7.

„Musím s tebou mluvit," udeřila Nerys na Alexe, sotva se vrátil a zalezl do postele. Těšil se, že se vyspí, ale to mu nebylo dopřáno.

„Taky tě rád vidím," odsekl Alex. Byl neuvěřitelně unavený a hlava mu třeštila. „Kde jsou Nik s Hankou?"

„Spí. Přiznávám, že jsem tomu trochu pomohla, protože nechci žádné svědky."

„Tak mi dej také něco do vína a nech mě spát."

„Ráda, ale ne dřív, než si promluvíme."

„Co jsem udělal tentokrát?" zavrčel a přetáhnul si peřinu přes hlavu.

„Málo ses snažil," odsekla Nerys, stáhla z něj peřinu a hodila ji na zem.

„Nerozumím ti, budeš muset začít víc zeširoka," vzdychl a zavřel oči, které ho nesnesitelně pálily.

„Pokud je mi známo, tak miluješ Hanku už pěkných pár let. Za ty dva měsíce, co je tady, už jsi měl dost času, říct jí to."

„Co je ti vůbec do toho?" na tuhle debatu neměl trpělivost.

„Já jen, že Nik tě nejspíš předběhl."

„Cože!?!" zařval a vyskočil z postele naprosto čilý. Teď už neměl na spánek ani pomyšlení.

„Uklidni se," položila mu Nerys ruku na rameno a zatlačila ho zpět na postel. „Nik tvrdí, že jí jen dal pusu, nic víc, ale já ho znám."

„Pusu?"

„Když odnášeli z knihovny tu knihu, vešel do dveří strážce a Nika nenapadlo nic jiného, než začít Hanku líbat a předstírat, že jsou milenci, kteří jen hledají tichý koutek," vysvětlovala Nerys a posadila se do křesla naproti němu.

„To se mi zdá celkem rozumné," poznamenal Alex uvážlivě, ačkoliv se v něm žárlivostí vařila krev.

„Jo, jenomže proč potom hned neodešli, proč se šli schovat za závěs, kde vyslechli ten rozhovor."

„Jaký rozhovor?" O Alexe se znovu pokoušely mdloby a Nerys mu to neulehčovala. Slovo od slova mu zopakovala, co Nik a Hanka vyslechli.

„Nám hrozí válka, smrt a zotročení a ty tu řešíš pusu!"

„Tobě to snad nevadí?"

„Vadí, ale také mi vadí, co se stalo na území, které už Warlochové dobyli."

„Dobře, ale kdybys dal najevo, že o Hanku stojíš, Nik by si udržoval odstup," řekla naštvaně.

„On to ví," přiznal Alex smutně a podepřel si hlavu dlaní. „Jenomže taky věřím, že šlo opravdu jen o tu pusu. Kvůli té věci, o které víš i ty."

„Myslíš to, jak Nik kňučel, že mě strašně moc touží milovat, ale nemůže, protože už sto let miluje nikoho jiného, koho nikdy nemůže mít?"

„Ano... i když... možná se to změnilo, teď, když je Mira zasnoubená..." postavil se a začal nervózně přecházet po místnosti. „Možná byl zahořklý, když ji viděl s Aidanem, a proto dal Hance pusu."

„Ty si myslíš, že je Nik celou tu dobu zamilovaný do Miry?"

„No, a do koho jiného?" zeptal se Alex bezelstně, naprosto nepřipravený na Nerysinu reakci. Začala se tak smát, až jí vytryskly z očí slzy.

„On ti to nikdy neřekl?"

„Tak se poděl, ať se taky zasměju."

„Jak můžeš být, tak slepý. Nik celou tu dobu miluje tebe."

V Alexovi by se krve nedořezal a Nerys si jeho šok vychutnávala.

„Ale... on mi nikdy... nikdy nic... nenaznačil. Neřekl."

„Naznačil i řekl, ale tobě to nikdy nedošlo."

„Netušil jsem to."

„A co by se změnilo?"

„Nic. Já bohužel stále preferuju holky, ale aspoň jsem si s ním o tom mohl promluvit a nenechat ho v tom," pokrčil Alex rameny, ale vzápětí se cítil jako pokrytec, když si vzpomněl na jednu vášnivou noc před mnoha lety, kdy on a Zane...

„Dobře, společně si můžete promluvit později a třeba si i pobrečet, teď mi ale řekni, co s tím uděláš," nenechala se odbýt Nerys.

„S čím?"

„Podívej, nejsem hloupá, nakonec to tak stejně dopadne, ať chci nebo nechci, ale dej si aspoň šanci."

„Šanci..." opakoval Alex zamyšleně. „Udělám to. Dam nám šanci."

Seděli naproti sobě a ani jeden nemluvil. Oběma bylo jasné, že má ten druhý pravdu. Rozhodně aspoň v něčem.

Alex nechtěl pátrat po tom, co přesně se stalo v knihovně, ale souhlasil s Nerys, že měl spoustu času na to, aby se Hance přiznal, jak dlouho ji miluje. Nezáleželo vůbec na tom, zda se rozhodne odejít, nebo zůstat, stále měla právo to vědět.

„Řeknu jí to," promluvil po chvíli Alex tiše. „Řeknu jí to a nechám na ní, aby se rozhodla co dál. Slibuju, že budu její rozhodnutí respektovat, i kdyby to měl být Nik."

„Doufám, že ti nevadí, že já se nehodlám zachovat tak ušlechtile jako ty. Já nemám v úmyslu se Nika vzdát."

„Chápu to. Bylo by nejlepší, kdyby ses na pár dní odstěhovala s Nikem do tvého paláce a já udělám co budu moct."

„To se mi jeví jako nejlepší řešení, ale chceš-li znát můj názor, tak už jsi ji ztratil."

„Proč myslíš?"

„Protože Hanka je svatoušek a kromě koupání se nahá, nemá žádný hřích. Pokud ji opravdu dal Nik pusu, cítila by se jako děvka, kdyby okamžitě obrátila svou pozornost k tobě."

„Třeba tu pusu nechtěla..."

„Líbal jsi se někdy s Nikem?"

„Ne."

„Tak mi věř, když ti říkám, že se jí o té puse zdá ještě teď."

„A co chce vlastně Nik?"

„Každou, ale teď právě ji. Znám ho dost dlouho na to abych věděla, že je pro něj jen další trofej. Vím, že to s ní nemyslí vážně, ale..."

„Jak to můžeš vědět? Řekl ti to?"

