Tuhle knihu jsem napsala před lety a ačkoli jsem dnes už v psaní úplně někde jinde, několik kapitol je tak dobrých, že je mi líto vyhodit celou knihu, kvůli nevypsaným částem. Budu velmi vděčná za jakékoli postřehy a poznámky které by mohly pomoct druhému zpracování. Děkuji a přeji příjemné čtení při objevování toho zajímavého v mém pohádkovém světě.

1. kapitola

Hanka ležela na zádech v měkké trávě a pozorovala, jak zapadající slunce zbarvuje oblohu do červena.

Patnácté narozeniny. Tenhle večer byl její dárek, který dala sama sobě. Žádný jiný nečekala. Ten poslední, který dostala od rodičů, byly kožené boty. Tenkrát jí bylo jedenáct a tenkrát jí také sestry vmetly do tváře, že je nevlastní.

Rodiče k ní nikdy nebyli vyloženě laskaví, i tak se ten den pro ni všechno změnilo. Začala si toho víc všímat, víc si to uvědomovat.

Ten den neoslavovala jen narozeniny, ale i to, že se na poslední chvíli vyhnula sňatku. Ženich, trojnásobné starší než ona, bohudík zemřel den před svatbou na prasklý vřed.

Macecha Hance vynadala, že je to její chyba, protože neustále svatbu oddalovala.

„Už jsi mohla být vdova, ale takhle tě mám stále na krku," křičela na ni, a hned začala plánovat, kdo další by přicházel v úvahu. Pak ji vyčetla její procházky po lesích, vyjmenovala jí všechna nebezpečí a dodala, že jestli se jí něco stane, ať raději nechodí domů.

Hanka byla poslušná, ale procházky do lesa a k řece si zakázat nedala. A tak, kdykoliv to šlo, vyplížila se ze stavení a pospíchala na své oblíbené místo. Často se vracela domů až k ránu a pak předstírala, že vstávala časně, aby stihla všechnu svou práci.

Přihodila na oheň pár suchých větví a zkusila, zda je její košilka už suchá. Oblékla se a napíchla na klacek dvě letní jablka, aby si je opekla.

„Když se se mnou rozdělíš o oheň, rozdělím se o večeři," ozvalo se poblíž a Hanka sebou trhla. Poslední, o co stála bylo, potkat nějakého pobudu. Otočila se a trochu se zklidnila.

Mladík, kterého spatřila, totiž působil mile, a navíc byl docela pohledný. Přesto se však podívala, která hořící větev je nejblíž, aby ho s ní přetáhla, kdyby si dovoloval.

„Přisedni si," odpověděla a ukázala na místo naproti sobě. Mladík se však posadil po její levé straně. Beze slova vytáhl z kapsy nůž, přiostřil jeden z klacků ležících opodál a zručně na něj napíchl mladého vykuchaného úhoře, kterého vylovil z měděného kotlíku.

„Kdes ho ulovil?"

„Tamhle v tůni. A ještě mám tohle," nastavil kotlík směrem k Hance.

„Raci?"

„Měl jsem dneska štěstí," pokrčil rameny a přisunul kotlík na kraj ohniště. Předtím z něj však vylovil několik škeblí, které hodil do žhavého popela.

„Štěstí, hmm," zvedla Hanka obočí. „Já ti můžu nabídnout jablka, pár brambor na loupačku a svatební koláče."

„Kdo se vdával?"

„Já," odvětila suše.

„Děláš si legraci?" zeptal se cizinec a rozkašlal se. „Kdy?"

„Včera."

„A co děláš tady?"

„K svatbě nakonec nedošlo. Ženich noc před svatbou zemřel, ale koláče už byly napečené."

„Byla to nehoda nebo byl tak starý?"

„To druhé, ale nechci o tom mluvit. Zvlášť s někým, koho vlastně ani neznám."

„Promiň jsem Al... Adam."

„Ty si nepamatuješ svoje jméno?" řekla pobaveně.

„Jistěže pamatuju, ale skoro jsem řekl přezdívku, kterou mě častují moji bratři a tu vážně nemám rád."

„Hanka," představila se po krátkém zaváhání.

„A to je tvoje pravé jméno?"

„Nevím, jsem nalezenec," pokrčila rameny.

„Další věc, na kterou se nemám ptát?"

„Raději ne."

„Hmm, co mi ještě zbývá?" zamyslel se. „Stmívá se, co děláš sama tak daleko od vsi? To nevíš, že na tom kopci nad řekou mívali loupežníci doupě?"

„To už je sto let."

„Možná, ale i les je nebezpečný. Jezinky, baziliškové, hejkal, bludičky, lešij, vodníci... " kývl hlavou k řece a zatvářil se tajemně.

„Děláš si legraci, nebo mě chceš vystrašit? Už jsem trochu stará na pohádky."

„Já mám pohádky rád," řekl Adam zamyšleně a pomalu otáčel úhořem nad ohněm.

„Kdo se bojí, nesmí do lesa," mávla Hanka rukou. „A kde jinde bych nasbírala byliny." ukázala na košík opodál.

„Jakže umřel tvůj snoubenec?"

„Nech toho," zamračila se. „Žádná z nich není jedovatá."

„Promiň, slíbil jsem, že o tom nebudu mluvit."

