|1.12.2017| Vanessa Swanová

,,Van? Vaness? Hej slyšíš mě?" Zahoukal mi někdo do ucha. Odvrátila jsem pohled od obrazu na stěně, do kterého jsem zírala nejmíň poslední hodinu. Nikomu to nevadilo, ale teď se strhl nějaký divný povyk. Samotnou by mě to nezajímalo, kdyby do mě někdo nezačal dloubat loktem.
,,Hm..." Pronesla jsem nepřítomě a nadále zírala na zeď přede mnou. Potřebuju domů. Proč mě nemohl princ poslat pryč jako první? Já se sem přece nehodím. Až Michaela příště uvidím asi ho rozthnu jak hada. Můj bratr by si to tu asi dokonale užíval, ale já ne. Vždyť dílna je můj domov. Špína, smrad, olej a ne nějaké přepychové komnaty, šperky a už vůbec ne ŠATY!
,,Hej, Beatrice se vrátila." Dloubla do mě Sakuya. Dívka s růžovými vlasy, u které se divím jak  si všechny ty pravidla dokáže zapamatovat a ještě o nich poučovat jiné.
,,Aha." Zamručela jsem. Beatrice Blacková, soutěžící z Wardy, byla dneska ráno jako první na schůzce s princem. Ráno na snídani s tím přišla Alice. Nechápal jsem co na tom všichni mají. To jim nestačí být s ním v jedné místnosti?

,,Neříkej, že tě nezajímá ani tohle."
,,Uhodlas. Nezajímá." Protočila jsem očima. Izzy se rozesmála a spolu s ní i některé další dívky okolo mě. Do schnilejch mrkví. Proč zrovna já tak moc lidi přitahuju jako magnet. Seděla jsem úplně na kraji místnosti s nadějí, že tu budu moct být sama jen se svými myšlenkami. Bohužel tohle mi svět nedovolil. Hned se ke mě přiřítily holky a mlely a mlely a mlely. Myslela jsem, že z nich zešílím.

Díky bohu mě zachránila právě Beatrice. Jakmile vešla do místnosti všechny zas přeběhly k ní. Tohle bylo aspoň na chvíli vysvobození. Na druhou stranu se však zas přesunuly ke mě.
,,Tak řekni. Jaké to bylo?" Vypískla Tabea a ostatní přikyvovaly.
,,Jaký byl princ?" Rozplývala se zas Jane.
,,Nechcete ji vydechnout. Vždyť nemá žádný prostor. Pojď sem Trice." Zatahala ji za ruku Thalia. O ní vám snad nemusím říkat nic. Představte si takovou tu holku co všechno umí, všechno zná a je ve všem nejlepší. Ani jedno Thalia nebyla, ale sama si to myslela. Taky si byla jistá, že má výhru v kapse a všude se tím chlubila.

,,Van pojď sem taky." Křikla na mě Beatrice. Že já ten první den, nějakou hru vymýšlela. Nemusely mě teď vůbec znát. Přišlo mi však divné, že od včerejška, kdy odešla Cessie Lowellová a Sophie Weasonová, tu byla uvolněnější atmosféra. Jakoby to byla záminka se konečně o něčem bavit.
,,Já poslouchám od tud." Zamručela jsem si, spíše pro sebe než pro ostatní. Všechny holky v dámském salónku, a že jich tu bylo, se sesedly u Beatrice. Ta se nadechla a začala vyprávět;
,,Po tom co Alice řekla, že to říká princ jsem ji zprvu nevěřila, ale když jsem se tam šla kouknout opravdu tam stál. Nabídl mi rámě a spolu jsme se šli projít do zahrad. Bylo tu úžasný, prostě dokonalý." Uculila se hnědovláska.

,,Mě pozve určitě jako další." Vyskočila na nohy dívka s tmavými vlasy, která by měla být údajně sestřenice Jane.
,,No to určitě." Postavila se taky Jane a rychle si uhladila šaty.
,,Taky, že jo. Nezapomeň, že jsem byla před tebou v žebříčku..." Strčila ji před nos noviny otočené někde veprostřed. ,,O deset míst. No teda sestřenko, nějak si se nepředvedla dobře." Zasmála se, ehm, jak že se to jmenovala...Cassmer. Asi.