„Ani nemusel Když jsme se milovali, bylo to tisíckrát lepší než kdykoliv předtím, až na to, že mě dvakrát oslovil jejím jménem, a ještě ho zopakoval ze spaní."

„Možná to bylo jen pod vlivem událostí."

„V to doufám," ucedila Nerys.

„Měli bychom to nechat na nich," uzavřel debatu Alex, ale ještě nějakou dobu mu to vrtalo hlavou. Nakonec však došel k stejnému závěru, jako Nerys. Znal Nika celý život a dobře věděl, že je prostě takový. Nedokázal odolat žádné výzvě a tou pro něj Hanka nepochybně byla. Nemyslel si však, že šlo o skutečné city. Jako už mnohokrát před tím. Vlastně nejspíš nešlo ani o sex. Jen o to, aby ho chtěla.

***

Hanka netušila, jak dlouho spala, ale probudilo ji něžné pohlazení po tváři.

Pomalu si protřela oči, a když je konečně otevřela, seděl vede ní Alex.

„Dostal jsem tvůj vzkaz. Chvíli mi trvalo, než jsem ho pochopil, ale nakonec mi to došlo."

„Jsem ráda, že jsi v pořádku," zasípala Hanka. Měla sucho v krku.

„Nik už mi všechno vyprávěl. Vypadá to, že jste mi zachránili život," usmál se a podal Hance sklenici vody.

„To byl Nikův nápad," mávla rukou.

„Vážně? Mně řekl něco jiného. Přiznal se, že ti za ten vzkaz nejdřív vynadal."

„To je pravda," přikývla Hanka a trochu zčervenala. „Co ta kniha? Úplně jsem na ni zapomněla."

„Není to ta pravá. Ale tím se netrap. Snad se mi podaří promluvit s Aidanem. On a Mira nám určitě pomůžou."

„To je mi líto."

„Povídám, aby ses tím netrápila. Ta, co jsi našla, je náhodou taky moc užitečná. Je o prvopočátcích našich rodů a Nerys má pocit, že na něco přišla. Možná by sis ji měla taky přečíst."

„Přečtu." Hanka se napila vody a znovu klesla na polštář.

„Je ti dobře?" zeptal se Alex starostlivě.

„Je mi trochu nevolno."

„Tak si odpočiň. Máme teď trochu času a myslím, že si všichni potřebujeme odpočinout. Mám ti přinést něco k jídlu?" nabídl jí.

„To budeš hodný."

Alex odešel, ale za chvíli se vrátil s talířem jídla. „Tohle ti tu nechala Nerys, než odešla."

„Odešla?" zeptala se Hanka nechápavě.

„Ano. Šla s Nikem na pár dní k sobě domů. Myslela si, že bude lepší, když se rozdělíme a až se situace uklidní, chtějí zkontrolovat náš starý dům."

„Aha," řekla jen Hanka a ukousla si kus nějakého sladkého pečiva.

Kuchařka byla Nerys opravdu příšerná, ale dívka asi nemůže mít všechny kvality.

„Kdyby sis chtěla jít večer zase zaplavat, rád půjdu," navrhl Alex.

„Dneska ne, ale šla bych se projít. Čerstvý vzduch mi udělá dobře."

„To by šlo," souhlasil Alex.

Možná bylo lepší, že Nerys s Nikem odešli. Hanka by se jim nedokázala podívat do očí. Teď měla pár dní na to, aby se srovnala se svým svědomím. Jediné, čím to mohla napravit, bylo uspět v poušti a získat pro ně to, co potřebovali. Pak se mohla vrátit mezi lidi s pocitem, že snad byla aspoň nějak užitečná.

Nemělo cenu se tím dál za obírat.

Seděli v salonku na pohodlné pohovce a listovali knihou, kterou přinesli z královské knihovny.

„Je ti lépe?"

„Trochu, ale nepřipadalo mi správné válet se v posteli, zatímco tobě jde o život."

„Tady jsme v bezpečí," usmál se Alex. „Vypadá to, že nám tvůj snoubenec opět dobře posloužil."

„Neříkej mu můj snoubenec," mračila se Hanka.

„Promiň, nechtěl jsem tě urazit. Co třeba Strýček Franz?"

„To už je lepší," zasmála se při vzpomínce na vzkaz.

„Také jsem nelenil a posílil jsem ochranu na svém domě i tady. Nepochybuju, že ho Zane nakonec najde, ale nemíním mu to usnadnit."

„Mám strach."

„Já taky," vzdychl Alex.

„Mohli bychom ten výlet do pouště uspíšit."

„V žádném případě. Teď je tam moc horko, nezvládla bys to."

„Musím to aspoň zkusit," trvala na svém.

„Ne, to nejde jenom zkusit. Musíme počkat do listopadu. Máme jen jednu jedinou šanci, pokud to nevyjde..."

Promiň, neuvědomila jsem si to, " vydechla omluvně. „Nechtěla jsem být sobecká, já jen, že je sotva začátek srpna.

„Musíme být trpěliví. Neboj, nudit se nebudeš."

„To nevím, pokud se máme celé týdny jen schovávat," pochybovala Hanka.

„Nebudeme se jen schovávat. Budeme trénovat šerm a střelbu, zkusíme najít spojence, nastudujeme si kouzla, připravíme si plán a strategii a záložní plán," vysvětlil Alex a na chvíli se odmlčel, „ale kdybys přece jen chtěla, pořád je tu ta možnost, že můžeš prostě odejít. Vezmi si kolik chceš z Franzových klenotů a vrať se mezi smrtelníky."

„To zní skoro jako vyhazov."

„V žádném případě," zvolal Alex téměř vyděšeně. „Už jsem ti říkal, že můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít. Já osobně bych byl rád, kdybys zůstala napořád, ale to je jen na tobě. Nechci, abys měla pocit, že tě tu držím."

„Vrátím se. Ale až po té poušti. Do té doby chci pomáhat, jak to jen půjde."

„To je dobře, už jsem se bál, že jsem ti na té oslavě řekl něco hloupého. Skoro nic si z ní nepamatuju. Nerys mě varovala, že ti možná něco udělal Nik, prý se choval divně."

„Ani ty, ani Nik. To já vždycky všechno zkazím," spílala Hanka.

„Proč to říkáš? Já mám naopak pocit, že sis vedla přímo báječně," uklidnil ji Alex.

„Přinesla jsem špatnou knížku. A taky... Když jsem viděla všechny ty... krásné dívky... jak na tebe dělaly oči, žárlila jsem. Pak mi došlo, jaký je to nesmysl, že sem vlastně vůbec nepatřím, ale v jednu chvíli mi to... vadilo."

