19.

Aran se znovu zeptal Gabriely, zda by s ním šla na slavnost jako doprovod. Nomi se mu sice líbila, ale na svatbě svých dcer chtěl mít po svém boku někoho, komu věřil.

„Je mi jedno, že nejsi jedna z nás. Aspoň mí poddaní uvidí, že se snažíme udržovat dobré styky se všemi. A v těch šatech budeš vypadat jako královna. Kdo by měl tu drzost něco namítat?"

Na tom něco bylo. Když ji všichni uvidí jako králův doprovod, služebnictvo, dvořané i stráže, bude se moct neomezeně pohybovat po paláci. Nikdo by se neodvážil ji zastavit.

„Půjdu s tebou," souhlasila.

„Vezmi si ty krásné šaty, ještě ti přinesu nové boty a čelenku a cokoliv chceš... pošlu ti komornou, aby tě učesala."

„Mám jen prosbu, aby šel s námi Zane jako má osobní stráž. Nechci, aby mi nějaký horlivec ublížil."

„Samozřejmě, s tím počítám. Pošlu slavnostní šaty i pro něj," slíbil král a odešel.

Gabriela vzdychla, sedla si k Aranovu psacímu stolu a pustila se do psaní dopisu.

***

Pohled na Arana byl doslova dechberoucí. Když vešel do sálu, všechno utichlo a svatební hosté se rozestoupili. Král vzal jednu z květin z výzdoby a kráčel uličkou ke svému trůnu. Jeho vysoká, urostlá postava, byla sama o sobě impozantní. Měl na sobě oblečení, které vypovídalo o jeho postavení. Nádherný plášť ze zlatých šupin, zlatou korunu posázenou drahokamy a perlami a místo žezla nebo jablka mel ceremoniální trojzubec. Rukojeť z ebenového dřeva osazena překrásnou zlatou špičkou.

Ženy a dívky vzdychaly, několik jich omdlelo. Když procházel kolem Nomi, podal jí květinu, kterou vzal u vchodu, krátce se na ni podíval, ale dál pokračoval v chůzi. Vystoupal po třech schodech, zastavil se před trůnem, udělal elegantní otočku, až se jeho zlatý plášť rozevlál, a dal pokyn Gabriele, aby se k němu připojila. Pak počkal, až sál znovu ztichne a promluvil: „Drazí hosté, jsem rád, že jste vážili takovou dálku. Sešli jsme se zde, abychom společně oslavili svatbu mých milovaných dcer." Jeho hlas byl zvučný, hluboký, a přitom jasný.

Ozvala se tichá hudba a královy dcery prošly uličkou v doprovodu svých ženichů. Byly nádherné, po únavě ani stopy. Marten a Gill byli sice pohlední, ale v porovnání s Aranem teď působili docela nenápadně a nezajímavě. To jim ovšem nezabránilo tvářit se nabubřele.

Král se na dcery povzbudivě usmál, jako by jim chtěl znovu připomenout svůj slib, že se k nim jejich manželé budou chovat s úctou. Potom provedl obřad a vyzval hosty, aby se odebrali ke stolům. Sám nabídl Gabriele rámě a odvedl ji do hodovní síně.

Posadili se do čela stolu, po jejich pravé ruce seděla Liana s Martenem a po levé ruce Isla s Gillem. Zane zůstal stát za Gabrielou.

Jamile se všichni usadili, začali sloužící nosit jídlo.

Až k Aranovi bylo slyšet špitání o tom, kdo je Gabriela, co je zač a proč sedí vedle krále, ale ten tomu nevěnoval pozornost. Měl jiné starosti. Z těch všech vůní se mu dělalo špatně a bál se sníst ústřice, aby znovu nezvracel.

***

Vetřít se mezi hosty bylo jednodušší, než čekali. Ostraha naprosto selhala. V jejich drahém oblečení je nikdo nekontroloval a menší úprava vlasů a vousů stačila k tomu, že je nikdo ani nepoznal. Každý z nich měl připraveno dost peněz na úplatky, ale zatím nebylo třeba je použít. Alex prošel kousek od svého otce, ale ani ten ho nepoznal, zrovna jako jeho bratři. Jediná Mira na něj zůstala chvíli zírat, ale Alex jí naznačil, aby nic neprozradila. Zuřil, když viděl Zanea s králem, a ještě víc ovládání ho stálo, když uviděl Gabrielu po jeho boku. Cítil, že je tam nedobrovolně, přesto se však neubránil žárlivosti. Byla tak krásná a určitě by z ní byla dokonalá královna. Netušil, že na to samé myslel i Aran.

