3.

„Dýchej! Dýchej," uslyšela naléhavý, hlas. Věděla, že je to nesmysl, ale snažila se poslechnout. Utopila se, možná byla v nebi a už se jí nemohlo nic stát.

Vyplivla vodu a nadechla se, kupodivu to šlo. Otevřela oči, ale viděla jen tmu a poslední paprsky zapadajícího slunce, které se odrážely na vodní hladině. Nebyla tedy v nebi, ale neměla sílu na to, aby přemýšlela, co se s ní děje.

Když znovu otevřela oči, ležela na posteli ve starém, vlhkém domě, kde to páchlo rybinou. Nejspíš v tom starém rybářském domku nad splavem. Nad ní se skláněl docela pohledný muž, asi dvacetiletý, jehož krásnou tvář, bohužel hyzdila ošklivá jizva přes celou levou půlku obličeje.

Neznala ho z vesnice, ale byl jí povědomý. Nemohla si vzpomenout, ale měla pocit, že už ho tam někdy zahlédla. Kdyby nebyla tak unavená, kdyby ji tak strašně nebolela hlava, určitě by si vzpomněla.

„Doufám, že už je ti lépe, trochu ses napila vody, ale vytáhl jsem tě včas. Promiň, že ti nemůžu nabídnout lepší pohodlí, ale to je všechno, co máme. Mimochodem, způsobila jsi ve vesnici docela pozdvižení. Někdo našel tvoje šaty a všichni už si myslí, že ses utopila. Možná by ses měla rychle vrátit a uklidnit rodinu. Vždycky můžeš říct, že tě nějaký rybář vytáhnul z vody."

„Já jsem Hanka... a... nechci zpátky domů."

„Odpočiň si a později si promluvíme. Přinesl jsem ti nějaké šaty na stole máš jídlo a vodu."

„Nepředáte mě drábům?"

„Ne. Proč? Něco jsi provedla?"

„To ne, ale... "

„Tak se nemáš čeho bát. Všechno ostatní může počkat."

„Děkuji," špitla plaše.

„Není zač. Musím teď na pár dní odejít, ale už jsem poprosil mého kamaráda Nika, aby na tebe dohlédl a zajistil ti všechno co, potřebuješ."

„Děkuji a jsem ti vděčná, že tu můžu nějakou dobu zůstat. Nemám v úmyslu se vrátit do vesnice."

„Ahoj Alexi," vstoupil do dveří další mladík, podle všeho Nik. „To je ona? Řekl jsi, že je to jen obyčejná holka, nepochlubil ses, že je tak krásná."

„No dobře, tak se o ni dva nebo tři dny postarej, já musím spěchat, nebo mě otec zabije," mračil se Alex.

„Bez obav,"  mávl rukou Nik.

„Tady jsi v bezpečí. Kdybys cokoliv potřebovala, řekni si Nikovi," byla poslední slova, která jí řekl, než zmizel za dveřmi.

Točila se jí hlava. Bylo toho nějak moc najednou.

„Chtěla bych se obléknout," špitla.

„Jistě, budu vedle. Přijď až budeš hotová," řekl Nik a odešel.

Hanka se pomalu oblékala. Hlava jí třeštila. Snažila se přijít na to, co se děje, ale ve skutečnosti nic nechápala. Mohla být vězeň, nebo v nějaké zbojnické skrýši, ale ti dva na to nevypadali. Mohla jen doufat, že ji druhý z mladíků vysvětlí, kde vlastně je a co se stalo. Dodala si odvahy a šla za ním.

Nik se rozvaloval na staré pohovce. Sedla si do křesla naproti němu a rozhlížela se kolem. Dům byl sice starý a poněkud vlhký, ale dost velký, postavený z cihel a kamene. Měl vysoké stropy a podle širokého schodiště usuzovala, že měl nejspíš víc než jen jedno patro. Velká okna jí sice umožňovala výhled, ale dům stál nejspíš někde u lesa, protože neviděla nic jiného než stromy.

„Promiň... Niku," začala opatrně, „jsem vzhůru sotva pár minut. Nejspíš budu mít hodně otázek."