„Vážně? Tak to tě můžu uklidnit, protože mně to taky vadilo. Myslím to nadbíhání. Já o žádnou z nich nestojím. Proč myslíš, že jsem se tak opil? Já mám dost už po sklence vína, ale tam se mi to zdálo jako dost dobrý nápad."

„Já mám chuť se opít teď," vzdychla Hanka. „Protože pak, když budu zase plácat hlouposti, můžu to svést na kořalku."

„Jsem rád, že jsi mi to řekla. Taky bych na tebe žárlil, kdyby byla opačná situace," smál se Alex a znovu sklopil oči ke knížce. „Posaď se vedle mě, něco ti ukážu," vyzval ji a ona poslechla.

„Tady se píše o magické hranici mezi Warlochy, Binibi a Elsyany."

„Trochu už jsem pochytila, kdo jsou Binibiové a Warlochové, ale kdo jsou Elsyané?"

„To jsme my. Nerys, Nik, já, princezna Mira, naše rodiny. Prostě veškeré sladkovodní bytosti obývající tůně, rybníky, jezera a řeky. Binibiové jsou sladkovodní bytosti bývající obrovská jezera a řeky na jižní polokouli a Warlochové jsou slanovodní bytosti z moří a oceánů. Ještě se tu mluví o Atalajcích. To byla stará rasa mocných mudrců a kouzelníků. Ti právě zabránili kdysi dávno válce a vytvořili neprostupnou magickou hranici. Ta ovšem po čase zeslábla a později zanikla docela."

„To by bylo nejlepší řešení. Myslím ta magická hranice."

„Také jsem na to myslel, ale Atalajci zmizeli tak dávno, že jsou považováni za legendu. Většina z nás ani nevěří tomu, že kdysi opravdu žili."

„Ale jste přece nesmrtelní, ne?"

„Spíš dlouhověcí. Žijeme déle, stárneme pomaleji a rychleji se nám hojí zranění, ale když mi usekneš mečem hlavu, nejspíš už to nerozchodím. Také jsou různé druhy jedů, které zabraňují hojení, a samozřejmě sucho."

„Chápu. Jako to sucho v poušti, které by tě zabilo."

„Přesně. Stejně tak Atalajci mohli prostě zemřít."

„Stálo by za to najít místo, kde žili. Možná po nich něco zůstalo, stejně jako v té poušti."

„Hmm... zajímavý nápad. Tohle by vážně stálo za to zkusit," zamyslel se Alex a dál pomalu listoval knihou.

Hance a Nikovi se podařil přímo skvělý úlovek. Kniha byla plná map, ale i historie starobylých rodů, odkud pocházely a kde původně žily.

„Máš hlad? Mohla bych něco uvařit," navrhla Hanka po chvíli.

„To by bylo fajn," usmál se Alex, ale pak dodal: „Anebo co kdybychom si na jídlo zašli? Nedaleko je malé městečko, možná stihneme ještě trh, nebo si spolu můžeme dát něco v hostinci."

Hance se rozzářili oči, „To by vážně šlo?"

„Proč ne? I my občas chodíme mezi lidi," ujistil ji Alex.

„A není tam na tebe moc sucho?" strachovala se.

„Cítím ve vzduchu vodu, možná bude k večeru pršet. Nevadí ti, že zmokneš?"

„Vůbec ne, je to jen voda. Ale co si mám obléct?"

„Vezmi si ty modré šaty, co ti tu nechala Nerys. Chci, abys vypadala jako bohatá měšťanka, ne jako holka z vesnice."

„Ale já jsem holka z vesnice," namítla Hanka.

„Já vím, ale znáš to sama, na boháče si nikdo netroufne a my nevíme, koho můžeme potkat."

Hanka přikývla a šla se převléct.

Šaty byly městské, ale nijak přehnaně zdobené. Nádherně modrá barva Hance slušela, takže i v jednoduchých šatech vypadala jako princezna. Zvlášť, když si zapletla své zlaté vlasy a omotala je jako korunu, kolem hlavy.

Když se konečně objevila zpátky v salonu, nemohl z ní Alex spustit oči.

„Vypadáš naprosto úchvatně."

„Ty taky," pokývala Hanka uznale hlavou. A měla pravdu. Byl oblečen znovu jako šlechtic, včetně meče u pasu a klobouku, zpod kterého mu vykukovaly dlouhé hnědé vlasy.

„Tohle není z pokladu strýčka Franze," řekl vážně, když jí pověsil na krk náhrdelník a navlékl prsten přes hedvábnou rukavici. „ty věci patřily mé rodině."

„Budu na ně opatrná," slíbila Hanka, a ještě si nechala připnout bílý sametový plášť s překrásnou stříbrnou výšivkou

Alex je přenesl do tiché uličky, kousek od náměstí a nabídl Hance rámě. Nejprve prošli trh, kde nakoupili několik drobností a zeptali se, kde by se dalo nejlépe najíst.

„Zkuste Markétinu vývařovnu," odpověděla drobná tmavovlasá dívka, která prodávala ovoce a zeleninu. „Je to ten malý lovecký zámeček na konci cesty. Přímo u lávky přes potok. A kdyby nebylo místo, tak řekněte, že vás posílá Tereza."

„Děkuji, slečno," uklonil se Alex galantně a podal dívce měďák.

Zeptali se ještě u několika trhovců, ale všude se jim dostalo stejné odpovědi.

„Tak to snad zkusíme," rozhodl se Alex a nabídl Hance rámě.

Dívka jim poradila dobře. Zámeček našli bez problémů, a to místo bylo doslova kouzelné. Zámeček spíš připomínal rozlehlé vesnické stavení se stájemi a stodolami, z jedné strany byl les a z druhé široký potok, nebo spíš menší řeka. Celé okolí bylo dokonale upravené a dvůr čistě zametený. Pod rozložitými ořešáky a hrušněmi stálo několik stolů s dlouhými lavicemi a další stoly byly uvnitř vývařovny, ze které se linula lahodná vůně.

Ačkoliv už bylo příliš pozdě na oběd a příliš brzo na večeři, u stolů nebylo jediné volné místečko. Ne všichni hosté byli sedláci a vesničané. Někteří měli lepší šaty než Hanka s Alexem, ale vůbec jim nevadilo sedět společně u jednoho stolu.

U vchodu se jich ujal přibližně sedmiletý kluk a odvedl je ke kuchařce, za což si vysloužil další měďák.

„Markéto, vedu ti další hosty."