Ale aspoň měl o starost míň. Bál se, že bude někde zavřená a potrvá věčnost, než ji najdou, takhle stačilo jen se neprozradit a počkat na vhodný okamžik.

Loď byla nedaleko, skrytá mezi koráby ostatních panovníků – většina jim dala přednost před cestou pod vodou – a navíc ještě opatřena kouzlem tak, aby si jí nikdo ani nevšiml.

Už jen pár hodin, pár hodin, opakoval si Alex.

Byl s ním jen Nik a Matien, které v paláci nikdo tak dobře neznal, ostatní čekali na lodi a čas se jim vlekl nejspíš stejně pomalu jako Alexovi.

„Polož to víno, musíme si zachovat čistou hlavu," pošeptal Nikovi a ten s otráveným výrazem poslechl.

„Sluší jí to," kývl Matien směrem ke Gabriele a Alex musel chtě nechtě souhlasit.

Hostinu nějak přetrpěl, ale když začal tanec, měl sto chutí vrátit se na loď. Král si postupně zatančil se všemi ženami, včetně svých dcer, když ale tančil s Gabrielou, tvořili tak krásný pár, že většina hostů vyklidila parket a jen se dívali. Trochu se uklidnil, když Aran Gabriele poděkoval a šel pro Nomi, stále ještě Alexovu snoubenku. To už mu kupodivu nevadilo. Nikdy ji nemiloval a nezáleželo mu na ní.

„Běž pro Gabrielu a řekni jí o našem plánu. Nik a já nemůžeme riskovat, že nás pozná můj otec nebo bratři," řekl Alex Matienovi. Ten přikývl, ale než to stačil provést, tančil s ní Zane.

„Sakra," ulevil si Alex, ale Matienovi to nevadilo, šel pro ni tak jako tak. Zane, naštěstí pochopil, o co jde, a vyklidil pole.

„Matiene," vydechla Gabriela, „zmiz, král mě hlídá na každém kroku."

„Přijď po půlnoci do skleníku," pošeptal jí.

„Budu tam," přikývla a rychle vyměnila Matiena za Zanea. Král byl naštěstí příliš zaujat Nomi a nejspíš si ničeho nevšiml.

***

Už hodinu se krčili ve skleníku za keřem a čekali na Gabrielu. Tu však král nenechal odejít, dokud doslova nebrečela, že je vyčerpaná. Díky jejich poutu to cítil také a nakonec dovolil, aby si šla lehnout a přikázal Zaneovi, aby ji doprovodil.

Místo do ložnice se však vydali do skleníku.

„Co ten tady dělá?" zamračil se Alex na Zanea.

„Jde s námi. Kde je Matien?"

„Šel si ulevit, hned přijde. Támhle jde," ukázal Alex. Ale nebyl to Matien. Do skleníku vstoupil Aran a vedl Nomi za ruku. Zastavili se pod kvetoucím jasmínem.

Gabriela se přikrčila za keř a snažila se být neviditelná, ale už bylo pozdě.

„Alexi, Gabrielo, můžeme jít," zavolal Matien a Aran udělal pár kroků, aby zjistil, co se děje. Jejich oči se střetly.

„Já se vrátím," vykřikla zoufale. „Slibuji, že se vrátím."

Alex na nic nečekal a rychle je přenesl na loď. Nik, Zane a Matien dorazili vteřinu po nich.

Aran se rozzuřil a chtěl se přenést za nimi, v ten moment ho však obrovská křeč v břiše donutila, aby se předklonil a vyzvracel všechno, co snědl za poslední týden.

***

Gabriela si otřela ústa rukávem svých nádherných šatů a narovnala se.

