|9.12.2017| Beatrice Blacková

,,Díky bohu. Dottie!" Vykřikla jsem. Už jsem začínala mít strach. Všichni jsme čekali v bunkru, jenom moje krajanka chyběla. Věděla jsem, že na ní stráže počkají, ale spíš jsem se bála, že nedorazí. Nájezdníci šli po nás. Dědičkách Tansy. Na jednu stranu to bylo děsivý, když si vezmete, že je jen kousek od vás někdo kdo má v úmyslu vás zabít. Jakmile však vešla Dottie dovnitř spadl mi kámen ze srdce. Už jsem myslela na nejhorší, ale hned jsem ty myšlenky vyhodila z hlavy. Byla tady. Živá a zdravá.

,,Jsem v pořádku. Dýchej Beo. Klid." Sevřela jsem ji paže a pohlédla do očí.
,,Už jsem...už jsem si myslela-"
,,Já vím." Přerušila mě. ,,Jen jsem se trochu zdržela." Usmála se. Někdy mě ten její optimismus děsil. Jakoby se ničeho nebála.
,,Zdržela jsi se skoro třičtvrtě hodiny!" Protočila jsem očima ve snaze trochu atmosféru rozptýlit. Dottie se jen zasmála a rozhlédla se po místnosti.

Zdi byli kamenné a táhla se od nich zima a chlad. Většina dívek proto seděla na jedné dece uprostřed místnosti s ostatními dekami přehozenými přes sebe a vzájemně se hřály. Trochu mi tím připomínaly tučňáky, kteří se v dolomitech taky takhle zahřívali. Nad tou představou jsem se usmála.

,,Lady Dorotheo, jste v pořádku?" Přispěchal k nám princ jakmile hnědovlasou dívku zaregistroval.
,,Ano Vaše Výsosti." Odpověděla okamžitě a pohledem vyhledala ten můj. ,,Jen..." Zaváhala.
,,Jen?" Zopakoval princ s nadzvednutým obočím.
,,Do cesty se nám postavil jeden rebel...nechal nás, ale projít když si myslel, že pracuju v zámku." Otočila se na mě. Vypadalo to, ze tu informaci sděluje spíše mě, než Ethanovi. Sevřela si paže a oklepala se.

,,Ano." Zahleděl se Ethan Dottie do obličeje. Snad v nich hledal skryté myšlenky nebo věci, které mu odhalí něco víc. Avšak Dottiyn výraz zůstával klidným, svědomím. Jen v očích se jí zračilo nepochopení, stejně jako mě. Čekaly jsme co z prince vypadne. Začínala jsem být netrpěliálvá. Chtěla jsem vědět proč si byl princ natolik jistý svou odpovědí. ,,Nájezdníci služebnictvu neubližují." Odmlčel se s pohlédl každé z nás jednotlivě do očí. ,,Proto nechali lady Dorotheu být."

Zaměřila jsem se na krajanku. Byla klidná. Žádný šok, nervozita nebo strach. V tomhle jsem ji obdivovala. Dívala se na to tak, že už je to minulost, kterou se zabývat nemusí a tak ji ani neřešila. Mě vyak nezklamala. Viděla jsem jak se jí klepou konečky prstů, byla rozhozená a já se rozhodla ji alespoň trochu odlehčit.
Okamžitě jsem se otočila a rychlým krokem došla ke skříňy. Byli tam poslední tři deky. Jednu jsem vytáhla a vzala i poslední termosku. Nalila do ní teplý čaj, který se dal v bunkru uvařit, zavřela ji a došla zpět k Dottie.

Našla jsem ji na úplně tom samém místě jenom jenom s tím rozdílem, že ji princ třel holé ruce. Nevěděla jsem proč nemá stejnou bílou košili s dlouhým rukávem a límečkem jako my ostatní, ale neřešila jsem to. Nejspíš si stále chtěla připomínat, že patří do sedmé kasty. Já kdybych patřila de jedné z těch nižších kast a ne do druhé asi bych se s takovým přeskokem mezi kastami nedokázala vypořádat.

