20.

Debaty na lodi nebraly konce. Hlavně pro Nika a Alexe bylo neuvěřitelně těžké přijmout Nerysinino rozhodnutí zůstat s Matienem. Znali se celý život.

„Není to přece napořád," uklidňovala je Nerys. „Za sto let se tady sejdeme."

„Za sto let," opakoval Nik.

„Můžeme se navštěvovat, nebudeš přece daleko."

„Vždyť je to půl světa," nesouhlasil Alex.

„To teda není. Mám takový pocit, že Nik se domů nevrátí, Alexi," usmála se Nerys a Nik přikývnul.

„Zůstanu s Taronem. Bude potřebovat někoho, komu může věřit."

„Taky zůstanu," přidal se Zane, „Aran má teď co napravovat a já doufám, že se mi podaří něco ovlivnit."

„Tak to vypadá, že se vracíme domů sami," podíval se Alex na Gabrielu.

„Jak řekla Nerys, za sto let se všichni sejdeme," usmála se Gabriela povzbudivě. „Matiene, vezmi to nejdřív k Aranovi a tam se rozejdeme."

A protože nikdo neprotestoval, bylo rozhodnuto.

***

Uvítání u krále bylo tentokrát docela jiné než poprvé. Žádná potopená loď, žádné vězení.

„Kde jsou Jax a Andrina?" zajímal se král.

„Přijdou za několik dní. Chtěli se nejdříve zastavit u Jaxovy rodiny," vysvětloval Taron.

„To je v pořádku, hlavně, že jste tady vy. Ukážu vám vaše pokoje a za hodinu se sejdeme u večeře."

Večeře připomínala spíš válečnou poradu. Každý toho měl hodně na srdci.

Když Gabriela viděla, jak se Aranovi zvedal žaludek při pohledu na ústřice, zrušila kouzlo, které je spojovalo. Poznal to. Podíval se na ni, ale nic neřekl.

„Chtěl jsem tě požádat o pomoc," začal Alex a posadil se vedle Arana.

„Pokud je to v mých silách, je to předem splněno," souhlasil král.

„Jak sám víš, otázka následnictví trápí každého otce a ten můj je tím doslova posedlý. Měl jsem převzít otcovo knížectví a oženit se s tou, která přinese největší věno. Jenomže já o následnictví nestojím. Miluju Gabrielu. Dva z mých bratrů se oženili s tvými dcerami. Věřím, že teď už to není pro mé knížectví hrozba, když tě požádám, abys tam poslal Gilla a Islu, ať vládnou místo mě."

„Chceš nástupnické právo pro tvé děti?" zeptal se Aran, ale Alex zavrtěl hlavou.

„Ne, jen malé území, které bude pod mojí správou a nebude nikomu podléhat."

„Tak v tom případě nesouhlasím."

„Ale proč? To jsi přece vždycky chtěl. Co největší území, sňatková politika..."

„Změnil jsem názor. Velké území se špatně udržuje a mně sladká voda nedělá dobře. Navíc souhlasím s tvým otcem. Opravdu si myslím, že bys to měl být ty, kdo po něm převezme vládu."

„Otec Gabrielu nepřijme."

„Jsem si jistý, že přijme."

„Neznáš mého otce."

„To ty ho neznáš. Divím, se že si toho ještě nikdo nevšimnul. Na to, jak se s tebou tvůj otec stále hádá a sekýruje tě, mu nějak podezřele moc záleží na tom, abys byl jeho nástupcem právě ty. Dobře si vzpomínám, jak se mě usilovně snažil přesvědčit, abych ti nedával žádnou ze svých dcer. Proč asi?"

„Chránil mě," vydechl Alex téměř neslyšně a chvíli ze sebe nedokázal vypravit ani slovo.

„Převezmu vládu, ale jen s Gabrielou po boku. Musím si promluvit s otcem."

„A co Nomi, už to ví?"

„Když jsem ji tu viděl, tak nějak jsem si myslel..."

„Přijela na svatbu a zase odjela."

„V tom případě jí to řeknu, jakmile to bude možné. Děkuji, Vaše Veličenstvo," řekl Alex a znělo to o dost uctivěji, než to slýchával od Gabriely.

„Teď budu potřebovat trochu pomoct já," prohodil Aran. „Chci uspořádat slavnost a přednést veřejně prohlášení, oznámit zasnoubení Jaxe a Andriny, vydat nové zákony a ustanovit Tarona mým zástupcem. Zdržíte se až do slavnosti?"

Všichni souhlasili. Začátek nové éry si zasloužil spolupráci. A rovněž se to dalo považovat za začátek výcviku nových Atalajců.

Po večeři se odebrali do salónku, sloužící přinesli víno a jídlo a plánování velké události mohlo začít.