„Klidně se ptej, jen doufám, že je budu umět zodpovědět," usmál se Nik, ale ani ho nenapadlo posadit se, jen se otočil na bok a dál se rozvaloval na pohovce. Znervózňoval ji. Alex mluvil hezky a choval se jako gentleman, s Nikovou uvolněností a vyzývavostí si nevěděla rady. Najednou netušila, co říct.

„Tak co kdybych tě zatím provedl po domě?" nabídl jí, když viděl, jak je nejistá.

To byl docela dobrý začátek. Ukázal jí dům od sklepa po půdu a Hanka zjistila, že to skutečně není žádná chaloupka, nýbrž docela rozhlehlé panské stavení. Sice už staré a zoufale potřebující uklidit a vybílit, ale přece jen dobře postavené.

„Máte to tu hezké," řekla uznale. Větší než jejich chalupa, menší než Franzův zámek.

„Tady v domě můžeš jít, kam chceš, nemáme tu žádnou tajnou komnatu, ale nevycházej ze dveří, venku pracují lidé a stačí, aby tě zahlédl jen jeden člověk, a zpráva se roznese. Navíc bys dostala Alexe i sebe do řeči."

„To chápu."

„Fajn, teď musím odejít, vrátím se později a přinesu nějaké zásoby, jak znám Alexe, bude spíž úplně prázdná. Pak ti pomůžu zařídit tvůj pokoj, ať nemusíš spát znova v mojí posteli. Vyber si, který by se ti nejvíc líbil a já ti nechám přivézt co budeš potřebovat."

„V tvojí posteli?" zděsila se Hanka.

„Neboj, nespal jsem na zemi, Nerys mě vzala k sobě na noc... a docela ráda," odpověděl Nik.

Hanka netušila, co je tohle za lidi, ale přes všechno zděšení nad jejich uvolněnými mravy, na tom bylo i něco, co ji fascinovalo. Ta svoboda a nezávislost.

„Přijdu brzy, a ty si zatím rozmysli, co chceš vlastně dělat, až se ta situace trochu uklidní," věnoval jí Nik jeden ze svých okouzlujících rošťáckých úsměvů a odešel.

Hanka osaměla. Ještě nějakou dobu seděla v křesle a hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky. Co chce dělat, kam jít? To netušila. Rozhodně ne domů. Ještě ne. Pokud vůbec někdy. Ale pak to všechno na chvíli pustila z hlavy, vstala a šla se znova podívat po domě.

Nik měl pravdu, ve spižírně by se nenajedla ani hladová myš a kuchyň opravdu potřebovala ženskou ruku. Výběr pokoje nechala na později a pustila se do kuchyně.

Uklízení a fyzická práce bylo to jediné co znala a co fungovalo stejně, ať už byla kdekoliv. To samé koště, ten samý hadr. Uklidňovalo ji to.

S vodou to bylo snadné, několik plných džberů stálo na zemi, ale ačkoliv byla v kuchyni nádherná kachlová pec, nepodařilo se jí najít křesadlo. Studená voda bude muset stačit. Aspoň našla kus seschlého mýdla, koště a hadr. Vymetla všechny pavučiny, skříňky a police a smála se nahlas, když se řízla o zapomenutý střep. Kdyby tak macecha viděla moje ruce, do očí jí vytryskly slzy od smíchu.

Smála se ještě, když drhla pánve a představovala si, jak bude hrabě zuřit. Skoro jí bylo nevlastních rodičů líto, ale jen na chvíli. Ta chamraď ji chtěla prodat za pár zlatek. No, nepovedlo se jim to.

Práce jí šla od ruky, a hlavně u toho nemusela přemýšlet.

„Vidím, že ses nenudila," řekl Nik místo pozdravu, když se vrátil.

„Doufám, že to nevadí, někteří lidé nemají rádi, když se jim sahá na věci."

„Jo, Alex je jeden z nich, ale myslím, že to přežije. Přinesl jsem ti náhradní šaty a botya také nějaké jidlo. Najíš se se mnou?"

„Ráda. Co to je?"

„Uzený losos."

„Hmm, ten nebude asi moc čerstvý, teď už je přece dávno po sezóně," pokrčila nos.

