6.

Uplynul měsíc a Hanka si tak zvykla, že ji na životě pod vodou nepřišlo už vůbec nic nenormálního. Zvykla si na Nerysinu občasnou jízlivost, Nikovo ustavičné flirtování a Alexovu vážnost.

Už za několik dní je čekal další úkol. Výlet do pouště zatím zavrhli, kvůli nesnesitelnému horku v tomto ročním období. Blížily se však královské zásnuby, a to bylo možná ještě nebezpečnější.

Propašovat na zámek člověka, vplížit se do královské knihovny a ukrást vzácnou knihu, nebylo zrovna jednoduché.

Opět potřebovali Nerysinu pomoc a její umělecké schopnosti. Tentokrát však neměla z Hanky udělat strašidlo, nýbrž krásnou vodnici.

Hančina světlá pleť a vlasy, ji dost usnadňovaly práci. Nebyl problém obarvit je na modrozelený odstín, podobný jejímu vlastnímu.

„Není to zbytečné? Proč tam nejdeš rovnou ty?" zeptala se Hanka.

„Nemůžu. Nejsem zrovna kamarádka s princeznou Mirou a ta by mě poznala, ať už bych si na ten obličej namalovala cokoliv."

„To je škoda. Viděla jsem ji jen jednou, ale zdálo se mi, že usiluje o stejnou věc."

„Já vím, taky si nemyslí, že sňatková politika a neustálá vyjednávání něčemu pomůžou a je mi jasné, že by nás nezradila, ale nechci riskovat nějaké potíže, když máme jen jednu šanci," vysvětlovala Nerys, zatím co nanášela zelený perleťový prášek na Hančin obličej

„Hned jsem klidnější."

„To zvládneš. Bude tam Nik a Alex a předpokládám, že hosté i palácová stráž budou mít na starosti jiné věci."

„Palác! Vůbec nevím, jak se chovat," panikařila Hanka a doufala, že dva měsíce výcviku, které jí poskytl Franz, budou stačit.

„Vážně? Mně se zdá, že je tvé chování naprosto vzorné. Možná až moc. Jsou to zásnuby, lidé se budou bavit, tak se trochu odvaž a uvidíš, že zapadneš. Jo, a hlavně se neusmívej, ať nikdo nevidí tvoje zuby."

„Není na to nějaké kouzlo?"

„Je, ale bylo by to trvalé."

„Chápu, nebudu se usmívat a raději ani moc mluvit."

„Mluvení nech na Nikovi, ten za pár minut okouzlí všechny ženy v paláci. Trochu mi ho ohlídej," vzdychla Nerys a podala Hance nádherné šaty.

„Teda...kdybys nebyla obyčejná smrtelnice, tak bych do tebe snad i zamiloval," zvolal Nik, když ji poprvé uviděl.

„Teď nevím, jestli to měl být kompliment," odpověděla Hanka a trochu zčervenala.

„Jo, to byl kompliment," ušklíbla se Nerys. „Snaž se dnes v noci držet svůj temperament trochu na uzdě."

„Jasně, budu prostě sám sebou."

„Jen to ne," pronesl suše Alex, který se násilím musel přinutit, aby na Hanku nezíral. Nerys se opět překonala. Byl si jistý, že nikdy nikdo nepozná, že je člověk. Možná až příliš krásná na to, aby byla nenápadná.

„Ty šaty by měly být obyčejnější," poznamenal věcně. „Nepotřebujeme, aby zbytečně přitahovala pozornost."

Nerys na ní vyzkoušela několik modelů, ale o mnoho lepší to nebylo.

„Prostě se drž stranou," přikázal jí nakonec zamračeně a vzal ji za ruku, aby se přenesli do královského paláce.

Jestliže byl Franzův zámek plný okázalé nádhery a přepychu, královský palác jej tisíckrát překonal. Hanka si předem slíbila, že si jen tak z něčeho na zadek nesedne, ale teď se musela hlídat, aby to skutečně neudělala.

Pod vysokými, klenutými a umělecky vymalovanými stropy si připadala tak maličká a bezvýznamná, že měla chuť někam zalézt a tam celou tu slávu přečkat. Prostorné místnosti byly bohatě zdobeny zlatem, stříbrem, perletí i drahými kameny, každé volné místo bylo pokryto koberci a stěny obrazy a gobelíny. Stoly se prohýbaly pod množstvím jídla servírovaném na vzácném porcelánu, stříbře a křišťálu. Všude vonělo koření a květy exotických rostlin, a tichá hudba příjemně dokreslovala slavnostní atmosféru.

