12.

Po návratu od Arana obdržel Alex zprávu od otce, že ho očekává v naléhavé záležitosti a podle toho, co mu rodiče naznačili při zásnubách, tušil, co to bude a nemálo se děsil. Přesto nemohl odmítnout.

„To je dost, že ses konečně uráčil poctít nás svou návštěvou," zahřímal kníže Acorus místo pozdravu. „Král Kiernan a princezna Nomi, mají před sebou ještě dlouhou cestu."

„Přišel jsem přece okamžitě, sotva jsem se vrátil z paláce," namítl Alex.

„Nemáš se nikde courat, máš být pěkně doma a připravovat se na svou budoucnost. Obzvlášť teď je to důležité, když je Aidan ženatý a Marten s Gillem zasnoubení."

„Vždycky jsi mi přece opakoval, že se na tvého nástupce nehodím."

„Naopak, vždycky jsem ti vštěpoval smysl pro povinnost, rodinu a tradice a co děláš ty? Taháš se s tou flundrou Nerys a s tím budižkničemu Nikem."

Alexovi se ulevilo, že nezmínil Gabrielu, ale nepochyboval o tom, že už se to otci doneslo.

„Ted zrovna jsem tady. Na tvé přání."

„Na můj rozkaz! Samotného by tě to nikdy nenapadlo. Teď se mazej převléknout, upravit a za hodinu ať tě vidím v hodovní síni. A udělej něco s tou jizvou," zakřičel ještě na odcházejícího Alexe.

„Udělám, co chceš, ale ta jizva zůstane, kde je," zavolal Alex zpět na otce, a aniž by čekal na odpověď, opustil místnost.

Už dlouho o tom přemýšlel, několik nocí nespal, ale nakonec se s těžkým srdcem rozhodnul, že to udělá.

Všechno by bylo jiné, kdyby Gabriela zůstala s nimi, ale to se nestalo. Měla už jiný život a podle všeho se jí dařilo dobře a byla šťastná. Přesvědčil se o tom několikrát na vlastní oči.

Oba od začátku věděli, jak to skončí a že je jejich čas omezený. Nečekal, že to bude tak brzy, ale to, že se odstěhovala k babičce bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Pořád ještě měl zásnubní prsten, který pro ni koupil, ale už bylo pozdě.

Vyhnal komornou, která mu přišla učesat a ostříhat jeho dlouhé vlasy a pomalu se převlékl do nového krásného obleku, o který se nepochybně postarala jeho matka, jemu však bylo úplně jedno jak vypadá.

Do hodovní síně přišel jako poslední. Byla to chyba, protože jakmile vstoupil, všechny oči se obrátily na něj.

Podíval se, kde sedí Nomi. Byla krásná, ale mračila se, a ze zásnub byla asi stejně nadšená jako on.

U stolu, hned vedle ní, bylo prázdné místo. Pomalu se k němu vydal a polohlasně ji pozdravil.

„Nenávidím tě," sykla.

„Jak chceš, ale věř mi, že s tímhle nemám nic společného. Chce se mi do manželství asi tak stejně jako tobě, ale když řekneš ne, udělám to taky."

Nomi se kousla do rtu. S otcem se doma mnohokrát pohádala, ale teď už byla zlomená a na veřejný odpor se nezmohla. Ani s Alexovou podporou.

„Nějak to přežijeme," povzbudil ji, když viděl, jak zbledla. „Vymůžeme si aspoň nejpozdější možný termín svatby a kdo ví, co se do té doby stane."

Možná umřu někde v bitvě s Aranem, pomyslel si Alex, a když se podíval na Nomi, nezdálo se mu to, jako špatná alternativa.

„Tak to se hodí, že za šest měsíců bude svatba Aranových dcer a on určitě nebude chtít nic, co by ji zastínilo," chytla se Nomi.

„Přesně tak. A zvát hned všechny šlechtice na další svatbu, to chce dobrý půlrok pauzu."

„Možná i rok," souhlasila Nomi a předvedla chabý pokus o úsměv.

