8.

Válečná porada v zámečku ve Francově jezeře měla napjatou atmosféru.

„Nemá cenu cokoliv plánovat, dokud se Hanka nevrátí z pouště," trvala na svém Nerys.

„Ano, ale můžeme si udělat plán pro případ, že pouštní výprava nepřinese nic nového," snažil se ji přesvědčit Alex.

„Plán máme a záložní plán také. Celé týdny trénujeme se zbraněmi, čteme furt dokola ty pitomé knihy, mapu známe všichni zpaměti, máme sbaleno, tak nevím, o čem mluvíš? Já nejsem žádná bojovnice. Já čistím vodičku, čechrám travičku."

„Tak co vlastně chceš?" vyjel na ni Alex netrpělivě.

„Dát si pauzu."

„Vždyť jste se Nikem sotva vrátili," namítl.

„Alex má pravdu," ozval se Nik, kterého zřejmě Nerys nepustila za celou tu dobu z postele a jeho představa o pauze byla docela jiná než její.

„Já bych měla návrh," ozvala se Hanka nesměle. „Napadlo mě to dneska a možná je to nesmysl... My s Alexem bychom měli hned zítra ráno odejít do pouště, už nemá cenu to odkládat, a ty s Nikem... pokud chcete... můžete podniknout vaší vlastní malou výpravu."

„Do zámku strýčka Franze. Od té doby, co odjel, je tam jen správce, dva vojáci a jedna služka, a i ti se většinu času zdržují ve městě. Možná by stálo za to poohlédnout se důkladněji po jeho sbírkách, navíc má i značně rozsáhlou knihovnu," vysvětlovala. „A potřebuji, abyste mi něco přinesli."

„Připadá mi to nevděčné, když už nám toho chudák tolik poskytl," smál se Nik, „ale jinak jsem pro." Když ani Nerys nic nenamítala, vysvětlila jim Hanka podrobně plán.

„Tak myslím, že můžeme dnešní poradu prohlásit za úspěšnou," řekl nakonec Alex.

„A na to se napijeme," ušklíbl se Nik a všem nalil plné skleničky vína.

***

Před zámkem zastavila kára tažená koněm s mladou ženou a mužem na kozlíku.

„Hej, vojáku, kam máme složit to víno?" zavolal muž na strážného u brány.

„Počkejte, zajdu se zeptat správce," odpověděl voják nevrle a odešel.

Zrovna začínal podřimovat, když ho ten forman probudil, a teď ještě musel opustit strážní budku a jít hledat správce, který se nejspíš někde válel s panskou kuchařkou.

„Co mě otravuješ s nějakým vínem," rozkřikl se správce, který se v kuchyni ládoval skopovým, a přitom se snažil dostat kuchařce pod sukně.

„Pán nic neobjednával?"

„Včera jsem s ním mluvil a nic neříkal."

„Maj na to, nějaký lejstro," nenechal se odbýt strážný.

„Copak ty umíš číst?"

„Ne."

„Tak ať to zatím složej v tom přístěnku na nádvoří," odseknul správce a dál mačkal kuchařčina obrovská ňadra.

Strážný se pomalu loudal zpátky. Taky měl chuť na skopovou pečeni, ale jemu dala kuchařka, před nástupem do služby jen kaši.

„Tak pojďte," mávl na formana, „složíme to tady."

Muž vzal do ruky opratě a vedl koně na nádvoří.

„Tak tady to je," ukázal forman na seznam, zatímco skládal bedny do přístěnku. „Jeden sud piva, bedna bílého vína, dvě bedny červeného a deset lahví pálenky."

„Jo, v pořádku," zavrčel voják, který stejně netušil, co je ve skutečnosti na seznamu, a navíc byl zaneprázdněn zíráním do výstřihu formanovy společnice.

„Tahle bedna není na seznamu," zamyslel se mladý forman.

„Zpátky to nepovezeme, víš, jaká je to dálka?" promluvila konečně kráska. „Zaplacený to je a u všech ostatních to sedělo. Co kdybychom se rozdělili?" usmála se líbezně na vojáka.

„Tak dobře," souhlasil forman a vyndal z bedny tři láhve.