„Ujišťuji tě, že je naprosto čerstvý, máme své zdroje, ale jestli ti nebude chutnat, vezmi si tady toho pstruha."

„Je dobrý," řekla Hanka, když ochutnala první sousto. „Vlastně asi nejlepší, jakého jsem kdy jedla."

„Nebo máš jen hlad," usmál se Nik a ukrojil jí krajíc chleba. „Tak jaký pokoj sis vybrala?"

„A nemohla bych spát v kuchyni? Je dost velká a ten dům je... studený a jediná kamna jsou v kuchyni."

„Jak chceš, seženu ti aspoň nějaký slamník a peřiny. Nám s Alexem ta zima vyhovuje, teda hlavně mně, Alex má rád občas trochu tepla."

To se dalo uhodnout už podle jeho oblečení. Kalhoty měl tak tenké, že se pod nimi rýsoval každý sval a místa, na která se Hanka neodvažovala pohlédnout, bílou košili měl rozhalenou a vyhrnuté rukávy, ačkoliv v domě téměř mrzlo. Nikdo by ani nepoznal, že je venku právě parné léto.

„Alexi! Alexi!" ozvalo se na chodbě a Nik vyskočil jako bodnutý vosou.

„Sakra! Běž do kuchyně a neopovažuj se vylézt, dokud pro tebe nepřijdu," poručil jí přísně.

„Nevylezu," špitla Hanka a zmizela v kuchyni, když však někdo vešel dovnitř a slyšela vzrušené hlasy, nedalo jí to, aby aspoň nenakoukla škvírou ve dveřích. Nakonec byla přece stále v kuchyni.

Uviděla tu nejzvláštnější dívku. Nejspíš byla krásná a podle oblečení i urozená, ale divná. Její dlouhé nádherné vlasy, měly stříbromodrou barvu a bledá pleť zelenkavý nádech. Její šat působil ještě podivněji než Nikův. Od hlavy k patě byla oblečená do přiléhavého cosi, co připomínalo hadí kůži. Tenké kalhoty a živůtek nezakrývaly vůbec nic a průsvitný lesklý plášť byl spíš na parádu než na zahřátí. Na hlavě měla perlovou čelenku, která zřejmě představovala celé jmění.

Nika neviděla, jenom slyšela.

„Jel tam kvůli tobě. Nevím, co děláš tady, měla jsi tam být už včera."

„Kašlu na to, nechám je čekat."

„Stejně se tomu nevyhneš, Miro," namítl.

„To mi nemusíš připomínat, ale můžu si vybrat."

„Nemůžeš. Jestli máš Alexe ráda, tak ho z toho vynecháš."

„Mám ho ráda."

„Já vím, ale vdát se musíš za jeho bratra, jinak by to pro něj znamenalo rozsudek smrti."

„Chtěla jsem s ním ještě mluvit."

„Už je pozdě, zítra se musíš rozhodnout a pozítří se oznámí datum zásnub."

„To mi nemusíš připomínat," opakovala dívka znovu, tentokrát o něco hlasitěji.

„Promiň," řekl Nik smutně a objal ji. Teď teprve stál na místě, na kterém ho mohla Hanka spatřit. Měla co dělat, aby nevykřikla. Byl to vůbec on? Jeho pleť měla rovněž zelený nádech a stejně tak jeho dlouhé vlnité vlasy. Přitiskla si ruku na ústa a dál poslouchala. Mira, ať už byla kýmkoliv, se Hance líbila. I ona byla donucena ke sňatku, s kterým nesouhlasila.

„Ale užili jsme si, co?" snažila se dívka o úsměv.

„To jo. Všichni tři."

„Víš, že jsem vždycky chtěla jen Alexe."

„Vím, ale on by to nikdy nepřipustil. Byl si vědom svých i tvých povinností k rodině."

„Není přece jen na kluky?"

„Ne, a věř mi, že jsem to několikrát zkoušel."

„Hmm, škoda, bylo by to pro mě jednodušší."

„Pro mě taky," vzdychl Nik.

„Vůbec nechápu, jak můžou právě teď myslet na svatbu, když nám hrozí válka."