Teď už byl před Alexem jen jediný problém. Jak to říct Gabriele.

***

První prosincová neděle byla přímo kouzelná. Všude ležel čerstvý sníh, vzduch byl mrazivý a obloha modrá.

Alex přišel ten den o něco dříve. Gabriela zrovna připravovala koláče a měla ruce od těsta.

„Posaď se a dej mi chvilku času, dám je do pece a umyju si ruce," usmála se, a babička mu zatím nalila pohár vína a talíř polévky.

Zatím co se koláče pekly, posadila se vedle Alexe a řekla tiše: „Babička něco objevila, myslím, že by nám to mohlo pomoct." Tázavě se na ni podíval a jeho výraz se změnil v ještě udivenější, když babička položila opatrně na stůl těžkou knihu a našla stránku s Gabrieliným prstenem.

„To je ta kniha," zvolal vzrušeně, až mu zaskočilo sousto. Gabriela ho párkrát bouchla do zad. Silněji, než musela.

„Já vím," usmála se. „Až se najíme, tak se na ni podíváme pořádně, možná poznáš nějaké ty věci z pouště, já jsem je viděla jen zběžně."

Alex přikývnul, rychle dojedl jídlo a Gabriela sklidila stůl. Babička se zrovna chystala otevřít knihu, když uslyšeli, jak si někdo za dveřmi čistí sníh z bot a o chvíli později se ozvalo zaklepání na dveře. Alex honem sbalil knihu a schoval se za pec, kde se posadil na Gabrielinu postel. Gabriela mu ještě rychle přinesla velké vědro vody, aby nevyschnul, zatímco babička otevřela dveře.

Ve dveřích stál truhlář Martin se svým otcem, oba svátečně ustrojení a Gabriele se téměř zastavilo srdce, když si uvědomila, proč přišli.

Babička jim nabídla židli a koláče, které Gabriela pekla pro Alexe, a Martinův otec šel rovnou k věci.

„Promiňte, nečekala jsem vás tak brzy," omlouvala se babička. „S Gabrielou jsi už mluvil?" obrátila se na Martina, ačkoliv jí bylo jasné, jaká je odpověď.

„A to jako na co?" řekl Martinův otec hromovým hlasem

„Aby se mohla rozhodnout," upřesnila babička.

„Rozhodnout? O tom snad rozhoduje její otec nebo bratr."

„Obávám se, že nikdo takový tu není," řekla Gabriela.

„V tom případě to může nařídit kněžna Hedvika," pokusil se Martin o nátlak.

„Kníže Matyáš!!!" zařval jeho otec, který nebyl zvyklý, že by mu nějaká žena něco nařizovala.

„Možná je to všechno zatím předčasné," snažila se ho babička uklidnit. „Máte vůbec povolení od vrchnosti?"

„Jistěže ano, Kníže nemá nic proti sňatku, pokud bude nevěsta souhlasit. Ovšem nechápu, proč by nesouhlasila. Jsme slušná rodina a syn má poctivé řemeslo."

To už Alex nemohl vydržet. Vyšel zpoza rohu a promluvil: „Nevěsta by možná souhlasila, kdybys ji požádal o ruku, jak se sluší a patří."

„Co ten tady dělá" zabručel Martinův otec, ale Alex ho ignoroval. Poklekl na jedno koleno, pravou dlaň položil na srdce, levou na koleno a řekl: „Krásná a urozená paní Gabrielo, prokázala byste mi tu nevýslovnou čest a stala se mou ženou. Přísahám, že vás učiním svou kněžnou a budu vás celý život ctít a milovat," potom sáhl za svůj nádherný sametový kabátec a vytáhnul stříbrnou krabičku, kterou ihned otevřel a všichni v místnosti uviděli překrásný prsten s obrovským diamantem. Gabriela neřekla ani slovo, jen k Alexovi zvedla ruku s nataženým prsteníčkem. Alex jí navlékl prsten a pak ten prst ještě lehce políbil. Teprve potom vstal podíval se na hosty a usmál se: „Tak takhle se to dělá."

