|9.12.2017| Dorothea Ruffieová

Hned poté co se ozval vysoký zvuk sirén jsem prudce otevřela oči. Nejdřív jsem tomu nemohla uvěřit. Z venku ještě do pokoje doléhaly paprsky zapadajícího slunce a já už spala. Byla jsem však unavená jak medvěd v zimním spánku a tak jsem zas oči zavřela. Zamumlala jsem něco ve smyslu: Proč sakra ty sirény nemůžou vypnout a přehodila přes sebe peřinu. Ještě bylo moc brzo na to vstávat. A je mi jedno, že byl teprve večer, já chtěla spát. 

,,Slečno! Vstávejte rychle!" Ozval se hlas a mě už přetekla trpělivost.
,,To už se tady nemůžu ani v klidu vyspat? Nejdřív nějakej brzkej budíček a teď tohle? Co to s vámi lidi je?!" Obořila jsem se na menší blondýnku, která mě tahala z postele. Jen neochotně jsem otevřela oči na škvírku, abych spatřila toho zrádce spánku.
,,Slečno je to naléhavé, zaútočili rebelové a...a...jdou po vás."
,,Po mě?" Vytřeštila jsem hned oči. Spánek jakoby se vytratil na míle daleko.
,,Pro dědičky Tansy." Zamumlala Modesty potichu a já ji jen tak tak slyšela.
V hlavě mi pulzovalo jak rychle jsem se posadila. Než jsem si uvědomila co dělám seskočila jsem z postele a zamířila ke dveřím.

,,Modesty!" Otočila jsem se a málem do ní vrazila. Jak je možný, že jsem najednou tak panikařila? Vždyť to nic není...ne Dottie. Jen na vás útočí nájezdníci a chtějí vás zabít...
,,Ano slečno?" Zvedla oči a hned ji to docvaklo. ,,Nejbližší tajná chodba je u pokoje lady z Toury." Řekla rychle a zamířila doprava. Vyrazila jsem za ní a až teď si uvědomila, že nemám boty. Nenamáhala jsem se nic říct a vyrazila zas zpět do pokoje a začala ho prohledávat.

,,Kam jsem je včera sakra dala. Proč je sakra neumím dát na stejné místo?" Stěžovala jsem si a lezla po kolenou. Nikde, prostě nikde jsem ty růžové papučky nemohla najít. Jakoby se pod nimi zem probořila.
Po chvilce přiběhla i Modesty, která teda fakt brzo zjistila, že u ní nejsem. V tomhle by mohli služky lépe vycvičit. Nic neříkala a hledala je se mnou. Docela mě zarazilo, že se mě nesnažila dovést do úkrytu násilím ani domlouváním, asi se už poučila.

°°°
Když už jsem fakt měla pocit, že do bunkru budu muset jít bosa vytáhla jsem jednu papuči zpoza skříně a druhou našla Modesty v rohu pokoje. Rychle jsem je nazula a zopakovala úprk z pokoje. Měla jsem však smůlu. Kdyby mi někdo řekl jak bude ta chodba vypadat teď radši bych šla bosky.

Dál v chodbě byla díra do zdi, což byl asi právě vchod do tajného bunkru. Před ním stáli dva strážní a naproti nim asi pět ŽIJÍCÍCH nájezdníků. Další tři leželi na zemi a vypadali jako mrtví. Do vchodu právě zabíhala Margaret Allisonová. Její hnědé vlasy za ní vlály. Jakmile byla uvnitř zmáčkl strážník zeď vedle a poté do zdi udeřil kouskem něčeho co silné připomínalo dělovou kouli. Hned poté však do jeho ruky narazila malá kovová kulička. Strážník zaůpěl a skácel se k zemi.

Vykřikla jsem a rukou si zakryla ústa. Právě přede mnou někoho zabili! Zatřásla jsem hlavou a rozběhla jsem na druhou stranu. V hlavě jsem si to pořád přehrávala. Nemohl ho zabít, prostě ne. Vždyť... vždyť to bylo jen do ruky. Bude v pořádku. Musí. Zaběhla jsem za roh, ale něčí ruka mě strhla zpátky. Už jsem chtěla znovu vykřiknout, ale včas jsem se zarazila. Byla to Modesty. Nechápavě jsem se na ni podívala, ale ona nesledovala mě, nýbrž štěnu za mnou.
,,Dveře." Řekla prostě a zatlačila na, pro mě neviditelné, místo. Hned poté se dveře otevřely a služebná mě šoupla dovnitř. Dveře se hned poté zavřely. Teprve až v tu chvíli jsem si uvědomila, že Modesty není se mnou.

