|14.11.2017| Cheryl Taylorová

Vřítila jsem se plnou rychlostí do kuchyně. No jestli se tomu tak říkat vůbec dá. Je to taková kuchyňka a koupelna dohromady. U sporáku stál chlapec. Simon, můj mladší bratříček. Celý den se snažil někde obstarat jídlo a teď navečer i z toho mála něco uvařit. No jo, hold v osmé kastě se takhle žije každý den. Ráno vstanete, celý den obstaráváte jídlo někde po domech čtvrté nebo třetí kasty a navečer chodíte spát s poloplným žaludkem.
Takhle na podzim je to ještě horší. Není nad to se ohřát v pohodlí domova. Nebylo to tak však vždycky. Dříve jsme měli velký dům, spoustu jídla i krásné oblečení. To bylo, ale už dávno. Pak se stala ta věc a už jsme si nemohli dovolit nic.

Simon se rychle otočil. Už před měsícem jsme měli zaplatit nájem a pořád nic. Jestli do týdne nezaplatíme i jen těch pár peněz tak skončíme na ulici úplně.
,,Běž se umýt, tohle dodělám a půjdu já." Zamumlal a otočil se zpět ke sporáku, když zjistit, že jsem to já. Byla jsem sice starší já, a to o celé dva roky, ale řekněme si to narovinu. On trávil doma víc času než já a znal už nazpaměť všechny časy kdy nám pouští teplou vodu. Jeden ten čas nastal právě teď.

Jen jsem bezmyšlenkovitě přikývla a rozhodla se mu ukázat překvapení až po večeři. Byla to již rozdělaná obálka z pevného papíru. Rozlomená pečeť s holubicí mi vůbec nevadila. Důležité bylo co je uvnitř. Svlékla jsem se a vlezla do škobku, naší přepychové vany. Hadicí jsem na sebe pouštěla teplou vodu. Tak příjemný pocit. Na chvíli zapomenout na veškeré starosti ohledně domácnosti, co bude s Simonem až odejdu. Zakázala jsem si na tohle myslet. Ne, já svého bratříčka nikdy neopustím. Zůstanu tady s ním a budeme si vydělávat za poloviční úvazek u toho kdo potřebuje. Bože já jsem tak nerozhodná.

V tom z hadice vystříkal ledová voda. Skoro jsem až vyjekla. Tak náhlou změnu jsem nečekala. No super, teď nám ještě vypnuli teplou vodu. Okamžitě jsem vylezla, osušila a navlékla se do jakžtakž čistého oblečení. To staré a špinavé jsem namočila do připraveného kyblíku s těmi Simonovy. Ještě jsme si na sebe hodila mámin starý svetr. Ta pastelová růžová ke mě vůbec podle Simona neseděla, ale já ji měla ráda. Připomínala mi matku, která před čtyřmi lety umřela. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a vešla do kuchyňky.

,,Vypli teplou vodu." Začala jsem. Simon se zatvářil rozladěně. Zřejmě bylo jen otázkou času kdy to nastane. Mělo mě to napadnout. ,,Buďto nás odřízli nebo to přestalo všude. Co se děje? Vypadáš zamýšleně." Přisedla jsem si k stolu naproti němu. Byl tak malý, že jsem se ho skoro dotýkala hlavou.
,,Nic, vypli i proud." Zas to zamumlal, poslední dobou byl často tichý. Matčina smrt ho zasáhla víc než mě. I když už to byla celekm dlouhá doba. Tenhle svetr ji mu však neuvěřitelně připomínal, neměl rád když ho nosím. Ale musel se s tím dřív nebo později smířit. Potřebovala jsem každou pomoct na uživení nás obou. Zatřásla jsem hlavou, snad abych si pročistila myšlenky. Nevěděla jsem jestli bych ho teď měla obejmout nebo se domáhat odpovědi. Simon byl strašně citlivý člověk, stačil jediný prudký pohyb na ztracení jeho veškeré důvěry.

Poposedla jsem si na místě. ,,Tak co bude dnes k večeři?" Začala jsem na změnění témata. Světlo nad námi zablikala a poté také zhaslo. Ještě, že jsme se už nějakou dobu zásobovali svíčkami. Tohle hrozilo už pár dní a tak jsme, tedy hlavně já, chtěli být připravení.
Simon se zvedl z židle, přešel k lince a do ruky vzal hrnec. Položil ho na stůl a šel připravit ještě talíře a lžíce. Rychle jsem nahlédla do hrnce. Zas bramboračka. V posledním týdnu jsme ji měli nejmíň pětkrát. Brambory se dali sehnat lehce a zbytek zeleniny taky. Možná to taky bylo tím, že já vařit neuměla a Simon uměl jen pár receptů. Naučila je ho matka, když ještě žila, ale už nemohla pracovat.

Simon položil talíř s lžící přede mě a na svůj si rovnou naložil polévku. Napodobila jsem ho, ale stejně se mi půlka vylila. Je divu, že mě s mou nešikovností ještě nevyhnal z domu. ,,Promiň. Nechtěla jsem, uklidím to." Vyskočila jsem z židle a suchou utěrkou polévku utřela. Brambory a, tipovala bych to na petržel, jsem si hodila do pusy. Nač plýtvat něčím čeho máte stejně málo. To se, ale může změnit. Pohlédla jsem na obálku zastrčenou v kapse svetru. V mžiku jsem se rozhodla. Vyndala ji a skoro ji hodila před Simona na stůl. Překvapeně zamrkal, ale královské oznámení s fotkou uvnitř přeci jen otevřel.