„Ale vy jste šlechtic. Nemůžete si ji vzít." řekl Martinův otec, neztráceje nic ze své arogance.

„Ale ano, může," odvětila klidně Gabriela a vytáhla z truhly srolované lejstro s císařskou pečetí. „Před půlrokem mi císař udělil šlechtický titul, jsem Urozená svobodná paní." V lejstru sice stálo jméno Hanna, ale to hosté nestihli zaregistrovat.

„Mazej domů, tady jsme skončili, vezmeš si Růženu a hotovo," Otec vrazil Martinovi pohlavek a vystrčil ho ze dveří.

„Bylo to zasnoubení doopravdy, nebo jsi mu jen chtěl udělit lekci," smála se Gabriela, stáhla prsten z prstu a podala jej Alexovi.

„Ehm... lekci," řekl Alex váhavě a vzal si prsten zpět. Chtěl to říct, vážně se chtěl se vším svěřit, přiznat se, ale nedokázal to. Nenáviděl se za to, že jim lhal. Ten prsten byl pro Gabrielu a nic si nepřál víc, než aby jej mohla hrdě nosit.

„No dobře" zamračila se babička na Gabrielu, „Ale jak znám kněžnu Hedviku, kdybys řekla ne, žádná svatba by nebyla, a kníže Matyáš udělá jenom to, co řekne Hedvika."

„Tohle jsem nevěděla. Zbytečně jsem se klepala strachy. Mohla jsi mě aspoň varovat," odpověděla babičce.

„Já to netušila děvenko. Viděla jsi jeho otce, myslíš, že se se mě ptal na svolení?"

„Hulvát jeden," zamračila se Gabriela. „Už teď je mi Růženy líto."

„Kdo to vůbec je?" smál se Alex.

„Moc ji neznám. Je ze sousední vesnice, škaredá jak noc, ale prý má slušné věno," vysvětlovala babička a znovu rozložila na stole obrázkovou knihu. Gabriela se posadila, Alex si sednul těsně vedle ní a vzal ji pod stolem za ruku. Nemohl věřit, že souhlasila a hořel nedočkavostí zeptat se, co změnilo její názor.

„Kdybychom tak měli druhý opis" vzdychla Gabriela a poškrábala se pod pravým prsteníčkem na kterém měla prsten z pouště. Uvízlo ji tam trochu těsta z koláčů. Další kousky byly i kolem kamene. Gabriela jej třela dlaní pravé ruky a přemýšlela nahlas: „Mohli bychom vzít knihu k čarodějnici..."

V příštím okamžiku se stalo něco, co nikdo nečekal. Kniha na stole se rozdvojila a skutečně před nimi ležely dvě totožné kopie.

„Jak jsi to udělala?" zeptal se Alex, když se trochu vzpamatoval.

„Já? Ty se vyznáš v kouzlech. Myslela, jsem, že jsi to udělal ty."

„Možná bych to i zvládnul, kdybych se soustředil, ale mě to vůbec nenapadlo."

„Ať už to udělal, kdokoliv, je dobře, že máme tu druhou kopii," pokrčila rameny babička, kterou jen tak něco nepřekvapilo.

„Ty věci jsou mi povědomé, ale nebudu mít jistotu, dokud je neporovnám," řekl Alex zamyšleně.

Babička vstala a zabalila původní knihu zpět do plátna, tu druhou podala Alexovi. „Tohle si vezmi, Alexi, a zkus, jestli z toho někdo něco vyčte. Pak uvidíme, co dál."

„Mockrát vám děkuji. Uděláme, co bude v našich silách. A... omlouvám se..." podíval se plaše na Gabrielu

„Vypadá to, že jsi mě zachránil před dalším sňatkem," usmála se na něj povzbudivě.

Alex ještě jednou poděkoval, rozloučil se a odešel.

Den začal tak krásně, pokračoval podivně a skončil smutně.

***

Příští neděli Alex nepřišel. A tu další také ne.

