|9.12.2017| Alette Durandová

Promnula jsem si dlaň v níž jsem držela jemnou stříbrnou látku. Druhou rukou jsem si zajela do rozpuštěných hnědých vlasů, jenž nemohly patřit nikomu jinému než mě. Když jsme byla malá, vždycky všechny moje vlasy fascinovaly. Nechápali proč jsem si zvolila cestu v armádě a nezůstala u modelky. Prý bych vyhrávala a nemusela u toho umřít.
Já jsem však za armádu ráda. Bez ní bych se nenaučila...vlastně všemu co umím.

Šla jsem po chodbě v prvním patře v doprovodu mé služebné Emily. Dívce tmavé kůže nemohlo být více než mě. Nebylo mi ji však líto. Zastávala jsem se toho názoru, že kdyby chtěla nějak se z šesté kasty dostane. Každý má možnost si vybrat. Jako já.

,,Nechtěla by jste lady Alette navštívit lady Catherine v nemocničním křídle?" Navrhla zelenoočka. Pravda, asi bych se mohla začít trochu socializovat, ale ne moc. Potřebuji si taky udržet nějakou autoritu.
Ale Catherine jsem neměla moc ráda. Vypadala jako dokonalá princezna. A to byl její největší problém. Nechtěla si to přiznat a tak okolí hrozně štvala. Takové lidi já nestrpím. ,,Mám vám tam přinést čaj...a třeba sušenky?"
Ozvala se zas nesměle. Donutila jsem se na ni usmát. Přeci jen, se snaží být milá a dobrá služebná.

Kývla jsem tedy.
,,Vanilkové by byly fajn." Emily se rozzářily oči a radostně se usmála.
,,Hned to tam bude paní." S tím odběhla o jedno patro níž, kde se podle pokynů prý nacházela kuchyně.
Vydechla jsem. Konečně sama. Kroky mě sami od sebe donesli do druhého patra. Spíše než místnost vypadalo nemocniční křídlo jako dlouhá bílá chodba s lůžky a pár dveřmi. Okna tu byla menší než v celém zámku a skoro všechna zatáhlá světle modrými závěsy. Hned na prvním lůžku seděla opřená o hromadu polštářů Catherine. Nohu měla vystrčenou zpod deky. Stála u ní nějaká služebná, které z pod čepice vylézaly rudé vlasy. Vypadala hodně mladá, možná i mladší než my.

,,Už je to pět dní! Přece to musí být už v pořádku!" Uslyšela jsem zrovna Catherine. Zněla dost naštvaně a tak jsem se rozhodla chvíli počkat.
,,Obávám se, že ne paní."
,,Proč?" Vyhrkla a podívala se na služebnou psíma očima.
,,Kotník je hodně nateklý a nestabilní. Kdyby jste se na něj postavila mohlo by se to ještě zhoršit." Vysvětlila ji služebná a v tu chvíli si mě taky všimla. Uklonila se a odešla pryč. Catherine se podívala mým směrem. Pousmála se a kývla. Vydala jsem se tedy za ní.

,,Čau."
,,Už je ti líp?" Zeptala jsem se i když jsem ten rozhovor slyšela.
,,Jo, ale doktoři si to nemyslí. Vždyť jsi to sama slyšela." Pokývala jsem hlavou. Jo, to je pravda.
,,Byl tady princ?" Řekla jsem první trapnou větu na odlehčení situace. Bylo to docela divný, mluvit o klukovi, o kterého bojuje čtyřicet píšících holek. Teď se to však mohlo hodit. Třeba by ji pomohlo, kdyby se trochu smála.
,,Jo." Uchechtla se. ,,Asi dvacetkrát a jednou i s novináři." Na tváři ji zářil úsměv. Očividně byla za změnu tématu ráda. A já si říkala kam se pořád princ ztrácí.

,,Lady." Uslyšela jsem za sebou a otočila se. Kdybych nevěděla, že Ethan je kluk, asi bych si myslela, že je to on. Protože takhle dokonalé načasování měla královská rodina vždycky. Za námi stála Emily s podnosem vanilkových sušenek, které jsem si objednala, hrnečky, konvice čaje a kávy, džbán s vodou a nějaké ovoce. Celé občerstvení položila na noční stolek, kde stála Catherinina sklenice s vodou a nějaké prášky.
,,Děkuju." Usmála jsem se na Emily a mávnutím ruky jsem ji propustila.

,,Zatáhneš závěsy?" Ozvala se zničehonic Catherine. Podívala jsem se nad postel a opravdu. Byli tam závěsy. Jaktože jsem si jich předtím nevšimla? Nic jsem na to neřekla a závěsy stejně modré jako na oknech zatáhla. ,,Díky..." Usmála se. Sedla jsem si na židli připravené u postele a mlčela. Tak nějak jsem nevěděla co říct. Bělovlasá dívka si mezitím nalila čaj a ochutnala jednu sušenku. ,,No a jak-"

,,Ne, prostě ji musíš vyhodit. Rada se shodla jednohlasně. Kdo neudělá úkoly je vyřazen a víš jak by vyváděla matka." Ozval se hlas a následně syknutí.
,,Buď ticho, asi spí." Ozval se druhý hlas. Ten jsem poznala. Princ Ethan.
,,Tím to nezakecáš. S tou nohou to nezvládne a radě bude jedno jestli ji máš rád nebo ne." Udiveně jsem pohlédla na Catherine. Nebylo pochyb, že byla řeč o ní. Ale jaký úkol?

