|12.12.2017| Amita Ghostová

Od vyloučení Catherine uběhly už dva dny a já... já vlastně necítila vůbec nic. Skoro jsem Catherine neznala a její vyloučení mi nepřišlo nijak zvlášť drastické. Tak to však nepovažovali ostatní. Děvčata o ní pořád mluvila a noviny ji také rozebíraly. Nevěděla jsem, co udělala tak skvělého, že se o ní teď každý zajímá.
Možná měla být ona princezna, než se ji něco stalo s nohou, ale to by pak musela být selekce naplánovaná dopředu třeba půl roku. A to bylo nemožné. Zaprvé, kdo by se s tím chtěl patlat a zadruhé... žádné zadruhé nebylo. Prostě to bylo až moc obtížné. Až moc náhod mohlo celou tuhle hru zničit.

Seděla jsem na posteli v pokoji označeném číslem deset. Bylo odpoledne a nidko mě na nic nepotřeboval. Účastnice trávily čas v dánském salónku, v knihovně a některé v zahradách. Teď, když konečně napadnul sníh, však byla větší zima. Nevěřila jsem, že by tam nějaká holka dobrovolně šla. Hlavně když tam zcela určitě nebyl princ Ethan.

Nevím, jak dlouho jsem jen nepřítomně seděla a koukala do zdi, ale bylo mi to jedno. Dokud mě nikdo neotravoval a mohla jsem v klidu přemýšlet. To se však záhy změnilo.
Ozvalo se klepání na dveře do pokoje. Aniž bych zvedla hlavu odpověděla jsem jedné z mých služebných na otázku, otevření dveří. Uklonila se a spěchala otevřít.
Pootočila jsem hlavu o pár stupňů doleva, abych lépe na dveře viděla, ale ne moc.
,,Lady Amito, máte návštěvu. Smí jít dál?" Ozvala se služebná.
Nechtěla jsem společnost. Cítila jsem se dobře takhle sama, ale jestli to bylo tak moc důležité...

Zvedla jsem se z postele přesně ve chvíli, kdy se dveře otevřely. I když jsem o návštěvě věděla, ten, kdo stál za dveřmi, stejně zaklepal. Hnědými oči jsem vyhledala muže. Mladého královského potomka s uhelně černými vlasy. Očima se rozhlížel po pokoji a až když se setkal s těmi mými, pousmál se. Uvědomila jsem si jak se jeho úsměv lišil od toho, kterého jsem tak často vídala v televizi. Teď byl jiný. Uvolněnější. Jako by se mimo dohled kamer cítil konečně sám sebou. Snad jako by musel před veřejností skrývat své pocity a touhy a nikomu je nesměl ukázat. Zamrkala jsem, abych dostala ty myšlenky pryč. Však to byl princ. Jasně, že musel předstírat své city.
,,Doufám, lady, že vás neruším." znejistěl, když si všiml, že jsem v posteli. Ruce si pevně sevřel před tělem a přísahala bych, že i o krok ustoupil.

,,Jestli myslíte, že mě rušíte ze zírání ze zdi..." uchechtla jsem se, ale hned jsem zavrtěla hlavou. ,,Ne, to je v pořádku. Tu dírku ve zdi můžu dopropálit později."
,,Dobře.." princ Ethan nevypadal přesvědčeně, ale to, proč sem přišel bylo zřejmé důležitější, než bavit se s náhodnou dívkou o díře ve zdi. Předem blíž k posteli a zůstal stát naproti mně. V jednu chvíli jsem mu chtěla nabídnout, aby si přisedl, ale hned nato jsem si to rozmyslela. Pokud něco chtěl, a že něco chtěl určitě, bylo to důležité. Z vlastní zkušenosti jsem si zvykla, že důležité věci se lépe říkají ve stoje. Člověk má pak pocit, že může kdykoli od věci ustoupit a jednoduše utéct od problémů pryč. To mě provedli k zásadní myšlence. Nechce mě vyhodit ze selekce? Nebylo by to poprvé, kdy dívka nemusela v soutěži prohrát, aby odjela.
Nedůvěřivě jsem prince sjela pohledem. Nový tmavě zelený oblek, zlatá kravata, učesané vlasy, vlídné oči. Nevypadal jako někdo, kdo by nás ze hry vyhazoval schválně. Vlastně byl docela roztomilý, jak tu tak nervózně stal a mnul si dlaně.

Pokyvnutím hlavy jsem Ethanovi naznačila, aby pokračoval, když se v pokoji rozprostřelo až moc dlouhé ticho. Asi přemýšlel jak své myšlenky co nejlépe převést nahlas.
,,Měl bych jeden malý dotaz. Vy jste ze stejně provincie jako lady Alice, že?" odvrátil pohled od mých očí a zaměřil se na balkón. Nechtělo se mu to říkat, to šlo vidět hned na první pohled. Abych ho donutila v myšlence pokračovat, souhlasila jsem. ,,Na jedne ze schůzek mi lady Alice prozradila, že není z páté kasty, jak měla napsané v přihlášce, nýbrž z kasty osmé. Napadlo mě... napadlo mě, jestli o tom něco nevíte. Nevěřila se vám?"
Zůstala jsem na prince zaraženě koukat. O Alice jsme toho příliš nevěděla, ostatně jako téměř každá dívka tady. Byla hrozně tajemná a skoro s nikým se nebavila. Nebo jsem minimálně žádnou z účastnic neviděla se s ní sdružovat. Byla sama za sebe, žádné spojence nepotřebovala a... vlastně mi to tak vyhovovalo. Za ten krátký čas v letadle, který jsme spolu strávili, se neukázala jako dobrý člověk. Ne pro mě. Nikdy by mne nenapadlo si s ní něco začít. Nic víc než pouhou známost.