,,Ne! Pojď taky dovnitř." Bouchla jsem dlaněmi do dveří. Avšak dosáhlo to asi takového efektu jako snažit se ustřelit mouše křídla brokovnicí. Sama nad sebou jsem zakroutila hlavou. Takhle to nepůjde. Musí tu být nějaké řešení dostat se odsud pryč. Rozhlédla jsem se kolem. Jen židle a nějaká skříň s jídlem a dekou. Frustrovaně jsem zaůpěla. Asi to tu bylo bezpečné, ale já chtěla najít Modesty, a vlastně i Airu a Sky. Potřebovala jsem vědět, že jsou moje služebné v pořádku. Kdyby se jim kvůli mě něco stalo neodpustila bych si to.

Přešla jsem k židli a sedla si na ní. Můj pohled dopadl na něco kovového u dveří. Jaktože jsem si toho předtím nevšimla? Vystřelila jsem k té páčce jak se ukázalo. Tak jo Dottie. Nádech výdech. Musíš se uklidnit, víš, jak to jinak dopadá.

Před očima se mi vybavila vzpomínka z dětství. Donutila jsem tehdy mého mladšího brášku vylézt na strom. Nepřemýšlela jsem a dopadlo to tak jak to dopadlo. Byl malý a ze stromu spadl. Otec mi to dál za vinu, a teď bych s ním souhlasila. Musím se soustředit. Bude to vpořadku. Jen se musím dostat za služebnými.

Rozhodně jsem zatáhla za ,na dotek studenou, kovovou páčku. Zpočátku se nic nedělo, ale potom dveře zaskřípaly a otevřely se. Ne pomalu a vrzavě jako v strašidelných filmech, ale rychle a potichu. Myslím, že to ticho bylo strašidelnější než kdyby dveře vrzaly. Ještě horší však bylo to ticho za nimi. Nevím co jsem čekala, asi křik a střelbu z pistolí, ale ticho ne.

Mohlo to znamenat dvě věci. Buďto se všichni schovali do úkrytu a jsou v bezpečí, v tom lepším případě. Nebo...jsou všichni mrtví. Na to jsem radši ani nechtěla myslet. Podívala jsem se doprava. Klid. Podívala jsem se doleva. Taky klid. Opatrně jsem vyšla z tajného úkrytu. Doleva nebo doprava? Takovéhle rozhodnutí nesnáším. Potřebovala bych nějakou ruletu, co to rozhodně za mě.
Nakonec jsem zvolila pravo. Protože pravá je prostě vždycky ta pravá. Začala jsem zrychlovat. Chodba nebyla tak zničená jako v záběrech, které nám ukazovali ve škole asi tři roky zpátky. Tehdy byla síla nájezdníků neskutečná. Okna byla rozbitá, stěny pomalované a na zemi spousty mrtvých těl. Otřásla jsem se pro té vzpomínce.

Teď jsem byla opravdu ráda za moje papučky. Nevím jestli velké, červené skvrny na zemi znamenaly krev, ale radši jsem to nechtěla zjišťovat. Snažila jsem se jim vyhýbat co nejvíc, ale párkrát jsem do oné tekutiny šlápla. Měla jsem z toho hrozný pocit.
,,Lady?" Prudce jsem otočila hlavu. Pár metrů za mnou stál černovlasý muž. No spíš kluk. Zkoumavě si mě prohlížel modrýma očima a vlasy po ramena si žmoulal v prstech jedné ruky.

Jen jsem tam stála. Nenapadlo mě utíkat nebo jít k němu. Prostě jsem zmrzla. Doufala jsem, že když se nebudu hýbat tak sám odejde nebo zmizí.
,,Proč jste tady? Nemáte být v úkrytu?"
,, Já-" Než jsem stihla odpovědět ozval se z blízké dálky výstřel. Vytřeštila jsem oči. Ne, další střílení už ne.
,,Pojďte." Zavelel, ale rozešel se naproti mě. ,,Musíme tudy. Je tam vchod do hlavního úkrytu. Nebude zavřený. Čekají na vás." Jen jsem kývla. Věřila jsem mu, že mě dovede do bezpečí. Teď bylo bezpečí nejpřednější. Na další věci jsem si zakázala myslet.

