Nervózně jsem přešlapoval před kavárnou nedaleko našeho rodinného domku a odhodlával se vejít dovnitř. Přes okno jsem viděl pár rozestavěných stolků v přední části kavárny. Byla to velké budova s minimálním nájmem, kterou nebyla kavárnička schopna celou zaplnit a tak většinu plochy zabíraly sklady. Před kavárnou stála tři auta, jedno moje, jedno obsluhy a jedno Laury. Nedokázal jsem se přimět vejít dovnitř, ačkoli museli všichni vevnitř dávno slyšet příjezd vozidla. Stálo zaparkované na štěrkové cestě jen kousek od vchodu, já pochodoval mezi dveřmi budovy a dveřmi auta a přemlouval se ke stisknutí kliky. Nemůže to být přece až tak khrozné, je to jen kafe s mojí manželkou, čeho se bojím?

Prostor byl jen letmo osvětlený. Dumal jsem nad tím, proč Laura vybrala zrovna tohle místo. Snad že je tady málo lidí a tak když udělá scénu tak se nebude mít před kým stydět? Nikdo mě nezachrání. Vzchop se Bartone! „Ahoj Clinte." Pohled brunetky byl neutrální, ale ne mrazivý, jak bych čekal. Malá část srdce upustila těžkou zátěž a s tím jsem si byl schopný sundat i mikinu a posadit se na židli naproti přes stůl. „Ehm... dáš si něco?" „Už jsem si objednala, děkuju. A ty?" „Asi ani ne."

Konverzace byla tak svíravě nenucená, až jsem bál výrazněji pohnout. Všechna ta náklonost jednoho k druhému jako by nikdy nebyla. Já svou ženu miluji, přesto... co je tohle za zvláštní dilema? „Myslím, že není třeba hrát si na hlupáky. Clinte... jsem tvoje žena už více jak deset let a znám tě dost dobře na to, abych poznala, když se s tebou něco děje. A není to jen týden. Už od doby, kdy Stark vypustil tu kovovou příšeru, tak se chováš nějak divně." Nervy jsem měl napnuté k prasknutí a každý sval v těle mi hořel, jak byl zatnutý do tvrdého kamene. Moje tělo reagovalo až příliš popuzeně, až moc emotivně. Už jen jak celá konverzace začala. Skoro jako by se mi snažila dát... kopačky. „Nedokážeme to vyřešit, když se mnou nebudeš mluvit. Já... slibuju že po tobě nebudu křičet, ale ty mi musíš zase na oplátku říkat pravdu a nezatajovat nic, co není smrtelně důležité."

A v tu chvíli jsem si toho všimnul. Toho nepatrného třasu rukou a podupávání špičky boty o kamennou podlahu. Ta na venek klidná maska se pozvolna lámala a ve tváři jsem mohl zahlédnout strach. Ne hněv ani zášť, jen čiré obavy a smutek. Ona... měla snad dojem, že bych... „Dobře. Já... někoho jsem poznal, tenkrát na té misi proti Ultronovi." Brunetka chápavě pokývala hlavou. Ten lesk v očích, ty zadržované slzy. Skutečně si myslí, že ji podvádím. „Jsme přátelé. Při tom zátahu v Sokovii... postřelili ho, hodně. Je na tom strašně špatně. Chodím za ním do nemocnice kdykoli můžu a čekám na to, kdy se vzbudí, abych ho mohl těšit, dokud nemusím zase zpět do práce, nebo domů." „Takže..." hnědé oči se zabodly do poloprázdného hrnečku čaje „...ty noci a dny... byl jsi s tou osobou? V nemocnici?" Nasucho jsem polknul a přikývnul. „Kdo to je?" Stočil jsem pohled stranou. Že já idiot si přeci jen něco neobjednal. Začínám v ústech pomalu až cítit písek. „To ti nemůžu říct." „Jde o něco tajného, co nesmím vědět?" Souhlasně jsem přikývnul a opatrně vložil rozklepané dlaně do svých zpocených rukou. V momentální chvíli nám bylo jedno, že se jednomu ruce třesou a druhému potí, dávalo nám to jisté uklidnění. Oba jsme byli nervózní jako puberťáci na prvním rande, nevěděli, co se stane. Jako bychom o sobě navzájem nevěděli první poslední.

„A ty? Neber to špatně, jen mi připadáš v poslední době nějaká napjatá." Povzbudivě jsem se usmál a palci lehce pohladil upravené lakované nehty. „Já, jen jsem se bála. Myslela jsem si..." „Že tě podvádím." Kývla hlavou a sklopila pohled snažíc se zakrýt nachový odstín ve tváři. „Přemýšlela jsem nad vším, co se stalo. Já tě miluju Clinte, vždycky budu. Jsme spolu tad dlouhou dobu, žijeme vedle sebe, známe se na zpaměť, máme krásné děti. Proto mi došlo, že i přes to všchno, chci pro tebe jen to nejlepší. Kdybys někoho měl, já-„ „Ne, Lauro. To je v pořádku. Mám jen tebe." „Já vím, ale přeci. Kdybys našel štěstí jinde, nechci ti bránit. Vždycky ti budu přát jen to nejlepší." „Já taky. Vždycky a napořád." Naklonil jsme se přes dubovou desku a zastrčil pramen hnědých vlasů za ucho. „Jen tě prosím, neotáčej se zády. Když se bude něco dít... chci to vědět, ano?" Zpevnil jsem stisk našich dlaní a rázně kývnul hlavou. Celou svou podstatou to dodržím. „Slibuji."

