|26.12. 2017|Olivia Cameronová

Mělo být ráno jako každé jiné, jenže nebylo.

Hned od brzkého rána, kdy ještě slunce ani nedosáhli obzoru, jsem věděla, že dnešek bude stát zaprd. Nepolepšila to ani snídaně, která z nějakého důvodu byla ledová jako okolí kolem paláce. Téměř stejně pokrytá jinovatkou jako tráva v zahradách doprovázela chladná zimní mlha. Tu snídani museli vytáhnout rovnou z mrazáku, jinak si nedovedu představit, jak tak mohla zmrznout. Služebné se omlouvaly stále dokola a klaněly se. Neměla jsem jim to za zlé. Nidko nemohl vědět, že přes noc a brzo ráno bude tak mrznout a že snídaně vystrčená na balkon, aby byla akorát k jídlo, tak rychle přimrzne k talířku.

Když jsme se služebnými dojedly snídani (přeci jsem je nemohla ochudit o ledový zážitek) tak jsem se chystala už vyjít z pokoje, když mě Sarah, jedna ze služebných zarazila rukou.
,,Má paní, chtěla jsem vám poděkovat, že jste nás neudala madam Lucianové, ona by nás hned vyhodila. Chladit snídani na balkoně, ti máme zakázáno, moc vám děkujeme," sevřela jemnými prstíky stejnokroj a poklonila se. Nejmíň pětkrát za sebou.
,,Jasně," usmála jsem se na ní, ,,nemáte zač." a už jsem chtěla pokračovat k východu z pokoje, ale znovu mě Sářina ruka zastavila.

,,Kdyby paní věděla, jak moc jste hodná. Jsme vám tím neskutečně zavázany. Kdyby jste cokoli potřebovala nebo chtěla. Ona, paní Lucianová, by to nidky nedovolila-"
,,Ano ano, samozřejmě," chtěla jsem uspíšit její monolog, ale jen jsem oddádila nevyhnutelné. Proslov, který mohl trvat i dalších několik minut. Sarah byla velmi komunikativní dívka, která mluvila... no pořád. Když se Zorou a Betthany uklízely, když připravovaly koupel, když mi pomáhaly se oblékat. Dokonce i když jsem ji párkrát potkala na chodbě, vždy někomu vyvrtávala do díry hlavu.
,,Ona, paní Lucianová," začala znovu a já už se jí nepokusil přerušit. Stejné to nemělo cenu, ,,by nikdy nedovolila, aby jste k nám byla tak milosrdná a středrá. Že jste se s námi rozdělila o vaší snídani to bylo moc milé a šlechetné. Byla byste neskutečná princezna a tak laskavá a líbezná královna. Ani nevíte, jak jsem, my všechny, jsme vám vděčné."

Sarah povídala a povídala. Přes její rameno jsem měla výhled na ručičkové hodiny, které jako by zdvojnásobily rychlost otáčení. Než jsme se nadála už se nejdelší ručička posunula šestadvacetkrát. To dělalo přesně... no hodně sekund a ještě více setin. Nikdy jsem v matematice moc nevynikala.
Když už jsem měla konečně volný průchod ke dveřím, abych neurazila její maličkost Sarah, ozvalo se zaklepání.
,,Čekáte někoho?" byla to asi dost hloupá otázka. Byl to můj pokoj, to já bych měla někoho čekat, to stejné potvrdily i služebné zakroucením hlavy ze strany na stranu.
S povzdechem, že se asi nikdy z pokoje nedostanu, jsem otevřela dveře. Za nimi stála Cheryl. Její jméno dostálo svého významu, protože na sobě měla třešňově červené šaty, které byly zdobené... kožíškem? Neřekla bych, že v zámku byla taková zima, aby musela nosit kožich i uvnitř...

,,Ahoj, už jsi připravená?" usmála se, ale jakmile mě přelétla pohledem od hlavy k patě, úsměv jí ochabl. Zatvářila se zmateně a přelétla pohledem ke stěně, kde visely hodiny. ,,Nespletla jsem si čas?" otočila se zas pohledem ke mně.
Nejdřív jsem neměla nejmenšího tucha, o čem mluví. Jaký čas? Proč by se měla plést? Pokud jsem si dobře vzpomínala, tak jsme nic naplánovaného neměly.
A pak mě to trklo. Vzpomněla jsem si na včerejší večer, kdy se nám rozdaly obálky a na naší domluvu s Cheryl, že půjdeme spolu. Můj krejčí a její měli provozovnu jen pár domů od sebe. Sice jsem nechápala, jak se tak mohli uživit oba dva, ale bylo skvělé, že jsme mohly jít spolu.

