15.

„Už jsme chtěli odejít, ale Alex nás přesvědčil, ať ještě chvíli počkáme," přivítal ji Nik.

„Co ten tady dělá?" mračil se Alex.

„Jde s námi," odpověděla Gabriela a rozhlížela se kolem. Netušila, jakou jim dalo práci probojovat se do skleníku, ale všichni byli pokryti krví, a ne vždy cizí. „Kde je Azra?"

„Mrtvý. Matien přišel o oko a nejspíš přijde i o druhé," utírala si Nerys slzy.

„Nejdříve se odtud musíme dostat," uvažovala Gabriela nahlas, „stačí, když se přeneseme na hladinu, čeká tam na nás loď. Až budeme v bezpečí, dám do pořádku to oko."

„Jaká loď? Co to plácáš?" utrhl se na ni Zane.

„Věř mi," ujistila ho Gabriela a Alex přikývl.

Nevěděla jistě, jestli dokáže z ničeho vyčarovat repliku Matienovy lodi, ale prsten ji příjemně hřál a ona mu věřila. Když se dostali na hladinu, ukázalo se, že se nemýlila.

„Jak jsi to mohla vědět?" zeptal se Taron, ale odpovědi se nedočkal.

„Teď není čas! Alexi, podej mi toho nefritového delfína," Alex zašátral v kapse a podal sošku Gabriele. Ta jej vhodila do vody společně s dlouhým a silným provazem a křikla: „Prosím, odvez nás hodně rychle do bezpečí!" všichni se dívali do vody, jak se malinká soška změnila v delfína většího než jejich loď. Uchopil provaz do tlamy a táhl je rychleji, než by dokázal ten nejpříznivější vítr. Trvalo to několik hodin, které využili k zaslouženému odpočinku a k ošetření zraněných.

„Matiene, teď ti zkusím dát do pořádku to oko. Nevím, jestli to zvládnu, ale udělám, co bude v mých silách," řekla Gabriela a klekla si vedle něj.

„Dělej, co musíš," přikývl Matien trpělivě. Gabriela se rozhlédla a mávla na Nerys, aby jí pomohla.

„Bez tebe to nedokážu," řekla Gabriela.

„Proč já?"

„Máš na medailonu ten uzdravující kámen a... Asi víš, proč moje matka spáchala sebevraždu."

„Byla šílená..."

„Viděla do budoucnosti a nedokázala s těmi vidinami žít. Zdědila jsem to po ní. Viděla jsem Matiena v budoucnosti a měl obě oči," šeptala.

„Co to má společného se mnou?" nechápala Nerys.

„Byla... jsi tam... s ním."

Nerys zčervenala. Doufala, že si jejich pohledů za týdny plavby nikdo nevšiml. „Co mám udělat?"

„Vezmi ho za ruku a vzpomeň si na jeho oči, musíš je před sebou vidět přesně takové, jaké byly. Je jen na tobě, jestli se uzdraví, nebo ne. Soustřeď se, máš tolik času, kolik potřebuješ," vysvětlovala Gabriela tiše a třela ohnivý kámen. Ve chvíli, kdy začal hřát a mírně vibrovat věděla, že se kouzlo podařilo.

„Teď mu sundej ten šátek."

Nerys poslechla a když sundala šátek, dívali se na ni přesně ty samé zelené oči, jaké si pamatovala. Hodila zakrvácený šátek na zem a utekla do podpalubí.

„Děkuju," snažil se Matien o úsměv. Stále ještě truchlil pro Azru, tomu však Gabriela pomoct nedokázala.

Nerys třásla vzteky. Ne proto, že Gabriela odpozorovala, na co se ona sama neodvažovala myslet, ale proto, že se zamilovala. Jednostranné lásky už měla dost a nezdálo se, že by Matien cítil to samé. Už ani neměla šanci to zjistit. Pokud by ji teď o něco víc vyhledával, bude to jen proto, že mu pomohla navrátit zrak. Jen z vděčnosti.

