Nespokojeně jsem se zavrtěl a přikryl si hlavu měkkou dekou ve snaze zabránit tomu strašnému zvuku, aby se dostal k mým uším. Marně. Ta otravná melodie mi hučela v hlavě tak dlouho, až jsem napruženě vylezl ze svého měkkého pelechu v kufru dodávky a otráveně zvednul tu pekelnou skříňku. „Halo?" „No ahoj! Máš v plánu se vůbec ukázat?" „Co?" Zmateně jsem pozvednul obočí a kouknul se, kdo že mě to vlastně budí ve... čtyři hodiny ráno?! Samo sebou, že takový expert dokáže být jen Stark. „Zbláznil ses?! Jsou čtyři ráno! Na žádný mejdan s tebou nejdu." „Kdo mluvil o mejdanu? Avengers mají vynucený den volna, tak jsme se shodli, že si zajedeme do Monaca." „My jsme se shodli?" Nevěřícně jsem pokroutil hlavou nad tak šíleným nesmyslem. Pochybuji, že by Kapitán odcestoval, byť jen na den, mimo státy, pokud by nešlo o misi. Přeci jen, co kdyby se něco stalo, že? „No dobře, vymyslel jsem to já, ale Thor a Natasha souhlasili! A jelikož je Banner někde v háji a kápovi jsme nakukali, že jde o speciální zátah, tak seš poslední." Otráveně jsem zamručel a opřel se o polstrování přední sedačky. „Nemám na to náladu, stejně mám ještě nějakou práci." „To neberu. Kde teď jsi, na ústředí? Jsme tam za dvacet minut." „Starku! Nepoj-„

Pípání ve sluchátku mi jasně dávalo najevo, že druhá strana už je dávno hluchá. Vztekle jsem třísknul do palubní desky. Nikam se mi sakra nechce. Jsem unavený, nevyspalý a rozhodně nemám náladu na nějaké užívání si. Slíbil jsem přece Pietrovi, že u něj dnes zase budu.

Líně jsem si protřel obličej. Asi se tomu nevyhnu. Nahnul jsem se na zadní sedadlo pro oblečení a krkolomným způsobem se nasoukal do riflí a jednoduchého červeného trička. Na kartáček dneska kašlu, musím se ještě stihnou stavit do „skladu potravin", než se ta banda bláznů ukáže.

Chodbami ústředí jsem prošel bez větších potíží a za pět minut po vstupu jsem už otevíral kovové dveře skryté chodby. Neměl jsem moc času, tak jsem do pokoje prostě vpadnul. U jeho lůžka zrovna postávala nějaká zdravotní sestra a něco zapisovala do desek. Všimnul jsem si nové infuze s krví a jakéhosi bílého pytlíčku, jejichž obsah se přes hadičky dostával Pietrovi do těla. Když mě zpozorovala, zamračila se a začala m vyhánět z místnosti. „Tady nemáte co dělat chlape, sem mají přístup jen zdravotníci, Fury a pověření agenti." „Já jsem ten agent. Clint Burton, člen týmu Avengrs. Mohl bych ho na chvíli vidět? Nebudu zavázet." Prosebně jsem se na ni podíval. Bylo vidět, že zaváhala, povolila stisk mého trička a neochotně kývla. „Ale budete potichu, musím ještě dodělat výčty." Kývnul jsem a potichu se posadil na kovovou židli u postele. Sestřička už si mě dál nevšímala a já dělal že tady není. Držel jsem Pietrovu ruku do doby, dokud neodešla z místnosti a ani potom ji nepustil. Jemně jsem ho pohladil po tváři a usmál se nad tím pohledem. Barva se mu skutečně začala vracet do těla. Nebyla to jen moje představa. Na deskách u postele bylo napsané, že se stav zlepšuje. Znamená to, že mu skutečně pomohla moje přítomnost? Nebo zabraly nějaké z léků? Měl bych ho tady dneska nechat?

„Volal mi Stark, dneska ráno. Chce mě vzít s sebou na nějakou oslavu. Prý potřebuju pauzu, všichni ji potřebujeme. Nechce se mi tě tady nechávat samotného." Opatrně, abych nezavadil o jehly zabodané do těla, jsem se nahnul nad jeho bezvládné tělo a krátce ho objal, jen lehounce, nechtěl jsem mu ještě přitížit. „Vrátím se hned, jak to bude možné a zůstanu tady s tebou klidně celou noc, platí? Slibuju, že to nebude na dlouho." Stisknul jsem naposled ochablou ruku a zvednul se ze židle. Je načase se vrátit, než sem Tony stihne dojet. „Slibuju, že se vrátím."