Den, co den se scházeli a připravovali se na nadcházející slavnost. Sotva měsíc po svatbě, mířily pozvánky opět ke všem králům a knížatům. Pro Alexe to byla jedinečná příležitost promluvit si s otcem a s Nomi. Věřil, že domů už pojede zbaven všech závazků.

Gabriela seděla sama v knihovně a zapisovala události do svého zápisníku přesně tak, jak se rozhodla u Atalajců.

„Můžu tě na chvíli vyrušit?" ozvalo se za jejími zády.

„Arane..."

„Pojď se mnou. Chci se tě zeptat na radu... potřebuji něco vědět."

„Mě, na radu?" divila se Gabriela, ale pak jen pokrčila rameny a následovala krále.

Brzy poznala, kam ji vede. Místnost, kde strávila tři týdny a on téměř čtyři měsíce. Velká postel zmizela a pokoj byl zařízen jako pracovna.

„Vlastnoručně jsem ji rozštípal," vysvětloval Aran nepřítomnost postele, „ale pak mi to přišlo trochu líto. Hlavně proto, že mi připomínala tebe a to, co jsi pro mě udělala."

„Včetně těch nevolností?"

„Když jsi zrušila to kouzlo, docela mi to spojení s tebou chybělo."

„Chtěla jsem ho ještě chvilku nechat, aby sis užil porodní bolesti."

„Máš pravdu, dobře, že už je pryč," smál se Aran nahlas.

Gabriela se opřela o psací stůl a přemýšlela.

„Teď už jsem volná?" zeptala se.

„Ano, ale jestli chceš, tak můžeš zůstat. Byl bych rád, kdybys zůstala. Vím, že jsi s Alexem, ale kdybys chtěla, oženil bych se s tebou."

Tohle nečekala.

„Proč to říkáš? Přece mě nemiluješ."

„Láska je pro chudáky, tu si já nemůžu dovolit, ale poznal jsem tě a vím, že bychom spolu dokázali perfektně spolupracovat. Když jsem s tebou, je ze mě někdo jiný, mnohem lepší."

„Jenže já jsem lepší člověk s Alexem. Bez něj bych tu už dávno nebyla a víš přece, že čekám dítě."

„Jsem tchán Alexových bratrů, zůstalo by to v rodině."

Gabriela zdvihla obočí.

„Jsou ve vězení, ne proto, že nejsem jejich otec, ale proto, že zradili," odpověděl Aran na její nevyřčenou otázku.

„A co Nomi?"

„Je krásná a zajímavá, nepopírám, že mezi námi byla určitá chemie..."

„Doufám, že jsi ji neodmítl kvůli mně?"

„Tak nějak jsem věřil, že tě přesvědčím. Nechceš mi snad tvrdit, že jsi ke mně nikdy nic necítila?"

„To netvrdím, jen asi ne to, co si myslíš. Jsem ráda, že jsem tě trochu poznala. Čekala jsem monstrum a spletla jsem se. Kdyby se náš život ubíral jiným směrem, dokázala bych s tebou žít, milovat tě a být s tebou šťastná, jenomže se to nestalo."

„Mohla bys to změnit, kdybys mi jednou dovolila, abych tě políbil, pomiloval se s tebou..." Aran se sklonil a přiblížil rty téměř k jejím. „Pak už bys nikdy nikoho jiného nechtěla."

„Jako hrob..." řekl Zane, který stál ve dveřích. Aran a Gabriela se narovnali.

„Není o čem mlčet. Nic se nestalo," mávla rukou a prošla kolem něj ven z místnosti. Za dveřmi se však otočila a vrátila se. Vytáhla z kapsáře náhrdelník z pouštního pokladu, který měl uvnitř fialový kámen a podala jej Aranovi.

„Tímhle mě můžeš kdykoliv přivolat, ale jen pokud mě budeš opravdu potřebovat. Jestli ho zneužiješ, zabavím ti ho," zatvářila se přísně, a odešla.

Zane ji následoval, zatímco Aran zůstal v pracovně a vstřebával to, že právě dostal košem. Věděl, že ho odmítne, ale prostě to musel ještě jednou zkusit.

Davy hostů byly snad ještě větší než na svatbě. Královo prohlášení mělo vliv na politický vývoj v každé části světa. Všichni byli nervózní, ale Aran nejvíc. Nesměl udělat chybu, jeho bývalý rádce měl stále ještě mnoho příznivců, kteří čekali na jakýkoliv náznak slabosti. Bylo by to mnohem jednoduší s Gabrielou po boku. Vlastně s kýmkoliv po boku. Byl už unavený z toho, jak byl na všechno sám. Nesmírně unavený.

***

Alex vešel do knihovny a uviděl Nomi u psacího stolu, jak psala nějaký dopis. Nejprve chtěl tiše vycouvat a neupozorňovat na sebe, pak si ale řekl, že lepší příležitost už mít nebude a došel až k ní.