,,Beo?" Ozvala se Dott. Upírala na mě své oříškové oči se zkoumavým pohledem. Jestli si ani nevšimla, že tam nejsem tak to není moc fér. Nebyla jsem taková jako nějaké soutěžící, nikomu jsem nepřála vypadnout, ale stejně to pořád byla soutěž. A tady jsem se okrádala o drahocenný čas strávenou s její cenou.
,,Ano?" Přešla jsem k ní blíž a podala ji termosku. Vzala si ji a chytla pevně do rukou. Deku jsem ji přehodila přes ramena.
,,Ty nemáš deku?"
,,Ne, mě je teplo. Mám pocit, že pořád spím v peřinách. To spíš ty vypadáš, že zmrzneš. Proč na sobě taky nemáš košili?"

,,Já..."
,,V pohodě." Přerušila jsem ji. ,,Nebudu ti do toho kecat. Teď se to vlastně hodilo, že jsi ji neměla." Usmála jsem se na ní a Dottie mi úsměv oplatila.

°°°
Po pár hodinách, které se mi zdály spíš jako pár minut, protože jsem většinu prospala, konečně stráže otevřeli dveře. Z bunkru jsem vyšla v houfu ostatních holek. Některé vypadaly, že se brzy rozbrečí štěstím, že je to pryč. Jiné zas zachovávaly vazbou tvář až nahoru do chodby. Vypadalo to tu naprosto stejně, snad jakoby se tu nic neodehrálo. Možná, že jsme dole zůstali jen proto, aby to tu služebnictvo mohlo uklidit. Lady Sasha Natalie, naše učitelka etikety, která se nás zatím neobtěžovala naučit naproti nic, nás nahnala do jednoho výčnělku, dost velkého na to, aby jsme se tam všechny vešly.

,,Dámy. Tento útok, byl jeden z nejslabších jaké jsme zde za poslední roky měli. Nejsou časté a v paláci jste nejvíce v bezpečí. Zde se vám nemůže nic stát. Nájezdníci narušili jen vnější hradby a už vůbec se nedostali do paláce." Vypravila ze sebe na jeden nádech.
Svraštila jsme obočí. Takhle to přece nebylo. Dottie říkala, že viděla mrtvé nájezdníky, přesně v téhle chodbě. Proč nám tedy lady Sasha lhala?
Už jsem se nadechovala, že se jí na to zeptám, ale přesně v tu chvíli jsem zachytila princův pohled.

Vpíjel se do mě a lehce vrtěl hlavou. Chvilku mi to nedocházelo, ale pak jsem na to přišla. Nechce, abych to řekla. Nechce, abych se jakkoli zmínila, že nájezdníci vtrhli do zámku , o tom jak malém zabili i Dottie.
Věděla jsem, že musím mlčet za každou cenu. Nikdy to nemusím nikomu říct. Přikývla jsem na srozuměnou a zaměřila pohled zpět na lady. Ještě udělovala nějaké další informace ohledně příštího týdne.

Hned potom nás poslala zas spát. Mohlo být asi chvilku po půlnoci, když jsem už zase ležela ve své obrovské, měkké a polštáři vyskládané posteli. Byla už neděle a já se bála co mě čeká ráno. Jako naschvál, jsem však nemohla usnout. Nevím jestli to bylo z toho, že jsem zažila svůj první útok nájezdníků v paláci a nebo z toho co řekla Dottie.

Víte, někdy se vám stávají věci, které si nedokážeme vysvětlit, ale jsou tu. Prostě tu jsou s námi a my se jich ne a ne zbavit. Někdy jsou děsivé jindy krásné. Je to o náhodě. Každému se to někdy stane s nikdo to nezastaví. Jako nám se teď v hlavě honili myšlenky z nájezdníků, tak se museli míchat pocity královské rodiny, o nás. Čím víc jsme nad tím přemýšlela, tím jsem byla nejistější v tom co dělám.
Rozhodně to pro prince muselo být těžké. Pustit do svého domu takovou bandu holek. Kdybych měla já k sobě domů pustit čtyřiatřicet kluků, asi bych zešílela.
Nevěděla jsem co přijde, co bude zítra nebo za týden, ale jedno bylo jasné.

Tahle hra teprve začínala.

___________________________________
Ahojky, jakpak se dneska máte?
Today je trochu kratší kapitola, ale příště vám to vynahradím.
Nějaké nové teorie o ničem? Klíďo pište xd.

Lis