„Ale zlato, vždyť jsme jenom dva a tady vojáček je ve službě celý den," usmála se žena, vytáhla z bedny další láhev a podala ji překvapenému vojákovi. Pak vzala z káry něco zabaleného v papíru. „To jsou solené ryby, nebojte se, jsou čerstvé, vezeme je právě z města a rozdělte se s kamarády. Tady bratr byl také ve službě jako strážný. Víme, jaká je to těžká práce, a zodpovědná," usmála se znova dívka a uhladila si své měděné vlasy.

Teď, když věděl, že je to formanova sestra, zdála se mu ještě mnohem přitažlivější.

„Děkuji," vykoktal konečně, ale dívka už byla na cestě ven z nádvoří.

„To pivo by se mělo co nejdřív vypít, nebo zvětrá," zavolal na něj ještě forman a zmizel za vysokou zámeckou zdí.

***

„Ještě nebudu jásat, ale zatím to vychází," řekla Nerys a kontrolovala v zrcadle, zda na ní hodina v lidské podobě nezanechala nějaké následky. Narozdíl od Nika, kterému to bylo jedno, a Alexe, který si v tom liboval, uchylovala se k lidské podobě jen v případě nouze.

„Teď stačí počkat, až bude pořádná tma, a jdeme na to, pak se uvidí, jak to zabralo. Nedala jsi tam toho uspávadla moc?" přemýšlel Nik nahlas.

„No, možná. Takže máme spoustu času," usmála se Nerys a odtáhla ho do ložnice.

Dostat se do zámku byla úplná hračka. Přesně jak Hanka předpokládala, všichni byli opilí, dřív, než zapadlo slunce. Podle jejího plánu se snadno dostali nejprve do knihovny a potom do klenotnice, kde byly ukryté všechny cennosti a sběratelské předměty. Otevřít těžké dveře paklíčem dalo sice trochu práce, ale nakonec to Nik zvládl a zámek povolil.

Ačkoli tam ani jeden nikdy nebyl, hned jim bylo jasné, že dal Franz většinu převézt do svého druhého sídla.

„Moc nám tu toho nenechal. Nejraději bych mu odnesla i ten zbytek," mračila se Nerys.

„Já taky, ale nechci, aby to padlo na služebnictvo," zavrtěl hlavou Nik, přesto však sebral ze země prstýnek a dal si ho do kapsy.

„Podívej se na tenhle náramek," zašeptala Nerys a ukázala Nikovi svůj objev. Byl to nádherný stříbrný kousek v podobě mořské panny, která se obtáčela kolem zápěstí.

„Může to být jen náhoda, ale pro jistotu ho vezmi."

Pečlivě prohledali, každičký koutek a než se vydali zpět do Zámku v jezeře, měli dvanáct předmětů z pokladnice, čtyři knihy a lejstro, které potvrzovalo Hančin šlechtický titul.

***

„Když jsi mluvil o jeskyni, představovala jsem si nějaký medvědí brloh, ale tohle je úplný palác," kulila Hanka oči, když ji Alex ukázal, kde stráví poslední noc před výpravou.

„Měl jsem ti to asi trochu lépe popsat," usmál se Alex, zul si boty a natáhl se na postel. „Nevím, jak ty, ale já jsem úplně vyčerpaný. Přenášení v prostoru sice není složité kouzlo, ale tohle byla přece jen větší vzdálenost než obvykle, Možná bys neměla jít, už zítra ráno, ale měli bychom si jeden den odpočinout."

„Bojím se, aby nás tu někdo nenašel."

„Tady je to bezpečné. Kdysi dávno mi o tom řekl kamarád a zůstal jsem tu před svou první výpravou. Navíc jsem znova posílil ochranné kouzlo."

„Dobře, proti odpočinku nic nenamítám, ale ráda bych to už měla za sebou. Bude lepší, když vyrazím brzo ráno a ty pak můžeš celý týden odpočívat."

„Jsi vždycky takhle tvrdohlavá?"

„Vždycky."

„Tak proto stále odoláváš mému každodennímu svádění."

„Možná se mi tvé svádění líbí a bojím se, že by to byl konec, kdybych se ti oddala."

„To by byl teprve začátek," zašeptal a přitáhl ji k sobě.

„Myslela jsem, že jsi unavený."

„Ne tolik, abych ti nedal aspoň pusu."

Ani po několika týdnech se nepřestávala červenat, když za ní večer, co večer přicházel do ložnice, dopřál jí jedinou rychlou pusu na tvář a zase odešel.