„Bez tebe bych to tu mohla zavřít," hubovala na oko pohledná kyprá třicátnice, „a teď hybaj pást husy," vtiskla mu do ruky koláč a chlapec se otráveně loudal pryč. Od hus zřejmě měďáky nedostával.

„Jak vidíte, máme plno," řekla Markéta omluvně.

„Poslala nás sem Tereza," špitla Hanka.

„To je moje kmotřenka," vysvětlovala Markéta. „Tak pojďte, někam vás usadím. Můžete zůstat zde, v kuchyni, nebo vás posadíme do salónku, nebo vám natáhnu u potoka pod břízou deku."

„Deku u potoka," vyhrkl Alex, kterému se blízkost vody zamlouvala ze všeho nejvíc.

Markéta zavolala mladého pomocníka a než Alex s Hankou došli na místo, už tam měli připravenou deku, několik měkkých polštářků a nízký stolek. Na stolku stál džbán s čistou, chladnou vodou a dvě skleničky ze silného nazelenalého skla. To samo o sobě napovídalo, že tohle nebyla jen tak obyčejná hospoda.

„Ještě jsem ani neměl nic k jídlu a už teď se mi to tu zamlouvá," poznamenal Alex pochvalně. „Ta voda je prostě báječná. Zajímalo by mě, kdo se jim tu stará o pramen."

„Já se v tom tak nevyznám, ale je dobrá," smála se Hanka, lehla si na záda a zavřela oči.

„Jsem ráda, že jsi mě sem vzal, skoro už jsem zapomněla, jak je tady krásně," šeptala. Měla pravdu. Svět byl krásný, ale ten jeho taky. Kéž by jen měl šanci ukázat jí všechna ta nádherná místa, která kdysi navštívil, ale to, jako vyhnanec skrývající se před nájemnými zabijáky, nemohl.

Mohl však sedět vedle ní, dělit se o jídlo a pití, vyprávět jí o dalekých krajinách, kochat se její krásou a na jeden jediný den se cítit jako obyčejný člověk.

Ne vodník, ne knížecí syn, prostě jen Alex.

„Vaše jídlo, pane," vytrhla ho z myšlenek Markéta, která přinesla obrovský tác a položila jej mezi ně na deku. Na nízký stolek postavila džbánek vína a s menší úklonou odešla.

„Až doteď jsem netušila, jaký mám hlad," usmála se Hanka, sundala si hedvábné rukavičky a utrhla si kus pečeného kuřete.

„Je výborné," pochvaloval si Alex.

„Vždycky jsem si myslela, jaká jsem dobrá kuchařka, ale vypadá to, že se musím ještě hodně učit," řekla, když ochutnala nádivku. „Zajímalo by mě, zda by mi Markéta dala recept."

„Za zeptání nic nedáš," pokrčil Alex rameny a nalil do pohárů víno. „Tak na nás. Na Hanku a Alexe, dva obyčejné smrtelníky, aspoň na jeden den."

„Na tohle si ráda připiju," pozvedla pohár a trochu se napila.

Alex na chvilku zaváhal, ale pak se k ní naklonil a políbil ji letmo na tvář.

Na chvíli ztuhla, sklopila oči a trochu zčervenala. Ne kvůli té puse, ale kvůli tomu, že si opět připomněla, co se dělo v knihovně. To, že měla říct ne, ale neřekla, to, že byl Nik zadaný, to, že se jí to líbilo víc, než byla ochotna si přiznat.

„Promiň," omlouval se Alex, kterému neunikla Hančina reakce.

„Nic se nestalo."

„Odpuzuje tě to, kdo jsem?"

„Ne, to v žádném případě."

„Ta jizva?"

„Ani to ne. Nejsem tak povrchní," bránila se. „Jak si k ní vůbec přišel? Pokud ti ovšem nevadí o tom mluvit?"

„Ne, nevadí. Je to už hrozně dlouho. Byl jsem ještě malý a chtěl jsem si hrát s dětmi smrtelníků. Nejspíš jsem se nějak nedostatečně proměnil a poznaly, že jsem hastrman. Několik jich po mě hodilo kamenem. Tohle způsobila ostrá hrana břidlice. Naštěstí jsem nepřišel o oko. Přišel jsem domů s brekem a otec mě potrestal tak, že mi ta jizva zůstala. Normálně by se totiž zahojila bez jakékoliv stopy."

„Teď už jsi, ale dospělý. Nemůžeš si ji odstranit?"

„Už jsem si na ni zvykl. Legrační je, že mě rodiče nedávno přemlouvali, abych se té jizvy konečně zbavil a oni mě mohli výhodně oženit, ale odmítl jsem to. Pokud tě však odpuzuje... Kvůli tobě bych to udělal."

„Opravdu mi to nevadí," zavrtěla Hanka hlavou a něžně ho pohladila po tváři, přímo po té jizvě. „Řekla bych, že ti sluší."

„Dost o mně, nebo mi to stoupne do hlavy," mávl Alex rukou.

„Nezdáš se mi jako ten typ," smála se Hanka a byla ráda, že se to divné napětí mezi nimi vytratilo.

„Už jsi ochutnala ten jablečný koláč?" změnil Alex téma a vložil jí kousek do úst.

„Je báječný."

„Upečeš mi ho k narozeninám?"

„Kdy máš narozeniny?"

„Už jsem je měl. Před dvěma dny. Oslavil jsem si je na té zásnubní hostině."

Hance se udělalo nevolno. Měl narozeniny a ti hajzlové se domlouvali, jak ho zabít. A ona sama... nebyla o moc lepší. Zamrkala, aby potlačila slzy.

„Začínám vysychat," pošeptal jí Alex do ucha, vyzul si vysoké kožené boty a vstoupil do potoka.

Příjemně chladivá voda fungovala okamžitě a on ji nasával každičkým pórem.

„Jdeš taky, nebo jsi dneska opravdu princezna," zavolal na Hanku.

„Jsem princezna," smála se, ale přesto si sundala své krásné střevíčky, vykasala sukně a vlezla do vody.

„Pozor, ty kameny jsou trochu kluzké," podával jí ruku. V té chvíli ji skutečně podjela noha a byla ráda, že se ho může chytit. Přitáhl ji k sobě a na okamžik si hleděli do očí.

„Budu opatrná," řekla potichu a pustila se ho. Sklopila hlavu a uviděla malé rybky, plavající kolem jejích prstů.