„To nevadí, stejně se podobným řečem nevyhnu. Už takhle se o mě vypráví, že jsem divoženka, protože běhám v noci po lesích."

„A to se vážně nebojíš? Ani tmy?"

„Možná trochu," připustila, „ale víš, co se říká, Na svatého Jana, není noc žádná."

„Máš pravdu. Není se čeho bát. Oheň, měsíc v úplňku, svatojánská noc, světlušky... jakápak tma," souhlasil Adam a podíval se na ni tak, že se skutečně začala trochu bát.

„Najíme se?" zeptal se a rozdělil rybu na dva velké listy devětsilu, o které nebyla kolem řeky nouze. Přidal raky a škeble a podal všechno Hance, která mezitím vyhrabala brambory z popela.

Jedli mlčky, ale po chvíli se Adam zeptal: „Říkala jsi, že nevěříš na pohádky, ale nemohla bys mi přesto nějakou vyprávět?"

„A jakou?"

„Nějakou, kterou neznám."

„Nevím kolik jich znáš. Co třeba pověst o tom kopci?" ukázala na nízkou horu opodál.

„O Sovici? Co je na ní zajímavého?"

„Vypráví se toho o ní docela dost. Například, že je pod ní jezero, po kterém pluje zlatá loďka, ve které sedí překrásná zlatovlasá panna a v ruce drží klíč od pokladu."

„Hmm, kdo by stál o poklad, a zlatovláska sedí přímo přede mnou," ušklíbl se Adam a podíval se na Hanku, jejíž vlasy skutečně měly barvu zralého obilí, „ale jestli chceš, ukážu ti to jezero."

„Chápu, to je tvoje pohádka, nebo ses jen rozhodl, dělat si ze mě opět legraci."

„Ne, nežertuju."

„Víš kolik lidí ho už hledalo?"

„Když si pospíšíme, dokážu ti, že nelžu," zatvářil se vážně a v jeho očích byla výzva.

Hanka na chvíli zaváhala, znala ho hodinu, ale zvědavost nakonec zvítězila. Kdyby jí chtěl ublížit, mohl to udělat už dávno a tady, nemusel ji táhnout až někam na Sovici.

„Jdeme," přikývla po chvíli a nechala se vzít za ruku. Ke svému i Adamově překvapení.

Nebylo to daleko, necelá míle. Nejprve ji vedl cestou, kterou znala, potom ale prolezli křovím a Adam odhalil vchod do starého tunelu. Ten po pár krocích ústil znovu na povrch, přímo před vchod do jeskyně.

Hanka by byla přísahala, že se stejným mlázím proplétala už nejmíň stokrát, ale nikdy nic z toho neviděla.

„Nemáme pochodeň," namítla.

„Myslím, že jdeme včas, nebudeme ji potřebovat," zavrtěl Adam hlavou a táhl ji do jeskyně.

Neviděla ani na krok. Měsíc v úplňku sice svítil, jak nejlépe uměl, ale v jeskyni to nebylo příliš platné. Křečovitě se držela jeho ruky, ale i tak každou chvíli o něco zakopla.

„Už jsme skoro na místě," zašeptal Adam.

„Stále nic nevidím."

„Musíš počkat, už jen malou chví... Teď!" vydechl.

Ještě několik okamžiků se nic nedělo, ale pak jako kdyby se začalo v jeskyni rozednívat. Víc a víc, až celá jeskyně zářila bledým světlem a před Hankou se skutečně rozprostíralo jezero. Spíš jezírko, ale i tak mnohem větší, než si Hanka představovala. Měsíc svítil dovnitř průduchem ve skále a postaral se o to nádherné osvětlení.

„To je snad sen," vydechla úžasem, ale v puse měla tak sucho, že z ní vyšlo pouhé zašeptání.

„Je to skutečné," odpověděl tiše Adam a šplíchl na ni trochu vody, aby ji přesvědčil, že nespí.

Kapky vody se třpytily jako tekuté stříbro a ona tam stála a nebyla schopná slova, dokud měsíc nepřešel a jeskyně znovu nepotemněla.

„Musíme se vrátit," řekl Adam a probral ji z transu.

„Ano, vrátit," opakovala po něm a nechala se odvést zpět k ohništi.

„Viděla jsem to na vlastní oči, ale stále tomu nemůžu věřit," řekla, když byla schopná opět mluvit.

„Nechtěl jsem tě vyděsit. Promiň."

„Nevyděsil jsi mě. Bylo to prostě úžasné. Překrásné!"

„Ne tak jako ty," odpověděl Adam chraptivě a sklonil se k ní. Jeho rty se přiblížily a ona věděla, že se nebude bránit. Aspoň jednou chtěla rozhodnout sama za sebe. Už cítila jeho dech, vonící po lesních jahodách, které snědli cestou zpátky, ale když už ji téměř políbil, mírně se odtáhnul a lehce položil svou dlaň na její pusu.

„Dneska ještě ne," zašeptal a nedávalo to žádný smysl. „A nejspíš bude lepší, když si nebudeš nic z toho pamatovat." Druhou dlaň položil na její čelo a ona zavřela instinktivně oči.

Když je znovu otevřela, nešly jí do hlavy tři věci. Proč je jí divné, že sedí u ohně sama. Čí je ten druhý list s jídlem. A jak mohla, proboha, sníst všechny ty koláče.