Chtěl, aby na něj před usnutím myslela, aby po něm toužila, aby prosila o víc. Jeho plán byl jednoduchý, ale fungoval. Akorát, že to Hanka nikdy nepřiznala. Ani sama sobě.

Potřebovala si odpočinout, ale tu noc prostě nemohla usnout.

***

Spala sotva pár minut, když ji Alex jemně pohladil po čele.

„Vstávej, už je čas," zašeptal.

Otevřela oči a pohlédla na jeho tvář. Povzbudivě se usmíval.

„Už jsem byl na břehu a připravil jsem vše potřebné. Oblékni se, musíš vyrazit na cestu."

Tohle byla část, které se bála. Nechtěla, aby ji tak viděl, ale bylo to nutné.

Oblékla se do starých hadrů a Alex ji pomazal vlasy mastí, po které byly tmavě hnědé a slepené.

„Neboj, čarodějnice říkala, že se to smyje."

„Já vím," vzdychla a otevřela druhou nádobku. Namazala si obličej, krk i ruce a před Alexem v tu chvíli stala stařena.

„Je tu nějaké zrcadlo?" vyptávala se, ale on zavrtěl hlavou.

„Zapomeň na zrcadlo, ještě by ses vyděsila. Věř mi, že je to dokonalé. Vím, že bude těžké se nemýt, ale musíš to vydržet. Snaž se chodit trochu shrbená."

„Budu si to pamatovat," řekla Hanka sebevědomě, ale uvnitř se chvěla.

„Až dojdeš do oázy, nezapomeň si doplnit vodu."

„Nezapomenu. Vždyť už jsme to probírali stokrát."

„Promiň, mám o tebe strach. Je mi jedno jestli uspěješ nebo ne. Hlavně se mi vrať v pořádku. Nemám žádné právo po tobě cokoliv vyžadovat. Dokonce ani tuhle výpravu."

„Dělám to dobrovolně."

„Já vím a nesmírně si toho vážím. Prosím, buď opatrná." Vzal ji za ruku a přenesli se na břeh.

Souš nezačínala pláží. Břeh byl skalnatý a lemován nízkým útesem, který při přílivu nebyl nic víc než jen vysoký schod.

Chtěli si říct mnoho věcí, ale nakonec se rozloučili beze slov.

***

I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem. Udělala ho a v té chvíli to bylo skutečné. Když se po dalších sto krocích otočila, Alex už tam nestál.

Táhla za sebou malý žebřiňáček, kde měla sud plný vody, několik polních lahví, dvě deky, náhradní oblečení a boty a ranec jídla. Ve dvojitém dně byl ukrytý krumpáč, rýč a lopata a hodně dlouhý a pevný provaz.

Před ní byla neznámá krajina. Kameny, suchá tráva, zakrslé stromy a nekonečná klikatící se stezka. Vzduch byl horký, tak horký a suchý, jaký doma nezažila ani v nejparnějším létě. Teď teprve pochopila, proč měla s sebou tolik vody a proč to Alexe málem zabilo, když se o to kdysi pokusil. Už po pár minutách cítila nutkání se napít.

Kola vozíku jen těžko zdolávala hrbolatou cestu a kameny. V duchu děkovala za každý den tréninku, ke kterému je Alex nutil. Byla teď v mnohem lepší kondici.

Nemělo ji to zaskočit. Věděla, že to bude bolet, věděla, že bude vyčerpaná, jenom to nečekala tak brzo. Nebyla však zvyklá se vzdávat, a tak šla dál po cestě, jejíž konec byl v nedohlednu.

Zatím měla štěstí a nepotkala ani živáčka, na hlavní kupeckou stezku se měla napojit až později. Bylo s podivem, že i v téhle vyprahlé pustině přežívali lidé, Alex ji však upozornil, že je lepší se jim vyhýbat. Tušila proč, ale netušila jak. Neměla kam se schovat a vidět byla už z dálky.

Bylo jí jasné, že dříve nebo později nějaké lidi přece jen potká, zbývalo jí jen doufat, že se jí nebudou, jako staré žebračky, všímat. Žhavé slunce udělalo své a Hanka si připadala stará a scvrklá i bez líčidel.

Ještě před západem slunce došla k napajedlu, maličké oáze s pramenem a několika datlovníky. Nikdo tam nepřenocoval, ale podle stop zjistila, že poslední návštěvníci odešli docela nedávno. Do další, rozlehlé oázy zbývalo jen deset mil a kdo mohl, utábořil se raději tam. Hance ta samota však vyhovovala, a tak neváhala a roztáhla si na zemi deku.

