|26.12.2017| Ashley Stormerová

Jako každé ráno jsem i dnes seděla v dámském salonku a malovala si do skicáku. Přivezla jsem si ho sem úplně prázdný a už za těch pár týdnů, co jsem tady strávila, jsem měla půlku pomalovanou. Neřekla bych, že se tu budu tak nudit.
Popravdě... opravdu jsem čekala větší zábavu, nebo minimálně adrenalin. Člověk by řekl, že když už se uchází o ruku prince tak bude cítit nějaký stres. Jenže ono nic. Sem tam účastnice vypadávaly, ale s tím musely všechny počítat. Muselo jim být jasné, že vyhrát to může jen jedna a když si je princ neoblíbí budou mít dveře otevřené.

Trpělivě jsem stále dokola kreslila a vygumovávala náčrtek sochy. Byla to socha velmi podobná princi, ale princ to nebyl. Stejné kudrnaté vlasy se muži vlnily kolem očí, které nepřítomně hleděly do dálky. Měl krásnou čistou pleť. Bez jediné chybky. Tak perfektní a dokonalý. Až se mi přestával líbit. Nebyla z něj cítit lidskost. Jak by taky mohla, když to byla socha, ale já ráda dělala sochy s chybami na kráse. Jednou to byly jizvy, jindy zase vrásky. Připomínalo mi to, že nikdo z nás není dokonalý. Ani ti, kteří pro dokonalitu byli stvoření.

Náčrtky jsem si dělala, abych mohla sochy vytvořit až budu doma. Tady jsem neměla potřebné věci a navíc jsem ani nepočítala s tím, že bych tu vydržela až do konce.
Sice to byla krásná představa, ale věděla jsem, že není skutečná. Chyběli mi rodiče a sourozenci. Sice to nebyla má pravá rodina, ale já je nidky jinak, než jako rodinu, nebrala. Vyrostla jsem s Nathalie a Davidem a byli pro mě víc rodiče, než moji opravdoví rodiče, kteří se mě zřekli. Nemohla jsem vědět proč, ale bylo mi to jedno. Já už měla jinou rodinu a s ní jsme byla šťastná.

,,Tomu... neuvěříte!" rozrazily se dveře do salonku. Začínala jsem si říkat, že je musí snad každý den promazávat, aby tak neskřípaly, když s nimi minimálně třikrát denně takhle někdo švihne. ,,Je to prostě... prostě... hrozná drzost!"
Periferně jsem zahlédla světlé vlasy a dlouhé splývavé světlé modré šaty jako obláčky na nebi. Když se to všechno spojilo dohromady, nemohl vzniknout nikdo jiný než Charlotte.

,,Co se stalo?" ozvala se Elis, která seděla naproti mně a o něčem se dohadovaly s Amorou. Elis stála už na nohou a dychtivě očima vybízela Charlotte, aby pokračovala dál. Ta holka byla ještě větší blázen do adrenalinu než Alette s Amorou a Novou dohromady. Ta ostatně už taky stála u Charlotte a hustila do ní, aby řekla, co se stalo.
,,Ethan, princ Ethan..." vysypala ze sebe stále se vydýchávající Charlotte. ,,On políbil Raven!"

Zvedla jsem oči od skicáku. Nebyla jsme zrovna pro to, pomlouvat někoho a šířit drby, ale tohle bylo docela zajímavé.

,,Cože? Já měla být první!" vyskočila ze židle i Rosalin, která tu dělala bůh ví co. Celé dny jenom koukala do zahrad. Asi čekala na okamžik, až se sem přijde pobavit královna se svými dvorním dámami a ona si s ní bude moct podrbat. Štěstí ji však moc nepřálo.
,,Co to říkáš? Nikdo nemohl vědět, kdo bude první," zabodla se do ní Nova a Elis její pohled následovala.
,,Jen říkám, že jsem se s princem seznámila z vás nejlíp a tohle je v podstatě podvádění," pokrčila rameny Rosalin ledabyle a udělala otočku kolem Novy se sladkým úsměvem.
,,Nemůže to být podvádění, když spolu ani nechodíte," protočila očima Amora a zatahala za lem šatů Elis, aby si sedla zpátky na pohovku.

