16.

Dny na ostrově jim ubíhaly rychle. V podstatě to byla jedna nepřetržitá slavnost. Po týdnu se začali sjíždět turisté ve velkém a Gabriela usoudila, že je čas vyhledat bohyni a zkusit vyškemrat soukromou návštěvu.

Šla za ní tajně. Nechtěla být odmítnuta před ostatními.

Chrámové dveře byly pevně zamknuté a nikde neviděla stráže ani služebnictvo. Obešla zeď, a dokonce i vylezla nahoru, aby se podívala do zahrad obklopujících chrám, ale ani tam nikoho neviděla. Chtěla se vrátit, ale když procházela kolem velké budovy, o které už věděla, že je to nemocnice, něco ji zaujalo. A sice nádherná bylinková zahrada. Mnohem větší, než měla její babička, ale záhony byly stejně dobře oddělené a cestičky vysypané pískem, jak to znala z domova.

Neodolala a šla se podívat blíž. Mladá žena v bílých šatech zrovna stříhala snítky rozmarýny a ukládala ji do košíku. Povzbudivě se na Gabrielu usmála a pokynula jí, ať jde dál.

„Nechtěla jsem sem jen tak vlézt, ale jsem léčitelka, teda moje babička je, já se to teprve učím. Tohle je ta nekrásnější bylinková zahrada, jakou jsem kdy viděla."

„Je tady už více než tisíc let," řekla žena s pýchou v hlase. „Chceš jít dál a podívat se? Ukážu ti, co tu pěstujeme."

„Strašně ráda," odpověděla Gabriela nadšeně.

„Když byla zahrada založena, doslova na holé skále, rostly tu jen ty nejodolnější rostliny, ale časem se povedlo vytvořit podmínky pro všechny rostliny. Jak vidíš, támhle je malý lesík pro stínomilné, jezírka pro vodomilné a úplně na konci je skleník pro ty nejchoulostivější."

„To musela být neuvěřitelná práce," rozhlédla se se kolem a uviděla asi patnáct mladých dívek ve světlých šatech, které se věnovaly záhonům.

„Spíš to zabralo hodně času. Budovalo se to krok za krokem po tisíc let. Nejvíc práce je s tím však teď. Zahrada je mnohem větší, než bývala a jeden ze tří sladkovodních pramenů na ostrově je určen jen pro zahradu a nemocnici."

„Mohla bych se podívat do nemocnice?"

„Zrovna jsem ti to chtěla navrhnout," přikývla žena. „Nemocnice, je nejstarší budova na ostrově, dokonce starší než chrám. Když jsem sem... když sem první věštkyně přijela, nebylo tu vůbec nic." vrátila se myšlenkami v čase. „Pojď, dokončíme nejdřív prohlídku zahrady."

To však nebylo tak jednoduché. Zahrada se rozprostírala na velké části ostrova. Ženu bavilo vykládat o bylinkách a Gabrielu bavilo poslouchat. Právě když se natáhla po jedné z rostlin, všimla si, že žena má na prstě stejný prsten jako ona. Že by mě měla takové štěstí?

„Odpusť mi mou nezdvořilost, za celou dobu jsem se ani nepředstavila. Jmenuji se Gabriela."

„Já jsem Charis," usmála se žena a podívala se Gabriele do očí, „a odpověď na tvou druhou otázku je: Ano, jsem ta věštkyně, kterou hledáte. Vím o vás od chvíle, kdy jste vstoupili na ostrov. Přiznávám, že jsem byla rozhodnuta se s vámi nesetkat. Musíš to chápat. Stačí mi ty davy lidí, co sem připlouvají, každý měsíc. Čas mimo věštící dny patří mně, mé rodině, téhle zahradě..."

„Chtěli jsme tě požádat o soukromou návštěvu, ale rádi počkáme, jako všichni ostatní."

„Není třeba. Rozmyslela jsem si to. Líbí se mi tvůj zájem o léčitelství. Trochu jsem si tě vyzkoušela během prohlídky a vidím, že jsi mi nelhala. Nesmíš se na mě zlobit, ale divila by ses, kolik podvodníků se sem snaží vetřít. Cítím tvou moc, také jsem si všimla tvého prstenu a myslím, že ještě neumíš ani jedno pořádně ovládat."

„To je pravda."

„Těch prstenů byl vyroben tucet a většina už dávno skončila kdoví kde. Zcela nedávno mi můj dar napověděl, že je jeden z nich znova používán a já jen prosila bohy, aby se dostal do správných rukou."