Vždycky si myslela, že je odvážná, neděsil ji ani hluboký les, ale teď v ní byla malinká dušička. Vzduch, vůně, zvuky – všechno bylo cizí. Dokonce i ty hvězdy nad hlavou byly jiné. Ze strachu se bála zavřít oči, ale nakonec ji přepadlo vyčerpání a ona usnula hlubokým spánkem.

Probudila se ještě před svítáním, protože se citelně ochladilo. Rychle doplnila vodu a vydala se na cestu.

Tentokrát se musela připojit ke kupecké stezce, jít po ní půl dne a v poledne se znovu odklonit a pokračovat na sever místo na západ.

Stezku našla, ale kupce ne. Jenom jejich zpola zaváté stopy. Téměř přesně ve chvíli, kdy byl její stín nejmenší došla k rozcestníku. Stará kamenná mohyla ukazovala směr k bývalému chrámu a cesta, kterou už léta nikdo nepoužíval byla jen slabě viditelná. Štěstí, že ji lemovaly pahýly suchých stromů, které kdysi bývaly zelenou alejí, poskytující chladivý stín. Teď už viselo jen na několika z nich sem tam pár lístků a příští sezonu se nejspíš ztratí i ty.

Když z oblasti začala mizet voda, znamenalo to, že jí nebylo dost pro stovky obyvatel chrámu, ale stále dost pro zvířata a rostliny. Lidé postupně odcházeli, ale voda zmizela docela nedávno. Až na několik napajedel řídce roztroušených po okolí.

Vlastně to bylo štěstí, že byla cesta ještě viditelná. Za pár let už bude všechno pokryto závějemi písku, včetně těch nejhouževnatějších stromů.

Snažila se vidět tu exotickou krásu, o které slyšela vyprávět, místo toho se jí však chtělo jen brečet, kdyby měla dost tekutin na slzy.

Poušť se začala zbarvovat do ruda, a ona už z předešlého dne věděla, že zbývá jen pár minut, než bude úplná tma. Začala trochu panikařit, chrám nebyl ještě ani nadohled.

Sešla snad z cesty? Pokračovala, dokud viděla aspoň metr před sebe, ale pak se musela znovu utábořit na noc.

Další den začal stejně, jako ten předchozí, jen s tím rozdílem, že byla možná ještě o něco unavenější. Trvalo jí celé dopoledne, než překonala kopec a dunu, která jí bránila ve výhledu. Žár byl přímo spalující. Pochybovala, že to zvládne, ale s vypětím všech sil nakonec vystoupala až na vrchol. Když se protáhla a rozkoukala, chtělo se jí zajásat. Chrám byl na dohled, nebo aspoň to, co z něj zbylo.

***

Pozůstatky budov a pahýly stromů byly všude kolem opuštěný chrám ve středu toho všeho. Střecha byla zachovaná už jen na několika místech, ale zdi se zdály ještě pevné.

Vešla dovnitř a v duchu děkovala za chladivý stín. Lehla si na studenou kamennou podlahu a dopřála si krátký odpočinek. Chtěla se jen na chvíli natáhnout, ale nakonec usnula.

Lekla se, když procitla. Už věděla, jak se v této zemi rychle stmívá a ona nemohla ztratit další den.

Měli domluveno, dva dny na cestu tam, tři dny na hledání a dva dny na cestu zpátky, a to zas tak moc času nebylo.

Protáhla si ztuhlé končetiny a pustila se do hledání. Chrám byl pustý a prázdný. Všechno, co se dalo nějak použít, bylo ukradeno, ale s tím počítala. Malým kladívkem poklepávala kámen po kameni, cihlu po cihle a hledala dutá místa, ale i to už někoho napadlo, jak usoudila podle dvou otvorů, které zanedlouho nalezla.

Náhle ji začala bolet hlava, napila se, ale věděla, že to není od žízně. V hlavě jí vířily myšlenky, kterým nerozuměla a nebylo to poprvé. Snažila se je zachytit, ale nešlo to. Pak pochopila, a bolest ustala tak rychle, jak začala. Došlo jí, co ten vzkaz znamenal. To, co hledala je stále tady, jenom nevěděla kde.