Jestli něco rozhodně nechtěla, tak upnout se na někoho, protože to předpověděla nějaká hloupá věštba. Z toho důvodu měla vztek i na Gabrielu. Hrála si na chudinku a najednou umí víc kouzel než oni všichni dohromady. Zatracený Markus, proč jí vůbec kdy říkal, jaké mají lidé schopnosti. Jenomže ty schopnosti jim zachránily život a Matienovi oči.

Chvilku před západem slunce je delfín dovezl k malému ostrůvku. Pak vyskočil vysoko nad hladinu a všichni ohromeně zírali, jak se to obrovské zvíře řítilo přímo na loď. Těsně před dopadem se však opět změnil na malou sošku.

„Co jsi zač?" podíval se Zane vyděšeně na Gabrielu a nebyl jediný, koho napadla stejná otázka. Ta se tomu však jen zasmála, zvedla delfína ze země a podala jej Alexovi.

„Tady jsme v bezpečí. Zůstaneme tu na noc a ráno se rozhodneme, co dál."

Přenesli se na břeh a pustili se do práce. Nerys vyhledala podzemní pramen a vyvedla jej na povrch kde vytvořila malé jezírko. Alex, Nik a Taron šli nachytat ryby k večeři. Zane chvíli váhal, ale pak skočil do oceánu za nimi a vrátil se s několika kraby, langustami a hromadou mušlí. Jax, Andrina a Matien přinesli suché dřevo a Gabriela rozdělala oheň.

Po tolika stresujících týdnech bylo příjemně odpočinout si na bezpečném místě jíst dobré jídlo, a i se trochu zasmát, když Nik popisoval boje v paláci.

„Je mi z toho všeho smutno. Obětovala jsem ty vězně, abychom mohli uprchnout," špitla Gabriela a dívala se upřeně do plamenů.

„Ne, dala jsi jim šanci. Bez tebe by všichni do jednoho skončili na popravišti. Takhle se aspoň někdo zachránil," uklidnil ji Alex a Zane si uvědomil, jak bylo dobře, že odešel z paláce. Zřejmě zachránila život i jemu. Aspoň na nějaký čas.

„Ukaž, pomůžu ti," nabídl se Zane, když viděl, jak se Gabriela snaží dostat do malých, zelených šnečků. Zvedl větvičku, která ležela opodál, vytáhl nůž a vyřezal z ní ostré dlouhé párátko. Potom jí ukázal, jak maso napíchnout a vyndat. Byl to jeho způsob, jak jí poděkovat, ačkoliv ho stále trochu děsila.

„Ty krevety už jí oloupu sám," zamračil se Alex a podal Gabriele velkou lasturu plnou oloupaných krevet.

„Na vezmi si tuhle langustu," nedal se Zane, který si užíval, jak Alex žárlil. Ukázal Gabriele, jak se dostat k bílému masu a navrch jí ještě podal několik oranžových slávek.

Na druhé straně ohniště, zrovna řešila Nerys podobný problém. Nik i Matien, měli pocit, že by se o ni měli starat. Jindy by si tu pozornost nejspíš užívala, teď se však Matienovi vyhýbala. A vlastně trochu i Nikovi. Chápala, že měl o ni strach, ale s tou péčí to trochu přeháněl. Možná bych měla být nějakou dobu sama, pomyslela si a ta myšlenka se jí dost líbila.

***

Zatímco ostatní spali ponořeni v jezírku, Gabriela si ustlala u ohně. Dívala se na hvězdy, které byly úplně jiné, než znala z domova a hlavou jí proudily tisíce myšlenek. V tom jí někdo přitiskl dlaň na ústa a zašeptal: „Nekřič."

Přikývla a otočila se.

„Zane?"

„Ostatní mě nezajímají, ale tobě slibuji, že tě nikdy nezradím. Musíš mi však říct pravdu."

„Tu ti říkám celou dobu," šeptala Gabriela. Rozhodně neměla v úmyslu někoho vzbudit.