Dno potoka nebylo bahnité, nýbrž pokryté zlatým pískem a malými, barevnými oblázky, které však vypadaly, jako by je tam někdo navezl. Vlastně celá část potoka v okolí zámečku vypadala upraveně. Na dolním konci někdo vystavěl hráz a ponechal jenom úzký průtok, takže potok byl v okolí vývařovny širší a hlubší, vhodný i na koupání. Tráva byla posekaná a rákosí udržované jen na jednom místě, aby se nepřemnožilo. Z obou stran byly postavené lávky, ze kterých se dala nabírat voda, prát prádlo, nebo si jen sednout a máchat si nohy. Kousek od nich si hlouček dětí pouštěl lodičky a Hanka si všimla, že i jim přinesla Markéta něco k jídlu a rozhodně to nevypadalo na zbytky.

Tohle místo se Hance zamlouvalo a jeden pohled stačil, aby uhodla, že Alex myslí na to samé.

„Zajímalo by mě, jestli tu pronajímají pokoje," řekl spíš sám pro sebe a potvrdil tím její domněnku.

„Můžeme spát pod vodou."

„Vypadá to, že tento úsek již své obyvatele má, ale napadlo mě, že bych se mohl snadno ukrýt u smrtelníků. Tady mě Zane hledat nebude."

„Jenomže tady bych zas měla strach já, že najdou mě."

„Hmm, to je pravda."

„I když na druhou stranu... nejde mi o život. Možná by to stálo za to zkusit. Třeba jen na jeden den. Nikdy nevíme, kdy budeme potřebovat nové útočiště a když se rozhlédnu kolem... chudáci i boháči tu sedí spolu a nezdá se, že by to někomu vadilo. Tady zapadneme. "

„Na to už jsem taky myslel. Jdu to zkusit," rozhodl se Alex, vzal Hanku za ruku a vrátili se zpět na deku. Obul si boty a šel najít Markétu.

Hanka zůstala na dece a pozorovala, jak se spolu baví. Dokonce se smáli. Vypadal úchvatně. Vůbec nechápala, jak si mohl myslet, že jí je odporný. To spíš by ona byla odporná jemu, kdyby tušil, co udělala.

„Můžeme tu zůstat přes noc," volal Alex už z dálky, když se vracel. „Markéta souhlasila, abys jí pomáhala v kuchyni s večeří. Prý tě ráda něco naučí a dá ti recepty."

„A co budeš dělat ty?"

„Neboj, flákat se nebudu. Můžu vždycky nanosit vodu, naštípat dřevo, ochutnávat co vaříte..."

„Náš výlet se vyvíjí jinak, než jsem si představovala, ale ne nutně k horšímu."

„To je právě na tom to krásné, že máme tolik možností. Myslím, že si oba zasloužíme zažít něco hezkého, po tom, čím jsme si prošli, a vzhledem k tomu, co nás čeká."

„Máš na mysli tu poušť?"

„To taky, ale i to všechno ostatní," řekl Alex a dolil jim víno. „Chtěla jsi utéct před svatbou s Franzem a sotva se ti to povedlo, vtáhli jsme tě do našich problémů. A popravdě... nemám pocit, že jsme se k tobě chovali kdovíjak hezky."

„Blázníš? Tohle je nezajímavější období mého života a vy všichni se ke mně chováte úžasně..." zase se v ní ozvalo svědomí. „Půjdu pomoct Markétě. Nezdá se mi, že by hostů nějak ubývalo a určitě má plné ruce práce."

„Dobře, já to tady sklidím a přijdu za tebou," přikývl Alex a pomohl Hance vstát z deky.

V kuchyni bylo skutečně živo. Markéta měla sice k ruce děvečky, ale nejstarší mohlo být tak dvanáct.

Hanka sundala nádherný bílý plášť, pečlivě jej složila a Markéta poslala jednu z děveček, aby ho odnesla do Hančiny ložnice, potom jí půjčila čistou zástěru a rychle jí ukázala co a jak.

„Tady v tom velkém hrnci budeme dělat dušené hovězí se zeleninou," vysvětlovala a křikla na jednu z dívek: „Jestli zase spálíš tu cibuli, tak už tě vážně fláknu." Pak se zase klidně otočila k Hance a pokračovala ve výkladu: „tady pečeme kančí na jalovci a tady dole v tom velkém pekáči je půl tuctu kachen."

„Odkud berete zvěřinu? Máte snad právo honitby?" ptala se Hanka zvědavě.

„Ne, to moje sestra. Patří jí všechny ty lesy kolem," vysvětlila Markéta.

„To máš štěstí," pokývala Hanka hlavou a vdechla vůni pečeného masa a bylin.

„To jo, když jsem začínala, sloužila sestra na zámku a my jsme si mohli dovolit servírovat jen polévku a chléb," smála se Markéta. „To ostatně děláme dodnes," ukázala na velký hrnec na plotně a hned také dala Hance ochutnat.

„Jestli jste servírovali takovouhle polévku, tak se ani nedivím, že se to tu tak rozjelo. Lepší jsem nejedla, a to jsem si o sobě vždycky myslela, že umím vařit."

„Tak se teď můžeš předvést. Tady máš mísu a namíchej tvaroh na buchty a koláče, dám ti k ruce Veroniku. Pak udělejte šiml a povidla. Než to dokončíte, bude těsto vykynuté a zbytek nechám na vás." S těmi slovy Markéta odešla a Hanka se podívala na hubenou dívku, které mohlo být tak deset.

„Kde máte vajíčka?"

„Hned je přinesu," Veronika odběhla, ale za chvilku byla zpět a z koše vyndala kromě vajec též mléko, máslo a cukr.

„Děkuju, udělej zatím žmolenku a pak přines plechy."

Veronika přikývla a Hanka se pustila do díla. Buchty a koláče zvládla i se zavázanýma očima, jenže nechtěla Markétu zklamat, a tak si dávala obzvlášť záležet.

„Víš, že je Markéta baronesa?" pošeptala Veronika Hance, když spolu plnily buchty. Obrovské hnědé oči jí zářily radostí, že se může podělit o informaci.

„Vážně? Vypadá jako selka," mrkla Hanka po očku na Markétu, která byla oblečena do obyčejných šatů a měla bosé nohy.

„Její matka byla baronesa, ale pak spáchala tu... polízanici... "

„Myslíš mesalianci?"

„Jo tu, ale pak si její sestra vzala knížete a tituly jim byly navráceny. Dneska ji čekáme na večeři, proto je tu tolik lidí. Markéta ho však nepřijala, aby mohla dělat tohle."

„Vařit?"

„Jo. Máma říkala, že tenhle zámeček byla před patnácti lety skoro zřícenina a Markéta s Hedvikou chodily po žebrotě."

