosti. Byla tam však pečlivě skrytá bolest, která se teď drala víc a víc na povrch. ,,Já jeho možná, ale on mě nikdy. I kdyby něco cítil tak to byla pouhá manipulace a já byla naivní malá holka, která mu jako první skočila na špek. Kdyby mě opravdu miloval neudělal by to. Nevyhodil by mě pryč bez jediného slova a soucitu. Žádný vzkaz, žádný telefonát! Nesnášel mě! Jen chtěl někoho s kým by mohl posouvat po šachovnici jako figurku!" zvýšila hlas a chtěla se postavit, ale Amora ji lehce žďuchla do bolavé nohy a ta ji opět donutila se přestat hýbat.

,,Je to sobecký člověk, kterému nezáleží na pocitech. Chce jen víc moci, ale tu já mu nedopřeju. Bez něj a jeho rodiny nám bude všem líp. Vybereme si vlastní zástupce, kteří nás podpoří a budou jednat v našem zájmu a ne jednu rodinu, která si myslí, jak je dokonalá a bezchybná. Utrácejí peníze na vlastní přepych a je jim jedno, že lidé hladoví a umírají. Život není spravedlivý, ale mohl by být..." sebrala ze země zmrzlý kamínek a v mžiku ho mrštila po Amoře, kterou trefil přímo doprostřed čela. Ustoupila stranou třejíc si čelo a nechala tak Catherine volný prostor na zvednutí.

Postavila se.
Záplatovaná dlouhá košile se jí v mírném vánku vlnila kolem těla. Kéž bych byla víc jako Lea nebo Amora. Obě by si zvládly se situací poradit lépe. Ale já teď nevěděla, co dělat. Stála jsme na místě a potlačovala chuť Catherine obejmout. Na druhou stranu bych ji ráda propleskla a zakřičela na ni, co to plácá za hlouposti, ale kus od nás šli strážci, kteří by pro ni nedopadli nejlépe.
   ,,Jdeš se mnou?" natáhla ruku před sebe. Dívala se mi do očí tak zpříma, že mi snad musela vidět až do duše. ,,Slibuju, že nikomu neublížíme." dodala, když viděla, že váhám.

°°°
Ohlédla jsem se za sebe. Stále byl všude sníh, ale mě bylo takové teplo, jako bych v sobě měla krb. Věžičky královského zámku splývaly s bílou oblohou. Najednou mi připadaly tísnivé, jako ptačí klec se zámkem na dvířcích s klíčem daleko, kam ptáček nedosáhne.
   Na rameno mi dosedla ruka. Lehké stisknutí mi dodalo odvahy. Usmála jsem se a  zadívala se zpátky na vysokou stěnu před sebou. Dav lidí zmizel spolu se světlovlasou bývalou lady. I když mě nabídka Catherine lákala, věděla jsem, kde mám místo. V zámku, v přepychu a vedle Amory, kterou už nikdy nenazvu jinak než přítelem. Možná i tím nejlepším. Tvář pod okem mě ještě pálila od kamene, kterýna mě Catherine  hodila po tom, co jsem odmítla jít s ní. Kdo by řekl, že má v zásobě ještě jeden a udělá cokoli pro to, aby mohla utéct bez povšimnutí. Na zádech jsme ucítila konekšivé pohlazení, vděčně jsem Amoru objala a doufala, že jsem se rozhodla správně. Zahrada kolem byla přece jen královská a já toho nestihla ještě tolik vidět. Snažila jsem se nasát, co nejvíce z té krásy přes zlé tušení, že tohle se mi brzy navždy uzavře. Ať se v zahradě stalo s Cathrine cokoli, nemohla jsem to vypustit dál. Všechno si musím nechat uzamčené. Princ ani nikdo jiný se to nesmí dozvědět. Teď ale nebyl čas se zabývat smutnou budoucností. Byla jsem šťastná a to bylo vše, co jsem teď a tady chtěla být.
Možná i zima nebyla tak špatná.

____________________________________

Zdravím po dlouhé době. Doufám, že jste se mělo krásně a už se stejně jako já těšíte na prázdniny, které se blíží čím dál víc.
Hned na začátku července jedu do Chorvatska, takže nebudu lenět, ale snažit se psát co to půjde.

Mějte se krásně a užívejte konec roku!