|25.12. 2017| Cassmer Lewingtonová

Bylo brzy ráno a já už do sebe velkými sousty házela třetí jablečný koláček. Všechny jsme byly určitě nervózní, ale také hladové. Celý protančený večer a brzké ráno nám dalo pořádně zabrat. Jestli to tímhle tempem půjde dál tak shodíme nejmíň dvacet kilo.
Propalovala jsem Jane přes stůl pohledem. Moje velmi namyšlená sestřenice si už zase mysela, jak je skvělá a jak ji mají ostatní rádi. Smála se zrovna nějakému vtípku, který vyprávěla Clarie. Hnědovlasá dívka seděla o jedno volné místo dál. Předtím tam seděla Sophie, ale teď... byla pryč. Jen bůh mohl vědět, zda se ještě někdy uvidíme. A popravdě... mi to byli celkem ukradené. Holka sem, holka tam. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby mezi nimi byla i Jane, ale...

,,Omlouvám se dámy, že jsem vás nechal tak dlouho čekat." pronesl hned s otevřením dveří princ. Žádné vrzání, žádné hlasitější kroky. Začínala jsem si zvykat, byť vždy připravená. V paláci se nic nedalo odhadnout dopředu. ,,přeji dobré ráno, nebudu nic zdržovat a hned přejdu k věci."

°°°
Vzpomněla jsem si na včerejší ples. Druhý předvánoční svátek jsem nikdy nezažila tak nádherný. Všude stříbrné a červené ozdoby a ozdobené borovicové stromky. Záplava z moře pestrobarevných šatů. Ten večer býk jediný, kdy jsem nemyslela na rodinu. Byla jsem jen sama sebou a užívala si života.
Rozhlížela jsem po sále. Světle zelené šaty s nabíranými rukávy mi vlavy kolem těla. Nevěděla jsem, kde se průvan vzal, ale byla to příjemná změna oproti horkemu vzduchu vydýchanému v těsné blízkosti lidí.
Koutkem oka jsem sledovala Jane, Kailee a Cheryl. Všechny měly nádherné červené šaty a zrovna tvořily kolečko na jedné straně parketu při národním tanci Perské velmoci. Měnily si partnery a prováděly složité kreace rukama. Nevěděla jsem, kde se to naučily, ale bylo to naprosto okouzlující. Jane vypadala jako květina, nádherná rozkvetlá kráska. Zatřepala jsem hlavou. Ne, zavrhla naší rodinu, i když neznala pravý důvod. Odsoudila nás aniž by si mě, rodinu, vyslechla. Moje vlastní sestřenice a nejlepší přítelkyně, jakou jsme kdy měla, se ke mně otočila zády. Nesnášela jsem ji a tím, že byla ještě pořád tady, mi kazila nejlepší chvíle života. Mimoděk jsem sevřela ruce v pěst.

,,Co se tak mračíš?" ozval se zvonivý hlásek hned vedle mého ucha. Kdybych ho neslyšela za poslední dny tolikrát, zcela jistě bych ho přiřadila malému dítěti.
Grace Roseová, moje krajanka, mě chytila za ramena. Cítila jsme, jak se mi nahrnula krev ho tváří. Vyhledala jsem její zelené oči, připomínající čerstvou jarní trávu. Zářily jak se od nich odráželo zlaté světle ze stropu. Kolem širokého úsměvu se jí vlnily hnědozrzavé vlasy.
,,Nemračím se," až teď jsem si uvědomila, že se mračím. Pozorně jsem se rozhlédla kolem. Grace byla nádherná, oproti ostatním nevypadala jako princezna... ale jako královna. Věděla, kdy použít šarm a kdy vtip. Měla na sobě bílé šaty s vyšitým vzorem květinek a téměř průhlednými rukávy.

Zatočila se až stála čelem ke mně. Usmívala se, a já ji úsměv oplatila.
,,Ale jo, mračíš. Co pro tebe mohu udělat, abych odehnala mraky z tvého sličného obličeje?" naoko se s vážným výrazem uklonila jako princ. Někdy jsem přesně nepochopila, co se jí hodilo hlavou, když mluvila. Většinou povídala věty naprosto nesmyslné, ale zároveň tak krásně a zábavné, že jsem ještě nikdy nikoho neslyšela mluvit stejně jako ona.
,,Co bys chtěla udělat, abych se nemračila?" pokusila jsem ji odpovědět stejně nesrozumitelně, ale jak jsem čekala, neznělo to tak skvěle jako její.