,,Nechodíme spolu ještě," zdvihla ukazovák Rosalin a znovu se posadila do křesla. Usmívala se jako měsíček na hnoji. Zřejmě si byla více než jistá svou výhrou. A já.... já jsem ji to přála. Rosalin byla pěkná, slušně vychovaná a snad i chytrá. Byla by skvělá princezna. Královna už možná ne, ale princezna ano.

,,Jasně, samozřejmě, že máš v plánu vyhrát. Asi jako každý tady Rosalin," pousmála se lehce Amora. ,,Ale něco ti řeknu, holka. To má v plánu tady každá z nás," otočila pohled na Elis vedle sebe, která se divoce usmívala.
,,Přesně. Nejsi jediná, kdo má šanci," ťukla si Elis s Amorou pěstmi.

,,Chceš snad říct, že ty si myslíš, že to vyhraješ? Že budeš lepší než já? Opravdu jsi si tím tak jistá?" Rosalin se na Elis ani nepodívala. Úpírala pohled do stěny naprosto ní. Ne, upírala pohled na mě. Proč? Chtěla mi tím snad něco naznačit? Říkala to vlastně celou dobu mě? Když viděla, že se ani nesnažím s princem Ethanem sblížit? Věděla snad o tom jednom pozvání na schůzku, které jsem odmítla, protože jsem chtěla dokreslit návrh na sošku? Ne, to nemohla zjistit. Rozhodně ne.

,,To jsem..."
,,Samozřejmě, že si to myslí. Kráva jedna..." opřela si ruku v bok Charlotte. Vypadala naštvaněji víc než normálně. Ona také nebyla dobrý člověk, jako Rosalin. Obě byly zkažené. Byla to školní jídelna, kdy se dva šikanátoři pustí do slabších a teď bylo na nás, abychom je zastavily. Abychom se vyhnuly dalšímu snědení oběda šikanátory.
Tak moc ráda bych jí řekla svůj názor. Říct, co si o těch dvou doopravdy myslím, ale nemohla jsem. Nechtěla jsem vypadat jako já ta špatná. Co kdyby někdo vešel a viděl mě, na ně být naštvanou? Ještě bych si to odskákala já a ty dvě by ve všem zůstaly naprosto nevinně.

,,Hele! Nenavážej se do Elis!" vyskočila ze židle Nova, která si pár vteřin předtím sedla. Teď už zase stála na nohou připravená se snad za Elisinu čest poprat. Vypadala, že vytrhne Charlotte a Rosalin všechny vlasy z hlavy a ještě jim je nacpe do pusy a donutí je to spolknout.
Nad tou představoval jsem se pousmála. A to byla chyba.

Mého úsměvu si všimla i Charlotte a nebezpečně se jí zalesklo v očích.
,,Ale ale, Ashley, je tady něco vtipného?" otočila se mým směrem a já se nezmohla na nic jiného, než na zavrtění hlavou. Svírala jsem v rukou skicák a málem napětím zlomila tužku. Nenene, nechci, aby si mě Charlotte všímala. Nechci s ní mít nic společného, proč zrovna já?

,,Notak, Ashley. Pověz mi to, já se ti smát nebudu," přiblížila se o dva kroky. Najednou bylo v místnosti takové ticho, že by bylo slyšet špendlík padající na zem. Nidko ani nehnul brvou. Všichni čekaly, co má Charlotte v plánu, že se tak rychle proti někomu obrátila.

,,Není tady nic vtipného," zamumlala jsem, protože mi bylo nepříjemné prolomovat to ticho. Nepřála jsem si být ta, kdo začne mluvit jako první.
,,Samozřejmě, že není. Že jsem čekala jinou odpověď," zavrtěla hlavou Charlotte a nespokojeně mlaskla. ,,Pravda však je taková, Ashley, že tu něco vtipného je. Všichni to moc dobře víme, jenom jsme tak hodné, že na to neupozorňujeme." usmála se a její příklad následovala i Rosalin.