„Promiňte, ten rychlý přenes mi nějak pocuchal žaludek." Hned nato však začala jednat. „Musíme co nejrychleji zmizet. Máš toho nefritového delfína?" obrátila se na Nerys, ta ale zavrtěla hlavou.

„Já se nestihla ani převléknout."

„To nevadí," odpověděla Gabriela spíše pro sebe a natáhla dlaň, na které se vzápětí objevila malá soška delfína. „Prosím, co nejrychleji do bezpečí a potom tam, kde tě vyrobili," pošeptala mu a hodila ho do vody. „Příští zastávka – Atalajci," usmála se Gabriela a vysvětlila: „V zajetí jsem měla hodně času přemýšlet a došlo mi, jak je najdeme."

„Nezdá se mi, že bys v zajetí nějak trpěla," mračila se Nerys a ukázala na její nádherné šaty.

„Nic o tom nevíš, tak mlč. Bičovali ji," vložil se do hovoru Zane.

„Cože!? Je to Pravda? Přísahám, že ho zabiju!" zařval Alex.

„Byla to jen jedna rána, zato Zane málem zemřel."

„Gabriela byla fantastická," smál se Zane. „Představte si, že spojila svůj život s jeho, takže všechno, co cítila ona, cítil i on. Nemohl jí tak ublížit."

„To jsi vážně udělala?" smál se Nik a ona přikývla.

„A nejlepší na tom bylo, že Aran prožíval i všechny Gabrieliny těhotenské nevolnosti," pokračoval Zane a smál se tak až mu vytryskly slzy.

Všichni kolem ztichli. I Zane, kterému došlo, jak se prořekl. Nebylo na něm, aby to zveřejnil.

„Těhotenské nevolnosti? Může mi někdo vysvětlit, co se tam vlastně dělo?" zeptal se Alex, posadil se na palubu a opřel se unaveně o zábradlí.

„No dobře, možná bychom se měli všichni posadit. Je toho hodně a týká se to každého z nás. Hlavně Tarona." Gabriela a Zane vyprávěli, jak byl král zraněný a jak ho Gabriela léčila a postupně si získávala jeho důvěru. Jak prozradila původ jeho synů a jak jsou oni a Etrius právě teď v žaláři. Vyprávěli, jak král už v podstatě není jejich nepřítel, ale museli utéct, protože by je nikdy nenechal odejít, když zjistil, jakou má Gabriela moc.

Byl to dlouhý hovor, ze kterého Alex pochopil jen to, že bude brzy otcem a to, že si se svým zasnoubením nemusí dělat starosti, protože Nomi našla zalíbení v Aranovi.

***

Arane, králi, Vaše Veličenstvo

Promiň, ale musím to udělat. Popravdě, ani nevím proč a možná neuspěju, ale musím to aspoň zkusit. Nebudeš mě postrádat, máš teď dost jiných starostí, ale slibuju, že se vrátím.

Prosím, neposílej za mnou své špehy. Potřebuji klid na to, abych dokončila, co jsem začala.

Gabriela

Aran dopis zmuchlal a hodil ho do koše, ale pak jej vytáhl a znova si přečetl těch pár řádků, napsaných krásným rukopisem. Až odjedou hosté, hra na kočku a myš může začít.

***

Po několika dnech klidné plavby přistáli nedaleko písčité pláže a delfín se opět proměnil v malou sošku.

„Jsme tady?" protřela si Nerys oči.

Moc toho nebylo vidět. Bílá pláž, pár keřů, sem tam nějaká palma a pak už jen neprostupná mlha, hustá jako mléko. Byla všude kolem nich, obklopovala je ze všech stran, dokonce zahalovala i moře, odkud připluli. Vzhledem k slunečnému dni a mírnému větru, tam žádná mlha být neměla.

„Jo, tohle vypadá jako místo, které je očarované, myslím že jsme v cíli," přikývnul Matien.

Jenomže cíl to ještě nebyl a jak projít mlhou, když není vidět ani na krok?

Prsten na Gabrielině ruce se chvěl, téměř vibroval.