V duchu spílala Alexovi, že ji donutil vzít si jednodušší šaty, protože všechny ostatní róby byly prostě úchvatné, zrovna tak, jako jejich nositelky.

Mezi smrtelníky možná platila za krasavici, tady však byla nanejvýš průměrná. Ne, že by jí to vadilo. Poslední, co potřebovala bylo, přilákat k sobě pozornost.

„Kde je knihovna?" pošeptala Alexovi.

„Vydrž, ještě je moc brzo. Musíme počkat až budou nad ránem všichni opilí."

„Užívej si to," usmál se Nik. „Máme před sebou dlouhé čekání, nudné proslovy, ale naštěstí taky jídlo a pití."

„Musím vás opustit. Moje rodina požaduje, abych se k nim přidal a choval se slušně, takže je to na vás dvou," řekl Alex, ale nevypadal, že by ho to těšilo.

„Chápu. Jako bratr ženicha a švagr nevěsty se nemůžeš paktovat s lůzou," poplácal ho Nik po rameni.

„Raději bych se paktoval," ucedil Alex otráveně a odešel vyhledat svou rodinu.

Hanka se rozhlížela kolem. „A co budeme dělat my?"

„Bavit se. Ochutnáme všechno to jídlo a víno... určitě se budeme mít lépe než Alex."

„To je jeho rodina opravdu tak hrozná?"

„Ne víc než jakákoliv jiná. Je to starý šlechtický rod, a tak mají svá očekávání a požadavky a Alex se jim odmítl přizpůsobit."

„Je to přece jeho život."

„To je sice pravda, ale být šlechticem nebo třeba králem s sebou přináší také závazky a povinnosti. V podstatě jako by to bylo tvoje zaměstnání, které musíš vykonávat. Sice vedeš privilegovaný život, ale je to výměnou za svobodu. Prostě si nemůžeš dělat co chceš. Jeho otec má pravdu v tom, že chce, aby se Alex věnoval svým povinnostem, jenže Alex se rozhodl jinak, a nakonec má také pravdu v tom, že chce žít, jak uzná za vhodné."

„Nedělá přece nic špatného."

„V tom s tebou souhlasím. Alex byl vždycky poctivec a nikdy by neudělal nic, co by nebylo v souladu s jeho svědomím. Vidím, že ty už jsi to pochopila, zatímco jeho vlastní otec ještě ne."

„Co jeho matka?"

„Ta je na Alexově straně. Nebo aspoň byla. Teď už si myslí, že má Alex věk na ženění a měl by se usadit."

„A vzít si tu, kterou mu vybere otec. Vidím, že mezi lidmi a vámi, není takový rozdíl," usmála se Hanka a naložila si na talířek několik soust.

„Správně. Chceš nalít víno?"

„Jenom trochu," přikývla a vzala si od Nika skleničku.

„Měl bys mě představit své krásné přítelkyni," ozvalo se za jejími zády. Otočila se a viděla muže o něco staršího než Nik. Kdyby byl smrtelník, vypadal by tak na pětadvacet, možná o rok víc.

„Dlouho jsme se neviděli, Zane."

„To ano. Kdyby tvoje přítelkyně chtěla, provedl bych ji po paláci," navrhl Zane.

Copak? Tina ti dala košem?"

„Proč? To nemůžu být galantní?"

„Ne bez postranních úmyslů."

„Kdyby sis to rozmyslela, moje nabídka platí," usmál se Zane na Hanku a odešel.

„Kdo to byl?"

„Bratranec princezny Miry. A taky pěknej křivák," mračil se Nik. „Možná bude lepší předstírat, že k sobě patříme. Za pár hodin bude polovina hostů pod vlivem alkoholu a budou hledat, s kým by si užili. Raději se ode mne moc nevzdaluj."

Hanka se zamyslela. Zřejmě to neplatilo jen pro ni. Už si všimla několika dívek, které vrhaly na Nika svůdné pohledy a nejspíš zvažovaly, jestli je volný nebo ne. Nerys věděla, proč Hanku prosila, aby Nika ohlídala.

„Dobře, bude to tak lepší," přikývla a přisunula se blíž k němu.

Oficiální oznámení zásnub nakonec nebylo tak dlouhé, jak očekávali, a tudíž ani tak nudné.

Princezna Mira byla překrásná a vypadala, když už ne šťastně, tak aspoň spokojeně. Zato Aidan působil nervózně a vyplašeně.

