9.

„To není možné," zavrtěl Alex hlavou, „pokoušel jsem se ji najít několikrát."

„Možná jsi neměl tak silnou motivaci jako já," mračila se Nerys. „Hančina matka se pokoušela utopit mnoho mil od místa, kde žila a babička se záhy po té tragédii přestěhovala. To víš, ztratila dceru a dvě vnučky."

„Kde teď žije?" špitla Hanka a měla v očích slzy

„Nebudeš tomu věřit, ale kousek odtud v Karlovicích. Už jsme jí řekli, že jsme tě možná našli. Čeká tě," řekl Nik a trochu se mračil. Popravdě, dost se kvůli tomu s Nerys pohádal. Bylo mu jasné, že se tak namáhala s hledáním jen proto, aby se Hanky zbavila a také jí to řekl. Odpověděla mu, že je úplně jedno, co jí k tomu dohnalo, ale nakonec udělala dobrou věc. V tom se nemýlila. Ta stará žena, která kdysi přišla o všechno, si štěstí rozhodně zasloužila.

„Můžu jít hned?"

„Proč hned? Sotva jsi se vrátila z pouště, ještě nemáš ani zahojené ty rány. V ruce neudržíš ani lžíci," naléhal Alex a něco pravdy na tom bylo, ale Hanka nedala jinak, než že se půjde hned sbalit.

Alex zuřil. Celou tu dobu doufal, že Hanku přesvědčí, aby zůstala a těch posledních pár týdnů ... byl si jistý, že i ona k němu něco cítila. Těšilo ho, že bude mít konečně nějakou rodinu, ale na druhou stranu ho štvalo, že to je tak blízko. Ta vesnice, kde spolu poprvé pořádně mluvili. Bude ji mít na dosah, a přesto ji nebude moct ani navštívit. No, možná navštívit, ale nic víc. Už nikdy to nebude stejné.

Nik šlehl očima po Nerys, čímž jí dal najevo, aby se ho nepokoušela zastavit a šel za Hankou do ložnice.

Seděla na posteli, vedle sebe měla hromádku oblečení a dívala se do prázdna.

„Nemusíš odcházet, aspoň ne na pořád. Zajdi se na babičku podívat a pak se vrať."

„Vždycky jsem věděla, že přijde čas odejít a teď se k tomu naskytl dobrý důvod," odpověděla Hanka, ale ani se nepohnula.

„Nemůžeš přece popřít, že to, co se mezi námi stalo, bylo výjimečné."

„To nepopírám."

„Stačí říct slovo a budu s tebou."

„Už jsme o tom mluvili, Niku."

„Možná potřebuješ jen připomenout to, co jsi cítila," řekl Nik potichu a pak ji lehce políbil na rty. Hanka se opatrně odtáhla.

„Promiň. Mám tě ráda, ale jen jako přítele. Ty jsi s Nerys a já se musím vrátit k lidem. Moje dobrodružství skončilo." Rychle sbalila své šaty do rance a vrátila se k ostatním. Neušlo jí, jak se na ni Alex a Nerys podívali a trochu zčervenala, ačkoliv neudělala nic špatného.

„Počkej," zastavila jí Nerys, „vezmi si ještě tohle. Ale raději si to rozbal až doma," podala jí velký balík zabalený do bílého plátna. Potom ještě stáhla z ruky náramek ve tvaru mořské panny, který našla ve Franzově zámku a natáhla ho na Hančino zápěstí se slovy, že pro ni je moc velký. Hanka ji objala a stále opakovala, jak moc jí děkuje.

„To nestojí za řeč," mávla rukou. Nakonec jí bylo trochu líto, že Hanka odchází. Měla ji docela ráda a kdyby se Nik nehonil za každou sukní, byly by z nich nejlepší kamarádky.

„Doprovodím tě," nabídl se Alex a Hance se docela ulevilo. Nevěděla, co má dělat. Nemohla jen tak předstoupit před svou babičku a hned se k ní přestěhovat.

Alex se převléknul, přenesl se s Hankou do Karlovic a našli chalupu, kterou mu popsala Nerys. Na kraji lesa, poslední ve vsi, na zahradě stará hrušeň, bylinková zahrádka. Chalupa byla poměrně nová, nebo aspoň pečlivě udržovaná.

„Ještě ti musím vrátit tohle," vytáhl z kapsy stříbrný medailon. „Měl jsem to udělat už dávno, ale nějak jsem si myslel, že dokud ho mám, nikam nepůjdeš."

Hanka jej beze slova vzala a otevřela. Obrázek uvnitř, jako by byla její vlastní podobenka.

„Děkuji, ale neloučíme se navždy... " větu už nedokončila. Vyrušilo ji vrznutí dveří.