Grace chvíli přemýšlela. Po chvíli se jí rozjasnil obličej, jako malému dítěti, které má v plánu spáchat nějakou lumpárnu.
Dívka v bílých šatech se znovu uklonila s očima přišpendlenýma na mých.
,,Bylo by mi ctí, lady Cassmer Lewingtonová, kdyby jste mi prokázala tu čest, a nechala mou maličkost vás vyzvat k tanci," zůstala na mě zírat a čekala na odpověď. A já... neměla slov. Bála jsem se cokoli říct. Bála jsem se říct ano, ačkoli jsem celým tělem i duší cítila, že chci. Že chci cítit její ruce na bocích a teplý dech na rameni. Že chci slyšet bušení jejího srdce při pomalém otáčení na parketu. Chtěla jsem, aby se konečky jejich vlasů dotýkaly mé tváře, když by vlály v otočce. Ale nemohla jsem. Kdybych jen dala najevo, že ke Grace cítím možná něco víc než jen přátelství... co by se stalo?

Už by se na mě nedívala tak, jako teď. Neviděla bych její úsměv každé ráno před snídaní a každý večer před spaním. Už bych se nikdy neopovážila na ni promluvit se zvednutou hlavou.
A to bylo to nejmenší. Kdyby se o mých citech dozvěděl princ nebo dokonce král, už bych zřejmě ani nikdy nespatřila světlo. Můj život by skončil tak rychle. Byl by to jen zlomek vteřiny, ale všechny mé sny a touhy by v ten okamžik byly nenávratně pryč. Už bych nikdy necítila teplo slunce nebo vánek na kůži. Už nikdy bych nevěděla vlastní rodinu, ať už to byla matka nebo jen otravná sestřenice, co mě nesnášela.
Musela jsme se soustředit, aby se mi všechny myšlenky neodrážely v očích. Věřila jsme, že by stačil jediný okamžik, aby Grace pochopila. Aby ji došlo, co jsem zač a co s ní mám v plánu, jestli alespoň jedna z nás opustí zámek. Kdyby odešla, musela bych odejít také. Ode dneška, co jsem viděla její upřímně oči, bych si nedokázala představit jediný den zbytku života stráveného bez ní. Bez Grace Roseové.

Ale stejně jsem to udělala. Řekla jsem ano a tím se připravila i o možnost úniku. Grace mě se zasmáním chytila za ruku a vyběhla doprostřed parketu. Aniž by o tom věděla, či jen tušila, ukradla mi cele srdce. Každý kousíček teď patřil ji a nikomu jinému.
Dívala se mi zpříma do očí a nevěnovala pozornost vysoké společnosti kolem nás. Jako by neexistoval jiný vesmír, než ten náš. Tady a teď.
Položila mi dlaň na bok a druhou propletla naše prsty. Cítila jsem její teplo a měla, co dělat, abych si ji nevzala jen pro sebe někde z mnoha tajných místnosti v zámku.
V zorném poli jsem měla jen ji a nikoho jiného. Cítila jsme příval něžnosti a jemnosti z jejího pohledu soustředěného jen na mě. K mému neštěstí jsme v nich však nezahlédla to, co jsem já cítila v nitru. Žádné vedlejší úmysly, nebo kamarádství, které by mohlo otevřít květ lásky.
Ne, žádná láska, touha ba ani přitažlivost, tam nebyly. Jen dětská radost. Čistá nefalšovaná radost, jako mladý pupen na pláně třeni před otevřením.

Mlčky jsme se pohybovaly na parketu sem a tam přesně do rytmu hudby. Slyšela jsme jen tlukot vlastního srdce a šustění šatů. Bohužel, jako vše, musela i tato píseň skončit a nás tanec s ní. Grace se ledabyle uklonila, snad jako by napodobovala může z nějaké vyšší šlechty. Věnovala mi krátký laskavý úsměv a hned se vytratila za mladým chlapcem, kterému prý slíbila další tanec.
Odšourala jsem se zpět ke kraji parketu, kde stála Jane. Nesnažil se skrývat znechucení ve svém obličeji. Mně to však bylo jedno. Sledovala jsem Grace a její ladné kroky pohybující se po parketu. Po celý zbytek večera jsem od ní neodtrhla oči. Nestyděla jsem se však za to.
°°°

Jako kdyby to mělo služebnictvo dvacetkrát nazkoušené, rozdali jasně rudé obálky účastnicím podle jména na vrchu. Netrvalo dlouho a už se i v mých rukách objevila obálka. Byla na omak hrubá, snad z ručního papíru, ale zároveň tak hebká, jako satén.
,,Dle včerejšího bálu a projevu vaší etikety a chování, jsme se rozhodli zas snížit počet účastnic. Jak už víte, jediná chybka může vést k vyloučení, ale také k výhře," rozhlédl se smutně princ a pohledem se nepatrně zastavil na místě, kde ještě donedávna seděla Cetherine. ,,Až otevřete obálky, většina z vás tam najde přání do nového roku a adresu jednoho z tech nejlepších krejčí ve městě. Na ty se prosím v doprovodu dvou stráží dnes dostavte a dopis ukažte. Krejčí už budou vědět, co je za potřebu udělat."