„To nám hrozí už posledních sto let."

„Jo, jenomže starý král umřel a na trůně je Aran. Nedávno nechal popravit dva naše vyslance, aby ukázal, že to myslí vážně, takže teď nemáme proti sobě jen Warlochy, ale přidali se k nim i Binibiové."

„Možná právě proto, tak spěchají s tou svatbou. Tvůj královský titul a nesmírné bohatství Alexovy rodiny... "

„To mě taky napadlo, ale pochybuji, že by tohle Arana zastrašilo."

„Nejspíš ne. Naše armáda nebude nikdy dost velká," poznamenal Nik.

„Beru to z té lepší stránky. Také mohl můj otec souhlasit a provdat mě za syna krále Arana."

„To snad ne!"

„Naštěstí ho to tak rozčílilo, že o tom ani neuvažoval, ale slyšela jsem, jak mluví s Alexovým otcem o možnosti, že by se Alex oženil s Aranovou dcerou."

„Ne!" Nik bouchl pěstí do zdi a začal vztekle přecházet po místnosti, „Půjdu tam s tebou."

„Na to zapomeň. Aspoň dokud nevychladneš. Slibuju, že ho budu varovat, to mu dá čas najít řešení."

„Dovedu si představit, kolik má možností."

„Asi tolik jako já. Nula," řekla Mira a znovu Nika objala. „Už musím jít."

„Buď statečná, princezno."

„Budu," princezna zvedla bojovně hlavu a odešla.

Nik ještě chvíli zuřil a pak šel pro Hanku.

„Poslouchala jsi za dveřmi? A to tě doma neučili, že se to nedělá?"

„Učili, ale řekl jsi, abych se schovala, ne že nesmím poslouchat, a taky mě doma učili, že se nemá lhát, takže je možná na čase, abys mi řekl pravdu. Můžeš začít třeba tím, kdo doopravdy jsi."

„Dobrá," řekl nakonec Nik. „Slibuju, že jsi tady v bezpečí a nikdo ti nechce ublížit, ale ty mi slib, že nebudeš ječet, panikařit, nebo dělat hlouposti."

„Slibuju," řekla Hanka a Nik lehce přikývl, pak překřížil prsty a změnil se. Jeho hnědé vlasy opět mírně zezelenaly, stejně jako jeho kůže. Těsně pod klíční kostí se mu objevilo něco jako žábry a když se usmál odhalil bílé, špičaté zuby.

„Alex taky?" zeptala se, a přece jen vypadala trochu vyděšeně.

„Jo, taky."

„Tak jsem se přece jenom utopila?"

„Ne, jsi živá a normální člověk, mohla bys odejít, kdykoliv bys chtěla."

„Nechci odejít. Zatím ne. Kde přesně stojí tenhle dům?"

„Pod hladinou. Nad hladinou je jen půda a ta je zvenčí očarovaná, aby vypadala jako rybářský domek."

„Co ty stromy za okny?"

„To je jen iluze. Celý tenhle dům je začarovaný. Ne kvůli tobě. Když jsme byli mladší, Alex ho nějak objevil i přes to kouzlo, kterým byl skryt, a stal se pro nás útočištěm."

„Před čím."

„Před vším, před čím chtějí utéct dva mladí kluci a jedna znuděná princezna a teď je to útočiště i pro tebe."

„Proč?"

„Protože chápu, že každý občas potřebuje místo, kde si může na chvíli vydechnout a uspořádat myšlenky."

„Ano, uspořádat myšlenky. To je to, co potřebuju," vzdychla Hanka a posadila se na pohovku.

„Já nevím, co se vlastně stalo, ale věř mi, kdyby tě našel některý z Alexových bratrů, nebo jakýkoliv jiný vodník, tak bys tady už nebyla."

„Byla to hloupost. V tu chvíli, když jsem byla u řeky, se mi zdálo, že není žádné jine řešení, ale... já už nechci umřít."

„To je dobře, proto ti radím, zůstaň tady," Nik odhalil své zářivě bílé špičaté zuby a rozvalil se na pohovku vedle Hanky. „Alex se zblázní, až zjistí, že o všem víš. Ale když už jsme u té pravdy, jsem si jistý, že i ty máš co vysvětlovat. Až se vrátí, možná bys nám mohla konečně povědět, co se stalo."