„Cítíš svůj domov? Tak nás veď!" Vykouzlila dlouhý provaz, přikázala ať se každý pevně drží a neohroženě se vydala do mlhy. Šla pomalu a našlapovala opatrně a krok za krokem se blížila k cíli. Trvalo to déle, než čekala, ale dočkali se. Nakonec se mlha přece jen rozpustila a oni stáli před nádherným zeleným údolím plným jezírek a vodopádů. Kolem dokola bylo lemováno ostrými skalami a uprostřed nich, jako krásná perla, stál palác z bílého mramoru.

„Nemůžu uvěřit, že jsme tady," vzdychla Andrina. „Otec se jich tolik nahledal, ale nikdy neuspěl."

„Jenomže ten důvod, proč jsme Atalajce hledali, už vlastně pominul," prohodil Nik.

„Vážně? Z Gabriely už je vodník? Kdy se to stalo?" rýpnul si Zane aby poukázal na to, že jemu a ostatním vlastně pravý důvod nikdy nikdo neprozradil. „Možná už Aran není hrozbou," pokračoval Zane, „ale jsou tu jiní o kterých ani nevíme. Předpokládám že Etrius a falešní synové jsou jen špička ledovce. Odhalení je možná na chvíli zbrzdilo, ale neodradilo. Elsyané se musí chránit."

Alex na něj vděčně pohlédl. Byl rád, že to Zane vyslovil za něj.

„Půl roku se připravujeme, půl roku bloudíme, plujeme od ostrova k ostrovu, jíme šlichtu spíme na zemi, věznili nás... teď to přece nevzdáme," zamračila se Nerys a vydala se k paláci.

Slunce už se pomalu klonilo k západu, když došli na prostorné nádvoří a po mramorovém chodníčku se dostali až do vstupní haly.

„Čekali jsme vás," pronesl starší vousatý muž v bílém rouchu, který se zčista jasna objevil před nimi.

„No, moc jste nám to neulehčili," zavrčela Nerys a muž se pobaveně usmál.

„To je pravda, najde nás jen ten, kdo si to skutečně zaslouží, nebo nás opravdu potřebuje."

„Nebo koho potřebujeme my," dodala podobně oblečená žena, která rovněž přišla do haly a představila se jim jako Agafya.

„Kolik vás tu je?" zeptal se Jax.

„Deset. To je vše, co zbylo z naší rasy."

„Jsi si jistá, že nám můžou pomoct?" naklonil se Nik ke Gabriele.

„Pojďte, všechno vám vysvětlíme a ukážeme," pokynul jim muž, který se představil jako Aegeus, a oni ho následovali do paláce.

Stejně jako zvenčí, bylo i uvnitř vše světlé a jednoduché. Uprostřed sálu stál velký oválný stůl s dvěma tucty židlí a interiér zdobilo jen několik soch a gobelínů.

Kolem stolu již sedělo osm dalších Atalajců.

„Prosím, posaďte se," ukázala Agafya na prázdné židle a sama se posadila vedle muže, který měl zavázané oči.

Působilo to velice formálně a Gabriela se necítila dobře, ale napětí z ní brzo opadlo.

Každý očekával, že promluví první, ale zachránil ji Alex. Z kapsy na opasku vytáhnul knihu a kouzlem ji zvětšil. „Gabrielina babička opatrovala tuhle knihu více než sto let a některé z těch předmětů se nám podařilo najít a rovněž jsme knihu přeložili a přečetli, ale bohužel ne všechno nám dává smysl. Některé z kouzelných předmětů se nám podařilo obnovit, ale některé lidé nenávratně změnili, nebo úplně zničili."

Agafya vstala a přišla blíž ke knize, „Tohle jsem kreslila já," pohladila dojatě zažloutlé stránky. „Podívej, Charitone, nevyráběl jsi tohle ty?" Šest mužů a čtyři ženy se shromáždili kolem Alexe a opatrně listovali knihou.

„Doufali jsme, že budeme moct něco z toho použít na ochranu Elsyanů," vysvětloval dál Alex, „ale nebyli jsme z toho moudří."

„Ten delfín, kniha, poušť... dáváme to dohromady už více než rok," přidala se Nerys.

„Samozřejmě, že vám pomůžeme," řekla Agafya téměř mateřsky, „už jen proto, že jste to nevzdali a překonali ochranu tohoto místa."