Princ si nervózně promnul ruce, ale jakmile si to uvědomil, okamžitě přestal a ruce pevně složil podél těla. Nasadil výraz, který jsem tak často shledávala v televizi u jeho otce. Nekompromisní, který neodpustí jedinou chybu.
,,Ty dámy, které ve své obálce nenajdou nic..." podíval se Jane po své pravici sedící na židli a upírající na něj zamilovaný pohled. Když se setkala s tmavýma očima prince, hned zbledla. Zřejmě si domyslela, že v bezpečí před vyhozením není nikdo. Já bych byla spokojená, kdyby vypadla. I kdyby se naše umístění lišilo byť jen o jedno místo. Třeba by Jane konečně pochopila, že není nejlepší a některé chyby by se měly přehlížet. Zvláštně pokud jde o rodinu.

,,Prosím, lady, otevřete své obálky," pokýval hlavou kudrnatý následník trůnu a unaveně se posadil na židli uprostřed kratší strany stolu. Asi si dokázal velmi dobře představit, co bude následovat a nechtěl se toho účastnit jako autorita. Přeci jen tu na něj bylo třicet holek. To sice nezni moc dobře, ale kdyby se těch třicet holek najednou rozběhlo a rozhodlo se skopat člověka (ať už to byl princ nebo ne) do kuličky, neměl by šanci.
Obrátila jsem oči na obálku a jako bych už snad byla smířená s vázáním osudem, roztrhla jsem horní část. Nechtěla jsem nevědomost prodlužovat déle, jako ostatní holky, které obálku otevíraly pomalu a opatrně, aby i na možném konci své cesty vypadaly jako právě dámy a naposledy tak zapůsobily na prince. Možná doufaly, že je tam tak princ nechá o těch pár minut déle.
S nadějí jsem se podívala do obálky a k lásce všech bohů tam opravdu byl malý složený papírek. Vyndala jsem ho a rozložila.
Andre Daniel Chantal, Novozámecká 05A, Admos, Tansa, stálo na něm.
Rozhlédla jsem se po ostatních. Opravdu jsem na většině tváří viděla šťastné výrazy, ale čtyři byly stuhlé. Dvě ubrečené, jedná naštvaná a jedna nic neříkající tvář. Snažila jsem se jejich obličeje spojit se jmény, ale moc mi to nešlo. Naštěstí mě zahranil princ, který si zas stoupl (i když stále vypadal, jako by jsme ho měli zažívá rozpárat na kusy).
,,Slečno Alette Durandová, slečno Margaret Allisonová, slečno Avo Daviesová a slečno Beatrice Blacková. Je mi líto, ale pro vás zde cesta končí. Do večera se prosím zbalte, auto," kývl hlavou k Alette, ,,a letadla na vás budou čekat. Děkuji, že jste se zúčastnily," pousmál se, a co nejrychlejším krokem opustil místnost.
S lítostí jsem si prohlédla všechny vyhozené dívky, ale o pár chvil později jsem následovala s Cheryl Taylorovou princův příklad. Nezamířily jsme však ven z paláce, jak nám bylo řečeno, nýbrž do pokoje Margaret. Musely jsme se s ní rozloučit.

_________________________________

34. Cassie Lowellová (30.11.2017)
33. Sophie Weasonová (30.11.3017)
32. Alice Blakeová (1.12.2017)
31. Cetherine Hardfieldová (10.12.2017)
30. Alette Durandová (25.12.2017)
29. Margaret Allisonová (25.12.2017)
28. Ava Daviesová (25.12.2017)
27. Beatrice Blacková (25.12.2017)

Veselé Vánoce přeji,
jak pak se dneska máte děcka? Ne, přísahám, že jsem nic nepila. Tse, co si o mně myslíte xd
Každopádně se chci omluvit majitelům postav, které musely být vyhozeny zrovna takto na Vánoce. Ale stejně doufám, že se vám kapitola zalíbila. A jak to říká Ter?
Nějaké nápady, teorie a názory?
Sem s tím^^
Lis💞