2.

Po třech letech

Hanka seděla se sklopenou hlavou a neodvážila se zvednout zrak. Nechtěla pohlédnout na muže, který seděl naproti ní a cpal se vepřovým až mu mastnota stékala na brokátovou vestu. Očividně mu chutnalo. Jídlo, které by odmítl, nejspíš ani neexistovalo, soudě podle jeho obrovského břicha a tlusťoučkých prstů s okousanými nehty. Jeho stejně tučný obličej jen zářil, při pohledu na tu horu lahůdek a jeho krásnou mladou nevěstu. Tetelil se blahem. Její neurozený původ mu vůbec nevadil. Peněz i pozemků měl dost, jenom krásná panna mu chyběla a tahle už mu bude brzo patřit. Narozdíl od králů a princů se nemusel ohlížet na majetek, původ a politiku. Nakonec, jeho první manželka měla všeho dostatek, a tak přehlížel její ošklivost. Naštěstí brzo zemřela.

Jeho budoucí tchyně Haničku vychvalovala, jak umí uklízet, vařit, vyšívat i příst, ale ani tohle ho nezajímalo. Na to měl plný zámek služebnictva. Jediné, co chtěl bylo, aby se z jeho krásné nevěsty každý posadil na zadek a závistí zezelenal a přesně takovou našel. Nebylo to zase tak těžké. O její kráse se vyprávělo široko daleko. A také o tom, že její rodiče uvítají pouze takového ženicha, který cinká penězi při každém kroku. Baron Franz byl přesně takový ženich. K pozemkům, penězům a zámkům měl ještě obrovskou hromadu sebevědomí.

Hanka se dusila ve šněrovačce, kterou jí matka ráno utáhla tak pevně, že teď marně lapala po dechu. Ňadra se jí drala z výstřihu, ale matka jí zakázala vzít si kabátek nebo šál, jen ať ženich vidí, co je v nabídce, a pěkně za to zaplatí. Ženich se díval, div mu nevypadly oči a kdykoliv mohl, otřel se o ní rukou. Chtělo se jí brečet. Slzy měla na krajíčku, ale nechtěla mu udělat tu radost. Franzovi nevadilo, že je tichá a nemluvná. Přičítal to stydlivosti a nezkušenosti a těšil se, jak ji při svatební noci zasvětí. Oblékne ji do hedvábí, změní jméno na nějaké vznešenější. V jeho domýšlivosti ho ani nenapadlo, že ho nevěsta nechce, nebo si ho dokonce oškliví. A i kdyby, bylo mu to úplně jedno. Je to poslušná, dobře vychovaná dívka a udělá, co se jí poručí. Neměl vůbec žádné pochybnosti, že tohle manželství bude spokojené.

„Zaplatil jsem vám dost peněz na to, abyste si mohli dovolit služku," bylo jediné prohlášení, které se Hance líbilo, „až jí navléknu snubní prsten, nechci, aby měla ruce hrubé jako děvečka."

„Jistě, Vaše hraběcí milosti," špitla macecha vyděšeně a jeho ani nenapadlo vysvětlovat, že je pouhý baron. Macecha nesnesla pomyšlení na to, že bude muset část peněz obětovat na pomocnici, zatímco Hanka bude lelkovat, ale měšce peněz za to stály, a navíc se těšila, jak příbuzenství s hrabětem otevře jejím vlastním dcerám cestu k dalším bohatým ženichům.

Nemohla tušit, že tohle nemá Franz vůbec v úmyslu. Naopak. Plánoval si, že o žádné příbuzné nestojí a hned po svatbě pošle Hančiny nevlastní rodiče na jiné panství. Pokud možno co nejvzdálenější. Třeba k švagrovi, daleko na východě.

„Chci, aby byla svatba dřív, než začnou žně. Takže zbývá něco málo přes dva měsíce. Myslím, že bude lepší, když moje snoubenka zůstane na mém zámku. Už jsem pro ni zajistil několik vznešených dam, které ji naučí aspoň tomu nejnutnějšímu, co musí jako moje manželka umět."

„Jistě Vaše hraběcí milosti," opakovala znovu macecha. „Uvidíte, že naše Hanička je nesmírně učenlivá. Umí číst, psát, a dokonce chodila do školy. Pokud chcete, může tu hned zůstat, ale... nejsem si jistá, zda je v pořádku, aby tu žila s vámi pod jednou střechou."