„Jak může být toto místo chráněno? Vždyť jsme vás našli. Netvrdím, že to bylo snadné, ale..." Taron nedopověděl. Přerušil ho muž s páskou přes oči.

„Našli jste nás, protože jsme vám to umožnili."

„Když jste o nás věděli, proč jste nás nechali tak dlouho bloudit?" zeptala se Gabriela.

„Každý váš krok měl smysl," vysvětloval Zotikos, nejmladší z Atalajců, ačkoliv i on vypadal nejméně na šedesát a nejspíš mu bylo dvacetkrát tolik.

„Naše pomoc je zdarma, ale poskytneme ji jen tomu, kdo ji opravdu potřebuje a vaše vytrvalost, nás přesvědčila, že si ji zasloužíte."

„Před rokem jste byli jen jedinci, kteří se vzájemně neznali, ale ta cesta vás spojila a udělala z vás to, kým jste dnes."

„A to je co?" ušklíbl se Zane.

„Naši nástupci," opověděl Zotikos nevzrušeně. Neexistovala jiná dvě slova, která by měla větší efekt. Nikdo nebyl schopen promluvit.

„Mysleli jsme si, že už nás nebude třeba. Že jsou lidé moudřejší..."

„Takže my vám teď pomůžeme a za sto, dvě stě let nás nahradíte a budete to vy, kdo bude tento svět chránit."

„Ale my přece nic takového neumíme," koktala Gabriela vyděšeně. K ní se přidali další a další, a nakonec byl v sále takový hluk, že si musel Aegeus sjednat klid.

„Vezmeme to jedno po druhém, snad to pak nebude znít tak děsivě. Nejprve vyřešíme tu otázku ochrany a pak to ostatní," podíval se významně na Gabrielu, pak na chvíli odešel ze sálu a za chvíli se vrátil s velkým svitkem, který rozložil na stole. Byla to mapa.

„Ochrana hranic a území spočívala v kouzelných runách, které byly, a nejspíš stále jsou, umístěny tady, tady a tady," ukazoval prstem tři vzdálené body. „Nikdo se zlým úmyslem nedokázal hranici překročit. Navíc na území Elsyanů nemohli Warlochové a Binibi používat svá kouzla. Časem se ochrana oslabila a možná přestala působit docela. "

„Musíme vyrobit nové runy a vy je vyměníte za ty staré," vysvětlovala Agafya. „To však den nebo dva potrvá, a to vám dá dost času, zjistit vše, co vás zajímá."

„Dnes už je však pozdě," promluvila Althea, která do toho okamžiku mlčela. „Ukážu vám vaše komnaty."

„Ještě ne," ozval se muž s páskou přes oči, který se jmenoval Homér. „Myslím, že Gabriela má ještě něco na srdci a pokud tuším správně, zabere to také dost času."

„Já... myslela jsem... já nemám sto let času. A už vůbec ne dvě stě."

„To je pravda," pokýval hlavou Homér. „Nebylo to náhodou, na co ses nás chtěla zeptat?"

„Ano, ale teď se mi můj problém zdá malicherný v porovnání s ochranou země."

„Stále to chceš?"

„Chci,"

„Tahle přeměna je pro smrtelníky nemožná," varovala Althea.

„To je," souhlasil Homér.

„Jenomže Gabriela má polovinu vílí krve," přerušil je Zane a Alex se po těch slovech podíval vyčítavě na Gabrielu. O tomhle neměl ani tušení.

„Ano," usmál se Homér, „a s těmi několika kapkami tvé krve... je to přesně tolik, kolik potřebujeme."

Alex chtěl vyskočit, ze židle, ale Gabriela ho vzala za ruku a trochu ho zklidnila. „Jenomže, když jsem o té přeměně uvažovala, nebyla jsem ještě těhotná. Je to bezpečné pro dítě? Neměla bych počkat?"

„Je to bezpečné," uklidnil ji Chariton. „Hned zítra to provedeme."

„Také mám dotaz," ozval se Zane. „Říkáte, že vás máme jednoho dne nahradit, ale vás je deset a nás jen devět."

„Chceš vědět, kde je tvoje partnerka?" zeptala se Nerys jízlivě.

„Ale tvoje partnerka tu přece je," řekl Homér udiveně.