Ne ze svatby. Princeznu měl rád, ale nelíbila se mu všechna ta pozornost. Byl samotář, spokojený spíš s knížkou někde ve studovně. Davy ho děsily. Stejně jako Miru, ho uspokojoval výběr partnera, méně už budoucnost plná stresu. Aidan byl intelektuál, ne bojovník a vlastně vůbec nechápal, proč král s Miřinou volbou souhlasil.

U stejného stolu, jen o kus dál seděl zamračený Alex. Vedle něj, blíž k princezně seděli jeho dva další bratři, Marten a Gill a tvářili se naštvaně. Měli už sice slíbenou jednu z

dcer krále Arana, ale i tak jim vadilo, že Mira dala přednost Aidanovi. Každý počítal s tím, že si Mira vybere jednoho z nich, a teď museli odpovídat na všetečné otázky, proč oni nejsou tím snoubencem, a to nebylo zrovna příjemné.

„Král byl osobně za Alexovým otcem a řekl mu, že jestli se Miře a Aidanovi stane nějaká nehoda, bude ho za to činit odpovědným společně s Martenem a Gillem," šeptal Nik Hance.

„Myslíš, že by ho..."

„Jo, nebo by si na to někoho najali. Zajímavý je, že kvůli Alexovi by se takhle nenamáhal. Proto Mira tu možnost zamítla."

„Král si nejspíš myslí, že Aidana půjde lépe ovládat," poznamenala Hanka.

„O tom nepochybuj. A Alexův otec to ví také, proto s tím souhlasil."

„Vážně je Aidan takový slaboch?" věnovala mu tázavý pohled.

„Neřekl bych. Není válečník nebo intrikán, ale má charakter a nezradil by."

„Tak to dopadla Mira ještě docela dobře."

„To jo. Není násilník jako Marten, ani děvkař jako Gill..."

„Ani mrtvý jako Alex," dodala Hanka, která očividně celou tu situaci pochopila.

„V tom se nepleteš," zamračil se Nik a Hančin zrak zabloudil opět k Alexovi.

Zdejší móda byla jiná než móda smrtelníků, ale ve šlechtickém oblečení mu to slušelo. I když zrovna neměl lidskou podobu a netvářil se přívětivě.

Nebyla jediná, kdo se na něj po očku díval. Mnoho dívek v sále se domnívalo, že si Mira vybere jeho, a když se tak nestalo, svitla jim všem naděje. Některé koketovaly naprosto otevřeně, jiné byly zdrženlivější.

Hanka se na okamžik přistihla, že žárlí, ale pak si uvědomila, co je to za nesmysl. Za pár týdnů se vrátí mezi smrtelníky a tohle všechno bude jen vzdálená vzpomínka.

Po večeři začala teprve ta správná zábava a víno teklo proudem. Nik a Hanka ani nemuseli čekat do půlnoci. Už v jedenáct byla většina hostů úplně namol a zbytek k tomu neměl daleko.

Strážní sice stále procházeli palácem a tvářili se, že bedlivě hlídají, ale i oni měli viditelně upito.

„Je čas," pošeptal Nik Hance a vydali se do knihovny.

Počínali si opatrně, ale ani to nebylo nutné. V ten den a hodinu zřejmě nikdo netoužil po vědění a knihovna byla prázdná a stejně tak i chodba.

Nik otevřel těžké dveře a vklouzli dovnitř. Obrovská místnost byla temná, ale Nik vzal jednu z fosforových pochodní u dveří a druhou podal Hance.

„Budeme si muset posvítit na každou knížku zvlášť, nebo aspoň skoro," řekl otráveně.

„Tak se do toho pustíme," vzdychla Hanka s začala u jedné z polic.

Nešlo o snadný úkol. Knihovna byla rozlehlá a plná všelijakých výklenku a uliček. Navíc jim často stála v cestě různá křesla a pohovky. Ani netušili, co vlastně hledají, jen to, že jde nejspíš o nějakou starou, tlustou a bohatě zdobenou knihu. Podobnou té, kterou jim ukázala čarodějnice.

„Možná to ani nebude tady," uvažovala Hanka nahlas. „Možná je ještě nějaká jiná knihovna pouze na vzácné svazky."

„Mira tvrdila, že ne, ale vyloučit se to nedá," pokrčil Nik rameny a dál pokračoval v hledání.

Uplynuly nejméně dvě hodiny, možná i více. Hanku bolelo za krkem a písmenka na hřbetech knih se jí rozmazávala. Nakonec však její zrak přece jen něco upoutalo.

„Myslím, že ji mám, ale potřebuji přistrčit žebřík."

„Já tam vylezu," nabídl se Nik. Hned mu bylo jasné, kterou knihu myslela. Byla větší a tlustší než ostatní, vázaná v kůži a se zlatým kováním.