To nemůžou být ty vidiny trochu podrobnější? mračila se, ale neustávala v hledání. Pravidelně úhozy kladívka se rozléhaly obrovskou prázdnou místností, ale bez úspěchu.

Než se setmělo, zvládla hlavní halu, podlahy a několik menších místností.

Ráno, dokud měla dostatek světla, se vydala do sklepa. Bála se štírů, hadů i obrovských pavouků a pochodeň vydávala jen málo světla. Kromě několika měďáků, střepů ze džbánů a lahví a stříbrného knoflíku, nenašla vůbec nic.

Zbýval jí poslední den. Zoufale se rozhlédla po prázdném sále. Jaké to muselo být kdysi neobyčejné místo. Překrásné nástěnné malby, byly ještě dobře zřetelné. Všimla si i několika nápisů, ale ničemu z těch klikyháků nerozuměla. V tom se zarazila a přistoupila blíž k místu, kde se odloupla malba a prosvítalo to co bylo pod ní. Kresba a nějaký nápis. Rozpoznala několik slov psaných latinsky a spolu s obrázkem ji to, po nějaké době, začalo dávat smysl.

Na souši hledej to, co mělo zůstat pod vodou.

V hlubinách to, co bylo kdysi na povrchu.

To, že zprávu rozluštila neznamenalo, že jí rozuměla.

Voda, voda, opakovala si nahlas, pramen, který tu kdysi býval, napajedlo, kašna, studna... STUDNA!

Krátká a ostrá bolest hlavy, jí potvrdila, že má pravdu. Studna!

Nemohla už ztratit ani minutu. Vyběhla ven a zamířila rovnou ke studni. Kamenné roubení bylo ještě pevné, ale dřevěná střecha a rumpál se již rozpadli.

Na velký, železný hák, který nalezla na vnitřní zdi, uvázala provaz a spustila se dovnitř. Ve studni bylo naváto tolik písku, že netušila, jak jej všechen odstraní. Nemělo však smysl přemýšlet. Z vozíku přinesla lopatu a vědro a pustila se do práce. Podle několika kusů rozbitého a polámaného nářadí brzy poznala, že i tam už někdo kopal, ale nenechala se odradit. Věděla, že tohle je to pravé místo, a to ji povzbuzovalo k ještě usilovnější práci.

Nebylo to vůbec snadné. Naplnit vědro šlo rychle, ale pak jej musela uvázat na konec provazu, vyšplhat nahoru a teprve pak jej vytáhnout. Šplhat uměla jako veverka, ale i tak byla brzy unavená a dlaně měla od provazu celé spálené.

S každým vědrem, byla studna hlubší a cesta nahoru a dolů delší. Po stém vědru přestala počítat, a to už bylo hodně dávno. Bála se, aby ji vůbec vystačil provaz. Nakonec se setmělo a ona, naprosto vyčerpaná, usnula na chladivé podlaze chrámu. Věděla, že se má ráno vydat na zpáteční cestu, ale byla tak blízko. Musela pokračovat.

Probudila se ještě za tmy a s prvními slunečními paprsky se spustila do studny. Puchýře na dlaních popraskaly a začaly krvácet, ale nevnímala to. Písek vystřídala těžká hlína a kamení. Už ani nepočítala rozbité kameninové lahve, nádobí, staré lžíce, drobné mince a kosti, které nejspíš nebyly jen zvířecí. V poledne toho měla právě dost, celé tělo jí nesnesitelně bolelo. Pot z ní stékal po proudech a z líčidel od čarodějnice už nezbylo vůbec nic. Stočila se do klubíčka a rozbrečela se. Ta nutkavá bolest v hlavě, tušení, že to, co hledá je už blízko, ji stále hnalo dopředu, ale tělo už prostě nemohlo.

Trvalo jí dost dlouho, než se uklidnila, ale její zarputilost a tvrdohlavost nakonec vyhrály. Otřela si oči a znovu se spustila do hlubiny. Slunce už se klonilo k západu, když konečně uslyšela dutý zvuk, když její krumpáč na něco narazil. Rychle, jak jen to šlo, kopala kolem a zanedlouho vyzvedla ze země středně velkou truhličku. Nemusela se dívat co je uvnitř. Věděla to. Z posledních sil, naposled vyšplhala nahoru i s kořistí.

Aniž by se zdržovala s nářadím a provazem, naložila truhlu na vozík a vydala se znovu na pochod.