„Nesmíte se na mě zlobit, ale s tou páskou přes oči toho nejspíš moc nevidíte," odporoval Zane.

„Já nejsem slepý. Ty oči mám zavázané proto, abych viděl to, co je očím neviditelné. Když ti říkám, že tvoje partnerka tu je, tak mi věř."

Matien okamžitě přitáhl Nerys blíž k sobě a Jax vzal Andrinu kolem ramen.

„Na Gabrielu můžeš rovnou zapomenout," zasyčel Alex.

„On nemyslí Gabrielu Alexi, on myslí tvou dceru," řekla Nerys a pohladila Gabrielino bříško.

„Děláš si legraci?" tohle už bylo na Alexe trochu moc.

„Budoucnost není pevně daná. Ukážu vám vaše pokoje" řekla Althea a tentokrát neměla v úmyslu nechat se zastavit. A už vůbec neměla v úmyslu být svědkem nějaké šarvátky.

Tu noc nikdo nespal. A když, tak ne moc dobře.

„Netvrdím, že mi dlužíš vysvětlení, ale pár věcí by mě přece jen zajímalo," řekl Alex, když byli s Gabrielou sami. Bylo jí jasné, co tím myslel.

„Mrzí mě, že jsem ti to neřekla dřív, ale nebylo moc příležitostí. Pořád se kolem někdo motá..."

„Ano, ale Zane to věděl."

„Potřebovala jsem, aby mi věřil, a myslela jsem, že když mu řeknu něco, co vůbec nikdo neví... a hlavně jsem potřebovala nějak vysvětlit svou magii. Když jsem dostala tu ránu bičem, byl už předem nasáklý Zaneovou krví, a tak jsem asi získala těch pár kapek."

„Je mi líto, co se ti stalo. A taky lituju, že už Aran není náš nepřítel, přísahám, že bych si ho vychutnal."

„Myslím, že má teď svých starostí až nad hlavu," mávla rukou Gabriela.

„To my taky."

„Nevím, co jsem čekala."

„Ne, to, že z nás budou Atalajci."

„Budoucnost není pevně daná. Slyšel si Altheu."

„Ano, a to je také jediné štěstí. Potřebuji vodu, půjdeš se mnou? Jestli ovšem nejsi moc unavená."

„Stejně bych nespala."

Vyšli ven, ruku v ruce. Ani nebylo nutné jít až k jezírkům. Vodopády rozprašovaly do okolí miliony malých kapiček vody, takže v údolí neustále jemně mrholilo.

„Brzo budu jako ty. S výlety do pouště je nadobro konec."

„Když budeš chtít, vyčaruješ průtrž mračen i na Sahaře."

Gabriela se usmála a pokrčila rameny. „Mám posledních pár hodin, kdy jsem sama sebou. Chtěla bych se s tebou ještě jednou, naposledy, milovat jako člověk."

„Vrátíme se?"

„Ne, zůstaneme tady. To mrholení je pro tebe lepší a mně to nevadí."

„Ty moje vílo," Alex ji k sobě přitáhl a políbil lehce na rty.

***

Gabriela ležela na dlouhém, úzkém stole a spala. Chariton odebral každému z jejích přátel trošku krve a vpravil ji Gabriele do žíly, společně s krví Atalajců a nějakým průhledným roztokem.

„Teď bude dost dlouho spát a vás už nebudeme potřebovat. Jděte s Aegem a Agafyou, můžete pomoct s runami. Možná to jednou budete dělat vy," vysvětloval a připomněl jim jejich budoucí poslání.

Všichni odešli, jen Alex se ještě chvilku zdržel, ale i on šel nakonec za ostatními. Když se však vydali znovu na moře, aby rozmístili runové kameny tam, kam patří, rozhodl se, že zůstane s Gabrielou.

Seděl u ní dnem a nocí. Nechtěl zmeškat okamžik, kdy se probudí, ačkoliv mu Chariton neustále opakoval, že to pár dní potrvá a udržoval ji ve spánku.

Alexovi čekání nevadilo, aspoň měl čas přemýšlet. Myšlenky, které mu proudily hlavou, nebyly vždycky příjemné.