„Budeš se muset vypravit za nimi, děvenko," řekla babička, když viděla, jak Gabriela sedí hodiny u okna a vzdychá.

„To nejde. Nezvali mě."

„Je to tvůj osud, a ten nečeká na pozvání."

„Myslíš?" zeptala se Gabriela s nadějí v hlase.

„Tohle vím," usmála se Babička a podala Gabriele sbalený ranec. „Když vyjdeš hned, stihneš to do tmy k tomu velkému seníku u hájovny za Loukovem. Tam přespíš a po poledni budeš na místě"

„Ani nevím, jestli je najdu."

„To nezjistíš, dokud to nezkusíš."

„Ale já... jsem tady tak krátce... sotva jsem tě našla... "

„Dost výmluv. Moje vnučka není strašpytel. Vrátit se přece můžeš kdykoliv."

Gabriela přikývla, vzala si od babičky ranec, se slzami v očích se rozloučila a vydala se na cestu.

Bylo to mnohem snadnější, než putování pouští, ale nebála se o nic míň. Netušila, zda ji vůbec přijmou mezi sebe a jestli pro ně nebude jen přítěž.

Několikrát si podobné myšlenky zakázala, ale moc to nepomáhalo. Honily se jí hlavou ještě když ležela na seně a marně se snažila usnout.

***

Nik se mračil. Takový vztek už neměl hodně dlouho.

„Dobře, u Nerys to tak trochu chápu, i ty její důvody, ale ty, Alexi?"

„Bude to tak nejlepší a ty to víš," odpověděl Alex, ale sám si tou odpovědí jistý nebyl.

„Nejlepší pro koho?"

„Je u babičky. Je tam šťastná," trval Alex na svém.

„Šťastná, protože neví o tvé zradě," odplivnul si Nik a odešel do své ložnice. Rozhodování mu zabralo jen okamžik.

***

I na samé hranici mezi spánkem a bděním fungovaly její smysly natolik, aby zachytily podezřelý šramot. Mohlo to být cokoliv. Krysy, unavený spolunocležník, zloděj, majitel seníku. Než si stačila vybrat jednu z možností, ucítila, jak jí někdo přitiskl dlaň na ústa.

„Hned tě pustím, ale prosím tě nepanikař a nekřič."

Gabriela přikývla a dlaň se odtáhla.

„Niku! Kde se tady bereš?" zašeptala, ačkoliv se jí vážně chtělo křičet. I když už ne hrůzou.

„Byl jsem nejdřív u tvé babičky a ta mi řekla, kde tě nejspíš najdu. Vypadá to, že jsme měli oba stejný nápad. Tahle výprava se nemůže uskutečnit bez tebe."

„To byl vlastně nápad mojí babičky. Já jsem neměla odvahu," přiznala Gabriela.

„Myslím, že jsi odvahu už prokázala mnohokrát. Jsem rád, že jdeš do toho s námi."

„Takže... teď se přeneseme?"

„Můžeme to nechat až na ráno. Potřebuješ si odpočinout a Nerys a Alex už asi spí," vysvětloval Nik. „Slibuju, že tě nebudu obtěžovat, ale jsi jako kus ledu. Pusť mě k sobě pod deku."

Gabriela váhavě odhrnula cíp deky. Nik se k ní přitisknul, a zezadu ji objal. Už za malou chvíli jí bylo o mnoho tepleji.

„Musím s tebou mluvit," zašeptal jí po chvíli do ucha.

„Něco se stalo?"

„Tak trochu. A... není na mně abych ti to řekl a ... vážně jsem o tom dlouho přemýšlel... ale chci abys měla možnost se s tím srovnat. A také nechci, aby ti to Nerys vmetla do tváře."

„Děsíš mě. Stalo se něco Alexovi?"

Nik se zhluboka nadechl a začal. Šeptal Gabriele do ucha vše o Alexově zasnoubení. Nezapomněl zdůraznit, že to bylo proti jeho vůli, že sňatek byl dohodnut dlouho dopředu a že Alex i Nomi doufají, že k němu nakonec nedojde.