První noc přespala pod stoletým olivovníkem, daleko od napajedla, ale vody jí ještě zbývalo dost, tak jí to nevadilo. Ráno se cítila trochu odpočatá a doufala, že aspoň trochu dožene zpoždění, bylo to však jen marné přání. Nedokázala jít tak rychle jako na cestě k chrámu, na to byla příliš unavená.

Ten den potkala první lidi. Pozdě odpoledne ji minuli tři muži na velbloudech, ještě více se shrbila a snažila se působit jako vetchá stařenka, ale ještě dlouho po tom, co jí zmizeli z očí, z nich měla špatný pocit a běhal jí mráz po zádech.

Když se setmělo, našla si docela pěkný, travnatý důlek a zanedlouho usnula. Nakonec se jí přece jen povedlo hodinu či dvě nahnat a věřila, že dalšího večera už bude u Alexe.

Spala sotva hodinu, když se s úlekem probudila. Viděla ve snu ty tři muže, jak dojeli k chrámu, viděla, jak zvedli velký zlatý prsten z hromady, kterou vynosila ze studny, viděla, jak jim došlo, co se stalo a tohle se jí přehrávalo v hlavě znova a znova, dokud se neprobudila.

Nevěděla, odkud se ta předtucha vzala, ale věřila, že ji teď povede správným směrem i když téměř neviděla na krok. Popadla vozík a šla tak rychle jak mohla. Sotva si trochu rozhýbala ztuhlé nohy, začala utíkat, nebo se o to aspoň pokusila.

Měli velbloudy, bylo bláhové myslet si, že jim uteče, ale nemohla se prostě jen vzdát. Doufala, že i oni spoléhají na to, že jsou rychlejší a nebudou se zbytečně honit.

Chvíli běžela, chvíli šla, aby si odpočinula, a rychle se dostala do rytmu. Sama sebe překvapila, co všechno dokáže a tak, když konečně vyšlo slunce, viděla, že je mnohem dál, než předpokládala. Ještě ji však pořádný kus zbýval. Musela vozík trochu odlehčit. Vyházela všechny nepotřebné věci, kromě jedné deky, do které zabalila truhlu, pak naplnila polní láhve a zbavila se i sudu se zbytkem vody. Byl to znatelný rozdíl. Přidala do kroku a míli za mílí se blížila k pobřeží.

Nejdřív moře cítila a sotva se cesta začala svažovat, konečně ho i viděla. Ohlédla se a krve by se v ní nedořezal. To, co na obzoru vypadalo jen jako tři tečky, byli muži na velbloudech, kteří ji skutečně pronásledovali. Bolest, únava, vyčerpání, to vše najednou zmizelo a změnilo s v boj o holý život. Netušila, jak rychle umí utíkat, a děkovala všem svatým, že je cesta mírně z kopce. Moře se rychle blížilo, ale pronásledovatelé se blížili ještě rychleji.

Utíkej, rychleji, rychleji, opakovala si jako zaklínadlo a doufala, že bude fungovat. Neodvažovala se otočit, jen nutila své nohy do ještě zběsilejšího úprku. Už jen kousek, jen kousek. Vozík najel prudce na kámen a upadlo mu kolo, ale ani to ji nedonutilo zpomalit nebo dokonce zastavit. Těsně kolem ucha jí prolétl šíp, druhý dopadl před ni a třetí ji škrábl na ruce, ale ani tehdy se neotočila. Ještě tak deset kroků... sedm... pět... i s vozíkem skočila z útesu a voda se nad ní zavřela. Konečně byla v bezpečí.

Nebo si to aspoň myslela. Dva z pronásledovatelů neváhali a skočili za ní. Vidina kořisti byla příliš lákavá. Stačilo pár temp a byli u ní. Jeden z nich vytáhl dýku a rozpřáhl se – ránu už však nezasadil. Obrátil oči v sloup a nemohl se ani pohnout. Ten druhý zrovna tak. Kolem končetin i krku se jim obtáčely dlouhé zelené šlahouny vodních rostlin a pevně se utahovaly.

Uviděla Alexe a na chvíli pocítila úlevu, kterou však vzápětí vystřídala hrůza. Alex jim jediným pohybem zlomil vaz a pak přiložil k jejich ústům malou stříbrnou krabičku a zbavil je duší. Teprve pak se na ni podíval.