„Děláš si legraci?"

„Nedělám. To všechno je pravda. Zeptej se koho chceš."

„Já ti přece věřím," usmála se Hanka a mašlovala okraje koláčů.

„Když pak zbohatly, daly práci jen těm, kteří jim pomohli v nouzi."

„Tak to se nedivím."

„Můj táta je tu správce."

Hanka se usmála. Veronika samozřejmě naznačovala, že ona je z té hodné rodiny.

„A co ty? Ty budeš tak skvělá kuchařka jako Markéta a budeš vařit na zámku?"

„Ne. Já chodím do školy. Ještě nevím, co budu. Dneska je neděle tak tu pomáhám. Markéta mi dává stříbrňák a můžu sníst, co chci."

„Teda, taková práce by se mi taky líbila, když mi bylo deset."

„Mně už bude v prosinci jedenáct," odpověděla Veronika vážně

„Promiň," smála se Hanka, „tak zkontroluj ty buchty, slečno. Jestli je spálíme, tak nás Markéta flákne."

„To ona jen tak říká ale nikdy nás neflákne," smála se šibalsky Veronika a hbitě uhnula, když se po ní Hanka z legrace ohnala utěrkou.

„Vidím, že se skvěle bavíte, zatímco já dřu jako mezek," ozvalo se za Hančinými zády. Otočila se a uviděla Alexe, jak nese obrovský koš naštípaného dřeva.

„Nestěžuj si a přilož do kamen," odbyla ho se smíchem Hanka.

„Chceš říct tajemství?" zeptala se Veroniky, když Alex odešel a ta dychtivě přikývla.

„Alexandr je opravdový šlechtic," pošeptala jí.

„Jeho otec je král?"

„Ne, kníže."

„A ty jsi komtesa?"

„Ne. Nebudeš mi to věřit, ale ještě na jaře jsem pásla husy."

„Co bych nevěřila, vždyť jsem ti vyprávěla o Hedvice. A Alexandr je tvůj manžel?"

„Ne, jenom kamarád."

„Ani miláček?" vyzvídala Veronika neodbytně.

„Ani to ne. On si bude muset vzít nějakou princeznu a já se vrátím k husám."

„Myslím, že se mu líbíš. Jsi hezčí než všechny princezny."

„Ty taky. Věřím, že se do těch tvých nádherných hnědých očí brzy nějaký princ zakouká."

„Pche... princ... znáš pekařovic Honzu?"

„Neznám."

„Ten je tisíckrát hezčí, ale čumí po Barče."

„Tak to potřebuje brýle," vyprskla Hanka smíchy a Veronika se k ní přidala.

Společně vytáhly buchty a koláče z pece a Markéta si je vzala k omáčkám.

Tohle bylo přesně to, co Hanku zajímalo, a snažila se zapamatovat všechny suroviny a koření.

„Míchej to pořádně, ať to v tom nemáš kudly," napomenula Markéta Veroniku a Hanka hned přiskočila, aby jí pomohla. Chtěla jí říct, aby se nebála pořádně se do toho opřít, ale už to nestihla.

„Kněžna Hedvika přijela," zavolal kdosi a téměř všichni se vyhrnuli ven.

„Jestli něco připálíte!!!" hrozila jim Markéta, ale kuchyně už byla prázdná

***

Pozdě odpoledne se konečně spustil déšť a Hanka s Alexem se vydali na procházku. Okolí vývařovny bylo k tomu jako stvořené.

Přešli lávku přes potok a vydali se po široké cestě k lesu. Jak už věděli od Markéty, cesta vedla necele dvě míle lesem a na jejím konci stal zámek její starší sestry, kněžny Hedviky.

To, co bylo kdysi neprostupným houštím, pokrýval nyní světlý smíšený les plný hub, lesního ovoce a bylin.

Zámek viděli už z dálky a byl mnohem vetší, než si Hanka představovala.

„Je impozantní, ale cekala jsem ho trochu novější a možná nějakou zahradu kolem," poznamenala Hanka.

„To všechno tu je, ale v zadní části zámku. Kněžna chtěla zachovat ten les mezi zámkem a vesnici, takže budovala spíš na druhé straně. Je tam všechno to, o čem jsi mluvila, a navíc velké jezero a několik fontán. Chceš se tam podívat?" navrhl Alex, který samozřejmě v tom jezeře několikrát byl.

„Možná jindy. Dneska je na mě těch novinek až až," usmála se a setřela si z očí dešťové kapky.

„Vrátíme se? Občas zapomínám, že nejsi vodník."

„Ne, to nejsem, ale vodu mám ráda a déšť mi nikdy nevadil."

Pomalu se loudali zpět k hostinci.

Vstoupili do svého pokoje, a ačkoliv Hance déšť nevadil, šaty nasáklé vodou už tak příjemné nebyly. Stála tam a třásla se zimou a Alex cítil touhu ji obejmout a zahřát. Bylo však něco, co mohl udělat bez toho, aby si vysloužil přinejmenším facku.

„Zbavím tě aspoň tě vody," řekl spíš pro sebe, lehce ji obejmul a absorboval do sebe všechnu vodu z jejich šatů a vlasů.

„Děkuji, takhle je to mnohem lepší," usmála se plaše a konečně se pořádně rozhlédla po pokoji.

Postel v ložnici byla sice obrovská, ale jenom jedna. Hanka zůstala stát a chvíli se na ni bezradně dívala.

„Bojíš se?" zeptal se Alex.

„Měla bych?" odpověděla váhavě.

„Je tu tma a já se nebudu dívat. Jestli tě to uklidní, tak není nic, co už bych na tobě neviděl."

„Já vím, Nerys mi to prozradila," vzdychla Hanka a zašla za paraván.

  „Potvora," zasmál se Alex.

Hanka vyšla zpoza paravánu, zahalená do velkého prostěradla a rychle vlezla pod peřinu, teprve pak hodila lajntuch na zem.

Alex se s paravánem nezdržoval a svlékl se rovnou u postele.

„Nevadí ti, že jsem tady?" rýpla si Hanka.

„Ani trochu, ale jestli se ti něco nelíbí, můžeš zavřít oči," odvětil Alex klidně.

Zavřela oči, ačkoliv to, co viděla se jí líbilo.

Jenomže Alex se ještě nechystal do postele. Místo toho se ponořil do plechové vany plné vody, kterou mu nechala přinést Markéta. Teprve, když do sebe vsákl téměř polovinu vody vstal a šel do postele. Než k ní došel by úplně suchý.