Nakonec to netrvalo ani tak dlouho a stáli jsme zas evenku ve vzájemném objetí. Jemný podzimní větřík rozcuchával dlouhé kadeře a profukoval tenké svršky. „Měla bych se vrátit. Matka hlídá ty čtyři sama, bojím se, co najdu, až se vrátím." „Jelikož jsou po mě, zřejmě budeš potřebovat nůž. A pro jistotu si s sebou vem víko z popelnice, jen pro případ." Vřele jsem se na ni usmál a odemknul auto. „Takže dneska přijdeš domů?" „Na večeři budu zpátky." S tím jsem nasednul do auta a zastrčil klíčky do zapalování. „Miluju tě." „I já tebe."

--

Opatrně jsem zabral za kliku a vešel do nemocničního pokoje. Světlo zářivek sice jasně svítilo ale i přesto není vyloučeno, že by Pietro nemohl usnout i přes rožnuté žárovky. „Ahoj." Úsměv na tváři se mi rozšířil, jen co jsem zahlédnul postavu na lůžku. Mladý muž se šťastně usmíval a v očích mu jiskřilo z nadšení. „To jsi se na mě až tak těšil?" „Divíš se? Je tady nuda." Pro sebe jsem se ušklíbl, ale rozhodnul se víc nic nenamítat. Konečně se zase plně usmíval, nechtěl jsem tu chvíli kazit. „Jak jsi dopad?" „Popravdě? Mám povolenou nevěru." Rukama jsem naznačil uvozovky a sednul si na měkkou matraci. Čekal jsem jakoukoli reakci, ale široký úsměv opravdu ně. Lehce mě to rozhodilo, neměl jsem ani tušení, že by ho něco takového mohlo potěšit. Musel jsem vypadat fakt divně, jelikož se začal stříbrovlasý nehorázně smát. „Dělám si legraci, to jako vážně?" „Ne, jen vtip. Všechno jsme si vyříkali." Usmál jsme se a natáhnul se do nohou postele. „Ale stejně vypadáš nějak sklesle." Tázavě jsem pozvednul obočí. To to jde na mě až tak vidět? „No nekoukej tak. Prostě se pořád mračíš, jako bys uvažoval nad podstatou bytí." Pohodil jsem rameny a zatřásl hlavou. Kdybys věděl, nad čím myslím...

Nějakou dobu bylo ticho a tak jsem si řekl, že to zkusím, za zkoušku přeci nic nedám. „Ehm... Pietro? Můžu se tě na něco zeptat?" Chvíli jsem čekal, než odpoví. Nakonec jen pokýval hlavou, zřejmě uvažoval, zda mi chce vůbec odpovídat. Už to mi sebralo nahromaděnou odvahu a já se zadrhnul. Najednou jsem nevěděl, jak svou otázku formulovat. „Proč, proč sis vybral mě? Proč ne Wandu? Chci říct... je to tvoje sestra. A přesto si myslí, že jsi mrtvý a já zatím..." Stříbrné vlasy se pohnuly, jak sebou mladší z nás praštil do polštářů. Přivřel jsem oči pod představou té bolesti, co mu to muselo způsobit, ale on nevypadal, že by si toho vůbec všimnul. Je možné, že by mu stále dávali dávky morfia? „Já ani nevím. Prostě... přišlo mi, že bys to měl vědět. Když jsem si myslel že umřu, přál jsem si probudit se znovu a vidět tvůj úsměv. Ani nevím proč zrovna ten tvůj. Asi proto, že moc lidí v životě nemám a Wanda... asi by celou dobu brečela a nadávala mi, jaký jsem idiot. A u tebe jsem cítil, že to bude jiné." Díval jsem se mu do těch jeho modrých očí a snažil se nenápadně nadechnout. Plíce mi doslovně hořely a v krku jsem měl knedlík jako pěst. „Jsi v pořádku? Nějak jsi zrudnul." „J-jen potře-buju vo-du." Dostal jsem ze sebe trhaně jednu větu a zvednul se k odchodu. Musím se rychle vzchopit a přestat se chovat jako blázen. „Kam jdeš? Támhle je umyvadlo." „J-jo dík-ky." Přesunul jsem se k bílé nádobě v rohu místnosti a nechal si do spojených dlaní natéct trochu tekutiny. Pořádně jsem si opláchnul obličej a otřel se do ručníku. Alespoň že už můžu dýchat, přestože červeň nezmizela. Cítím se o něco lépe. „Dobrý." „Jo."

Zdravím noční sovy! Mám dojem, že jsem si vygumovala celý mozek, ale nakonec jsem zvládla dopsat dnešní díl v termínu. Chci se teda vidět v tom zítřejším testu z matematiky, ale to je vlastně jedno. Snad se líbí a dáte mi hvězdičku a komentíček!

Otázka dne:

Odkud jste? Jakože, hádám že Česká Republika nebo pohraničí, ale konkrétněji? Třeba město nebo kraj? Jaká je asi pravděpodobnost, že jsem vás už někdy náhodně potkala na ulici a ani o tom nevím? Budu ráda, pokud odpovíte!

Vaše Tiranis!