„Máš chvilku čas, Nomi?"

„Alecu..."

„Alexi," opravil ji netrpělivě.

„Promiň, Alexi. Mám čas, posadíme se támhle," ukázala na dvě nízká křesílka.

„Myslím, že by ses neměla vdávat za někoho, když ani pořádně neznáš jeho jméno," řekl Alex a posadil se.

„Rozumím tomu dobře, že nemáš v plánu dostát svému slovu?"

„Je to slovo mého otce. Pokud si dobře vzpomínám, ty ani já jsme se do svazku nějak nehrnuli."

„To je pravda, ale já měla v úmyslu to přijmout."

„Já ne."

„Nikdy?"

„Nikdy," odpověděl stručně. Neměl pocit, že jí dluží nějaké vysvětlení.

„Tvůj otec říkal, že se nakonec, necháš přesvědčit."

„Tak se spletl."

„Nelíbím se ti?" našpulila uraženě pusu.

„To s tím nemá nic společného. Sama víš, že jsi hezká, a určitě to často slýcháš, ale na tom přece vůbec nezáleží."

„Tvůj otec už to ví?"

„Ne, chtěl jsem to říct nejdřív tobě."

Nomi se zamyslela. „Když si tě nevezmu, můj otec mě provdá za prvního, kdo si o mě řekne."

„To je mi sice líto, ale řekl bych, že to se mnou nemá co dělat. Je to kvůli tvému chování v minulosti."

„Možná," vzdychla Nomi. „Nemůžu říct, že by mě tvoje oznámení překvapilo. Viděli jsme se jednou, a jak si asi vzpomínáš, nebylo to zrovna přátelské setkání."

„Jestli si myslíš, že tě nenávidím, tak se pleteš. Já si prostě chci vzít tu, kterou si sám vyberu," vysvětloval Alex, ale zdálo se mu, že to Nomi nechce přijmout.

„Chápu, viděla jsem tě s tou smrtelnicí."

„Jenomže ona není smrtelnice," usmál se Alex. „Je ze vzdáleného království." Nemělo smysl zasvěcovat Nomi, že je Gabriela nástupkyně Atalajců.

„Vážně? No... má pěkně hnusný rovný zuby," neodpustila si rýpnutí.

„Nomi... "

„No jo, to je tvoje věc. Ale pomůžu ti. Půjdu za našimi otci s tebou."

Tolik řevu, výhrůžek a výčitek ani jeden z nich nečekal, ale nepolevili a trvali na svém.

„Kašleš na své povinnosti a přitáhneš si holku kdoví odkud!" křičel Acorus.

„Ta holka je tvoje budoucí snacha, tak se o ni vyjadřuj trochu uctivě," tval na svém Alex.

„Víš, co tě čeká, už mám těch tvých rozmarů dost," obrátil král Kiernan k Nomi.

„Jsem si toho vědoma, otče," sklopila Nomi oči, ale neustoupila, dokud se bouřka nepřehnala.

***

Nomi měla jedinou šanci. Poprvé po dlouhých desetiletích poznala někoho, kdo ji zajímal a vzrušoval. Koho toužila poznat. Zvlášť, když ji před ním každý varoval.

Od chvíle, kdy poprvé pohlédla do jeho uhrančivých očí, byla ztracena. Tohle pozvání ji překvapilo. Pouhý měsíc po první návštěvě ho mohla znovu spatřit. A tentokrát neměl po svém boku tu cizí krasavici, která očividně každého okouzlila, včetně Alexe.

Čekala a doufala, že Alex doručil její vzkaz. Byla to kniha, kterou jí kdysi dal a vzkaz.

Děkuji za půjčení a posílám třetí díl. Co z královské knihovny byste mi doporučil?

„Měla by to být romantika, detektivka, nebo něco naučného?"

Otočila se a pohlédla do těch zvláštních očí. Jedno modré a druhé hnědé.

„Něco, ze života. Se šťastným koncem."

„Ze života a se šťastným koncem? To nejde moc dohromady."

„Někdy se to prý stává."

„Ano, něco už jsem o tom slyšel. Tak nějakou romantiku?" zeptal se Aran a přejel konečky prstů po hřbetech knih. „Třeba tuhle. Je to o dívce, kterou otec nutil vzít si krutého krále z daleké země."

„A jak to bylo dál?"

„Nemůžu ti přece prozradit konec," odpověděl král pobaveně.

„Konec ne, jen prostředek."

„Snažila se vyléčit jeho zlomené srdce, po nějaké době to vzdala a odešla od něj. Teprve pak zjistila, že to ona potřebovala uzdravit."

„Vrátila se k němu?" zeptala se Nomi a bylo ji jasné, že se už dávno nebaví o knihách.