„Kdo vlastně jsi?"

„Už jsem ti to přece řekla. Člověk. Smrtelnice. Proto hledám Atalajce, jsou jediní, kdo ze mě dokáže udělat vodníka."

„Tolik Alexe miluješ?"

„Já nevím. Není to tak snadné. Už jednou jsem byla zamilovaná, ale pak se ukázalo, že to byl omyl. Nejspíš se mi jen líbilo, že o mě někdo stojí."

„Hmm, tohle chápu," zamyslel se na chvíli Zane, „ale co ta kouzla? Aran má několik kouzelníků, ale snad ani oni nemají takovou moc."

„Dobře," vzdychla Gabriela, „prozradím ti něco, co neví vůbec nikdo, ani Alex. Jsem napůl víla." Asi to měla Alexovi říct, ale sama se s tím ještě nesrovnala.

„Děláš si legraci?"

„Proč?"

„Protože ti to nevěřím."

„To je směšné. Jako bych nevěřila tobě, že jsi vodník."

„Já jen, že víly jsou většinou pěkné mrchy."

„Ještě mě pořádně neznáš."

„Ne, ale znám pár víl a pokud vím, nevládnou tak silnými kouzly."

„Chtěl jsi pravdu, řekla jsem ti pravdu, a teď mě nech spát. Zítřejší den nebude o nic snazší než ten dnešní."

Zane se vrátil do jezírka, ale ještě, než odešel přikryl Gabrielu svým pláštěm.

Ráno ji probudila šarvátka. Ještě, než si protřela oči, pochopila, že začala Zaneovým pláštěm, pokračovala kvůli tomu, že jí šel ráno natrhat květiny a skončila u včerejší večeře.

Postavila se, vrátila Zaneovi jeho plášť a křikla: „Tak dost! Tady jsme všichni na jedné lodi a to doslova. Jestli chcete, tak si můžete dát přes držku, až tohle všechno skončí, teď ale musíme spolupracovat. A pokud jde o nás," obrátila se na Alexe, „pokud vím, nemáme žádnou dohodu, nejsme manželé, ani snoubenci, naopak, ty jsi stále zasnoubený s Nomi. Nebo se pletu? Dokud se nevdám, tak jsem volná, svobodná a připravena přijmout jakékoliv projevy dvoření." Slyšela několik uchechtnutí a zbytek zadržoval smích, ale bylo jí to jedno. Nemyslela to vážně, ale Alex potřeboval trochu zchladit. Kdoví, co všechno je ještě čeká a ona nepotřebovala čelit každý den žárlivým scénám.

„Možná je na čase vrátit se na loď a pokračovat v cestě," navrhla Andrina. „Jestli něco opravdu nechci, tak dostat se teď otci do rukou."

„Rozumný návrh," přikývl Taron. A protože nikdo neměl lepší nápad, přenesli se na loď.

***

Foukal příznivý vítr a plavba byla klidná. Opustili oceán a vpluli do moře plného ostrovů a ostrůvků. Matien, který měl nejvíc zkušeností, stál u kormidla a na obě strany lodi postavil hlídky s olůvkem. Museli dávat pozor, aby nenajeli na mělčinu, nebo nenarazili do skrytého skaliska.

„Bylo by to snadnější, kdybych věděl, kam vlastně plujeme," podíval se na Gabrielu, ale ta jen pokrčila rameny. Nevěděla, kdy to všechno začalo, odkdy ji začali považovat za vůdce, ale příjemné jí to nebylo. Každý od ní něco čekal, plán, řešení a odpověď a ona si často nevěděla rady. Velitelka byla mizerná. Už hodiny zírala do mapy, ve snaze uvidět něco, co tam dřív nebylo.

Pak se zadívala na prsten a něco ji napadlo.