„Vydržíš spát celou noc, aniž by ses musel znovu vykoupat?"

„To jo, já jenom vysychám rychleji na sluníčku, nebo když pracuju," vysvětlil.

„Promiň, jen jsem zvědavá."

„Neomlouvej se," řekl Alex a otočil se na bok, aby na Hanku viděl. Ve světle svíčky se mu zdála ještě krásnější. „Stejně jsem dneska myslel na to, že bychom si měli promluvit."

„Promluvit? O čem?" zeptala se zaraženě.

„Nevím. Prostě si popovídat. Jistě máš na mě spoustu otázek a já vím určitě, že mám na tebe také spoustu otázek."

„Dobře, kdo začne.

Co takhle otázku za otázku, " navrhl. „Jednu ty a jednu já. Ty už ses ptala na to vysychání, takže jsem na řadě. Jak tě to bavilo u Markéty?"

„Čekala jsem horší otázku."

„Ty neslušný teprve přijdou," zazubil se.

„Bavilo mě to. Vážně ji obdivuji. Víš, že je šlechtična?"

„Je to jedna tvoje otázka?"

„Proč ne."

„Ano, slyšel jsem o tom od mého pomocníka."

„Zdá se to neuvěřitelné. Popravdě jí závidím."

„To nebyla otázka, a navíc jsem na řadě," upozornil ji Alex.

„Ptej se."

„Máš nějakou hezkou vzpomínku na dětství?"

„Kupodivu hodně. Bylo mi asi dvanáct a v sousední chalupě měli takového velkého vzteklého psa. Hrozně jsem se ho bála. Pár lidí z vesnice pokousal. Jednou se to stalo také mně," ukázala jizvu na lýtku. „Máma strašně vyváděla, ale já měla po hodně dlouhé době pocit, že mě vážně ráda, že se o mě bojí. Ačkoliv, když o tom tak přemýšlím, nejspíš se bála, že by mně mohl pokousat v obličeji a šance na dobrý sňatek by byla ta tam."

„To zní spíš jako nejhorší vzpomínka."

„No jo, promiň. Ale mám ještě horší. Jaká byla tvoje nejlepší vzpomínka?"

„Když jsem byl s rodiči a bratry poprvé v moři. Musel jsem se naučit pohybovat ve slané vodě a dýchání... byl to docela hnus. Málem mě sežral žralok."

„To zní taky jako nejhorší vzpomínka. Naše pohádky říkají, že slaná voda vodníka zabije, ale asi to není pravda."

„No, je to hnusný, musíš si na to zvyknout, ale pak to byla docela legrace."

„To věřím," ušklíbla se Hanka.

„Jaká byla nejhorší vzpomínka?"

„Když mi bylo dvanáct a musela jsem přestat chodit do školy. Učitel mi nabídl soukromé hodiny, docházela jsem tam asi rok. Jenomže pak mi začala růst... ehm... a musela jsem skončit se školou. Pořád se o mě otíral a jednoho dne se mi podařilo jen tak tak utéct ze třídy. Od té doby jsem tam nevkročila."

„To je odporné. Jestli ještě žije tak ho utopím," rozčílil se Alex.

„Jó, ten chlípník ještě žije a škoda ho nebude."

Sakra. Sakra. Musela vyprávět zrovna tohle? Teď si sám připadal jako chlípník. Samozřejmě, že si ji pamatoval, když jí bylo necelých čtrnáct. Samozřejmě že si všimnul, že se změnila v ženu. Ten den ji začal milovat.

„Teď bych asi měl říct svůj zážitek."

„Byl to ten den, kdy se ti stala... ta jizva?"

„Ano, ale nebylo to kvůli té jizvě. Mě odmalička fascinovali lidé a myslel jsem si, že prostě můžeme být kamarádi, jenže ten den jsem přišel o iluze. Pak už jsem si netroufnul."

„Jak vidíš, nejsme všichni stejní. Já přece jsem tvoje kamarádka."

„No, to je ještě horší," zamumlal Alex spíš pro sebe. „Představ si, že máš něco na srdci. něco, co by měl ten druhý vědět. Raději bys to řekla a vypadala jako blbec, nebo bys mlčela?"

„Mlčeti zlato, ale otázka by spíš měla znít, jestli bych to chtěla vědět. Myslím to, co má ten druhý na srdci, a odpověď je ano. Chtěla bych to vědět."

„To je dobře. V tomhle jsem s tebou za jedno. Lepší je to říct a to, jak si to ten druhý přebere, už není na tobě."

„Teď přijdou ty neslušné otázky?"

„Proč? Těšíš se na ně?"

„Ne, jen se ptám," zašeptala Hanka a trochu zrudla.

„Žádné neslušné mě nenapadají, ačkoliv možná záleží na tom, jak to budeš vidět ty. Chtěl bych ti totiž říct, co mám na srdci, a je mi jedno, jestli budu vypadat jako blbec."

„Nebudu tě soudit," ujistila ho.

„To se ještě uvidí," řekl Alex, pak se několikrát nadechl a začal vyprávět.

„Ptala ses mě na můj nejlepší zážitek v dětství, ale možná jsem ti měj povědět o mém nejlepším zážitku v dospělosti. Už víš o tom, jak jsem tě zachránil z řeky, když jsi byla nemluvně a sama si pamatuješ, když jsme se setkali podruhé před dvěma měsíci."

„To se nedá zapomenout. Ještě teď se za to stydím."

„Byla bys raději vdaná za Franze?"

„Ne, to ne!"

„Tak vidíš. Ten večer byl možná špatný den pro tebe a nejspíš i pro Franze, ale nádherný pro mě. Doufal jsem, že tě konečně poznám a budu ti moct říct, že tě miluju. Dobrých pět let."

„Cože?"

„Je to venku a dělej si s tím co chceš."

Chvíli bylo naprosté ticho. Nevěděla, co na to říct. Nebyla hloupá, věděla, že se mu líbí, ale tohle ji zaskočilo.

„Neočekávám žádnou odpověď," řekl Alex, když viděl, jak Hanka přemýšlí.

„Jenomže já odpovědět chci. Zasloužíš si to."

„Hledáš ta správná slova, abys mě neurazila? Jsem vodník, ty jsi člověk, miluješ Nika, nebo v tom snad je nějaký muž z vesnice?"

„Ve vesnici sice byl někdo, koho jsem měla ráda a Nika nemiluju, ale můžu tě ujistit, že tyhle důvody to nejsou. Prostě sem nepatřím. Nemůžu mít s tebou vztah. Za dvacet let ze mě bude stará paní a ty budeš vypadat pořád stejně."