„Můžu si přisednout?" ozvala se Agafya za jeho zády, a aniž by čekala na odpověď, přistrčila si židli.

„Je moc krásná. Máš veliké štěstí."

„Myslíš? Teda, je krásná, jen nevím, jestli mám štěstí. Dost jsem toho zkazil a nejspíš ještě zkazím."

„Musíš něco udělat s tou svou žárlivostí."

„Ale jak?"

„Především si musíš uvědomit, že na to nemáš právo. Pokud vím, jsi stále zasnoubený s jinou."

„Jakmile se vrátím domů, hned zasnoubení zruším."

„Jenomže to může trvat ještě dost dlouho a popravdě, měl jsi nejdřív zrušit zasnoubení a teprve potom dělat děti."

„Myslíš, že to nevím, že mě to netrápí?"

„Nejspíš trápí, ale nezapomínej, že nám Atalajcům stačí pár minut v něčí přítomnosti a hned známe jeho charakter a jeho myšlenky. Řekla bych, že tě spíš trápí, že to zasnoubení zrušit nedokážeš. Otec ti připomene tvé povinnosti a ty uděláš, co od tebe očekává." Agafya měla pravdu. Přesně tohle ho pronásledovalo už nějakou dobu. Kromě jiného.

„Dřív bych možná couvnul, ale ne teď, když budu otcem."

„To ráda slyším. Jen doufám, že s tebou bude šťastná. Pokud tě vytočí každý, kdo se na ni jen podívá..."

„To nejsou pohledy. Každý se do ní hned zamiluje, nebo ji přinejmenším chce. Pár dní byla u babičky a hned měla nápadníka."

„To se vílám stává. A navíc, každá mladá holka bude mít nápadníky a nemusí být ani tak hezká. A co ona? Taky se hned zamiluje?"

„Nevím, myslím, že ji to spíš obtěžuje," zamyslel se Alex.

„Tak vidíš, a po tom všem ještě musí snášet tvoje žárlení. Je napůl víla. Je to, co je, narodila se tak, nemůže za to. Ty jsi vodník, žiješ pod vodou, umíš topit lidi a brát jim duše."

„Jenomže to nedělám."

„Na tom nezáleží. Gabriela je víla a víly jsou schopné jediným pohledem ukrást mužům srdce a úplně je pobláznit. Protože je jen poloviční víla, není ta schopnost tak silná, ale stále tam je. Je na tobě, jestli s tím dokážeš žít, nebo ne?"

„Teď nevím, jestli je to kouzlo, nebo láska."

„To musíš vědět sám."

„Nikdy jsem o tom nepochyboval. Až doteď."

„S tím ti nepomůžu. Možná se musíš zeptat, koho miluje ona?"

„Mohla mít krále, proč by chtěla mě?"

„Proč chceš ji a ne princeznu?"

„Hmm, rozumím ti. Mám o čem přemýšlet."

„Tak to tě nebudu rušit," usmála se Agafya a odešla.

Měl o čem přemýšlet, ale nebyl sám. Za posledních pár dní se změnil život úplně všem.

***

Gabriela otevřela oči. První, co uviděla, byla Alexova dokonalá tvář. Seděl na kraji postele a držel ji za ruku. Agafya s Altheou stály opodál.

„Jak dlouho jsem spala?" zeptala se sípavě.

„Pár dní," odpověděl Alex.

„Jak vypadám?"

„Podívej se sama," Althea jí podala zrcátko. Gabriela se dlouho dívala a zkoumala obličej ze všech stran, ale neviděla žádnou změnu.

„Co vlastně jsem?"

„Sama si vyber. Můžeš žít neomezeně dlouho mezi smrtelníky, aniž bys vyschla, nebo můžeš žít pod vodou. Tvůj životní cyklus je teď stejný, jako mají Elsyané, nebo my."

„Nezemřu?"

„Jednou ano, ale nebude to tak brzo," usmála se Agafya a pokračovala: „Ten tvůj trik, jak jsi svázala svůj život s královým se nám líbil, tak jsme ho trochu vylepšili a použili na vás. Na všech deset. Teď jste nedotknutelní. Kdyby vám chtěl kdokoliv ublížit, zaplatí za to svým životem."