„V tom případě vás můžu uklidnit. Až do svatby se budu zdržovat na svém druhém zámku."

„Možná bych zde mohla být s ní."

„Pokud se má soustředit na svá studia, bude lepší, když jí nebude nic rozptylovat, ale můžete ji navštívit a přesvědčit se, že je vše v pořádku."

„Ano, vaše hraběcí milosti," špitla macecha. „Mám ji aspoň přivézt nějaké oblečení?"

„Dostane všechno, co potřebuje. Čím dřív se zbaví těch venkovských hadrů, tím lépe."

„Ano, vaše hraběcí milosti."

„Dobře, tady Alois vás doprovodí ke kočáru."

Hanka seděla za stolem a snažila se být neviditelná. Dva měsíce. Zbývaly jí dva měsíce svobody.

***

Dva měsíce svobody bylo ovšem jen přání. Její učitelky začaly hned ráno, a zatímco ony se střídaly, Hanka musela vydržet celý den a často až pozdě do noci. Němčina, francouzština, tanec, etiketa. Učení ji bavilo a byla ráda, že má, co na práci a že nemusí vidět svého nastávajícího, ale každý večer byla tak unavená, že téměř usínala ve stoje.

Dva měsíce utekly jako voda a do svatby zbývalo pár dní. Jakkoli Hanka zazlívala své maceše, že ji přinutila ke sňatku, za jedno jí byla vděčná. Macecha totiž trvala na tom, že podle tradice musí nevěsta strávit noc před svatbou ve svém rodném domě, a hrabě nakonec svolil.

Celý den se snažila nebrečet a nepropadat zoufalství, ale i tak jí pár slz ukáplo. Chtěla udělat něco, co by ji aspoň na chvíli potěšilo a rozhodla se, že se zajde vykoupat k řece. Oznámila maceše, že jde do lesa na bylinky, aby si mohla vyrobit odvar, po kterém budou její vlasy ještě zářivější a mast po které budou její ruce ještě jemnější. Macecha jen něco zavrčela a nechala ji jít.

Plavání v řece nebylo zrovna běžné, ale Hanka měla své místo za vrbičkami, a navíc už se šeřilo. Pochybovala, že ji někdo uvidí.

Vylezla na břeh, lehla si do trávy a poslouchala večerní zpěv ptáků. Setmělo se, ale jí se ještě domů nechtělo. Z očí jí vytryskly slzy. Samy od sebe. Bránila se jim, nechtěla být slabá, ale zaplavila ji taková vlna melancholie, s jakou si nevěděla rady.

Plavání, ležení v trávě, běhání bosa po lese, nic z toho už nebude možné.

Lehla si do trávy a dívala se na hvězdy. Kolem létala hejna světlušek, sem tam nějaký netopýr. Tiché kuňkání žab a večerní zpěv ptáků působili jako ukolébavka a ona si uvědomila, že tohle je úplně naposledy, že tohle už nikdy nezažije.

Ještě nebyla připravená se toho vzdát, ale ani se nechtěla dát zavřít zlaté klece. Přemýšlela, co je horší.

Neviděla žádnou jinou možnost, Pochybovala, že by měla znova takové štěstí jako před třemi lety a svatba se z nějakého důvodu nekonala. A i kdyby, macecha by ji tentokrát nejspíš skutečně zabila, nebo aspoň vyhnala z domu.

Byla jsem silná dost dlouho, moc dlouho. Je na čase abych vzala život do vlastních rukou, Už nikdy nikoho nenechám rozhodovat za mě.

Zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. Rozhodování jí trvalo jen zlomek vteřiny, pak sundala z prsteníčku zásnubní prsten, hodila jej do vody a bez váhání skočila za ním. Smůla byla, že uměla plavat, ale kdyby se chvíli držela starých kořenů vrb, které dosahovaly až ke dnu... ještě chvíli... ještě malou chviličku...

Pud sebezáchovy byl silnější a ona se zoufale toužila nadechnout. Odrazila se od bahnitého dna, ale nešlo to. Její dlouhé, husté vlasy se zamotaly do kořenů a držely ji u dna.

Zpanikařila. Čím víc se snažila osvobodit, tím víc se zamotávala.

Byl konec.