„Je strašně těžká."

„Trochu rozhrň ty ostatní knihy, ať tam není volné místo," radila Hanka.

Nik ji poslechl a pak pro jistotu ještě odnesl žebřík na původní místo.

„Jak tohle proneseme?" Kniha byla opravdu obrovská.

„Stačí malý trik," usmál se Nik a zmenšil knihu na velikost vlašského ořechu. Pak ji choval do kapsy a vydali se k východu.

Zrovna když vrátili pochodně zpět do držátek, otevřely se dveře, ve kterých stal strážce.

Nik duchapřítomně přitáhl Hanku k sobě a začal ji líbat.

„Co tady děláte?"

„Vidíš sám, ne? Hledáme tichý koutek, ale dnes je tu tak narváno, že to není zrovna snadné," odpověděl uvolněně. „Chceš se přidat? Nebo počkej, až s ní budu hotov a pak se můžeme někde sejít my dva."

„Pokračujte..." vykoktal ze sebe strážce a Nik pokračoval.

Když nepočítala pusu na tvář, kterou dostala od kluka z vesnice a zásnubní pusu od Franze, byl tohle její první polibek. Po první vteřině ho chtěla odstrčit, po té druhé už to nedokázala. jejím tělem projela vlna horka, kterou vystřídalo mrazení.

Kolena jí změkla, podlomily se jí nohy a za další vteřinu se jí začala tak točit hlava, že málem omdlela. Netušila, jestli jí srdce buší tak rychle, nebo se úplně zastavilo.

Nik na chvilku poodstoupil a z jeho překvapeného pohledu poznala, že on cítil to samé.

Věděl, že by měl přestat, ale nedokázal to.

Dlouho se nerozmýšlel a odtáhl ji do výklenku za závěs, kde ji položil na jednu z pohovek.

Nebránila se, když ji znovu políbil. Tentokrát vášnivěji. Když se jejich jazyky dotkly, projela jejím tělem další mrazivá vlna. Pak už nedokázala přestat, ani kdyby chtěla.

Sama se přitiskla blíž k němu. Nik se nenechal pobízet a ochutnával její ústa, kůži a každý kousek jejího těla. Dokud neuslyšel bouchnout dveře. V ten okamžik oba ztuhli a neodvažovali se ani dýchat.

„Další krok plánu se zdařil," řekl Zane, kterého Nik okamžitě poznal po hlase.

„To si budeme moci říct, až po svatbě," ohradil se někdo, kdo podle přízvuku patřil k Warlochům.

„To už je jen formalita. Princezna udělá, co se jí řekne," uklidnil ho třetí hlas, který Nik odhadl na králova rádce.

„Teď se ještě musíme postarat o knížecí syny. Jakmile je bude mít Aran pod kontrolou, nezbude v tomhle kraji jediná hrozba," uchechtl se Zane.

„Zapomínáš na Alexandra," zavrčel rádce.

„Toho odepsala i vlastní rodina. Nepředstavuje žádnou hrozbu."

„Ne? No, každopádně můj král by rád viděl, kdyby měl z cesty i jeho," odpověděl Warloch

„Nehody se stávají. Zařídím to. Zjistil jsem, kde má ten svůj pelech," řekl Zane a Nikovi přeběhl mráz po zádech.

„Můj král neočekává nic jiného," odsekl Warloch tvrdě.

„Ujišťuji vás, že si jeho přízeň zasloužíme," slintal rádce úlisně.

Muži se bavili ještě nějakou dobu, ale nakonec přece jen odešli.

„Tak tomuhle říkám klika," ulevil si Nik a posadil se na pohovce.

„Co budeme dělat?" pronesla Hanka třesoucím se hlasem.

„Musíme se odtud nenápadně jeden po druhém vyplížit. Já počkám u vchodu a ty vyhledej Alexe a varuj ho ať se nevrací domů a jde rovnou do zámku v jezeře. Ale buď opatrná a moc se s ním nezdržuj. Pak přijď za mnou a odejdeme, tak rychle, jak to jen půjde."

Hanka přikývla, tiše došla ke dveřím a opatrně je pootevřela a nakoukla, zdali je chodba prázdná. Měla štěstí, rychle proklouzla ven a vydala se hledat Alexe.