„No... předpokládám, že je to menší zlo než si vzít Aranovu dceru," řekla Gabriela, když se trochu vzpamatovala. „Vždycky jsem věděla, že jsem s vámi jen dočasně. Babička řekla, že tahle výprava je můj osud, ale pak se vrátím. Teď už mám aspoň kam."

Její hlas zněl odhodlaně, ale Nik cítil, jak se brání slzám. V tu chvíli si přál dát Alexovi pěstí.

„Alex to s tebou myslel vážně. Ten prsten koupil pro tebe a chtěl si tě vzít, ale než to stačil udělat, zavolal ho otec a donutil ho k zasnoubení s Nomi."

„Já to přece chápu a... jsem ráda, že jsi mi to řekl."

Tu noc už nespala a Nik také ne. A hned ráno se přenesli do jezera u Franzova zámku.

***

„Nemůžu věřit, že jsi to skutečně udělal, Niku," ušklíbla se Nerys a dívala se, jak Gabriela žmoulá v rukách ranec a červenají jí tváře.

„Patří k nám. Smiř se s tím," šlehl po ní pohledem a ona raději zmlkla.

„Nechte si tohle na později. Už mě ty věčné hádky nebaví. Já jsem rád, že je Gabriela zpátky," mračil se Alex.

„Vidím, že je všechno při starém," usmála se Gabriela a nemyslela to nijak ve zlém.

„Všechno ne," zakývala Nerys prsteníčkem v narážce na Alexovo zasnoubení, „Alex má teď nejspíš jiné starosti, než zachraňovat svět."

„Tak dost!" zařval Alex, „Zatím je všechno při starém. Všichni víme, co nás čeká, a neuspějeme, když nebudeme držet při sobě. Budeme jeden na druhého spoléhat, nasazovat kvůli sobě životy, tak by možná bylo dobré si pamatovat, že nejsme nepřátelé. Ano, já a Nomi jsme se zasnoubili, ale než bude náš svět bezpečný, může se stát tisíc věcí. Gabriela jde s námi a nezapomínejte, že díky ní máme teď tu knihu," odsekl Alex.

„Jenomže si s ní nevíme rady. Ani čarodějnice ji nedokázala přečíst," poznamenal Nik.

Gabriela se sklonila nad knihou. Bylo to lepší než pokračovat v takové debatě. Už ji sice důkladně prolistovala, ale teď měla možnost porovnat ji s věcmi z pouště.

„Tohle mi připomíná ten kříž. Prosím tě, přines ty věci," obrátila se k Nikovi, který okamžitě poslechnul a přitáhl truhlu s pokladem.

„Kříž je původní, ale ty různobarevné kameny byly vyměněny za pět stejných rubínů. Mám pocit, že jeden z těch kamenů, je tady na tom kalichu a další dva na té broži..." přemýšlela Gabriela nahlas.

„Chtělo by to zlatníka, který by to dokázal uvést do původního stavu," uvažoval Nik.

„Jo, jenomže tohle nemůžeš nikomu ukázat bez toho, aniž bys musel vysvětlovat, jak si k tomu přišel," namítl Alex

„To nechce zlatníka, to chce kouzlo. Musíme znova za čarodějnicí," řekla nakonec Nerys.

***

Gabriela se pomalu vyplížila z ložnice, na chodbě vzala jednu z pochodní a posadila se na podlahu před truhlou. Musela to vyzkoušet a musela to udělat sama. Neměla v úmyslu vystavit se Nerysině posměchu. To, co ji napadlo, bylo sice nesmírně odvážné, ale i tak to musela zkusit. Došla k truhlici s pokladem a několikrát v duchu formulovala přání v hlavě, než jej konečně vyslovila. Trvalo jí to celou věčnost. Potom se několikrát zhluboka nadechla, pohladila ohnivý opál a zašeptala: „Přeji si, aby se všechny kouzelné artefakty vrátily do své původní podoby tak, jak byly vytvořeny a tak, aby opět získaly svou kouzelnou moc." Přímo před jejíma očima se některé kusy změnily, ale některé zůstaly tak, jak byly. Ne každá věc z pokladu byla kouzelná, nebo nebylo tak snadné ji změnit.