Přiblížily se na dva metry ode mě a stále nezastavovaly. Nevěděla jsem, co tím myslí. Co je tu tak vtipného? Věnovala jsem nervózní pohled Nově, ale také nevěděla a jen zavrtěla hlavou.

,,Cože?" zkusila jsem se potichu zeptat.
,,Ty naše milá, mladá a nezkušená Ashley... ty hlupáčku náš. Jediný kdo je tu k smíchu."
,,Jsi ty." doplnila ji Rosalin.

Charlotte přistoupila až ke mně a přejela mi dlaní po tváři. Chtěla jsme ucuknout, ale nešlo to. Byla jsem tak vyvedená z míry jejími slovy, že jsem se nedokázala donutit k jedinému pohybu.
,,Co to povídáš?" nechápala jsem. Jak jsem mohla být k smíchu. Nikdy jsem si tak nepřipadala.

,,Co to povídáš?" napodobila Charlotte vysokým hlasem moje slova. ,,Ashley, už se konečně prober. Jsi jen nicka, která ani neví, co tu dělá. Jsi jen malá ubrečená holka, která se ještě počůrává v posteli!" poklepala mu rukou na hlavu. Konečně jsem byla schopná její ruku schodit, ale muselo to vypadat tak ubože, jak jsem se právě cítila.

,,Jsi zbytečná a jediné, co chceš, je aby jsi si užila trochu toho luxusu, než odsud vypadneš. Až tě princ Ethaník vykopne na ulici a žádné peníze ti nedá, protože ubožákům budoucí králové nic nedávají. A to přesně jsi ty."
,,Ten ubožák samozřejmě," zásmala se Rosalin, jako nějakému výbornému vtipu.

,,To už stačí!' vložila se do toho Nova, ale dostala takové spražení pohledem od Charlotte, že i ta statečná holka se radši stáhla.

Cítila jsem, jak se mi do očí pomalu dostávají slzy. To mě opravdu tak nesnáší? Co jsem jim udělala? Ani jsem se s nimi nikdy nebavila. Možná proto jsou tak naštvané.

,,Ale já nejsem tak... tak ubohá. Chci se s vámi kamarádit..." zamumlala jsem potichu.
,,Co říkáš? Nějak jsem tě přeslechla ubažačko. Ach, s těmi lidmi tichými myškami, měly by se na ně nastražit pastičky. Pak by se snad nepletly do míst, kam vůbec nepatří," odsekla a natáhla znovu ruku k mému obličeji.

,,Ty malá hloupá husičko, pořád si myslíš, že tě tady někdo chce?" to už jsem nevydržela a slzy, které jsem se tak pevně snažila zadržet, se prodraly ven. ,,No ano, ty taky nic jiného neumíš, než se jen rozbrečet, že?" zasmála se.

,,Charlotte!" s prudkým pohybem ji na sebe otočila Nova, které se v očích leskl hněv, jak si něco takového mohla Charlotte dovolit.
Pustila jsem tužku na zem a se skicákem přitisknutým na hruď jsem vyběhla dveřmi pryč. Nechtěla jsem už být ani vteřinu v místnosti s někým, kdo je tak prolezlý zlem.

Kdybych neměla tak uplakané očí, určitě bych si všimla prince, který stál vedle dveří opřený o zeď. Na tváři mu hrál mírný úšklebek, ale rozhodně to nebylo pro mé slzy. V jeho hlavě se odehrávalo něco úplně jiného, co mělo Selekci posunout o další stupeň výše.

_________________________________
Dobrý den, jestli jsem vás teď naštvala tak se velice omlouvám, ale tahle kapitola byla pro posun selekce neskutečně nutná😅
Ale možná vás potěší, že jsem se rozhodla tuhle knihu pořádně oživit a (pokus to zvládnu xd) by měla zase každý týden vyjít jedna kapitola.
Lis💕