„Když jsem byla v poušti," vyprávěla Alexovi, který studoval mapu spolu s ní, „nemohla jsem dlouho nic najít, ale pak jsem uviděla na zdi nápis: Na souši hledej to, co mělo zůstat pod vodou. V hlubinách to, co bylo kdysi na povrchu. Díly tomu jsem zkusila hledat ve staré studni a povedlo se. Možná že hledáme špatně. Naše legendy říkají, že se ostrov kdysi potopil pod hladinu, vy říkáte, že byl pod hladinou po celou dobu a podle toho co jsem četla v knihách a co vidím na mapě, měla by to být pravda. Jenomže není. Co když je to místo na souši. Ostrov, který se nepotopil ale naopak vynořil."

„Hmm, co navrhuješ?"

„Musíme mezi lidi a ptát se."

„Navrhuji svolat poradu," řekl Alex a hned šel za Matienem.

„Zakotvím tamhle u toho ostrova a utáboříme se," souhlasil Matien a mírně stočil kormidlo.

Gabrielin nápad měl úspěch. Veškeré pátrání bylo zatím bezvýsledné a návštěva smrtelníků zněla jako legrace. Vždyť, kde se dá sehnat téměř jakákoliv informace? V hospodě, nebo na trhu.

„Někdo proti?" zeptal se Alex.

„Šílíš? Víš, jak se těším na nákupy?!" smála se Nerys.

„Čas na lov perel," přidala se k ní Andrina, „ale v hospodě, že nikoho platit nebudu," podívala se významně na mužskou část posádky a jim bylo jasné, že se i oni budou muset přičinit.

Celé odpoledne strávili v moři. Pro Gabrielu to byla příležitost znovu se proměnit v mořskou pannu a užít si sílu své ploutve.

„Ukážu ti, kde najdeš nejlepší," nabídla se Andrina a Gabriela s radostí souhlasila. Na rozdíl od smrtelníků, dokázali vodníci na první pohled poznat, zda je lastura prázdná, nebo je v ní perla. V tom Gabriele nepomohl ani její ocas mořské panny. Musela jich otevřít pěkných pár, než našla první, ale ostatní se nad ní slitovali a ukázali jí, které jsou prázdné a které ne.

Po nějaké době muži usoudili, že mají na hospodu víc, než dost a šli raději chytat něco k jídlu, zatímco dívky zůstaly u perel.

„Něco vám ukážu," řekla Andrina Nerys a Gabriele, když osaměly. „V podobné úžině, mezi dvěma ostrovy, v jaké jsme teď, vznikají vodní víry, které odstřeďují písek a omílají kameny, a právě v takových úžinách se dají najít nejvzácnější diamanty a valounky zlata. Myslím, že jsem si takového místa všimla támhle."

„Na co čekáme?" zeptala se Nerys a plavala k místu první.

Andrina měla pravdu. Netrvalo dlouho a našli několik překrásných diamantů a pár zlatých plíšků. Váčky u pasu se rychle plnily. Byly tak zabrané do hledání, že se zastavily, až když jim někdo přiložil nůž na krk.

***

Alex, Matien a Jax, zahlédli podezřelý pohyb. Nejdřív měli pocit, že se jim to jen zdálo, pak se však vydali na průzkum. V jejich situaci nebylo opatrnosti nikdy dost. Instinkt je nezklamal. Jax okamžitě poznal tři stopaře z královy armády. Dal ostatním znamení. Schovali se za korály a připravili se k útoku.

„Půjdeme domů princezno, váš královský otec vás velmi postrádá," ušklíbl se jeden z mužů a cenil zuby. V duchu už se těšil na odměnu.

„Královi špiclové," ucedila Andrina.

„To je ale ošklivé slovo. Jsme strážci."

„Špiclové nebo strážci, to je jedno, půjdete s námi jasnosti." Andrina si připravovala jadrnou odpověď, ale než stihla něco říct, prořízl nůž kůži a tepnu na strážcově krku a ten klesl ke dnu. Za ním druhý a třetí. Jax si zastrčil nůž za opasek a stejně tak učinil Alex a Matien.

„Zahlédli jsme je, když jsme lovili humry. Vypadá to, že král už zprávu nedostane," vysvětlil Jax.