„Nemůžeme riskovat, že přijdeme o své učně," podotkla Althea.

Gabriela se rozhodla, že o tom zatím nebude moc přemýšlet. Časem si snad na tu myšlenku zvykne. Byla příliš slabá.

„Sice jsi spala, ale tvé tělo celou tu dobu tvrdě pracovalo na proměně. Zřejmě budeš pár dnů unavená," zodpověděla Agafya nevyřčenou otázku. Ani tomu se Gabriela raději nedivila.

V následujících dnech odpočívala, a Alex se staral, aby netrpěla žádným nedostatkem. Nosil jí jídlo, pití a květiny, čechral polštáře a bral ji na krátké procházky.

Ve zbylém čase se u ní střídaly Agafya s Altheou a snažily se jí předat pár vědomostí. Nepromeškaly ani minutu, kterou mohly použít k výcviku. Mohla klidně ležet v posteli, musela jen poslouchat. A občas také vyprávět.

„Vyznám se trochu v bylinách a pár měsíců mě babička učila něco o porodech a léčení, ale to je všechno. Krále bych bez prstenu nikdy neuzdravila," bránila se, když Althea obdivovala její léčitelské schopnosti.

„Copak jsi za celou dobu nezjistila, že jsi to ty, kdo propůjčuje prstenu kouzelnou moc?"

„To není možné. Já bych nikdy nedovedla vyčarovat loď, nebo cokoliv jiného."

„Možná sis všimla, že některá kouzla prsten zvládne a jiná ne."

„To ano," připustila Gabriela a vzpomněla si, jak dopadl její pokus o pořádný meč.

„Ale prsten zvládne úplně všechno na světě, pokud si to dokážeš představit a tu představu zhmotnit dostatečně silně ve své mysli. Takže v rukách někoho jiného, by třeba vyčaroval perfektní zbraň, ale léčit by nedokázal. To všechno byla jen síla tvých myšlenek."

„Ano, tak nějak to bylo v té knize a také to říkal Markus, ale přece jen jsem víc spoléhala na ten prsten než dokonalé zhmotňování myšlenek, i když... snažila jsem se."

„Zřejmě máš talent. A teď si probereme ty ostatní artefakty," Agafya otevřela knihu a vysvětlovala, co k čemu slouží. „Každý z těch kamenů má jen jednu jedinou funkci. Tenhle léčí, tenhle tě přenese z místa na místo, tenhle vyčaruje materiální věci, jako jídlo, nebo oblečení," ukazovala na různobarevné kameny v knize. „Můžeš jich mít v přívěsku několik, nebo třeba jen jeden, můžeš je měnit a přidávat podle potřeby."

„Tohle se mi už podařilo vyčíst," přikývla Gabriela. „Někdo je vyloupal a osadil jimi pohár, ale něco se nám podařilo zachránit. Hlavně díky obrázkům v té knize a díky prstenu."

„Můžeš se je naučit vyrábět, pokud ti to tvá představivost dovolí. Vlastně se to budete muset naučit."

Snažila se pamatovat si, každé slovo, ale bylo toho prostě hodně. Poprosila prsten o tužku a knihu s prázdnými listy a zaznamenala vše na papír. Vzpomínala na všechny ty knihy a mapy, které jim pomohly na jejich cestě, a rozhodla se, že tohle teď bude její práce. Zaznamenat všechny důležité události, vyznačit na mapách cesty, zapsat léčivé recepty. Jednou, za mnoho a mnoho let bude někdo muset podstoupit podobnou cestu a bude vděčný, stejně jako ona, za každý střípek informace.

Když našla něco, o čem byla přesvědčená, že by mohla zvládnout, trochu se uklidnila a začala si zvykat na myšlenku, že se jednou stane součástí tohoto tajného společenství.

Loučení doprovázelo množství rad.

„Učte se, cestujte, studujte přírodní vědy, astrologii, bojová umění, vojenské strategie, historii, kulturu, jazyky, politiku... " opakoval jim Chariton.

„Poslouchejte své srdce," řekl Homér.

Každý z Atalajců se podělil o kousek své moudrosti, ale to nejdůležitější si museli rozhodnout sami.

Kam se vlastně vrátit?