„Málem se dostal do špatných rukou," vzdychla Gabriela a vyprávěla příběh o pouštním pokladu. „Celou dobu jsem měla pocit, že to ten prsten mě varoval, proto jsem poprosila Alexe, aby ho stáhl z prstu tomu zloději."

„A máš pravdu. V nesprávných rukách... Musíš mi slíbit, že ho budeš používat, jen když nebude jiná možnost a jen na dobré věci."

„Slibuju," přikývla Gabriela a otřásla se, když si uvědomila, co by se asi stalo, kdyby se ho zmocnil Aran.

„Přijďte dnes, před západem slunce, k bráně. Bude tam na vás čekat voják, který vás ke mně přivede," řekla Charis a rozloučila se.

***

Strážce stál u brány, přesně tak, jak Charis slíbila, ale neodvedl je do chrámu, nýbrž do velkého altánu v její soukromé zahradě. Seděla v pohodlném křesílku a čekala na ně. Měla na sobě jednoduché bílé šaty přepásané zlatým páskem, na nohou kožené sandále a vlasy měla spletené do dlouhého copu.

„Posaďte se," vyzvala je s úsměvem. Sotva si sedli, objevili se sloužící přinášející plné mísy jídla a džbány s vínem a citronádou. „Nemůžu přemýšlet s prázdným žaludkem a dneska jsem měla náročný den," vysvětlila Charis a ukazovala na různá jídla, která jí sloužící zručně nandali na talíř. Ostatní se nejprve zdráhali, ale pak následovali její příklad.

Během jídla se Charis vyptávala na jejich cestu, a ačkoliv jí nechtěli lhát, prozradili jen to, co je bylo nezbytně nutné.

Musíme si promluvit dřív, než odplujeme z ostrova, pomyslela si Gabriela během rozhovoru, je smutné, že spolu cestujeme, spoléháme se jeden na druhého, ale nikdo pořádně neví celou pravdu.

Zdálo se však, že Charis vycítila Gabrieliny obavy a změnila téma. Konverzace se začala ubírat jiným směrem a všichni se uvolnili. Zvlášť, když Charis prozradila něco o sobě a o historii ostrova. Než dojedli večeři, měli pocit, že se znají už léta.

„Vím, jaká je vaše cesta, co hledáte a že jste tady kvůli věštbě," začala Charis, „dlouho jsem o tom přemýšlela, a nakonec jsem se rozhodla, že... vás budu muset odmítnout."

„Ale ty jsi naše jediná naděje," zvolala Gabriela. „Už měsíce jsme na cestách, týdny se plavíme od ostrova k ostrovu. Každý den jsme v ohrožení života a zatím jsme nenašli jediné vodítko, jediný záchytný bod...."

Charis vzdychla. „A právě proto vám nemůžu nic říct. Snažte se mě pochopit. Ve chvíli, kdy vám řeknu věštbu, váš osud se změní. Vidím to tady každý den. Představ si, že se někdo honí za majetkem a vážně se snaží, pracuje, šetří, investuje, obchoduje a pak přijde sem a já mu řeknu, neboj se bude z tebe velmi bohatý muž. On se přestane snažit, jelikož... je to jeho osud. Co se pak stane?"

„Jeho osud se nenaplní," odpověděla pomalu Nerys.

„Ale tohle je přece něco docela jiného!" trvala na svém Gabriela.

„Ano, tohle je důležitější," přikývla Charis. „Řešení máte na dosah ruky, musíte jen přijít na to, co to je."

„A co teď?" řekla Gabriela spíš sama pro sebe a zdržovala slzy.

„Myslím, že je jedno, kam se vydáme. Je to náš osud," ušklíbl se Nik.

„Přesně tak, vidím, že to chápeš," usmála se Charis, „ale být vámi, pokračovala bych na jihovýchod."

„No sláva! Aspoň něco. Směr jihovýchod. Čas zvednout kotvy," zajásal Matien.

„Prosím, zdržte se na ostrově ještě pár dní, ráda bych pro Gabrielu připravila nějaká semínka léčivých rostlin," řekla Charis. Potom pokynula sloužícím, kteří přinesli devět zlatých řetězů s jakousi mincí, jako přívěskem. „S tímto budete mít neomezený přístup kamkoliv na ostrově."

Nikdo neprotestoval. Pár dní odpočinku a zábavy nemohli odmítnout.