„Raději se vrátíme, než se sem vrhnou žraloci," navrhl Matien.

„Nebo než nás najdou další," přidal se Alex.

„Nenajdou nás, posílím ochranný štít kolem lodi," špitla Gabriela spíše pro sebe a následovala ostatní na břeh.

Alex jí pomohl s ochrannými kouzly, nevěděli však, jestli to bude stačit. Tenhle život na útěku se nedal vydržet moc dlouho. Byl to závod s časem. Buď najdou dřív Atalajce, nebo Aran najde je. A tahle možnost se nikomu příliš nezamlouvala.

Oproti tomu návštěva trhů a hospody se zamlouvala úplně všem. Byla to přesně ta vzpruha, kterou potřebovali.

Dva týdny cestovali od ostrovu k ostrovu, a pokud byl obydlený, navštívili trh a hospodu a bavili se s místními lidmi. Zane, Taron a Matien se občas zdrželi až do rána s nějakou pohlednou dívkou, ale nedozvěděli se nic zajímavého. Nijak zvlášť jim to nevadilo. Brali to jako příležitost trochu si užít. Až jednoho dne přišel Jax s něčím, co stálo za prozkoumání.

Dozvěděl se o ostrově, na kterém je starobylá věštírna.

„Já jsem teda o tom už slyšel, nakonec pocházím z tohoto kraje, ale myslel jsem, že to fungovalo před tisícem let. Ten chlap v hospodě však tvrdil, že tam byl minulý měsíc," vysvětloval Jax.

„Kde přesně to je?" zeptal se Alex a rozložil na stůl mapu.

„Tady," ukázal Jax na jeden ze stovky ostrovů.

„Dva tři dny, když bude příznivý vítr, o pár dní déle, když ne," uvažoval nahlas Matien.

„Nemusíme pospíchat. Ta věštkyně prý přijímá lidi jen jednou za měsíc."

„My ale nejsme lidé," upozornil Nik.

„Mluv za sebe," ušklíbla se Gabriela.

„Myslel jsem, že by nás možná mohla přijmout i mimo běžné dny," opravil se Nik.

„Za zkoušku by to stálo," souhlasila Nerys.

„Má někdo lepší návrh?" zeptal se Alex a hned si také sám odpověděl: „Ne? Tak jedeme na ostrov!"

Ráno byla loď připravena k odplutí. Matien u kormidla, Jax s Taronem u plachet a Nik s Alexem vytáhli kotvu.

„Chceš chvíli kormidlovat?" zeptal se Matien Nerys, která zrovna prošla kolem něj, a upřel na ni zelené oči.

„Teď? Mezi těmi skalisky? Raději ne," vykoktala ze sebe Nerys a šla do podpalubí pomoct Andrině s vařením.

Musím si s Nikem promluvit o rozchodu, přemýšlela už po několikáté. Ne kvůli Matienovi, ale kvůli sobě. Jenomže právě teď to mezi nimi bylo nejlepší, a to i přesto, že bylo neustále všude plno lidí, a tak spolu nespali. Možná právě proto, že spolu nespali. Možná spolu vycházeli lépe, jako přátelé. Už se rozešli tolikrát... měla na to být zvyklá, jenže tolik společných let prostě nešlo smazat. Až tahle cesta skončí, pak to udělám.

„Nevytrpěla ta ryba už dost?" vytrhla jí Andrina ze zamyšlení. Nerys se podívala na malinké kousíčky masa před sebou a trochu se usmála.

„No jo, je na padrť," řekla Nerys omluvně a přesunula maso na velkou pánev.

„Jsi trochu mimo," poznamenala Andrina.

„To jsme asi my všichni, tohle není normální život."

„Proč ne? Já si to dobrodružství docela užívám. Cokoliv je lepší než být zavřená v paláci."

„To máš asi pravdu. Jsou i krásné dny. Všechny ty trhy, nákupy, báječná jídla, noci pod hvězdami..." zasnila se Nerys.