„Zkusím to," vzdychla Hanka,

Přijmout to, nebylo nakonec tak těžké, jak si původně myslela. Vyhnula se svatbě, maceše, a poznala tenhle úžasný svět o kterém si dosud myslela, že jsou to jen pohádky.

Jenomže tohle bylo skutečné. Opravdu seděla na křesle u nízkého stolku a hrála šachy s vodníkem. Nebo se o to aspoň pokoušela, protože proti Nikovi neměla šanci.

Zrovna se smála jednomu z jeho vtipů, když se otevřely dveře a do místnosti vešel Alex. Zůstal stát na prahu a zaraženě zíral, když viděl Nika v jeho pravé, hastrmanské podobě.

„Klid, ona už to ví." mávl rukou Nik. „Pojď dál."

„Aspoň mi to ušetří vysvětlování," mávl rukou Alex, ale stále se mračil.

„Klidně se můžeš proměnit," usmála se Hanka.

„To by mohl," vysvětloval Nik, „ale z nějakého důvodu si v té lidské podobě libuje. Kolikrát se leknu, když ho vidím."

„Nepřeháněj," mračil se Alex. „Mira mi řekla, že tady byla, takže víš, co se děje."

„Budeš se ženit s Aranovou dcerou?"

„To naštěstí ne. I můj otec uznal, že nejsem vhodný diplomatický materiál. Prý se jen tahám s tebou a tobě podobnými a myslím jen na zábavu."

„Takže jsem tě toho vlastně uchránil," culil se Nik.

„No, nejspíš ano," zamyslel se Alex, „máma pak začala brečet, že moje vzdělání, původ a v neposlední řadě i vzhled přijdou vniveč. Táta se přidal, že jsem naprosto nevhodný k tomu, aby mě použil k politickému sňatku a pak se začali s mámou hádat čí je to vina."

„Koho si nakonec vybrala Mira? Martena nebo Gilla?"

„Asi tomu nebudeš věřit, ale ani jednoho. Rozhodla se pro Aidana."

„To není možné!" Nik, stejně jako všichni ostatní, věděl, že sňatek je předem dohodnutý a v úvahu přicházeli jenom nejstarší synové knížete Acoruse, Marten a Gill. Nabídka, že si Míra může vybrat, byla jen divadlo. Ale jí se přece jen nějak podařilo, prosadit si svou.

„Marten samozřejmě hned podal oficiální protest a zmínil své následnické právo, ale můj otec i král to zamítli a doporučili jemu i Gillovi aby se o nic nepokoušeli."

„Předpokládám, že je s nimi počítáno pro dcery krále Arana."

„Také si to myslím. Ale Mira je spokojená, Aidan už ji léta miluje a bude se k ní chovat hezky."

„Jsi pozvaný na zásnuby?"

„Ano. A ty taky, Mira na tom trvala."

„Tak to abych si sehnal slušný šaty."

„Jenomže ještě je tady problém války. Přemýšlel jsem o tom celou dobu a myslím, že tahle sňatková politika ničemu nepomůže. My nezískáme moc na svou stranu, spíš ji získá král Aran," Alex se posadil na pohovku vedle Nika a vzal do ruky jednoho z pěšáků. Hanka tiše seděla a nemohla věřit, že ji neposlali pryč.

„Možná by stálo za to zajít za tou starou čarodějnicí," začal Nik opatrně. Věděl, že Alexovi se ten návrh nebude zamlouvat, ale ten jen vzdychl a souhlasil.

„Je mi jasné, že silou nikdo nic nezmůže. Musíme najít jiné řešení," řekl Alex unaveně, položil pěšáka zpět na šachovnici a sundal si vysoké kožené boty. „Máme doma něco k jídlu?" zeptal se a očekával negativní odpověď, Hanka však vstala, šla do kuchyně a vrátila se s tácem plným jídla.

„Nik přinesl nějaké zásoby a pomohl mi vařit," vysvětlovala, „možná bychom se měli všichni tři najíst..."