To, co se stalo, ji fascinovalo, ale také děsilo. Dlouhou dobu nebyla schopná se pohnout. Teprve zima ji donutila vrátit se do postele, ale ještě hodně dlouho se převalovala, než konečně usnula.

Ráno vše šeptem vyprávěla Alexovi a poprosila ho, aby to zatím nikomu neříkal.

„Jestli si to přeješ, tak to zůstane mezi námi," slíbil.

„Děkuji. Ještě to neumím ovládat a jsem z toho celá nervózní. Je mi trapné lhát, ale musí to být."

„Tím se netrap, tohle opravdu nemusí všichni vědět, ale výlet k čarodějnici nám to neušetří. Stále nevíme, jak ty věci fungují."

„Alexi! Ty jsi na to přišel!" vyskočila z křesla a běžela znova k pokladu.

„Nevím, co jsem udělal, ale rádo se stalo," volal za ní. Když k ní došel, ukazovala mu s rozzářenýma očima rozevřenou knihu, která byla teď psána česky.

„Geniálně jednoduché," usmál se Alex. „S tímhle už si poradíme a neboj, jestli chceš, vezmu to na sebe."

„Tak já se jdu konečně obléknout," řekla Gabriela a zavřela knihu.

„Kvůli mně nemusíš," protíral si oči Nik, který se objevil ve dveřích, ale Gabriela už zmizela v ložnici, takže ho neslyšela. Ovšem Nerys to neuniklo a jen něco zavrčela.

„Tohle bych nejspíš nezvládla ani já," řekla s údivem, když ji Alex ukázal, kvůli čemu vstávali tak časně.

„Zřejmě si přece jen něco pamatuju ze školy."

„Prosím tě, kdy ty jsi chodil do školy? Pokud vím, měl jsi vždycky domácího učitele," ušklíbl se Nik.

„No jo," souhlasil Alex. „Preceptor by měl radost."

„Jdu udělat snídani," zívla Nerys rozespale a odešla do kuchyně, zatímco se Nik a Alex pustili do čtení.

„Chápeš, co máme?" ukazoval Nik na různé kameny a četl popisy jejich schopností: „Přenes prostorem, neviditelnost, proměna..."

„To už přece umíme," zklidnil ho Alex.

„Tak by se to třeba mohlo hodit Gabriele. Ten zelený léčí jakékoliv nemoci, tím fialovým můžeš přivolat pomoc..." četl Nik dál.

„Láska, pravdomluvnost, ovládání myšlenek... " pokračoval Alex.

„Svá přání formuluj s největší péčí, nebo může být výsledek opačný... tím myslej co?" kroutil hlavou Nik.

„To neznáš z historie příběhy o lidech, co si přáli proměnit ve zlato vše, čeho se dotknou a pak si ani nemohli utřít zadek?" vmísila se do hovoru Nerys a položila na stůl tác se snídaní.

„Blbý fórky," mračil se Nik.

„Možná, ale má pravdu," zastala se Nerys Gabriela, která právě vyšla z ložnice. „Děkuji za snídani, chtěla jsem ti pomoct, ale byla jsi rychlejší."

„Zítra ji můžeš udělat ty."

„Zítra už budeme v jeskyni," připomenul jim Alex.

„To chceš odejít tak brzo?" divila se Nerys.

„Ty jsi chtěla odejít co nejdřív a já souhlasím, nemá cenu to odkládat," vysvětloval Alex.

„Dobře," zamyslela se, „musím se ještě vrátit domů a uspořádat si pár záležitostí. Brzo ráno budu zpátky," řekla nervózně a zmizela, aniž by se rozloučila.

***

Nerys ležela ve své ložnici v zámku pod lesní tůni. Milovala to místo. Les byl hustý a už léta se o něm proslýchalo, že tam straší. Pravda je, že byl nebezpečný. Bažiny, močály, strmé skály, kdo mohl ten se těm místům vyhýbal. Kdo však hledal klid, ten ho tam našel.