Rozběhl se chodbou a já hned za ním. Alespoň, že jsem měla na sobě kraťasy a tričko. Kdybych na sobě měla oblečenou noční košili, která se správně nosí v zámku, asi bych se už někde rozbila na zemi.
,,Hej!" Zatarasila nám cestu gorila. Ne počkat. Moje chyba, nebyla to gorila, ale obří chlap v otrhaném oblečení se sekerou v ruce. Prudce jsem zabrzdila. Služebný se postavil přede mě a ochranářky ke mě vztáhl ruku. Tak jsme tam tak stáli a koukali na tu nabroušenou stříbrnou sekeru.

Kdybych nebyla v tak špatný situaci asi bych to obdivovala. Byla to krásná práce. Rukojeť byla pokryta kůží a na ostří byly nějaké neznámé runy.
Ale já byla ve hrozné situaci. Takže jsem spíš jen reagovala na smrtící lesknutí a to, že je to zbraň, se kterou se zabíjí.

,,Kdo jste?" Zamračil se chlap a nad jedním okem se mu roztáhla stará jizva. Přehodil si sekeru do druhé ruky, ale oči z nás nespouštěl.
,,Já sem pomocný kuchtík a tohle je má sestra, komorná v zaučení." Odpověděl bez problémů služebný. Málem jsem se na něj podívala. To by byla hrozná chyba, protože mi došlo proč to dělá. Nájezdníci šli po dědičkách Tansy. Oni nás chtěli zabít a ten kluk mě chránil a přitom se vysmíval smrti do očí.

,,Běžte se schovat." Řekl beze zájmu chlapík a odešel do postranní chodby. Radši jsem nic neříkala. Komornému se zřejmě taky ulevilo. Vypadal, jakoby to nedělal poprvé. To mě na něm děsilo možná nejvíc. Mlčky jsme doběhli do patra, kde měla královská rodina své komnaty. Tady to nevypadalo jako v našem patře. Bylo tu pořád čisto. Jenom shrnutý koberec a převrhlé židle naznačovaly, že tu někdo byl.

,,Tudy." Ukázal do jedněch dveří. Vypadaly jen jako úklidová komůrka. Popravdě, spíš jsem si představovala něco jako dveře od sejfu, ale tohle rozhodně ne. Za dveřmi bylo dlouhé točité schodiště, které první dojem trochu vylepšilo. Chodbičku jen lehce osvětlovala bledá světla na stropě. Takže jsem se div nezabila na každém druhém schodu.

Na konci točitých schodů se služebný zastavil. Nakoukla jsem mu přes rameno. Tentokrát se můj instinkt nespletl. Byli tam obrovské železné dveře. Avšak jen polootevřené. Černovlásek měl pravdu. Čekali na mě. Rozběhla jsem se ke dveřím, otočila se a zamračila se.
,,Proč nejdeš se mnou?"
,,Nemůžu. Ten úkryt patří jen pro významné lidi."
,,Blbost. Vždyť jsi mi zachránil život."
,,Ale já opravdu nemů-"
,,Pojď dovnitř. To...to je rozkaz." Chtěla jsem to říct víc sebevědomě, ale na rozkazování jsem si ještě nezvykla a bůh ví, jestli vůbec někdy.

,,Dobře." Neodporoval a vydal se za mnou. Spokojeně jsem došla k sejfu. Strážní za dveřmi si úlevně oddechli.
,,Je tady." Křikl jeden dovnitř. Okamžitě k nám přišel a zatáhl nás dovnitř. Tedy jen mě, s komorným se to neobtěžoval udělat. Dveře se okamžitě zavřeli. Sama pro sebe jsem se usmála. Byla jsme v bezpečí, alespoň na chvíli.

___________________________________
Hojky, takže další kapitolka. Jakpak se vám líbila? Něco trochu jiného než milostné hrátky xd.
Prostě ještě žádné vyzařování nebude takže se nemusíte bát xdd.

Lis💞