,,Myslel jsem, že to je o tom koho mám JÁ rád."
,,Ne, viděl jsi ty výsledky...až dvacátá devátá... dvacátá devátá ze čtyřiatřiceti. Chápeš to?"
,,Ale...já prostě nemůžu."
,,Ber to takhle. Nevyřazuješ ji ty, ale rada. Pořád můžete být přátelé..."
Poté se ozvalo povzdechnutí a zamumlání.
,,No dobře, ale zítra tu ještě bude."
S těmito slovy bylo zas ticho. Přešla jsem k závěsu a vykoukla ven. Nikde nikdo. Jen pootevřené dveře prozrazovaly, že tu někdo byl.

Otočila jsem se na Catherine.
,,Ethan?" Nadzvedla obočí. Jen jsem přikývla. Bylo mi jasné co bude následovat. Právě se s někým druhým bavili o jejím vyzáření. Zítřejším vyřazení. Sklopila hlavu a v ruce rozbila sušenku, kterou doteď svírala v ruce. Drobky dopadly na povlečení. Ani se neobtěžovala je smést dolů. ,,Jdi prosím..." Zahuhlala, že byl zázrak, že jsem ji vůbec slyšela. Nic jsem nenamítala, zvedla se a rozešla pryč polozavřenými dveřmi pryč.

Bylo to zvláštní. Vypadalo to, jakože princ nemá skoro žádnou možnost do vyzáření soutěžících mluvit. Že to vlastně celé řídí rada. Rada divných lidí, které vůbec nezajímají lidské city. Bůh ví, jestli oni jsou vůbec lidi a jestli vůbec něco cítí. Asi bych se tomu nedivila, protože mluvit do cizí lásky je docela špatný. Hlavně když ten někdo je korunní princ Tansy. Vždyť tomu snad nikdo nemůžu poroučet. Vždyť...vždyť je to budoucí král a vybrat si ženu je to nejmenší co v životě udělá...

Na chodbě mě však čekalo ještě jedno překvapení. O zeď se opíral černovlásek a rukou si podpíral hlavu. Vypadal zničeně. Jako člověk co nespal a dlouhé noci jen zíral do stropu. Hned jak uslyšel moje kroky zvedl hlavu.
,,Nespala že?" Řekl hned. Neznělo to jako otázka. Spíš jako finální věc, kterou oznamuje sám sobě než mě.
,,Ne." Odpověděla jsem prostě. Nemělo cenu lhát, stejně by mu to nepomohlo. A ani Catherine.
,,Jak je na tom?" Myslím, že na tohle by si dokázala odpovědět sám, ale stejně jsem mu to řekla, aby věděl jak moc se dá člověku ublížit psychicky. Což je někdy horší než fyzicky. Fyzická bolest se vytratí, jednou. Ale psychická navždy zůstane pod povrchem skryta jako ta největší hrozba, která člověku hrozí.

,,Hrozně."
Z prince vzešlo jakési zasténání a pak si zas hlavu položil do dlaní. V jednu chvíli mi ho možná i bylo líto, protože takhle zničeně by si nezasloužil vypadat nikdo, ale hned jsem ten pocit zahnala. Kývla jsem hlavou na rozloučenou a nečekala na jeho odpověď.
Nešla jsem dlouho sama. Asi za dvě minuty se ke mě připojila mladší, menší a o to nesnesitelnější kopie Ethana Gillespie. Jeho bratr měl stejně kudrnaté vlasy a jen o něco tmavší odstín hnědých očí. Nic neříkal, jen šel vedle mě. Jestli čekal, že zastavím nebo se mu ukloním...byl na omylu.

Teď jsem si byla stoprocentně jistá, že ten člověk, se kterým se princ bavil byl on. A to byl taky jeden z důvodu proč jsem zrychlila krok. U rozcestí se na mě princ Joseph podíval pohledem, které, jasně říkal: Ty budeš další. Potom se vytratil na opačnou stranu než jsem měla namířeno já. Já byla však naprosto zaražená a neschopna se pohnout. Jen tu chvilku co jsem s Catherine strávila se mi znepříjemnila. Asi nikdy nebudu mít pochopení pro holky se zlomeným srdcem, přestože k nim asi budu patřit taky. Věděla jsem, že o tom Selekce je, byla jsem na to připravovaná, ale stejně jsem zklamala. Zklamala jsem samu sebe.

Nechtěla jsem být jako ty malé holky, já chtěla být silná. Ale teď...prostě to nešlo. Rozešla jsem se, no, spíš jsem běžela, do pokoje jenž jsem sdílela s Jane. Nehodlala jsem bulet, to v žádném případě. Měla jsem chuť do něčeho praštit. Ještě, že všude po pokoji byli stěny.
Hned jak jsem za sebou práskla dveřmi zamířila si to ke jedné z nich.

Zaútočila jsem na ní pěstí a poté i druhou. Nevnímala jsem bolest v kloubech, ani odloupávající se omítku. To teď nebylo důležité. Nevnímala jsem ani výstražné sirény, ani rudé světlo nade dveřmi, které se náramně podobalo rudému zapadajícímu slunci venku za oknem. Nezpouštěla jsem oči od stěny ani když do pokoje vlítla Emily a Chloe. Ani když mi Mia přes šaty přehodila kabát a ani když se mě pokoušeli odvést pryč.

___________________________________
Aaa tuto máte další kapču. Snad se vám objasnilo několik věcí a pár dalších přibylo xd. Tak co, myslíte, pojede nakonec Catherine domů nebo ne?💞
(Btw, to už je druhý gif, kde někdo padá. Co to se mnou sakra je xd)

Lis