,,Na to, že se snaží vyhrát úplně se tak nechovají co?" Otočila jsem s nadzvednutým obočím hlavu za hlase. Vedle mě stála dívka v úzkých červených šatech a za ní hnědovláska v jemně růžových.
,,No...já nevím. Ty snad víš jak se má v takové situaci chovat?" Zavrtěla jsem mírně hlavou. Sledovala jsem dívku ve světlých šatech, které mohly být údělné z tylu, a s ramínky k loktům. Nehla ani brvou, byla zajímavější než ta v těch červených. S tou bych čas trávila radši.
,,Rozhodně ne takhle." Odfrakla si blondýnka. ,,Kdo vůbec jsi?" Protočila jsem oči. Prosím, prosím, prosím ať brzy vypadnu a tyhle řečicky nemusím poslouchat.
,,Vanessa. Vy?"
,,My? Jo aha. Alice a tohle je myslím Ashley." Otočila se na zmíněnou dívku jménem Ashley. Možná ani nevěděla, že ji za sebou má.

V tu chvilku se zas otevřely dveře. Nemohlo uplynout ani deset minut od příchodu Beatrice. Nevzhlédla jsem. Doufala jsem, že zrovna takhle osoba nebude chtít vidět mě.
,,Jde sem." Zamumlala Ashely. To bylo poprvé co promluvila. Uchechtla jsem se pro sebe. Kdo by k nám tak mohl jít. Koho zajímali tři holky, co se na sebe ani nedívaj? Zvedla jsem oči a zůstala viset pohledem na osobě jenž se zastavila před námi. Přesněji...přesně přede mnou.
,,Ehm, lady Vanesso?" Nevinný úsměv na tváři černovlassého může mi prozradil, že si opravdu není jistý tím co dělá. Pokusila jsem se o úsměv nazpět a zvedla se z křesla.
,,Vaše Výsosti..." Neohrabaně jsem se uklonila a vzhlédla na něj. Něco v jeho očích mi napovědělo, že se mi směje a přijde mu to vtipné.
,,Mohla by jste jít prosím se mnou? A vy také lady Alice?" Otočil se tentokrát na Alice Blakeovou vedle mě. Jemně jsem přikývla a rozešla se za princem jenž už vyrazil z místnosti. Naposledy jsem se ohlédla na Ashley a koutkem oka zachytila jak se zvedá i Alice.

Všichni tři jsme vyšli na chodbu a vydali se po schodech nahoru do dalších pater zámku. Na to, že nejsem moc bojácný člověk, jsem teď měla celkem nahnáno. Nevěděla jsem co si o tom všem myslet. Udělala jsem snad něco, o čem jsem nevěděla? Nic. Nic mě nenapadalo. Byla tu však ještě jedna možnost. Možnost, že už zítra budu zas doma v dílně se zašpiněnými džínámi od oleje. Tuhle věc bych asi brala stokrát radši.
Než jsem se nadála otevíral princ dveře. Podle zlaté korunky na temném dřevě jsme byli nejspíš ve čtvrtém patře, kde se nacházely komnaty královské rodiny. To mě zmátlo ještě více a očividně i Alice, která s lehce nahnutou hlavou sledovala prince, jenž nás už vedl dovnitř. Do jeho komnaty.