Aspoň do doby, než se tam objevila ta holka. Obyčejná smrtelnice. A Markus, ten nejvíc sexy chlap, kterého kdy viděla, se musel zamilovat právě do ní.

Nik žárlil zbytečně. Markus byl věrný. Od chvíle, kdy poznal Lucianu, o jinou ženu ani pohledem nezavadil, ovšem Nerys ráda předstírala, že aféra stále pokračuje a popravdě, nebránila by se.

Tentokrát ho však potřebovala vidět z jiného důvodu.

***

Vzhledem k Alexovu zasnoubení, neměl už Nik žádné zábrany. Jeho vztah s Nerys byla už stokrát nastavovaná kaše a Gabriela představovala rozptýlení. A výzvu.

Vzal ji za loket a nedbaje Alexových pohledu, odvedl ji k sobě do ložnice.

„Je něco, co Alex nesmí slyšet," zeptala se udiveně.

„Spíš vidět," usmál se Nik.

„O tomhle jsme už mluvili," zavrtěla hlavou a mírně se odtáhla.

„Jde o něco jiného, než si myslíš. Možná pak nebudeš mít výčitky svědomí." řekl, a Gabriela neměla pocit, že by mu rozuměla. „Někam tě vezmu. Jen na chvíli, ale musíš mi slíbit, že nepromluvíš ani slovo, dokud se nevrátíme."

„Slibuju," přikývla, ačkoliv stále netušila, o co jde. Její zvědavost zase jednou zvítězila.

Nik ji pevně objal v pase a přenesli se na břeh potoka uprostřed hustého lesa. Naznačil jí, aby se přikrčila a Gabriele okamžitě došlo, co to má znamenat.

Oba klečeli za obrovským ztrouchnivělým kmenem stromu, který vyvrátila vichřice nejspíš už před mnoha lety a dívali se na Nerys bavící se s nějakým vysokým mužem.

„To je on?" naznačila ústy, aniž by vydala hlásku a Nik přikývl.

Z toho, co jí řekl Alex, Nik, a nakonec i sama Nerys, pochopila, koho má před sebou, ale až dosud netušila, že vypadá tak úžasně. Přinejmenším jeho vlasy. Lesklé a černé, jak uhel spadaly v pravidelných loknách do půli jeho širokých zad. Dovedla si představit zástup žen, které by byly ochotné, za takové vlasy, upsat svou duši ďáblu. A nemusely by chodit daleko.

Kromě toho, že Markus stál za hřích, neviděla Gabriela nic nepatřičného.

Nerys seděla na pařezu, zatím co Markus chodil sem a tam, potřásal loknami, něco vyprávěl a při každé elegantní otočce zvířil svým dlouhým pláštěm spadané listí.

Nerys poslouchala, občas se na něco zeptala, ale hlavně mluvil on. O čem, to netušili. Občas zaslechli nějaké slovo, ale byli moc daleko na to, aby slyšeli všechno.

Po chvíli se Markus posadil vedle Nerys a vzal ji za ruku, pak ji pohladil po tváři, ale Gabriela měla pocit, že jí spíš setřel slzu, a nakonec ji políbil. Vlastně to byla spíš jen pusa. Pak se postavili, krátce se objali a Nerys odešla směrem ke své tůní.

Byl čas zmizet.

***

„Nevím, co přesně jsi mi chtěl ukázat, ale zdálo se mi, že se normálně loučili," pokrčila Gabriela rameny.

„Možná jsme jen asi přišli pozdě," uvažoval Nik a po krátké pauze dodal: „Podívej, uznávám, že to byla chyba, neměl jsem tě tam vůbec brát. Ty problémy, co jsou mezi mnou a Nerys jsou... no... naše problémy. S tebou to nemá co dělat."

„Jsem ráda, že jsi mě tam vzal," usmála se Gabriela smířlivě. „Teď už se nebojím, že přijdu do pekla, protože jestli tam každý vypadá jako on..."