„Souhlasím," řekl Nik a natáhnul se pro kuřecí stehno, „s prázdným žaludkem nedokážu myslet."

„Já teď ani s plným. Doufám, že ses tu už zabydlela," obrátil se Alex k Hance. „Promiň, že jsem ti hned všechno nevysvětlil, ale zdá se, ze Nik mě zastoupil docela dobře."

„Děkuji. Přiznávám, že to byl trochu šok, ale už je to v pořádku," usmála se Hanka.

„Co máš v plánu teď? Chceš se vrátit mezi lidi?"

„Vlastně mě ani nenapadlo, že mám na vybranou, tak jsem o tom moc nepřemýšlela, ale pokud by to šlo, ráda bych tu nějakou chvíli zůstala a pak bych šla někam, kde mě nikdo nezná."

„Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít. Tenhle dům není můj. Je to útočiště pro všechny, kteří to potřebují."

„Vážím si toho, ale vím, že se budu muset vrátit." Dodala si odvahy. Nechtělo se jí do žádného vysvětlování, ale slíbila to Nikovi a sama věděla, že je to správné. Začala vyprávět. Zpočátku jen těžko hledala slova, ale pak to šlo lehčeji. Nic nevynechala, ani to, že si to pak rozmyslela.

„Říkal jsem ti, že to udělala schválně a ty pořád jen zamotané vlasy," prohlásil Nik vítězně.

„Na tom už nezáleží," odbyl ho Alex

„Nechtěla jsem nikomu způsobit žádné potíže. Kdybych se rozhodovala znova, prostě bych se jen sbalila a odešla." Hanka střídavě bledla a rudla. Mrzelo ji, že teď v jejich očích vypadala jako nějaká nezodpovědná, bláznivá a nejspíš i rozmazlená holka.

„Jistě, a sebral by tě první dráb, na kterého bys narazila. Jestli chceš někam jít, byl bych rád, kdybys s námi zašla zítra za čarodějnici. Je o ní známo, že s dívkami jedná mnohem ochotněji," navrhla Alex a dál se k tomu, co jim právě řekla, nevracel.

„Nechápu, že na ni nefunguje moje osobní kouzlo," mračil se Nik.

„Tím myslíš, když jsi tenkrát vešel do její chatrče a řekl jsi, že to tam smrdí, jako mokrá deka ze psích chlupů, na který zdechl stoletý sumec, a ještě ho nikdo nepohřbil?"

„Nemohl jsem vědět, že má tak dobrý sluch, no ne?"

„Tak si pamatuj, že se zítra budeš chovat slušně. Jde o hodně."

„To platí i pro tebe," bránil se Nik, „posledně jsi prskal ten puškvorcový utrejch, co nám nabídla, všude kolem."

„Myslel jsem, že mi po něm slezou chlupy, vlasy i nehty," oklepal se Alex při té vzpomínce.

„Možná bych měla něco uvařit a přinést jí to jako dárek," navrhla Hanka.

„Ta pražená vodnice v medu se ti povedla," souhlasil Nik a k tomu Alexův vyhlášený kaviár.

„Můj kaviár, když vezmeš i láhev tvého pelyňkového likéru."

„Nebude to na tu bábu moc silný?" ošíval se Nik

„Něco mi říká, že ne," smál se Alex, který věděl, jak si Nik na svém absintu zakládá, a mnoho prohýřených noci potvrzovalo, že je kvalitní.

Hanka ležela na svém slamníku a snažila se vstřebat všechno to, co se stalo a co slyšela. Překvapivě to, co ji z toho všeho šokovalo nejvíc bylo, jak ji přijali mezi sebe. Byla holka, člověk, obyčejná smrtelnice, ale jak se zdálo, nikomu to nevadilo. Nikdy neměla tak silný pocit, že někam patří. Teď věděla, že jim pomůže udělat cokoliv, aby zabránili válce. Pořád ještě nerozuměla tomu, kdo s kým válčí a proč, ale pokud budou potřebovat pomoc, měla v úmyslu udělat, co bude v jejích silách.

A těsně před tím, než usnula, snažila se znova si vzpomenout, kdy a kde už Alexe viděla.