Před dveřmi pokoje jsem se málem srazil s tou samou sestřičkou, co jsem ji ráno potkal u Pietra v pokoji. Na to, jak byla ráno napružená, teď si prozpěvovala a na mě se i mile usmála! „Dobrý den agente! Tak už jste to taky slyšel? Čeká vás." Poplácala mě po rameni, kratší mikádo ji při taneční chůzi skákalo do všech stran. Koukal jsem na ni tak dlouho, dokud se mi neztratila zcela z dohledu a nezapadly na ní dveře skladiště.

Vzal jsem za studenou kovovou kliku a potichu vešel do pokoje. Byla tady celkem tma, sestra asi musela zhasnout světla, když odcházela. Tak mě napadá, neznám ani její jméno. Pokud má přiděleného Pietra do péče, rád bych si s ní později promluvil.

Došel jsem k tvrdé kovové židli, cestou si zvládnul vytáhnout telefon ze zadní kapsy a rozkliknout zprávu. Psala mi Laura. Chtěla vědět, pokud se dnes vrátím ještě domů. Silně jsem zvažoval, že nebudu odepisovat, ale nepřišlo mi to k ní fér. Nakonec jsem napsal, že dnes zůstávám přes noc v práci a zítra přijedu dřív, abychom si mohli promluvit. Telefon jsem odložil na nemocniční stolek a hlasitě si povzdechnul. Nemám rád, když jsem se svou ženou rozhádaný, trpí pak děti a Laura je věčně podmračená. Ještě bude mít kvůli mně vrásky a pak mi to bude vyčítat, navíc... nesvědčí to miminku.

„Věřil bys tomu? Zanedbávám rodinu a raději tady sedím s tebou. Svět je pěkně divné místo." Samovolně jsem začal mluvit. Slíbil jsem mu přece, že s ním strávím celou noc a budu mluvit, dokud nepadnu, ne? „Divnější, než si dokážeš představit."

V momentě jako by mnou projel blesk. Tělo ztuhlo do nepříjemně křečovité polohy, oči mě bolely, jak jsem je kulil před sebe. „Co? Tys to nečekal? A to jsem říkal sestře, ať tě-„ „Pietro!" celý svět se mi zatočil s libozvučným tónem jeho hlasu. Nenechal jsem ho ani domluvit, když jsem ho začal, samo sebou se vší opatrností, objímat. „Ahoj Bartone." Jeho hlas byl slabý a nakřáplý jako mladé hlízky větví pod silným poryvem větru, ale přeci. On byl skutečně vzhůru, probral se! A já to pršvihnul!

Tělo, ještě ráno tak slabé a bledé mělo alespoň náznaky života a barvy. Ochablé svalstvo paží nabíhalo zpět pod silou darované magie kamene a tvář se zbavila několika denního pichlavého strniště. Musela jej oholit ta sestra, co tady za ním chodí na kontroly. „Co na mě tak koukáš?" Jen jsem němě zakroutil hlavou a přesednul si blíž k němu do pohodlí matrace. „Kdy?" „Jsem se probral? Asi před čtvrt hodinou, možná půl. Sestra měla zrovna den hygieny. Málem dostala infarkt, když jsem se nesouhlasně ošil, když mě holila." Jeho tvář vypadala o tolik zdravěji. Sice unaveně a vyčerpaně, bylo znát, že ho každé slovo namáhá, i tak dokázal zase žertovat a mírně stočit koutky do příjemného úsměvu.

„Měl bys odpočívat, nechci, abys mi zase zkolaboval." Starostlivě jsem si ho prohlížel, nedokázal jsem z něj spustit oči. To, že jsem s ním teď mohl mluvit, vidět ho se přímo přede mnou hýbat, usmívat. Tolik se mi ulevilo, že se probral, bylo to až neskutečné. „Měl."

Zavládlo mezi námi ticho, kupodivu ale vůbec ne nějak nepříjemné. Nepotřebovali jsme zkrátka mluvit, a Pietro by měl odpočívat. Seděl jsem u něj na posteli, pevně svíral jeho ruku jako by mi ho měl někdo každou chvílí vzít a on se nebránil, jen ležel se zavřenýma očima a poklidně dýchal. Hlídl jsem ho dlouhé minuty, neodvážil se skoro ani pohnout. Zdálo se mi to tak skvělé, jako by to ani nemohla být pravda. Jako by to byl jen trýznivý sen a ruka stříbrovlasého klučiny byla záchytným bodem snu, který jsem si nepřál už nikdy přerušit.

Jak jsme tak seděli, potichu, beze slov, začínal jsem si pomalu uvědomovat, co už bylo sestře zřejmě dávno jasné. To, proč se o něj tolik bojím, proč se i přes veškeré nepohodlí dlouho do noci zavírám v téhle opuštěné části ústředí. Proč mě nezajímá, že Laura naléhá, abych se vrátil zpátky domů...