„Nevypadá."

„Škoda," ušklíbla se Gabriela, posadila se na postel vedle Nika a pokračovala: „Už dávno, před tím výletem do pouště, před Alexovým zasnoubením... vysvětlila jsem mu, že teď opravdu nechci s nikým nic mít. S nikým. Dvakrát jsem jen tak tak unikla sňatku a docela se mi líbí rozhodovat o sobě sama."

„Tomu se říká emancipace, ale chlapi to neradi slyší," ozvala se Nerys za jejími zády.

„Nic se tu nedělo," ujistil ji Nik naštvaně.

„Já vím, poznám, když mi lžeš a dneska mi říkáš pravdu," odpověděla unaveně.

„Škoda, že je to jednostranné."

„Strašně moc mě baví, když žárlíš, ale tentokrát úplně zbytečně. Pojďte se mnou za Alexem, mám pro vás zajímavé zprávy a nechci to říkat dvakrát."

Sešli se v salonu a Nerys jim vyložila co zjistila.

„Máme jen jednu šanci a mně se opravdu nechce na téhle cestě umřít, tak jsem přemýšlela, kdo by nám mohl poradit ještě lépe než čarodějnice a napadly mě dvě možnosti. Jediní, kdo ví úplně všechno, jsou tihle dva," udělala pauzu a otočila jeden palec nahoru a jeden dolů. „A protože nahoře žádné známé nemám, napadlo mě, zeptat se..."

„Markus! To bylo mazaný," vyhrkl Alex.

„No, docela jo. Že jo?" usmála se Nerys, spokojená sama se sebou „Tak teda, ptala jsem se ho na spoustu věcí a netvrdím, že jsem dostala na všechno odpověď, ale něco zajímavého jsem se přece jen dozvěděla.

Ukázala jsem mu jeden z těch medailonů a on říkal, že..."

„Počkej, tys mu ukázala medailon a ty kameny?" ptal se Nik rozčileně.

„Já mu věřím," odpověděla Nerys pevně a Nik ztichnul. „Markus říkal, že fungují, jako zesilovač, ale to kouzlo musí vycházet z tebe."

„Jenomže, já žádnou kouzelnou moc nemám, ale když jsem zkoušela ten červený kámen, tak mi to šlo," namítla Gabriela.

„To mi Markus také vysvětlil. Vypadá to, že nejspíš máš největší moc z nás všech."

„Ale to není možné."

„Já vím, zní to divně, ale nakonec mi to začalo dávat smysl. Říkal, že bozi nestvořili svět a lidi, ale lidé stvořili bohy a nás. Vysvětloval, že dodnes o tom svědčí mnohá rčení, jako že stokrát opakovaná lež se stává skutečností, nebo když říkají, nemluv o tom, nebo to přivoláš, dávej si pozor na to, co si přeješ a tak..."

„Aha, to skutečně dává smysl," pokývala Gabriela hlavou.

„Takže zatím co nám dopřáli dlouhověkost a všechnu tu magii, sami si žijí svůj mrzký život a vědomě potlačují své schopnosti. Čarodějnické procesy mluví za vše," ušklíbl se Nik.

„Přesně tak to je," potvrdila Nerys jeho slova.

„Takže pokud někdo opravdu zvládne dostatečně silné kouzlo na ochranu před Warlochy, je to Gabriela," odtušil Alex.

„Markus si je jistý, že ano."

„Ale jak?" zeptala se Gabriela zoufale.

„Přesně jak je to v té knize. Musíš to cvičit a dokázat zhmotnit svou představu, jak nejlépe to dokážeš a pak se zlepšovat a zlepšovat."

„Tohle nezvládnu."

„To už nikdy neříkej," zamračila se Nerys. „Ani na to nemysli, ani v koutku duše, protože přesně to se pak stane. Nezvládneš to."

„Ty se přece nebojíš překážek," uklidňoval ji Alex a Gabriela mu v duchu dala za pravdu. Zvládla poušť, zvládne i tohle.