Stará žena vyšla na zápraží a dívala se na tu podivnou dvojici. Hned jí bylo jasné, o koho jde, jenom netušila, kdo je ten pohledný šlechtic. Už dlouho dopředu si připravovala, co řekne své vnučce až ji uvidí, ale teď jí došla řeč. Hanka se zastavila tři kroky od ní a babička na ni zůstala zírat.

Když ji před několika dny ta krásná mladá dívka prozradila, že má vnučku, nevěřila jí. Teď však ztratila poslední zbytek pochybnosti. Dívala se do tváře své dcery v den, kdy ji viděla naposled. Věrnější kopie snad ani nemohla existovat. Znovu si připomněla, jak moc byla její dcera krásná.

Rovněž Hanka poznávala ve tváři staré ženy své vlastní rysy. Tohle byla skutečně její babička. I Alex musel uznat, ke svému zklamání, že si Nerys nevymýšlela.

Jako první se vzpamatovala babička.

„Pojďte dál, je čas oběda, dáme si něco k jídlu," pozvala je a Alex s Hankou měli příliš velký hlad na to, aby odmítli.

Byl nádherný den a babička je usadila ke stolu pod hrušní. Ačkoliv nebyla neděle, dostali kuře, pečené ve velkém pekáči společně s hromadou nejrůznější zeleniny, která vytvořila hustou šťávu a s čerstvým chlebem to byla úžasná pochoutka.

„Vidím, že to vaření máte v rodině," pochválil ji Alex, když kůrkou vytíral šťávu.

„Říkej mi babičko," usmála se žena a položila na stůl mísu buchet.

„Rád. Jmenuju se Alexandr, ale můžete mi říkat Alex," usmál se.

Babička byla všechno, jen ne stařenka. Mohlo jí být šedesát, ale vypadala o mnoho let mladší. Mezi šedinami jí ještě prosvítaly vlasy stejně zlaté, jako byly ty Hančiny. Byla vysoká a stála rovně jako voják. Její tvář už nebyla mladá, ale zato zůstala stále krásná. Jestli bude Hanka vypadat za čtyřicet let takhle, tak se není čeho bát, pomyslel si.

„Když už jsme u toho představování Haničko," promluvila opět babička, „možná bys ráda znala své pravé jméno."

„Tušila jsem, že se asi nejmenuju Hanka, když jsem zjistila, že jsem nalezenec. Jak se jmenuju doopravdy?"

„Gabriela, maminka tě pokřtila Gabriela."

„Gabriela," opakovala Hanka, to jméno se jí líbilo, ale nejspíš jí nějakou dobu potrvá, než si na něj zvykne. „Prý jsem měla ještě sestru," zeptala se opatrně.

„Ano. O dva roky starší. Jmenuje se Luciana. Nevím, kde je, ale s tebou se mi vrátila naděje, že se s ní ještě shledám."

„Je čas se rozloučit," zvedl se Alex ze židle, „mockrát děkuji za oběd, babičko," uklonil se galantně a políbil jí ruku. Pak objal Hanku a chvíli ji držel. „Budu tě navštěvovat," zašeptal jí do ucha.

„Prosím, přijď brzo," žadonila zoufale a on pochopil, jak je i pro ni tahle změna těžká.

„Přijď v neděli, Alexi, budeme tě čekat," usmála se babička a Alex odešel.

Hanka zůstala stát a dívala se za ním, dokud ji nezmizel z očí.

„Pojď dál, děvenko. Teď je to i tvůj dům," usmála se babička vedla ji do světnice.

Chalupa byla světlá, prostorná, čistá a docela hezky zařízená. Nechyběla velká pec, kolovrátek, poctivý dubový stůl a čtyři židle, dvě malované truhly, bytelná lavice u pece a mnoho kuchyňského nádobí. V oknech stálo několik truhlíků s muškáty.

„Zatím jsem ti ustlala na půdičce," vysvětlovala žena, „ale v zimě bys tam zmrzla. Už jsem poslala pro truhláře. Nechám ti udělat pořádnou postel. Svoje věci si dej tady do té truhly. I když nevím, zda se ti to tam vejde. Máš toho požehnaně." Kromě rance s oblečením, měla ještě dva balíky, které přinesl Alex a ona vůbec netušila, co v nich je. Položila vše na stůl a opatrně je rozvázala. V balíku od Nerys byl překrásný bohatě vyšívaný kroj, který odpovídal tamějšímu kraji a byl určen pro svobodnou dívku.

„Ten musel dát práce," obdivovala babička perfektní výšivku, ačkoliv Hance bylo jasné, že Nerys nejspíš jen párkrát luskla prsty. „Pozor, ať ho nezmačkáš."

