Bílé chodby byly stále tak nepřehledné, jako včera, ale tentokrát jsem jimi prošel bez problémů. Nikdo by si toho nevšimnul, ale pro svou lepší orientaci jsem si označil stěny rohů. Dva malé zářezy v omítce na takovém místě, kde by je nikdo nehledal, u kachlemi dlážděné podlahy. Asi dva centimetry nad zemí se vyjímaly jen těžko postřehnutelné rýhy ve směru cesty. Teď už k Pietrovi trefím i poslepu.

Kovové dveře do zdánlivě obyčejného skladu potravin mi pro tentokrát žádné skenovací překvapení nepřichystaly, a tak jsem mohl rovnou zamířit k Pietrově pokoji. Chodba k němu se stejně jako minule strašidelně problikávala namodralým světlem a v rozích se tvořily hlodavé stíny jež doháněli k pochybnostem.

Než jsem stisknul kliku těžkých dveří, porozhlédnul jsem se po okolních ubikacích. Všechny vypadaly stejně, pancéřové kované dveře, černé římské číslo na stěně nad nimi a oprýskaná špatně omítnutá stěna na všechny strany. Co asi tak může být v ostatních pokojích? Jiní zdánlivě mrtví kolegové? Tajné projekty, co si SHIELD střeží pod pokličkou? Nemohli by tady schovávat doktora Bannera, o kterém tvrdí, že je nezvěstný? Taková velká zelená obluda se přece nemůže jen tak schovávat na zemi, aniž by ji někdo našel. Potřásl jsem zamítavě hlavou. Možná že jsem zvědavý slídil, ale za tohle bych si mohl dost možná vysloužit jednu vlastní celu někde tady v tajné kleci americké vlády.

Bílá místnost byla prázdná a mrtvá jako včera a zřejmě jako kdykoli předtím. Nebýt otravného pípání životně potřebných přístrojů, nikdo by si ani nevšimnul bledého těla na posteli. Měl jsem pocit, že se snad od včerejší návštěvy jeho stav ještě zhoršil. Kůže stříbrovláska už teď nabírala až sněhově bílou barvu, že se mezi povlečením ztrácel před očima. Po celé délce rukou mu nadále z těla trčely jehly a jiné hadičky co do jeho těla vpravovaly nebo odváděly tekutiny a zajišťovaly správnou funkci všech orgánů těla. Od Furyho jsem se dnes ráno dozvěděl, že zdravotní stav je opravdu špatný. Nepočítají s tím, že by se v brzkých dnech probral, spíš to vypadalo, jako by velitel počítal s tou horší variantou.

Bezradně jsem svěsil hlavu a čelem se opřel o matraci kovové nemocniční postele. Bože, proč jen jsi to udělal?! „Je mi to tak líto Pietro, ani si nedokážeš představit jak." Oči se mi začaly plnit neposlušnými horkými slzami, co pravidelně dopadaly na bílé prostěradlo. Zatnul jsem pevně pěsti, přitisknul víčka k sobě, stlačil čelisti do pevného až bolestivého stisku. Potřeboval jsem se uklidnit. Přece tady nebudu pořád brečet, dokud je naděje, že se mladík na posteli může vzbudit. Přísahám, že dám cokoli, aby se vrátil zpět mezi živé.

Pomalu jsem svůj stisk povoloval, očima jsem důkladně zkoumal hodnoty na přístrojích a dodával si odvahy, abych se na něj znovu podíval. Hluboký nádech, počítat do deseti. Bál jsem se, že mě oči znovu zradí, jen co jim ten pohled dopřeji. Nechci vidět tu zsinalou tvář. Je jako bez života, nafialovělé rty, skoro jako mrtvý.