„Všechny ty obdivné pohledy mužů, ať přijdeme kamkoliv," culila se Andrina.

„Tobě se možná v lidské podobě líbí, ale já trpím."

„No tak, nemrač se. Já se tady snažím trochu tě povzbudit."

Nerys se zamyslela: „Slibuju, že na příštím ostrově budu z vás všech nejlidštější. Budu se smát a tancovat až do rána."

„Jestli to přežijeme. Sundej tu pánev z ohně. Pokud ovšem nevyrábíš dřevěné uhlí."

„Přidám tam koření, snad nikdo nepozná, že je trochu připálená. Copak jsem kuchařka?" „Být princezna, Aranova dcera, a ještě ke všemu nejmladší, není žádný med. Mně je tady lépe než v paláci. Raději budu jíst denně spálenou rybu, než bych se vrátila."

„Tak hrozný?" zeptala se Nerys.

„Zpočátku ne. Když ještě vládl dědeček, měla jsem úplně normální dětství. Jakmile se však otec dostal k moci, úplně se změnil. Děda byl ještě ze staré školy, věřil, že král musí stát v čele armády a dobývat území čestným bojem, zatímco otec věří spíš v diplomacii a politiku. Hlavně sňatkovou politiku. Takže deset dětí mu pohodlně zajistí každou zemi na světě."

„Koho sis měla vzít ty?"

„Nevím, ale určitě ne toho, koho bych si vybrala sama."

„Jaxe?"

„To je to tak vidět?"

„Jo, všimla jsem si toho už když jsem byla v paláci poprvé. Vlastně ti závidím, že je to oboustranné."

„Proč? Mně se zdá, že tě Nik miluje."

„On miluje mě, já jeho, ale nikdy ve stejnou dobu," vzdychla Nerys. „Už dlouho přemýšlím, že to skončím. Nemá cenu se stále trápit."

„Líbí se ti Matien?"

„Ne. Teda, ne že by se mi nelíbil, ale kvůli němu to nedělám. Chci si chvíli užívat svobody."

„Myslím, že se ti uleví," přikývla souhlasně Andrina.

A nemýlila se. Ten večerní rozhovor byl ze všeho nejtěžší, ale ta úleva, která se záhy dostavila, stála za to.

„Je v tom někdo jiný?" ptal se Nik nechápavě.

„Ne. Jen mi připadá, že už to dlouho nikam nevede."

„Po tom všem, co jsme spolu prožili?"

„No právě. To všechno nám zůstane. Všechny ty krásné věci... nikdy nezmizí. Tohle nám nikdy nikdo nevezme. Vždycky zůstaneme nejlepší přátelé, vždycky tu budeme jeden pro druhého, protože se tak moc známe."

„Asi se k tobě budu už navěky chovat majetnicky a ochranářsky. Asi jako protivný starší bratr."

„S tím dokážu žít," usmála se Nerys a lehce ho políbila na tvář.

Nakonec se ulevilo i Nikovi. Nikdo netušil, jak tohle všechno dopadne a závazky bylo to poslední, co potřebovali.

***

Třetího dne, chvíli před západem slunce, přistáli u ostrova. Ne však v přístavu. Zakotvili loď v bezpečné vzdálenosti a když se přístav dostatečně vylidnil, přenesli se břeh.

Chrám se nedal přehlédnout. Byl na vyvýšeném pahorku kousek od přístavu a zeď, která jej obklopovala, dělila ostrov na dvě poloviny. Všechno za zdí patřilo bohyni, která měla ráda klid a soukromí, zatímco v přístavu a nedalekém městě bylo živo dlouho do noci. Čím blíže bylo k věštícímu dni, tím více lidí se na ostrově zdržovalo. Oni připluli téměř přesně v půlce, a ačkoliv to znamenalo jednu z těch klidnějších nocí, bylo stále pořádně rušno.

„Pamatuješ? Tančit až do rána," mrkla Andrina na Nerys.