Ke kroji patřily ještě černé kožené střevíce a bílé hedvábné punčochy. Hanka položila plátno na dno truhly a na něj opatrně složila kroj. V balíčku od Alexe bylo několik knih, luxusní zimní kabát lemovaný kožešinou, měšec narvaný zlaťáky, nepochybně od strýčka Franze, a černý sametový váček s prstenem z pouště, který sundal Alex z prstu jednomu z pronásledovatelů. Ten, který přehlédla při kopání studny, a ten, který pak viděla ve snu. Ve svém ranci pak měla všechny šaty a boty od Nerys včetně bílého pláště a rukaviček.

„Byla jsi u hodných lidí?" zeptala se babička, když viděla její krásné šaty.

„Chvíli ano," vzdychla a rychle mrkala, aby se nerozbrečela.

„Můžeš se vrátit, jestli chceš. Mě úplně stačí, když mě budeš navštěvovat. Hlavně, že jsi živá a zdravá, Gabrielo," oslovila ji babička jejím pravým jménem.

„Chci tu zůstat," zavrtěla hlavou a dál skládala věci do truhly. „Nedávno jsem tu úplnou náhodou byla a pomáhala jsem v Markétině vyvařovně, možná by mi dala práci."

„Myslela jsem, že bys mohla pomáhat mě. Živím se jako kořenářka a porodní bába, a to není špatné povolání."

„To by mě bavilo," řekla potěšeně a vývařovnu pustila z hlavy.

Nakonec to vyšlo přesně tak, jak si přála. Pomáhala babičce, učila se od ní všechno, co znala a zvykala si na svoje nové jméno.

V neděli skutečně přišel Alex na oběd. Přinesl uzeného úhoře a Nikův pelyňkový absint.

„Jsi hodný, že jsi přišel, Alexi. Já, stará ženská, už si moc zábavy neužiju."

„Obávám se, že já nejsem zrovna nejveselejší společník. Moc se nezdržím, přišel jsem se hlavně podívat, jak se Han... Gabriele daří."

„Neboj, nestrádám," smála se Gabriela, vtiskla mu pusu na tvář a odtáhla ho do chalupy.

„Hned budu dávat na stůl," řekla babička a uhladila si zástěru, „ale mohl bys mi ještě přinést ze studny vědro vody?"

Alex přikývnul a za chvilku byl zpátky i s vodou. Babička si jej od něj chtěla vzít, ale vědro se jí vysmeklo a polilo od hlavy k patě Alexe i Gabrielu, která stála vedle.

Zatímco Gabriela byla mokrá, po Alexovi stekla voda jako po kachním peří a ten zbytek vsáklo jeho tělo tak lačně, že byl téměř okamžitě suchý.

„Promiň, jsem stará už nemám takovou sílu," omlouvala se babička, ale ani Alexe, ani Gabrielu neošálila.

„Udělala jsi to schválně," zavrčela Gabriela.

„Stačilo se jen zeptat," přidal se Alex.

„Chtěla jsem mít jistotu a není tak snadné se ptát na takovéhle věci."

„Jdu se převléknout," mračila se dál Gabriela, vzala z truhly pár svršků a chtěla odejít na půdičku, ale Alex ji zadržel. Mávnul rukou, zkřížil prsty a sebral všechnu vodu z podlahy i z Gabrieliných šatů, a spojil ji v jednu velikou vodní kouli, kterou nechal se šplíchnutím spadnou zpět do vědra.

„Věřím, že teď už máš jistotu," obrátil se k babičce.

„To není tak, jak si myslíš. Alex je strašně hodný," snažila se to Gabriela nějak napravit.

„To už jsem pochopila," přikývla babička.

„Tak se snad najíme, ne?" řekl Alex, kterému už byla ta pozornost nepříjemná a Gabriela nalila tři plné talíře poctivé husté kulajdy.

„Možná..." začal Alex opatrně, „když jsme u té pravdy a jistoty... bys měla říct Gabriele o těch vidinách. Vsadím se, že o tom ještě neví."

„Jak o nich víš ty?"

„Na tom nezáleží, ale Gabriela by se to měla dozvědět od tebe."

„Jaké vidiny?" ptala se Gabriela, ačkoliv už trochu tušila, jaká bude odpověď.

„Dar všech žen v naší rodině," vzdychla babička. „Nebo kletba. Jak se to vezme. Pro mě to byl dar, pro tvoji matku kletba. Určitě už jsi měla někdy pocit, že se něco stane a pak se to stalo. Věděla jsi o nebezpečí dřív, než mohl kdokoliv tušit."

„To je pravda," přiznala Gabriela a vzpomněla si na varování v poušti.