,,Prosím lady, tudy." Ukázal Ethan Gillespie rukou do komnaty. V očích se mu lesklo podivné světlo. Nechápala jsem ho, ale vešla jsem dovnitř hned za Alice. Princ zavřel dveře a postavil se před nás.
,,Omlouvám se, že jsem vás tak vyrušil, ale bylo to opravdu nutné." Odmlčel se a pohledem nás přejel od hlavy až k patě. Napjatě jsem čekala až z něj konečně něco vypadne.
,,Lady Vanesso...chtěl bych vás požádat jestli by jste se mnou dnes nestrávila večer u večeře. V šest hodin bych vás vyzvedl u vaší komnaty." Zadíval se mi do očí. Já tomu však nemohla nebo nechtěla uvěřit. Takhle to být nemělo. Měl mě vyhodit a já měla jet domů. Ne tu zůstat s ještě s ním večeřet. Asi bych odmítla být to nějaký kluk od nás, ale nechtěla jsem ho ranit. Když na mě tak koukal vypadal opravdu roztomile. Nakonec jsem přikývla a lehce se uklonila. ,,Děkuji lady, trefíte teď zpět nebo vám mám zavolat služebnou?"
,,Ne! Ehm to je dobrý trefím sama díky."
,,Dobrá budu se těšit dnes večer." S tím se uklonil a otevřel mi dveře. Vyšla jsem ven a už se chtěla opravdu rozejít když mě něco zarazilo.

Proč si zavolal Alice když s ní ani nemluvil... Rychle jsem se vrátila ke dveřím. Nechtěla jsem špehovat, ale jen tak...zjišťovat informace. Jo to je ono. Nechala jsem si menší rozestup a začala naoko zkoumat svoje šaty, aby to nevypadalo blbě. Zevnitř jsem uslyšela princův hlas.
,,Lady Alice smím se vás na něco zeptat?" Ani nepočkal na odpověď a pokračoval dál. ,,Proč máte v přihlášce napsanou pátou kastu, ale v Nalymu nemůžeme najít váš dům? Je pátá skutečně vaše kasta?" Nastalo ticho. Neopovážila jsem se ani dýchat. Tohle že měla napsané v přihlášce? Je pravda, že se na pátou kastu moc nechovala. Doufám, že není podvodnice. Bylo by mi jedno co se stane jí, spíš jaké by to mělo následky pro nás.

,,Vaše Výsosti...pátou kastu jsem zdědila po rodičích, ale utekla jsem od nich a začala žít mezi osmými. Žiju s nimi. Sdílím s nimi domov, jídlo, přátelé, trápení a všechno ostatní. Jestli je tohle zločin tak jsme se asi provinili všichni. A to, že chci pro svou novou rodinu jen trochu peněz, které se jim nedostávají. To jenom proto, že se snaží uživit děti. Myslím že Cheryl Taylorová by vám k tomu mohla říct víc."
,,Proč jste nám to neřekla rovnou?"
,,A co jsem měla říct. Hele rodiče se hádají a tak žiju s osmými? Vzali by jste mě i tak? Ne! A to jenom proto kde žiju."
,,Uklidněte se prosím. Nikdo vám nic nedělá." Zvýšil už hlas princ. Usmyslela jsem si, že tohle byl přesně moment kde bych už víc slyšet neměla.
Sešla jsem schody, ale jen do třetího patra. V hlavě jsem stále měla ten rozhovor. Opravdu se má osma kasta takhle špatně? Zavrtěla jsem hlavou. Tohle se mě netýká. Já mám svou rodinu a svoje problémy víc jich nepotřebuju.

Alice se na obědě neukázala a ani potom v dámském salónku. Asi jsem ji i z části chápala po tomhle rozhovoru bych taky zůstala v pokoji. Neviděla jsem ji ani na chodbách ani v žádné z místnosti. Dokonce ani když se za mnou v šest hodin stavil princ jak slíbil. Nezmínil se o tom při večeři, a já se v tom taky nechtěla vrtat, ale byl pořádně rozrušený. Jeho pohyby a neustálé vyhýbání kontaktů bylo hoodně viditelné.
Večer jsme šla spát sice s pocitem unavenosti, ale mísil se v tom strach. Nevěděla jsem už co si o tom myslet a jestli jsem udělala dobře.

___________________________________
Ahojky, konečně mě přešel spisovatelský blog a tak můžu pokračovat. To jste ale rádi co? Hlavně jak se nám to tu teď rozjíždí xd.

Lis