***

„Zkusíme ty ostrovy dále na východě," ukázala na mapě a Matien přikývl. Počasí jim přálo a za několik dní zakotvili u prvního.

„Kde je hospoda? Už jsem dva dny střízlivej," prohlásil Zane, sotva loď zakotvila a první se přenesl na břeh

„V téhle džungli?" zeptala se Nerys a rozhlédla se kolem.

„Támhle je nějaká pěšina, vydáme se na průzkum," navrhla Andrina a spolu s Jaxem se vydali na cestu. Taron a Nik se k nim přidali a ostatní zůstali na břehu, aby se postarali o něco k jídlu. Zane a Alex šli nachytat ryby a humry, Matien a Gabriela nanosili dřevo a Nerys se opět vydala na lov perel, které byly v této oblasti obzvlášť krásné.

„Můžeš, prosím, najít pramen?" zeptala se Gabriela Nerys, aniž by zdvihla oči od vaření, ale když se konečně otočila, nestála za ní Nerys, nýbrž Zane.

„To zvládnu," mrknul na ni vesele a položil na zem vědro plné langust a mušlí.

A opravdu, netrvalo dlouho a našel silný pramen sladké vody. To vysvětlovalo tu neobvyklou zeleň všude kolem. Vytvořit jezírko už byla hračka. Hned se do něj také naložil.

„Nechceš jít ke mně? Voda je báječná, ne moc studená," zval Gabrielu, která však zavrtěla hlavou.

„Já nepohrdnu," řekl Matien, který se vrátil s náručí suchého dřeva, které položil kus od ohně a hned se šel namočit do jezírka. Bylo krátce po poledni a on bez vody moc dlouho nevydržel. Zanedlouho po něm se vrátila i Andrina s Jaxem, Nikem a Taronem.

„Našli jsme cestu. Nejspíš vede do vesnice, ale je moc horko, museli jsme se vrátit," hlásila Andrina a hned se vrhla do moře pro pár perel.

„Podívám se tam," řekla Gabriela spíš pro sebe a vydala se na cestu.

Sotva zmizela v hustém porostu, dohonil ji Zane.

„Počkej, nemůžeš tam jít sama, půjdu s tebou."

„Naopak, musím tam jít sama. Jsem jediná, komu horko nevadí."

„Dobře, tak se aspoň na chvilku zastav. Potřebuju si s tebou promluvit o samotě, a to už se mi nejspíš znova nepodaří."

„Tak mluv," vzdychla Gabriela.

„Chtěl jsem ti navrhnout, ať se se mnou vrátíš k Aranovi. S tvými schopnostmi..."

„Zmlkni! Vůbec nemůžu věřit, že mi tohle navrhuješ a odmítám to dál poslouchat. Myslíš, že jsem všechno tohle obětovala, abych se spolčila s tím tyranem, a ještě mu pomáhala? Myslela jsem si, že jsi se změnil... věřila jsem ti..."

„Nikdo se tak rychle nezmění," ušklíbl se Zane, „ale svůj slib dodržím a tebe nikdy nezradím."

„A co ostatní?"

„Na těch mi nezáleží."

„Jenomže mně na nich záleží, na každém z nich. Dokonce i na tobě. Já to zvládnu a ty Atalajce najdu a..."

„Víš, čemu nerozumím? Proč se všichni tak moc snaží a štvou se na konec světa, aby ti pomohli stát se nesmrtelnou?"

„Proč jsi tady ty?"

„Neměl jsem moc na výběr."

„To neměl nikdo z nás, ale možná je čas, aby ses vrátil."

„Nebo ses ještě nedozvěděl, co potřebuješ," vložil se do hovoru Alex, který se náhle objevil, pár kroků od nich.

„Nevím, co tím myslíš."

„Ale jo, víš. Pořád si myslíš, že hledám nějaký zázrak, který mi pomůže porazit Arana a už kdysi jsem ti vysvětlil, že mi na tom vůbec nezáleží."

„Tak proč se k němu nepřidáš? Ty nechceš být u zrodu veliké říše?"

„Ani ne. Nikdy jsem pořádně neposlouchal ani svého otce a rozhodně se nehodlám podřizovat Aranovým rozkazům. Možná za sto let, až mě omrzí svobodný život. Gabriela má pravdu, měl by ses vrátit."

„Myslím, že zůstanu, chci být u toho, až změníš názor."

„Hmm, snad ti na to bude tvůj nesmrtelný život stačit," utrousil Alex, vzal Gabrielu za ruku a nechali Zanea za sebou.