,,Moc se omlouvám! Úplně se mi to vykouřilo z hlavy. To bude tou ledovou snídani," zasmála jsem se a nevšímala jsem si zmatené Cheryl. Zora mi pomohla se dostat do teplejších šatů, abych venku neumrzla stejně jako snídaně. Popadla jsem obálku a vyběhla z pokoje, přičemž jsem málem srazila na zem Cheryl. Ta už držela v ruce mapu města Admos. Nahlédla jsem do ní a hodnou chvíli mi zabralo se v ní zorientovat. Žlutým zvýrazňovačem tam byly zakroužkované dvě budovy.
,,Tady," ukázala Cheryl na jeden z nich, blíž k sobě. ,,Tady je tvoje adresa. A tady," ukázala o čtyři domy dál, na rohu ulice zakroužkovanou budovu. ,,Tady je moje. Mapu jsem dostala od lady Jessicy. Stavila se u mě dnes ráno," pokývala hlavou, když jsme scházely k hlavním dveřím budovy.
Stráže nás pustili z budovy bez ptaní, kam jdeme. Zřejmě moc dobře věděli o dnešní akci. Ať nás čekalo cokoli.

Když jsme vyšly z brány palácového komplexu, několik lidí se na nás s úžasem podívalo a hned se hrnulo dál. Nadšeně jsem jim zamávala. Bylo neuvěřitelné, jak nás hned poznaly. Postarší pár mi zamával nazpět a věnoval mi laskavý úsměv. V tu chvíli jsme věděla, že jsem asi ta nejšťastnější holka z Tansy. Nejenže jsem byla vybrána do Selekce, ale ještě k tomu mě měli lidé rádi. Musela jsem pro ně být vzorem, že i obyčejní lidé mohou mít štěstí.
Cheryl mé nadšení nesdílela. Všimla jsem si, že lehce sklonil hlavu a zrychlila tempo. Vypadala, že si společnost i tak mála lidí, co byli před palácem vadila. Byla jsem zvědavá, co by dělala, kdyby se tady najednou objevily kamery a začaly by všechno natáčet a nahrávat. Před tím by tak lehce utéct nemohla. Proč se tedy hlásila do Selekce, když ji vadila pozornost? Každá princezna má pozornosti tolik, že by ji mohla posílat jako vánoční dárky.

,,Co je?" vyhrkla jsem na Cheryl, když zatočila do uličky, která byla na mapě o hodně menší než ostatní. Nejaka postranní ulička.
,,Prosinec," zasmála se a já vůbec nechápala.
,,To vím taky, ale proč jsi tak rychle utíkala od tech lidí? Nemusíš se jich bát..." pokusila jsem se jí dát ruku na rameno, ale Cheryl už byla pryč. Jak dokázala tak rychle utíkat? Naštěstí zastavila o pár metrů dál a zamyšleně se dívala před sebe. Když jsem ji obešla, uviděla jsem to, za čím zřejmě utíkala.

V uličce před námi stálo asi pět dětí. Různé tváře, různé výšky, různé oči, ale jedno měly všechny společné. Vypadaly, že právě vylezly z kanalizace. I na tu dálku jsem je cítila. Byly ušmudlaní a špinavý. Jeden vyšší kluk držel v ruce kabelku. Měla stejnou barvu jako šaty Cheryl. Podívala jsem se na svoji krajanku.
Čekala jsem že bude naštvaná nebo alespoň znechucená, těmi dětmi. Byly tak špinavé a musely mít tolik nemocí. Tu kabelku už bych nikdy do ruky nevzala. Ale Cheryl se tvářila jinak. Úplně jinak. Viděla jsem ji na očích smutek a strach. Jako by ona sama byla jedna z těch dětí.

,,Znáš je?" zavrtěla hlavou. ,,Víš, co chtějí?" zarazila se a upřela na mě své divoké modrošedé oči.
,,Samozřejmě, že jo," podívala se zpět na děti a pousmála se. Nelíbilo se mi, jak se tak smála. Vypadala trochu jako šílenec, který právě vyběhl z léčebny a jeho jediný cíl je nakrmit malé sirotky kebabem do zobáčků.

,,Máš nějaké peníze u sebe?" natáhla ke mně ruku a zahýbala prsty. To si opravdu myslela, že zrovna jim dám své peníze?
,,Nevím jestli je to dobrý nápad."
,,Ale notak," bouchla mi druhou rukou do ramene. ,,nebuď takovej suchar." její rána byla celkem silná. Takovou bych od holky z osmé kasty nečekala. Musela v paláci tvrdě trénovat. Nebo jen často dělala s těstem v kuchyni.