„Tak jo. Myslím, že všichni máme chuť se trochu protáhnout po třech dnech plavby."

„Taverna," ukázal Zane a všichni ho následovali.

Alex a Gabriela leželi na pláži a dívali se na hvězdy. Ani jeden z nich nemluvil. Gabriela věděla, že si musí s Alexem promluvit a dlouho se na to připravovala, ale teď, když byla vhodná chvíle, nevěděla, jak začít. Pak si ale vzpomněla na ten upřímný rozhovor, který spolu kdysi vedli ve vývařovně u potoka a věděla, že to zvládne i tentokrát.

„Chtěla bych tě o něco požádat, ale nechci, abys to špatně pochopil," promluvila tiše.

„Tak mi to zkus vysvětlit a já slibuju, že v tom nebudu hledat něco, co tam není," odpověděl Alex a přemýšlel, kam tohle povede.

„Musíš se přestat chovat tak majetnicky."

„Tohle jsem pochopil dobře," vzdychl. „Já přece vím, že na tebe nemám žádné právo, ale nedokážu si pomoct. Ber to třeba jen tak, že jsem muž pomáhající ženě. Nerys bych přece také pomáhal."

„To ano, ale v tom případě nevím, proč se tak rozčiluješ, když mi pomáhá někdo jiný?"

„Teď to zkusím vysvětlit já. A také doufám, že to pochopíš správně. Od té doby, kdy jsem tě poprvé vytáhnul z vody za tebe cítím jistou... odpovědnost. A samozřejmě to, že jsem se do tebe zbláznil, to činí ještě poněkud horším. Přál bych si, abych to dokázal ovládat, abych si dokázal poručit... pak by bylo jednodušší udělat to, co po mě otec chce. Dát ti to, co potřebuješ."

„Jenomže, když se tváříš, jako že k sobě patříme, děláš to těžší i pro mě. Pro oba. Ty a já se zbytečně upínáme k něčemu, co není skutečné."

„Tady bych si dovolil trochu té opravit. To, co je mezi námi, rozhodně je skutečné."

„Ale nemělo by být."

„Možná. Občas se prostě věci stanou, aniž bys je plánovala, a pak je buď přijmeš, nebo odmítneš a naučíš se s tím žít."

„Takže jsme oba ztraceni?"

„Nejspíš ano," zašeptal Alex a po chvíli dodal: „Myslela jsi vážně to, co jsi řekla Zaneovi?"

„To, že se mi může kdokoliv dvořit? To už jsem ti přece vysvětlila."

„Já vím. Myslel jsem to druhé. Že hledáš Atalajce, aby tě proměnili ve vodníka a mohla sis mě vzít."

„On o tom mluvil?"

„Pochlubil se. Řekl, že jsem blázen, když v to doufám."

„Potřebovala jsem výmluvu a zrovna mě nic lepšího nenapadlo."

„A kdyby to šlo? Udělala bys to?"

„Netvrdím, že jsem o tom nepřemýšlela... ale... sama nevím. Právě teď, žiju ze dne na den a neodvažuji se plánovat žádnou budoucnost. Sám jsi řekl, že věci se stanou, aniž bychom je plánovali."

„Souhlasím, ale jednu věc, jsem si přece jen naplánoval. Až se vrátíme... když se vrátíme zruším zasnoubení s Nomi. Neměl jsem s tím nikdy souhlasit."

„Neočekávám žádné sliby. Máš povinnosti k rodu..."

„Tohle přesně říká můj otec a já už to nechci nikdy slyšet. Povinnost, zodpovědnost, tradice, respekt... Především chci být šťastný, milovat svoji ženu a rodinu."

„Ať už je to kdokoliv."

„Ano. Uvědomuji si, co všechno se může stát, avšak právě teď, jsi pro mě jediná na světě."

„Jak bys jim to vysvětlil?"

„Nikomu, žádné vysvětlení nedlužím," prohrábl si Alex nervózně vlasy a pokračoval: „Už jsi tady skoro rok a čím víc tě poznávám, tím víc... nechci nikoho jiného."