„Myslíš, že mě to nikdy nenapadlo? Ale já bych klidně bral i těch pár let," ujišťoval ji Alex, ale pak se zarazil. „Myslím, že už nastal čas. Zavři oči."

„Proč?"

„Věř mi."

Hanka poslechla a téměř vzápětí cítila na čele jeho dlaň a na rtech lehoučký polibek. Otevřela oči a chvíli na něj zůstala zírat, jako by ho viděla poprvé v životě.

„To jsi byl ty," vydechla. „Tenkrát u řeky."

„Ano," usmál se Alex.

„Ale proč jsi mi to neprozradil dřív."

„Nevím. Asi jsem tě nechtěl vyděsit, nebo možná nám dát šanci, abychom se do sebe znova zamilovali. Bez jakýchkoliv... závazků z minulosti."

„Alexi, jsem ráda, že to vím... ale..."

„Nic se nezměnilo," dokončil za ni Alex.

„Ne. Je mi to líto, ale ne," přiznala, a skutečně cítila smutek. „Ráda bych ti to vysvětlila, ale... neumím to vyjádřit," Hanka zabořila hlavu do polštáře a už se ani nesnažila zadržovat slzy. „Ty jsi šlechtic, musíš si vzít dívku z dobré rodiny. Pro mě jsi nedotknutelný. Já vím, že to zní jako výmluva, ale tak to není. Právě teď se snažím nějak vstřebat všechno to, co se kolem mě děje, a opravdu nemám myšlenky na to, cokoliv si začínat, ani s Nikem, ani s tebou ani s kýmkoliv jiným a je jedno jestli je to člověk nebo třeba vlkodlak. Možná, za nějakou dobu, až budu vědět, co se svým vlastním životem v něm bude místo i pro někoho jiného, ale teď ne. Nesmírně si vážím toho, že jsi dokázal přiznat, co ke mně cítíš a mrzí mě, jestli jsem tě zklamala, nebo ti ublížila, ale jinou odpověď nemám. Ne dnes. Každý den lituju toho, co se stalo v knihovně, ale bohužel to nejde vrátit zpátky," odpověděla a nenáviděla se za to.

Tuhle odpověď Alex skutečně nečekal, ale na druhou stranu, ho zase až tak moc nepřekvapila, a nakonec s ní byl docela spokojený. Chtěl pravdu a tu taky dostal.

„Promiň, ale musím na chvíli odejít. Musím se namočit."

„Máš tady vanu..."

„To by mi teď nestačilo," zavrtěl hlavou Alex oblékl si košili a jen tak, bos a ve spodkách odešel z ložnice.

Vyšel ven zrovna když ustával déšť. Trochu ho to mrzelo. Procházka v dešti, by mu prospěla víc než jakákoliv koupel, bohužel zachytil už jen posledních pár kapek.

Došel k potoku a z lávky skočil rovnou tam, kde byl nejhlubší. Vůbec ho nezajímalo, jestli tam někdo bydlí a kdo to je, potřeboval se uvolnit.

Pak se posadil na jednu z lávek. Ještě chvíli si chtěl máchat nohy ve vodě. Užíval si nádhernou noc a vlhký vzduch po dešti, když za sebou uslyšel hlas, při kterém mu ztuhla krev v žilách.

„Vážně jsem si myslel, že se schováš lépe, když jsem našel tu tvoji barabiznu prázdnou."

„Zane, dlouho jsem tě neviděl," odpověděl Alex klidně, ačkoliv na něj Zane mířil mečem. Netušil, kdo se stará o tento úsek potoka, ale bylo mu jasné, že ho viděl v poledne s Hankou a za tepla to donesl Zaneovi.

„Páchne z tebe strach," ulevil si Zane. Měl sice pravdu, nicméně Alex se nebál o sebe. Bál se, aby Hanku nenapadlo, jít za ním. „Neboj, nezabiju tě hned, tohle si budu dlouho vychutnávat," ujistil ho Zane.

„Jak chceš," opáčil Alex, „je mi jasné, že to bude nejspíš rána do zad. To bych asi chtěl hodně, kdybych očekával čestný boj."

„Jak můžeš zrovna ty mluvit o cti. Děláš nám všem ostudu tím, jak se bratříčkuješ s tou lidskou chamradí."

„Co je na tom špatného najít si nějakou kočičku a trochu si užít. Děláme to přece všichni. Pamatuju si, že byla doba, kdy jsi chodil s námi."

„Nejspíš sis moc neužil, když sis ho musel před chvílí vyhonit," uchechtl se Zane.

„Někdy to nevyjde," pokrčil Alex rameny, „a někdy zase jo. Pamatuješ na ta dvojčata?" Zane se mírně usmál a sklopil meč.

„Je to jen a jen tvoje vina. Nemůžeme dovolit, aby sis hrál na hrdinu a pokoušel se nám mařit plány."

„Jak dlouho mě znáš? Víš, že mě nezajímá nic jiného než vlastní pohodlí, zábava, povolný holky a dobrá pitka"

„To vykládej, komu chceš. Nevím proč, ale změnil ses."

„Tak běž a řekni to mému otci, mně by to nevěřil. Možná, že mě pak nevydědí."

„Haha, tak tvůj starouš to přece jen udělal."

„Jo, titul peníze, všechno," lhal Alex.

„Tím víc, jsi nám nebezpečný. Nemáš co ztratit."

„To ze mě možná dělá v očích někoho romantického hrdinu, ale já nevím, proč bych měl riskovat svůj život kvůli těm, pro které nejsem dost dobrý."

„Já nevím. Vysloužit si konečně uznání?"

„Hmm, pokusit se být hodný syn? To mě vůbec nenapadlo."

„Strašně moc se snažíš, abych ti na ty výmluvy skočil, ale já jim nevěřím ani trochu."

„Věř si, čemu chceš. Dej mi sto let, možná pak dospěju v toho, kdo si myslíš, že jsem a koho by si přál můj otec. Jestli jsi vsadil veškeré pátrání na mě, tak máš špatnou stopu. Radím ti, abys se mnou neztrácel čas," řekl Alex, postavil se a dal se na odchod.

„Budu tě hlídat," křikl za ním Zane, ale Alex se už neotočil. Doufal, že ho přesvědčil, ale v koutku duše věděl, že ho Zane stále podezřívá.

Bylo riskantní otálet. Musel jednat. Urychlit výpravu do pouště a každou volnou minutu věnovat přípravám.

8.