,,Ale opravdu to není dobrý nápad. Co když budeme potřebovat zaplatit."
,,Když budeme něco potřebovat, lidí nám to dají zadara. Jsme teď nejvíce sledované holky v zemi. Ostatní se klidně přetrhnou, aby nám něco dali. Aby to měla možná budoucí královna." možná mluvila rozumně, ale stejně jsem si tím plánem nebyla jistá. Neochotně jsem vytáhla z kabelky pár olověnek. Nikdo nevěděl, proč se jim říkalo olověnky, když už dlouhá staletí nebyly z olova, ale z normálního kovu. Dětem se však rozzářily oči jakmile uviděly záblesky peněz. Nebylo toho hodně. Maximálně na krajíc chleba pro každého, ale muselo jim to stačit. Nehodlala jsem v hlavním městě Tansy chodit jen tak, bez peněz.

,,Na," objevil se před Cheryl ten chlapec, který držel kabelku. Teď ji vracel Cheryl do roku. S úctou se nám uklonil a už chtěl natáhnout ruku po mých, na ruce vystavených, penězích, když ho Cheryl zastavila.
,,Nemáte rodiče? Jak je to možné? V hlavním městě a ještě ke všemu se takhle chovají k dětem..." zavrtěla Cheryl hlavou. Vybrala všechny své peníze a do váčku k nim hodila ty mé.
Měla bych se cítit špatně za to, že jsme přidala tak málo? Možná. Cítila jsem se tak? Ne. I když mi bylo těch dětí líto, měly jsme už hrozně spoždění ke krejčímu.

,,Cheryl, musíme jít." chytla jsem ji za ruku a snažila se dostat tu milovnici sirotků pryč. Ještě než se mi ji podařilo zatáhnout zpátky na hlavní ulici, stihla dětem vysvětlit, jak s penězi mají šetřit, co si za ně mají koupit, a že si pro ně přijde a odvede je do zámku. Do dvou dnů, aby zůstaly tady.
Musím říct, že odvaha Cheryl byla veliká. Až to trošku hraničilo s pošetilostí. Jak si mohla být tak jistá, že královskou rodinu bude zajímat případ ztracených, chudých dětí.

Zbytek návštěvy města byl tak nudný, že jsem začala litovat, že jsme s sebou nevzaly ty děti. Zabavené by bylo sledovat Cheryl, jak se snaží děti naučit finanční gramotnosti za pár minut.
U krejčího jsem jen pozdravila a téměř už zas odcházela. Krejčovský asistent mi vzal míry, u čehož po mě pořád pokukoval. Jen jsem nad ním převracela oči. Mrknul na mě tolikrát, až mi bylo za něj trapně, jak moc se snaží někoho sbalit. Ještě ke všemu holku, kterou nesmí v době, kdy je v paláci, balit nikdo. Ach ti kluci. Doufám, že princ je alespoň lepší. O dost.

|26.12. 2017| Amora Ruforthová

Když se všechny účastnice dostavily na večeři, byla už skoro noc. Venku slunce nesvítílo od čtyř hodin, takže se čas odhadoval jen stěží. Podle obličejů skutečného jsme však poznala, že se čeká déle než obvykle. Kvůli tomu pozdvižení dnes ráno v salonku jsem neměla sebemenší chuť na jídlo, ale Elis mě přeci jen donutila jít alespoň na večeři, když už jsem oběd vynechala kvůli té malé povinnosti venku ve městě. S Elis jsem jít nemohla, protože měla psanou adresu na opačnou stranu než já, ale vyrazily jsme ve stejný čas.
Teď zírala Elis už dobrou půl hodinu do zdi na opačné straně jídelny. Ani o píď se nepoznala, což v jejím případě začínali být mírně podezřelé. Ani když se dveře zaklaply znovu a já se rychlým pohledem ujistila, že jsme všechny, se nepohnula. Dobře, tohle bylo děsivý.

Uskrla jsem červeného džusu, který byl až odporně sladký, ale nic lepšího jsem momentálně po ruce neměla. Možná jsem byla taky nemocná. Normálně jsem sladké milovala, ale teď... tady bylo sladké úplně všechno a na to jsem neměla nervy. Až moc sladkého rovná se cukrovka. A já právě teď jeden curkovkový záchvat prožívala.

Dveře do jídelny se otevřely a zavřely znovu. Samozřejmě princ. Už jen jeho kroky byly tak ojedinělé, že šlo jen podle zvuku poznat, že jde on. Našlapoval měkce, ale zároveň důstojně a nebojácně. Jako by se bál rozbít skleněnou podlahu, ale chtěl na ní vytvořit praskliny.
Na tváři mu hrál šibalský úsměv. Vypadal jako Elis, která má něco v plánu.
,,Jak to vy dámy říkáte, jdeme drbat?"

____________________________________