Nechtělo se mi odejít, jen s velkým sebezapřením jsem odtamtud odešel. Stihnul jsem to přesně na čas. Sotva jsem si cpal do pusy první sušenku z automatu, vyřítil se brunet zpoza chodby. No nic, snídaně asi bude až cestou. Zasunul jsem si sušenky do kapsy a šel mu naproti. „Tak jsem si u Furyho vyškemral tvoji propustku. Teď už s námi musíš jet, ať chceš, nebo ne." „Jako by tě nějaké povolení dokázalo zadržet." Protočil jsem očima, ale s úsměvem Tonyho objal. Nijak zvlášť nebylo potřeba se zdravit, nejsou to ani tři dny, co jsme se viděli naposledy.

Venku na nás už čekalo vznášedlo. Natasha seděla za palubkou a plácala do sedla vedle sebe. „Chceš se trochu proletět kopilote?" Přihlouple jsem se na ni zašklebil, ale zaujal svoje místo. Nemám rád pomáhání, pilot je lepší pozice. Romanovová to moc dobře ví a snaží se mě jen víc vytočit. Vždycky to byla pěkně úlisná kočka.

„Nechte toho cukrování a zvedněte to do vzduchu." Brunet zezadu už stihnul zavřít sklápěcí dveře a připásat se do jednoho ze sedadel. Jak velká náhoda může být, že si vybral zrovna to vedle kapitána? Zajímalo by mě, jak dlouho bude ještě zkoušet ho sbalit, než mu dojde, že Rogers je čistota sama. Toho prostě neohneš Starku.

---

Nakonec byl výlet prospěšnější, než jsem čekal. Prošli jsme se s ostatními z týmu podél pláže, Stark nás vzal na privátní prohlídku stáje Ferrari, u kasina jsme se rozdělili a zatím co já jsem s kapitánem zaplul do jedné z předražených kaváren, Tony s Nat a Thorem směle prošli do té největší gamblerské vřavy.

„Co tak poklesle Bartone? Stále tě trápí Pietro?" Pokusil jsem se trochu více usmát a nahodil bezstarostný výraz. „Ani netušíš Rogersi. Ale nebyl to špatný nápad, že? Ten výlet." Steve souhlasně pokýval hlavou a upil z hrnečku s kávou. „Člověk tady přijde na jiné myšlenky, odreaguje se. Myslím, že to celý tým potřeboval." Musel jsem se zašklebit. Nebyl bych to já, kdybych si nepíchnul, že? „Ale i tak tě Stark pěkně vytočil, co? Tajná mise, tys mu na to skočil?" Husté obočí blondýna se stáhlo do podmračeného šklebu. „Už to tak bude."

Chtěl jsem ještě něco říct. Nadechnul jsem se a zvednul sklenici s perlivou vodou, abych uvolnil krk stažený delší dobou bez tekutin. Přiložil jsem okraj sklenice ke svým rtům, naklonil nádobku a pootevřel rty. V tu chvíli mi na ramenou přistály útlé ruce kamarádky. Tak jsem se polekal, že jsem na sebe nehodou celý obsah sklenice vylil. A zatím, co jsem se vzpamatovával z šoku, zbytek týmu se válel smíchy po zemi. Přivodili k nám akorát více pozornosti a k hlasitému smíchu přátel se přidalo tlumené pochechtávání návštěvníků kavárny.

„Jak ses sem sakra dostala?! Neslyšel jsem tě ani přijít!" „Ale ale agente Bartone, že by se vám rozostřovaly smysly?" Nat se nemohla přestat dusit smíchem, z očí jí ulpívaly na tvářích malé cestičky ze slz a pažemi si silně objímala břicho, které ji od toho kobylího řehtání už muselo pořádně bolet. „Haha, moc vtipné." Protočil jsem hraně očima, ale hned nato se taky začal smát.

Zbytek cesty zpět do USA jsem poslouchal samé blbé a trapné narážky a vtipy na můj účet. Nevadilo mi to, nejsem dítě, abych se urážel z takových maličkostí. Nezapomněl jsem ale Starkovi všechny vtípky oplácet a v hlavě osnovat plán, jak to Natashe vrátit i s úroky!

Quinjet přistál na heliportu zcela v pořádku. S týmem jsem se rozloučil celkem zběžně, jelikož Tony musel spěšně odejít za prací a kapitána si povolal Fury. Thor nikdy nebyl tím nejvýřečnějším, o to lépe pro mě, když zapředl konverzaci s Nat. Na ti jsem nakonec jen mávnul a nechal oba dva za sebou. Měl jsem v plánu mnohem důležitější věci, než je vykecávání se s přáteli na přistávací plošině.

Bum! 1250 slov! Líbilo se? Pokusím se ještě dneska si něco předepsat do zálohy. Dejte mi hvězdičku a komentík, i kdyby třeba jen za snahu. Budu ráda za váš názor! A nezapomeňte, že i vy mě můžete napsat otázku, pokud o mě chcete něco vědět!

Otázka dne:

Oblíbený styl hudby? Kapela? Sólo zpěvák? Nebo jen instrumentální hudba? Posloucháte vůbec hudbu a jak je pro vás důležitá? Já ji třeba poslouchám při psaní svých fanfikcí!

Vaše Tiranis!