„Díky, Alexi, ale dál už musím sama."

„Půjdu s tebou."

„Je moc horko."

„Už jsem ti říkal, že vydržím víc než ostatní a vesnice už je nadohled." Měl pravdu. Vesnice byla nadohled, žádné nové informace se však nedozvěděli.

Bohužel nic nezjistili, ani na dalších pěti ostrovech.

Bylo docela příjemné plout po moři a vyrážet za zábavou, nebyl to však cíl jejich cesty.

„Jsem skoro doma," řekl Jax jednoho rána, těsně před vyplutím. „Musím se podívat co je s mojí rodinou. Dál už s vámi nepoplujeme."

„Zůstanu s ním," vysvětlila Andrina. Gabriela byla zklamaná, ale nedala to ani mrknutím oka najevo. Zatím, co se loučili, zašla do kajuty a po dlouhé době použila prsten, aby jim vyčarovala dárky na rozloučenou.

„Něco pro vás mám," podala jim něco zabaleného do bílého plátna, jako by to pro ně schovávala kdovíjak dlouho. Jax dostal meč. Naprosto dokonalý. Gabriela se naučila zacházet s prstenem mnohem lépe, od doby, kdy poprvé vykouzlila mizerné zbraně. Andrina našla ve svém balíčku překrásnou diamantovou čelenku.

„Děkuji, je nádherná," vydechla Andrina okouzleně, „myslela jsem, že se budeš zlobit."

„Proč? Spojil nás útěk z paláce, ale to neznamená, že musíme mít stejný cíl."

„Tak, když jsme u toho, také bych se rád vrátil," ozval se Matien. „Už mě nepotřebujete, za tu dobu, co jsme na lodi, jste se ji naučili ovládat stejně dobře jako já. Je čas vrátit se k mým mužům."

„Půjdu s tebou," přidala se Nerys a omluvně se podívala na Nika a Alexe. Teď se musela Gabriela hodně přemáhat, aby nedala najevo zklamání. Měla Nerys ráda a nedokázala se s ní rozloučit.

„Nikdy ti nedokážu vrátit všechny tvé dary a tvou laskavost. Snad aspoň tohle na rozloučenou," vytáhla z kapsy diamantový náramek a připnula jej Nerys na zápěstí. Chtěla se otočit a utřít si slzy, ale Nerys ji k sobě přitáhla a pevně ji objala. „Nejsem sice vědma, ale něco mi říká, že se ještě uvidíme, smrtelnice," ušklíbla se svým typickým způsobem. Pak políbila Alexe na rty a po něm Nika. U něj zůstala o trochu déle a něco mu šeptala do ucha. I polibek byl o něco delší.

„Vezmi si loď," navrhla Gabriela Matienovi.

„To přece nejde."

„Ale jo, jde," pak se obrátila na Nerys. „Říkala jsi, že se ještě uvidíme. Tak já se postarám, aby se to stalo. Vezmi si tohle a použij to, až poplujete přes Aranovu říši." Podala Nerys nefritového delfína. „Vrátíš mi ho, až se znovu setkáme." Chtěla jim zamávat a dívat se, dokud jí loď nezmizí z očí, ale přes slzy neviděla. Lehla si do stínu mohutné borovice a zavřela oči. Musela vymyslet co dál a neměla žádný záložní plán.

„Co kdybychom zůstali ještě pár dní?" navrhl Alex. „Ten utrejch, co vařili ve zdejší hospodě nebyl zrovna nejhorší." Gabriela se na něj vděčně podívala, a protože nikdo nic nenamítal bylo rozhodnuto.

***

„Au," vykřikla Gabriela a setřásla z prstu kraba, který ji právě pěkně štípnul klepetem.

„Říkal jsem ti ať, nestrkáš ruku do toho vědra," smál se Taron. „Tenhle parchant je pěkně živej."

„Můžeš prosím tě zajít pro ostatní, za chvíli bude večeře."

„Není třeba, támhle jdou," ukázal Taron na mořský břeh, odkud zrovna přicházeli Alex a Nik.

„Kde je Zane?"

Alex se rozhlédl kolem. „Nemám tušení, ve vodě jsem ho několikrát viděl, ale pak se od nás asi oddělil."

„Za chvíli tu bude," mávnul rukou Nik. „Nikdy nevynechá žádné jídlo."

Jenomže Zane k večeři nepřišel a nevrátil se ani, když se ukládali ke spánku.