Celá se třásla. Pevně ji objal a šeptal jí do ucha: „Přece se mě nebojíš. Víš, kdo jsem, víš, co dělám. Oni by neváhali ani minutu a zabili by tě."

Hanka jen zavrtěla hlavou. „To je v pořádku. Sundej mu ten prsten," a ukázala na zlatý prsten s velkým kamenem, který viděla ve snu a který ji nejspíš zachránil život.

Alex nechal proudem vody vyvrhnout obě těla zpět na břeh a neubránil se smíchu, když viděl třetího muže uhánět pryč, co velbloudovi síly stačily.

Potom odstrojil zbylé dva velbloudy a dal jim svobodu. Překvapilo ho, jak jsou sedlové brašny těžké a když do nich nahlédl, bylo mu jasné, že se dost činili. Hanka se tak oklikou postarala o další pořádný poklad. Těla nechal napospas ptákům a dravé zvěři a vrátil se do jeskyně.

„Pojď, nejdřív si odpočineš," promluvil na Hanku konejšivě a odvedl ji k lůžku. Neprotestovala. Teprve teď cítila, jak je vyčerpaná. Bez řečí se nechala odvést do jeskyně, snědla pár soust, vypila sladký nápoj a sotva se dotkla polštáře, hned usnula.

Alex dobře věděl, jak je po takovém vyčerpání těžké usnout, jak mozek stále myslí a myslí a nechce vypnout, proto už dopředu připravil uspávací nápoj.

Měl tisíc otázek, ale ty mohly počkat, klidný spánek byl důležitější. Ačkoliv jí slaná voda smyla barvu z vlasů a pleti, její pokožka byla vysušená a spálená od slunce a on se zděsil, když ji uviděl.

Zatímco spala namazal její rozpraskaná chodidla a dlaně léčivou mastí a pak se šel podívat co vlastně přivezla. Truhla byla těžká a zámek musel vypáčit, ale když ji otevřel, měl chuť hned Hanku probudit, aby se mohla radovat s ním. Netušil, co vlastně mají, ale věděl, že to bude něco tak cenného, že to někomu stálo za pečlivé ukrytí.

Opatrně vytahoval ven zlaté relikvie zdobené drahokamy, obrovské prsteny, těžké náhrdelníky, všechno umělecky vyrobené a překrásně zdobené. Nemohl se dočkat, až to ukáže čarodějnici. I kdyby žádný z těch šperků nebyl kouzelný, stále to byl poklad hodný krále.

Hanka spala celou noc, celý den a celou další noc. Alex ji hlídal a čas od času znovu promazal poraněnou kůži. Občas procitla, napila se, a potom zase upadla do hlubokého spánku. Teprve, když se dalšího rána probudila, byla dostatečně odpočatá na návrat.

Posadila se na posteli a protřela si oči.

„Alexi..."

„Dokázala jsi to. Vím, jak to bylo těžké a mám výčitky, že jsem to po tobě vůbec chtěl, ale dokázala jsi to."

„Téměř jsem to vzdala. Několikrát," sklopila Hanka oči a styděla se, že skoro selhala. Alex jí dal ukazováček pod bradu, zvedl ji a podíval se jí do očí.

„Kdybys to vzdala, nikdo by ti nemohl nic vyčítat, ale ty jsi to nevzdala. Podívej," ukázal jí obsah truhly. Hance se rozšířily panenky.

„To jsem netušila. Neměla jsem čas se podívat."

„Vrátíme se za ostatními," usmál se Alex. Na chvíli ji pevně objal a přenesli se do zámku.

S Nikem se pak vrátil do jeskyně pro truhlu a pro část lupu utopených zlodějů. Zbytek nechali v jeskyni na horší časy.

***

„My jsme také nezaháleli," hlásila Nerys a vyprávěla, jak se dostali do Franzova zámku.

„Akorát, že ty knihy k ničemu nebyly," dodal Nik otráveně.

„To nevadí, stejně bych se na ně rád podíval," řekl Alex, „nebo je vezmeme k čarodějnici, třeba z nich něco vyčte."

„Kdy za ni půjdeme?" zeptala se Hanka.

„Ty už možná nikdy," ušklíbla se Nerys jízlivě. „Našla jsem tvoji babičku."

Je to pro Hanku konec dobrodružství? Vymění rodinu za své přátelé?