To už tak snadné nebylo. Minula hloučky bavících se hostů, prohlédla každého, kdo pospával na křesle nebo pohovce, ale nic. Už začínala panikařit, když v tom uviděla, jak do místnosti vstoupil Zane. Rozhodně nepotřebovala, aby ji zase nabízel prohlídku paláce. Zalezla pod stůl, jehož ubrus dosahoval až na zem a zjistila, že podobný nápad měl už někdo jiný. Alex! Musela si přikrýt pusu, aby nevykřikla. Bohužel, najít ho a předat mu zprávu, byly dvě rozdílné věci. Alex byl zřejmě opilý a tvrdě spal.

Hanka opatrně nadzvedla okraj ubrusu a snažila se podle bot zjistit, jestli je Zane stále v místnosti, jeho naleštěné holínky však nikde neviděla. Nespíš šel spřádat své ohavné plány nikam jinam.

Pokoušela se Alexe probudit, ale nepovedlo se jí to, jen něco zamumlal a otočil se na druhý bok. Napadlo ji, že by mu mohla zprávu napsat, ale neměla u sebe, žádné psací potřeby.

Když uviděla, jak se pod stolem válí několik papírových jmenovek, dostala nápad. Vzala paví pero ze své róby a skleničku nedopitého červeného vína, a přece jen se jí podařilo napsat vzkaz. Rovnou dvakrát. Jednu cedulku mu vtiskla do ruky a druhou do kapsy.

Potom se vyplížila ven a modlila se, aby na ni Nik čekal u vchodu.

Štěstí jí přálo i tentokrát.

„Kde jsi tak dlouho?" obořil se na ni Nik zamračeně.

„Nemohla jsem ho probudit, musela jsem mu napsat vzkaz."

„Máš rozum? Co když si ho přečte Zane, nebo někdo jiný?"

„Klid, napsala jsem jen, ať jde okamžitě navštívit strýčka Franze."

„Promiň, mám o něj strach."

„To já taky," odsekla Hanka. Bez dalšího vysvětlování ji Nik popadl za ruku a přenesli se.

Nejprve šli do Alexova starého domu, kde varovali Nerys a vypověděli jí, co se chystá. Pak posbírali nejnutnější věci a všichni tři se přenesli do zámku v jezeře.

***

Seděli v salónku, který Nerys před časem zvelebila, a nikdo z nich nemluvil. Čekalo je mnoho krušných hodin, možná i dní. Věděli, že dokud se Alex neobjeví, nebudou mít klid.

Hanku navíc tížily výčitky svědomí vůči Nerys. Nakonec to nevydržela, rozbrečela se a utekla do své ložnice, kde s sebou praštila na postel a vzlykala do polštáře.

„Co jsi jí udělal?" obořila se Nerys na Nika.

„Já??? Vůbec nic," bránil se Nik. Svědomí sice čisté neměl, ale co je příčinou výbuchu pláče, skutečně netušil.

„Jdu se na ni podívat," rozhodla se Nerys a vstala z křesla. Nik jen pokrčil rameny. Popravdě mu vůbec nevadilo, jestli se dozví o tom, co se dělo v knihovně.

Nerys vešla do ložnice a posadila se na postel.

„Co se stalo?" zeptala se tiše. „Jestli je to kvůli Alexovi, tak nám nezbývá než čekat."

„To taky," Hanka se posadila na posteli a otírala si rukávem slzy, „Ale mám i jiný problém, proto jsem tak přecitlivělá," dodala si odvahy a pošeptala Nerys, co ji trápilo.

„Tak to je snadná pomoc," usmála se Nerys. „Budeš se divit, ale i rusalky mají stejný problém. Co jsi dělala minulý měsíc?"

„Roztrhala jsem svoje spodničky a dneska jsem na oslavě ukradla pár bavlněných ubrousků..."

„Jsou i lepší způsoby," Nerys mávla párkrát rukou, podala Hance zásoby, pak jí vysvětlila co a jak a nechala ji o samotě, aby si mohla vše vyzkoušet.

Jestli měla Hanka předtím výčitky svědomí, teď si připadala jako nejhorší ničemnice. Nerys jí věřila. Dokonce ji požádala, aby dala na Nika pozor a ona se zachovala jako sprostá zrádkyně. Chtěla jí to říct, vážně jí to chtěla říct, ale nenašla odvahu. Navíc by to nikomu neprospělo. Ještě zajde do té pouště a pak nadobro zmizí.

Byla sama sobě odporná. Jak se vůbec mohla opovážit soudit jejich způsoby, sama byla horší než kdokoliv z nich. Nechala své tělo, aby jí zatemnilo rozum. Dokonce i teď, když si spílala, cítila vzrušení a přála si, aby tu teď byl Nik, a ještě chvilku pokračoval. Znovu vybuchla v pláč a brečela, dokud neusnula.