„Byl jsi tady celou dobu, že?" Otočil jsem hlavu ke straně a podíval se mu do tváře. „Ptal jsem se na tebe té zdravotní sestřičky. Říkala, že jsi tady celou tu dobu." Pomalu a rozvážně jsem pokýval hlavou. Nespouštěl jsem pohled z modři jiskřivých očí. Život v nich pomalu dmýchal do silného žáru, jak se Rychlíkovi vracely síly. „Děkuju." Pomalu jsem zakroutil hlavou. Nedělal jsem to pro slova díků. Byl jsem mu zavázaný za svůj život, za svoji budoucnost, za sebe. Ani neví, co pro mě udělal. „Neděkuj." Tolik jsem si toho díky němu uvědomil. Stačilo mi jen chvíli strávit sám a volně mluvit. Cítit, že mi někdo naslouchá a nepřeruší mě.

Uběhla další dlouhá promlčená chvíle, když jsem si vzpomněl na Furyho. Tenkrát mě žádal, abych mu pokud možno pověděl, proč to Pietro udělal. Až doteď jsem si neuvědomil, jak moc mnou ta otázka hlodala, dokud si ji má mysl plně nevytříbila. Otevřel jsem ústa v otázce, ale nebyl jsem schopen slova. Jak něco takového zformulovat? „P-Pietro? To, co jsi udělal..." Hledal jsem odpověď v jeho tváři. Není potřeba dokončovat větu, oba víme, co tím myslím. Vzpomínka je příliš živá, než abych to dokázal říct nahlas. K mému překvapení ale stříbrovlasý zavrtěl nesouhlasně hlavou a stočil pohled bokem. „Někdy jindy... prosím." Chápavě jsem kývnul hlavou. Nebudu ho do toho nutit, počkám si, až mi to řekne sám. Tlak by mu teď rozhodně neprospěl.

Z tichého mlčení nás vyrušil zvuk vyzvánění. Natáhnul jsem se po mobilním telefonu a s omluvou vepsanou ve tváři jsem hovor přijal. „Ano?" „Ahoj Clinte, máš čas zítra ve dvě hodiny?" Z odtažitého tónu hlasu mě zabolelo na hrudi. Od kdy mi Laura říká Clinte a ne zlato? „Měl bych mít už po práci, proč?" „Mohli bychom se sejít někde na kafi? Potřebovala bych s tebou mluvit v soukromí. Děti pohlídá babička." Nelíbilo se mi, co se děje, ale co bych s tím teď nadělal? „Jo, to půjde. Ve dvě třeba u Mica?" „Fajn, budu tam." Hovor jsem položil a nešťastně se kouknul do kontaktů. Z obrazovky dotykového mobilu na mě koukala usměvavá brunetka s malým dítětem v náruči. Kam se to podělo?

„Děje se něco?" Zvednul jsem pohled a smutně se pousmál. „Asi bych měl jít a pokusit se to ještě nějak vyžehlit." Odložil jsem přístroj na poličku a poposednul na posteli. „Proč nejdeš?" „Slíbil jsem, že tě tady nenechám." Vpíjel jsem se pohledem do bělavých pokrývek. Stisk na mé dlani mě ale pohotově zase vrátil zpět do reality. „Clinte, jestli se něco stalo, tak-„ „Ne, to je v pořádku. Budu tady s tebou, jak dlouho to jen bude potřeba." Stisk na mé dlani zesílil. Jeho pohled jasně říkal, že mě tady nic nedrží, ale tělo křičelo pravý opak. „Jdi." Útlé prsty se mi zarývaly hluboko do kůže, bolest jsem nevnímal. Každou buňkou těla jsem se soustředil na muže před sebou a na moment, který se zdál být nekonečný. Přál bych si, aby byl nekonečný. „Ne."

BUM! Tak co? Líbí? Mě moc... a ano, vím že to zní staršně narcisticky, ale nemůžu si pomoct. Tak dlouho jsem se těšila, až ho probudím. Doufám, že jste stejně nadšení jako já! Teď už se asi do pondělí, možná dýl, neuvidíme, jedu totiž na takovou malou oslavu, takže nebudu u počítače. Ale předepsala jsem kapitolu dopředu, abych ji hned v pondělí vydala! (Teda pokud si vzpomenu, že?)

Budu ráda, pokud mi dáte hvězdičku a komentík, nebojte se mi napsat, já vás nesežeru.

Otázka dne:

Oblíbená aktivita mimo čtení Wattpad příběhů? Sportujete, zpíváte nebo třeba kreslíte? Pokud jde o mě, tak mám tolik aktivit, že by se to sem ani nevešlo (čas na smích). Nestyďte se mi odepsat, klidně se taky na něco zeptat! Začínám se cítit blbě, že z vás tahám informace a vy o mě nevíte nic. PS: Já nejsem stalker, přísahám!

Vaše Tiranis!