„Máme to všechny a když ztratíš... když se staneš ženou, ještě to zesílí. Baruška, tvoje matka, byla obzvlášť nadaná a když čekala tvou sestru, byly vidiny tak silné, a tak časté, že to prostě nezvládla a zešílela z toho. Můžeš se naučit to kontrolovat, ale ji to děsilo."

„Proto nás dala pryč? Proto si vzala život? Taky mě to potká, až... až budu starší?"

„Já se je naučila ovládat a využívat ve svůj prospěch a ty to zvládneš taky. Proto jsem tak dobrá porodní bába, většinou hned vím, co mám dělat a neztrácím čas."

„Moment, ale když vidíš budoucnost, proč jsi nezabránila sebevraždě tvé dcery a nenašla své vnučky," zajímal se Alex.

„Vidiny přichází bez varování, neumíme si poručit co chceme vidět. Vím, že je tvoje sestra naživu, ale už nevím, kde je."

„To chápu, mně se to stalo jen párkrát, ale bylo to přesně tak, jak říkáš."

Z rozhovoru je vytrhl zvuk koňských kopyt a kol žebřiňáku.

„Babi! Jste doma? Přivezl jsem vám tu postel," ozvalo se zvenčí.

Všichni tři vyšli na zápraží.

„To je Martin, truhlář," vysvětlovala babička. „Nechala jsem Gabriele udělat novou postel. On je moc ochotný, každý den sem chodil přeměřovat světnici, aby to udělal správně."

„To věřím," ucedil Alex, kterému bylo jasné, proč Martin chodil každý den, přesto si odepnul meč a šel mu pomoct.

„Opatrně, jasnosti, ať si nezadřete třísku," řekl Martin jízlivě, neboť v pohledném šlechtici viděl konkurenci.

„Chceš snad říct, že jsou v posteli pro Gabrielu třísky? To ji raději necháme na voze a já ji objednám u někoho, kdo to zvládne bez třísek," usadil ho Alex a Martin zmlknul.

Společně postavili postel na její místo, ale mladý truhlář se ještě neměl k odchodu.

„Přijdeš v sobotu k muzice?" vyptával se Gabriely.

„To je přece ještě skoro celý týden," namítla Gabriela.

„Jen běž, co bys nešla? Jsi mladá, svobodná, nezadaná..." řekla babička s důrazem na poslední slovo a Gabriela raději přikývla.

Alexovi bylo jasné, co se tu děje. Babička možná byla ve vsi zkušená dohazovačka, on jí na to však neskočil. Počkal, až Martin odejde a pak se také rozloučil.

„Přijdu zase v neděli," pošeptal Gabriele do ucha a dal jí pusu na rozloučenou.

***

Život na vesnici ji příjemně ubíhal. Bylinkářství ji bavilo, také už byla u několika porodů, naštěstí vždycky s dobrým koncem. V sobotu zašla na chvíli k muzice, ale tancovala i s ostatními chlapci a Martinovi dala najevo, že mu v žádném případě nepatří. Dívky se jí stranily, protože ji neznaly, a navíc byla lépe oblečená než ony, takže podruhé už ani neměla chuť někam chodit. Jinak se do vesnice dostala málokdy. Většinu času trávila v lese, sběrem bylin, lesních plodů a teď na podzim hlavně hub. Rovněž bylo potřeba nadělat hodně dřeva, protože se rychle blížila zima.

Každou neděli přišel Alex a babička ho vždycky zdržovala, jak jen mohla. Pokaždé ho poprosila o nějakou pomoc v chalupě a on nikdy neodmítl. Každý týden přišel za Gabrielou jen proto, aby ji na chvíli viděl.

Ona na tom nebyla lépe. Přes den měla příliš mnoho práce, ale jakmile si lehla v noci do postele, nedokázala myslet na nic jiného než na Alexe.

Když ji tenkrát zachránil před zloději, byla sice chvíli v šoku nad tím, jak chladnokrevně je zabil, ale ještě víc byla okouzlena tím, jak rychle jednal. Musela se v duchu smát. Vyřídil je tak elegantně, že to ani nepostřehli. Kdyby na ni celou dobu nečekal, byla by teď mrtvá.

Pomalu vylezla z postele, otevřela truhlu, vyndala černý, sametový sáček s prstenem a rychle se vrátila zpět pod duchnu. Vylovila prsten ze sáčku a nastavila mnohobarevný kámen měsíčnímu světlu. Alex tvrdil, že je to ohnivý opál, vzpomněla si.

Cítila, jak jí prsten láká, aby si jej dala na prst. Usmála se, protože se jí zdál obrovský, ale přesto to udělala. Prsten se okamžitě přizpůsobil její velikosti a Gabriela se tak lekla, že jej hned sundala. Pak jí to však nedalo a znovu si jej nasadila na prsteníček.

„Tohle jsem hledala," zašeptala a spokojeně usnula.