Pietro už dlouhou chvíli poklidně spal ve svém nemocničním lůžku s hlavou na mém rameni. Ani nevím, kdy jsem se do téhle polohy dostal, ale odcházet jsem rozhodně nehodlal. Rád jsem cítil jeho teplo, život proudící celým tělem. Delší prameny stříbřitých vlasů mu spadaly do tváře a zvedaly se v intervalech pod tempem pravidelného dechu. Růžová tvář od spánku mu cukala pod náporem špatných snů, ale nehodlal jsem ho budit. Pokud má noční můru, měl by se s ní porvat sám, přemoct ji, jinak se jí nikdy nezbaví. Já ho můžu jen držet za ruku a dodávat mu podporu.

Zavřel jsem oči a těžce vydechnul. Hlavu jsem si opřel do měkkých polštářů a nechal tělo se uvolnit. Laura... Pietro. Laura... Pietro. Oba jsou důležitou součástí mého života. Jeden jako oheň, druhý jako voda. Oba je miluju, co s tím teď? Laura je má žena, mám s ní krásné tři děti a čtvrté je na cestě. Byla mi oporou po tolik let a tolerovala vše, co jsem si vymyslel. Pietro je můj přítel. Dlužím mu za záchranu života a to je něco, co mu nikdy nebudu moct splatit. Je silný a energický, jeho pohled mne rozechvívá zevnitř. Je pro můj život jako elektřina, neobešel bych se bez jeho energičnosti.

Mám se vzdát dlouhého zdravého vztahu kvůli poblouznění? Vždyť ani nevím, co Pietra vedlo k záchraně mého života. Moje manželství v poslední době stagnuje na bodě mrazu. Už přes měsíc nedokážu s Laurou najít kloudnou řeč, pokaždé to skončí hádkou. Co mám sakra dělat?

Zítra si s Laurou promluvím. Uvidím, co mi chce říct, co chce, abych udělal. Vyplním cokoli si bude přát, dlužím jí to. A s Pietrem to nechám volně plout, nebudu na nic tlačit a sám uvidím, co vznikne. Co se má stát se stejně stane.

Nakonec jsem ani skoro nespal. Nedokázal jsem zamhouřit oka s tím otravným zvukem nemocničních přístrojů v pozadí. Jen co jsem zavřel oči, začal můj mozek vnímat pípání o to intenzivněji. Bylo to jako počítat otravné ovce, ale namísto spánku se dostavovala frustrace. Podle hodin na stěně bylo teprve kolem půl šesté, když se začal stříbrovlasý mladík probouzet. Prvně sebou jen nepatrně začal cukat, pak se pokusil převrátit na bok, což mu samozřejmě zesláblé tělo nedovolilo. Nakonec podrážděně zamručel a otevřel jedno oko, snad aby zkontroloval, že je pořád v nemocnici. „Dobré ráno." Usmál jsem se na něj a trochu se posunul ke kraji, aby se mohl na posteli víc roztáhnout. Nepochybuju, že z těch proležených týdnů už ho musí bolet celé tělo, zvlášť, když byl vždycky zvyklý na takové množství pohybu.

„Hmmm, to teda dobré. Strašně mě bolí zadek." Stočil jsem tvář bokem a snažil se, seč mi stačily síly, abych nevyprsknul smíchy. Ten jeho nesouhlasný pohled, když se pokusil vyškrábat do sedu byl k nezaplacení. Po několika bolestivých neúspěšných pokusech to vzdal. Stejně se skoro ani nepohnul z místa. Jeho tělo bylo ještě moc slabé, než aby ho ruce unesly. „Do háje s tím." Otráveně zabručel, musel jsem se držet před dalším návalem smíchu. Přišel mi neskutečně vtipný, možná i roztomilý, jak se tak bezmocně vztekal. „Chceš něco donést? Kávu? Snídani?" Mile jsem se usmál a už se chystal vstát, že mu něco donesu, když se otevřely dveře a dovnitř vešla ona sestřička. „Dobré ráno pane Maximoff, jak je vám? Bolesti, křeče?" Dával jsem pozor, jestli Pietro něco řekne, přeci jen taky jsem měl o něj starost, ale nic neřekl, jen pokroutil hlavou. „Tak já jdu pro tu kávu." Zvednul jsem se k odchodu a zmizel za dveřmi. Netrvalo ani půl minuty, když se z pokoje vyřítila zdravotnice, zřejmě se snahou mě dohnat. „Pane Bartone, můžu vás na chvíli odchytit na slovíčko?" „Vlastně jsem rád že se ptáte, taky bych potřeboval něco vědět."

Sedli jsme si do chodbičky na zem a já si pozorně vyslechnul, co měla na srdci. S každou další novo informací jsem rozevíral oči více v překvapení a hruď mi těžkla z bolestného uvědomění. Dolly, jak mi řekla že se jmenuje, je hlavní ošetřovatelkou a jen jednou z mála pověřených, kdo smí k Pietrovi do pokoje. Vysvětlila mi, že je na tom Pietro mnohem hůř, než vypadá. Přesto, že je vzhůru, jeho stav je kriticky kolísavý a kdykoli by se mohl zase propadnout do bezedného nevědomí. Představa, že bych zase mluvil na nehybné chladné tělo mnou otřáslo jako noční můra. Jít pro kávu by nakonec bylo zbytečné, Pietro nedokáže pozřít ještě prakticky žádnou tekutinu, natož potom pevnou stravu. Všechnu výživu dostává přes hadičky společně s malou dávkou krve do zesláblých žil. Nesmí se vůbec zvedat ani nijak obtížně hýbat, měl by jen ležet a nejlépe se pokoušet pořád spát. Mluvení ho značně vyčerpává, stejně tak stres mu jen ubližuje. „Rozumím." „Říkám vám to, abyste na něj dal pozor. Vím, že jste tady pořád, dneska jste tady dokonce přespával, nechci vědět kde. Jako ošetřovatelce mi záleží, aby byl co nejdřív v pořádku, ale nemůžu ho hlídat, mám spoustu práce. Mohl byste mi slíbit, že na něj dohlédnete?" Prosba v jejích brčálově zelených očích mě jen podpořila v tom, co jsem do teď dělal. „Slibuji, že dokud budu mezi živými, nic se mu nestane." Dlužím mu to, navždycky mu to budu dlužit. „Děkuji."

Když jsme se vrátili do pokoje, Pietro už zase spal. Kývnul jsem na sestru a mávnutím se rozloučil. Musím se připravit na schůzku s Laurou a taky si někde sehnat snídani, jinak asi pojdu hlady! Automaty nepřipadají v úvahu, stejně jsou v nich jen sušenky a energeťáky, takže budu muset do obchodu. Zamířil jsem k východu z budovy, v autě si převléknul alespoň tričko, ať nejdu mezi lidi v tom včerejším propoceném a pošpiněném, a sednul za volant. Nejbližší obchod byl až ve městě a nebo je kilometr odsud benzínka. Nakonec jsem se rozhodnul pro kratší a rychlejší možnost. S představou čerstvě ohřátých housek a pořádně propečeného párku od pumpy jsem šlápnul na plyn a vyjel po prašné cestě od základny pryč.

Hojky! Tak jak se vám líbí dnešní kapča? Snad je to v pohodě a dáte mi za ni nějaký ten like a komentík!

Otázka dne:

Koukáte na seriály? Vaše oblíbené? Ať už jde o Netflix, pořady v televizi nebo třeba anime, budu ráda, když mi napíšete!

Vaše Tiranis!