,,To v žádném případě." Vykřikl až jsem na židli skoro nadskočila. Vzhlédla jsem a setkala se s jeho naštvanám pohledem.
,,Proč? Je to naše nejlepší příležitost. Budeš dostávat šeky, opravdu velký šeky. Nemusel by ses o mě bát." Nechápala jsem ho. Byla to naše nejlepší šance jak se vykopat z dluhů a žít jako normální lidé. Najít si práci a třeba se dostat dokonce do sedmé kasty.
,,Ale bál. Osmý pozvánky nedostávají. Takhle to nefunguje. Prostě je nemají."
,,A jakej je v tom problém? Prostě bych tam byla no a co?!"
,,Co by to řekli lidí? Mít za královnu jen nějakou osmou, která krade po ulicích."
,,Už nekradu a ty to dobře víš!"
,,Prostě ne, nepustím tě tam." Oči se mu zlověstně zaleskly a já věděla, že už je rozhodnutý mi v tom jakkoli zabránit. Natáhla jsem k němu ruku s úmyslem jemného pohlavku. Přece nebude své starší sestře říkat co smí a co ne. On ji jen obratně chytil a vyhrnul rukáv až k loktu. Vůbec si nepamatuju, že bych ho tohle někdy učila, kde se to, ale pak naučil?
,,Vidíš," ukázal očima na moje jizvy na předloktí. Nechtěla jsem se na ně dívat. Byla to ostuda. Už nikdy se na ně nechci podívat. ,,nechci aby se ti něco stalo. Nájezdníci tu rebelují čím dál víc a s vyhlášenou Selekcí to bude ještě víc."

,,Stejně mě nevyberou." Zas jsem se mu podívala do očí. On pustil moje zápěstí, ale rukáv nechal vyhrnutý. Často říkal ať se za ty jizvy nestydím, že jsou součástí mé minulosti, mě samotné. Kdo by však chtěl mít jasně viditelné jizvy za krádeže? Ne, já opravdu ne.
Když nás degradovali do osmé kasty často jsem kradla pro rodinu. Bylo to snazší než nějaká práce. Stejně by nikdo desetiletou holku z osmičky do práce nenajal. Leda tak nějací úchylové.
,,Já bych si tím nebyl tak jistý." Vykulila jsem na něj oči. Sice jsem dřív pocházela ze čtvrté kasty, ale od té doby uběhla už spousta času. Nemůžu být stále pěkná. Je pravda, že Simon mi to říkal neustále.

,,Takže ty se opravdu bojíš, že mě vyberou?" Tohle mě skoro až dojalo. Rychle jsem zamrkala, abych zakryla slzy, které se vyhrnuly až do víček. Jak dlouho už jsem neplakala? No, to už bude nějaká ta doba.
,,Cheryl, ty jsi ta nejhezčí a nejúžasnější dívka kterou znám," usmál se, ale pokračoval. ,,sestra kterou mám." Doplnil.
,,Simone Logane Tylere. Ty jsi zas ten nejúžasnější, nejhodnější úplně nejlepší bratr jakého bych mohla mít."
Simon se zvedl a ještě na židli mě objal. Já mu to pořádně oplatila. Asi bych ho už nikdy nepustila kdyby neřekl ta osudná slova, která mi změnila život.
,,Dobře, věřím ti můžeš se přihlásit." Na to se usmál a podal mi dopis i s fotkou. ,,Jen nevím proč už máš pořízenou fotku. To nechápu."
,,Od Walových. Víš, že už má Seddie kluka? No, nechtěla se přihlásit kvůli němu. Tak mi ji darovali."
,,Jako za tu tvoji práci?"
Pokrčila jsem rameny, nad tím jsem se ještě neměla čas moc zamyslt.
,,Asi. Vyfotili mě rovnou s Faith."
,,Takže zítra už máš práci obstaranou?" Uchechtl se. Tohle jsem nepochopila. Vždyť mu musí být jasné, že se půjdu přihlašovat.

Když uviděl můj nechápavý pohled hned vysvětlil.
,,No půjdeš e přihlašovat ne? Tak si vezmu směnu já." Zasmál se zvonivým hlase. Proč ho nemám taky. Podezírala jsem ho, že si ho tajné cvičí když nejsem doma.
,,Aha tak to jo..." Zamyslela jsem se. Kolik dívek už musí být přihlášené? Selekci vyhlásili včera, tak nejmíň polovina Tansy? Zbytek večeře proběhl jen ve světle svíčky a tu krásnou tichou a hlavně tmavou chvilku nechtěl nikdo narušovat. Proto jsme ani jeden nemluvili a nechali se unášet vírem vlastních myšlenek.
Když se pak večer balil Simon na svoji večerní směnu do textilní továrny přitiskla jsem se k němu a naposledy mu zašeptala do ucha.
,,Děkuji."

___________________________________
Smilovala jsem se nad vámi a rozhodla se vám trošku zkrátit čas na čekání zbylých přihlášek^^
U minulé kapitoly jsem zapomněla napsat, že jsem se nakonec rozhodla psát příjemní jako u nás. Tak snad nevadí. Čauky💞