,,Popravdě, jsem Alice tak dobře neznala, abych k tomu mohla říct něco víc. Ale jestli říkáte, že v přihlášce lhala, asi bych to nahlásila strážím." pokusila jsem se situaci vysvětlit. Třeba se pouze přeřekla. Jestli spolu na schůzce mluvili o kastovém systému, taky se nedivím, že zmínila chudost. Jak jde vidět, v paláci o jídlo a oblečení nemají nouzi. To, za co by nižší kasty zaplatili celou svou výplatou, zde měli v jedné ze stovek komnat.
,,V tom je ten problém, lady Amito. Kdybych se zmínil, že do přihlášky uvedla nesprávné informace hrozil by vaší krajance trest smrti. Nechci..."
,,Co? Nechcete snad potrestat osobu, která porušila zákon? Zřejmě je uprchlíkem, zlodějem nebo dokonce vrahem?"
,,Ne, tak to není. Já jen... opravdu nevím jak vám to vysvětlit."
,,Zkuste to..." přesedla jsem si pohodlněji na posteli. Takový rozhovor jsem nečekala. Spíš bych ho typovala na nějakou pozvánku na piknik nebo možná pozvaní na pozorování pávů v zahradách. Ale, že by sám princ, chtěl zjišťovat, kdo je Alice Blakeová zač... tak to opravdu ne.

,,Víte, když je člověk princem a následníkem trůnu, není lehké dělat rozhodnutí. Vaše odpověď musí být jasná a lehce přijmutelná jak pro obyvatele tak pro radu. Žádná chyba, vše podle zákonu." přesunul zas své oči na ty mé. Rukou si uhladil už tak až moc vyžehlenou kravatu a pokračoval nesmělým hlasem. Jako kdyby celá naše konverzace byla jedno velké tajemství, které musí zůstat uvnitř stěn mého pokoje. ,,Kdybych udal lady Alice, její následný trest by byl na mou hlavu. Její prolitou krev bych měl nadosmrti na svých rukách. Něco takového si nedokážu představit. A vy jistě také ne. Nebo se pletu?"

Zvedl tahače obočí. Dobře jsem poznala, že musím odpovědět. Tohle nebyla řečnické otázka, kteoru u různých rozhovorů tak rád používal. Tentokrát opravdu chtěl, a potřeboval, znát odpověď.
,,Ne." pípla jsem tak potichu, že jsme zapochybovala, zda mě slyšel. Avšak s jeho pokývnutím hlavy jsem obavy zahnala. Věděl, co řeknu. Dokonale mě dokázal prokouknout. A já? Já taky moc dobře věděla, co řeknu. Nikdy bych nepřála smrt někomu, kdo se snažil změnit život k lepšímu. Ať už svůj nebo kohokoli jiného. Třeba se Alice přihlásila do soutěže, aby zachránila vlastní rodinu a změna kasty byla jediné viditelné východisko.
Princ si to moc dobře uvědomoval. Nechtěl dívku trestat za něco, o čem nevěděl všechno.

,,Co máte v plánu?"
,,Já? Záleží, co máte v plánu vy. Rád bych se zeptal, jestli se to nepokusíme vyřešit spolu, ale to mi etiketa nedovoluje." povzdechl si. I přes všechno, co riskoval, chtěl stále zůstat stejně dobře vychovaný. Stále chtěl, aby lidé viděli jen tu jeho dokonalou královskou tvář. Žádné dobrodružství s dívkou z páté kasty. A už vůbec ne z Nylamu, jediné provincie závislé na královské rodině.

,,A co kdyby jsme to brali jako schůzku?"
,,Schůzku?" nedůvěřivě zopakoval.
,,Ano, nikomu se nebude zdát divné, že spolu trávíme čas. Můžeme přitom dál sledovat Alicinu stopu a něco objevit." Ethan mlčel. Jak ráda bych, aby něco řekl. Cokoli, jen ne mlčel. Nevěděla jsem, jestli jsem neřekla až moc. Třeba jsem to přehnala a princ si bude brát mojí opovážlivost až moc k srdci.

,,Dobrá." jeho slova nyní zněla jinak. Byl odhodlaný udělat cokoli, aby Alice mohla žít život, jaký doteď. V očích se mu lesklo něco nového. Viděla jsem v něm dobrodruha, který byl celý natěšený z toho, dozvědět se víc. A já mu to hodlala dopřát. Popravdě jsem teď byla taky zvědavá kdo ne Alice vlastně zač a co skrývá. Třeba nás mile překvapí. Kdo ví. ,,Vyzvednu vás zítra v půlce odpoledne. Bude to jen nevinná vycházka do ulic města. Pokusíme se tedy zjistit, jestli někdo něco o Alice neví."

Přikývla jsem a podvědomě se usmála. To ještě bude zábava.
Rozloučila jsem se s princem a zabouchla za ním dveře. Nastalo ticho, ticho před bouří, která se strhne za pár dní. Teď záleželo život Alice a jejích blízkých na nás. Ať se stane zítra cokoli, určitě se něco dozvíme. Měla jsem však tušení, že se nám to líbit nebude. Nikomu z nás.

___________________________________
Ahoj!
Ano, ano, já vím, že jsem slibovala kapitoly víc častěji, ale... sliby se mají porušovat, ne? Tak ne no.
Každopádně jsem vám chtěla k poslednímu dni prázdnin udělat radost tak tu máte alespoň konečně pořádnou zápletku. Uvidíme se určitě dřív než za pár měsíců. Krásný večer^^
Lis