„Nevím. Možná, že zrovna tahle nemá šťastný konec. Vyberu ti jinou."

„Ne, přečtu si tuhle. Chtěla jsem přece něco ze života." Nomi si vzala knížku, otevřela ji na první straně a usadila se na pohovku.

Vážně? To chtěla vážně jen vybrat knížku? Tahle holka ho docela bavila. Hra na ledovou královnu, která nikdy neskončí. Chtěla být sváděna a nepodlehnout? To první jí mohl slíbit, to druhé ne.

„Jsem rád, že jsem mohl pomoct a kdyby ses nudila, pošlu ti některého z dvořanů, aby tě provedl po okolí. Můžete si udělat třeba výlet do nedalekých modrých jeskyní."

„Posledně jsi mě provázel po paláci sám," prohodila Nomi a otočila stránku.

„To ano, ale musím se také věnovat jiným hostům."

No jistě, té smrtelnici s rovnýma zubama. Nemysli si, že jsem ji nepoznala. Je mi jedno, z jakého je království. Tobě nejspíš nevadí, že je s někým jiným, pomyslela si, ale nahlas neřekla nic. Jen otočila další stránku a klidně pronesla: „Děkuji za velkorysou nabídku, ale zatím si vystačím s knížkou."

Aran se dal na odchod, ale než došel ke dveřím, ozvala se Nomi.

„Možná... možná, kdyby mi někdo přinesl něco k jídlu."

Opravdu mě poslala pro svačinu? A já jsem takový pitomec, že ji přinesu.

„Hm.... taky bych něco snědl. Najíme se spolu?"

„Nejsem proti," řekla, jako kdyby mu prokazovala kdovíjakou milost.

Aran přinesl do knihovny tác s jídlem a pitím a položil jej na stůl. Nomi byla stále ponořena do knihy a on přemýšlel, jak dlouho si princezna vydrží hrát na netýkavku. Nemusel čekat dlouho. Nomi si uvědomovala, že tohle je její jediná šance, a ačkoliv zpočátku jen těžko hledala slova, nakonec přece jen řekla to, co měla na srdci.

„Předpokládám, že jsi slyšel všechny ty zvěsti a drby, co o mě kolují," začala pomalu.

„Ano, něco jsem zaslechl, ale ne zas tak moc. V poslední době jsem měl dost práce se svými vlastními problémy."

„Akorát, že to nebyly drby. Aspoň ne všechno. Většinu těch nesmyslů jsem opravdu udělala a co je horší, nevěděla jsem kdy přestat. Ztratila jsem spoustu let a trestala jen sama sebe."

„Myslím, že to byl i trest pro ty okolo tebe," poznamenal Aran a uvědomil si, jak trestal své okolí on sám.

„Možná, ale... teď vážně chci normální život, jenomže už je pozdě. Můj otec se mnou ztratil trpělivost a...."

„O tom už jsem taky slyšel. Takže předpokládám, že jsi tady abys mi řekla..."

„Vezmeš si mě?"

„Ne."

„Tohle jsem nečekala. Myslela jsem, že mezi námi něco je. Je to kvůli tomu, že jsem na tebe byla nejdřív protivná?"

„Ne, není."

„Je to kvůli té smrtelnici!" vykřikla Nomi vítězně, pyšná sama na sebe, že na to přišla. „Miluješ ji. Stejně jako Alex."

Aran vzdychl. Neměl chuť se o tom s Nomi bavit, ale také nechtěl lhát. Bral svůj nový život opravdu vážně. „Ne, nemiluju ji, ale zachránila mi život a požádal jsem ji o ruku. Dvakrát. Ale odmítla mě. Vím, že bude s Alexem šťastná a to mě těší."

„Mám ji k smrti ráda," zasyčela Nomi mrazivě.

„Chci, abys znala pravdu a neposlouchala drby, které se nejspíš nesou palácem. Chci, abys věděla, že jsem tě neodmítnul kvůli nikomu jinému, ale jen kvůli sobě a také trochu tobě. Protože v situaci, v jaké jsme, by byl sňatek bez lásky naprosté šílenství. Avšak mám pro tebe návrh. Promluvím s tvým otcem a zeptám se ho, zda bys tu mohla nějakou dobu zůstat a – co já vím – studovat zdejší svět, kulturu, pomáhat mým dcerám... a možná mu lehce naznačím, že mám o tebe zájem. To ti dá rok nebo dva, aby ses rozhodla, co chceš a pokud k sobě najdeme cestu..."

„Beru," přikývla Nomi a s úlevou si oddechla. Tohle bylo mnohem lepší než unáhlená svatba a věděla, že otec tento návrh neodmítne.

Pohlédla vděčně do Aranovy okouzlující tváře a věděla, že ona tu cestu k němu rozhodně bude hledat.