„Jenomže já jsem žila skoro rok s myšlenkou, že jakýkoliv vztah nemá smysl, že pro nás není budoucnost, že se oženíš s jinou ženou. Zakázala jsem si cokoliv jiného a těch pár polibků si neustále vyčítám."

Cítil se jako bídák. Chtěl udělat správnou věc a místo toho dělal jednu chybu za druhou.

„Gabrielo... nikdy jsem nic nepředstíral. Každé slovo, každou pusu, všechno jsem myslel vážně."

„Já taky," vzdychla a na chvíli zavřela oči.

A co ty? Když jsi byla ještě ve vesnici... kromě těch starců, kteří tě chtěli za ženu, měla jsi někoho... ráda?"

„Jednou, už je to dlouho. Vodili jsme se za ruce kolem rybníka a jednou nebo dvakrát mi dal pusu."

„Stále na něj myslíš?"

„Vzpomenu si, ale už dávno není součástí mého života a nikdy už nebude."

„Je ti to líto?"

„Ne. Změnila jsem se. Zažila jsem tolik věcí, že už by mě nikdy nedokázal pochopit. Nikdy bych s ním o tom nemohla mluvit. Dělí nás světy, a tak už to zůstane."

„Takže se mnou být nechceš, protože jsi smrtelná, a smrtelníka si vzít nemůžeš, protože je to jen obyčejný člověk."

„Tak nějak."

„Co chceš dělat? Zůstat sama?" Nevěděla, co odpovědět, ale možná by to nebylo, zas tak strašné. Vždyť její babička se léčitelstvím uživí celkem dobře. Z vyprávění věděla, že všechny ženy jejího rodu měly sice jedno nebo dvě děti, zůstávaly však svobodné. Možná je to i její osud a pokud ano, rozhodně nechtěla dítě se smrtelníkem.

Vzala Alexe za ruku, ale dál mlčela. Nepodíval se na ni, jen ji silněji stiskl.

Z taverny k nim doléhala hudba a smích, opodál hořelo několik ohňů, kdosi hrál na flétnu, ale ona nic z toho nevnímala.

„Chceš si jít zaplavat?" zašeptal Alex a ona zavrtěla hlavou.

„Už začínám vysychat..."

„Počkám na tebe," slíbila, ale když viděla, jak pomalu vstupuje do vln, rozmyslela si to a šla za ním.

Když byli dost daleko od břehu, navlékla si náramek a proměnila se v mořskou pannu. Ruku v ruce doplavali k lodi a přenesli se na palubu.

Hladina byla klidná a až na šumění moře, všude kolem ticho. Už tolikrát ho odmítla... věděla, že bude muset udělat první krok. Odhrnula mu z čela vlasy lehce ho objala a políbila na tvář. To mu jako povzbuzení úplně stačilo. Chvíli se jí díval do očí, potom ji k sobě přitisknul své rty na její. Neodtáhla se, ani ho nezastavila. Znovu ji políbil a pak ještě jednou a vášnivěji. Vnořil svůj jazyk do jejích úst a ona udělala to samé. Když špičkou jazyka přejela jeho špičaté zuby, na chvíli ji zadržel. Jen na tak dlouho, aby vzal na sebe lidskou podobu.

„Kvůli mně nemusíš," usmála se, „tohle mě nikdy neděsilo."

„Já vím, že ne. Sám to tak chci."

Gabriele se líbil takový, jaký byl a vůbec nezáleželo na tom, jestli má podobu člověka nebo vodníka. Líbil se jí i s tou jizvou. Bezmyšlenkovitě ho pohladila po tváři, kde kdysi bývala.

„Víš to určitě? Můj závazek... pro mě nic neznamená, ale pro tebe..."

„Teď o tom nemluv. Kdo ví, co bude zítra."

„Čekal jsem tak dlouho..."

„Já vím."

Víc slov nebylo potřeba.