Svou dlaň jsem přiložil k jeho líci, pomalu přejel po hladké mladistvé kůži. Nemůžu dopustit, aby ztratil svůj život dřív, než začal. Na tvářích mu rašilo několikadenní strniště, jež se v jeho stavu nikdo neobtěžoval oholit. Mírně jsem se pousmál a přejel po hraně drsné neupravené brady. Už jen to, že mu vousy stále rostou znamená, že je naživu. I takový detail mě teď dokázal potěšit. „Víš, že nevypadáš vůbec špatně? Teda... na tvůj stav jsi ještě celkem fešák. Rozhodně musíš být u místních sestřiček favorit." Rozšířil jsem úsměv a přesednul si z nepohodlné židle na kraj matrace. Jednou rukou jsem ho nepřestával hladit po tváři, potřeboval jsem cítit to životadárné teplo, druhou jsem svíral rukáv nemocniční košile. Cítil jsem se, jako by mi umíral nejlepší přítel, rodina, syn. Tak silné pocity za tak krátkou dobu, co se známe? Proč mě to tak ničí ho takhle vidět? A proč se nemůžu odtrhnout, i když bych nejraději utekl a už se nevrátil?

Vzpomněl jsem si, co mi kdysi říkala matka, když mi babička v mém dětství umírala před očima. Byla už hodně vyčerpaná a prakticky ani neotevírala oči. Jen potřebovala, aby ji někdo držel za ruku a mluvil na ni, prostě jen mluvil. „Víš Clinte, dotek, to je jako objetí a hlas, to je jako sladká pusa. Babička je tady s námi, dokud ji budeme mít rádi. Dokud jsme s těmi, co nás potřebují, nenechají nás smutnit."

Tehdy jsem to vzal tak vážně, že jsem u babičky proseděl dva týdny. Chodil jsem jen na jídlo a na záchod, ani do školy jsem nešel, dával jsem na babi pozor, dokud úplně neodešla. Povídal jsem jí, jaké hezké dárky mi máma dala na narozeniny, učil jsem ji hloupé popěvky, co jsme s kulkami vymýšleli na prolézačkách a vyprávěl jí o holkách, co se mi líbí. Svěřil jsem jí všechny svoje tajemství a na oplátku mě ona ty její. Když jí bývalo líp, šeptala mi potichu pohádky. Všechny je znala zpaměti. Byly jich desítky! Zpívali jsme si, povídali. Když jí bylo hůř, jen jsem ležel po jejím boku a držel ji za ruku, jak mi radila maminka. Do poslední chvíle svírala moji ruku. Tehdy umřela v noci. Zjistil jsem to až ráno, když jsem se probudil na gauči a na pozdrav dobrého rána jsem nedostal žádnou odpověď.

„Nenechám tě mi taky odejít, rozumíš? Budu tady jak dlouho jen budeš chtít, klidně měsíce, jen se mi zpátky prober." Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem sevřel jeho ruku ve své. Jestli je to pravda, to, co mi tenkrát říkala máma, pak ho budu objímat tak dlouho, dokud se neprobudí. Budu mluvit klidně celý den i noc vkuse, budu žvanit tak dlouho, že se sám probere jen aby mě umlčel.

A tak jsem začal. Sednul jsem si do nohou postele, držel jeho ruku v té své a povídal. Začal jsem mu vyprávět o svém dětství, o mámě, táto, sourozencích, které jsem nikdy nepoznal. O dlouhých dnech a nocích na misích, práci pro velké lidi, zlé i ty dobré. Rozpovídal jsem se o rodině, popsal mu své malé tři dětičky i Lauru, svěřil se s manželskými problémy. Mluvil jsem tak dlouho, jak jen mi hlas stačil, a ještě dlouho potom, i když mě bolelo v krku ze sucha a námahy. Ani byste nevěřili, jak je těžké prokecat regulérně celý den.

Už muselo být dávno tma, když jsem se zvednul k odchodu. Asi jsem si to jen nalhával, ale zdálo se mi, jako by jeho bledá kůže znovu nabyla trochu barvy. Naposled jsem mu stisknul bezvládnou ruku, než jsem slezl z matrace a srovnal si pomačkané oblečení. Ještě jsem mu přitáhnul peřinu až pod bradu a odebral se k odchodu. „Drž mi tady místo, zítra jsem zpátky." Mávnul jsem mu a široce se usmál. Nenechám už nikoho znovu odejít, tentokrát už ne.

Na tomhle jsem makala celou hodinu a půl, jak se vám líbí? Doufám, že mou snahu odměníte nějakým pěkným komentářem a samo sebou i hvězdičkou!

Otázka dne:

Oblíbený film? Může být z Marvelu i odjinud, je to jedno. Klidně i kreslený. Nebojte, já se smát nebudu. A dokud neodpovíte, tak další kapitolu neuvidíte!

Vaše Tiranis!