Byla už tma, když jsem odjížděl od základny. Oči opuchlé od pláče a ztěžklé únavou mě na cestě zrazovaly, mátly a ohrožovaly. Po rychlé dvouproudové cestě jsem spěchal domů a modlil se, abych to ve svém stavu nenapálil do nejbližšího stromu. Bílá mlha a silný chladivý vítr přes asfaltovou cestu přebíhal v kotoučích a mátly mi pohled. K tomu všemu nepřispívalo ani nemalé rozrušení z předešlé situace. Stále jsem se pořádně nevzpamatoval z tak emočně složitého zásahu.

Z asfaltového povrchu se gumy pneumatik svižně dostaly na prachovou cestu vedoucí už jen asi půl kilometru k domu. Cesta mi trvala o značnou dobu déle než kdy jindy, ale i tak jsem zde byl celkem v přijatelný čas. Zaparkoval jsem Jeep hned vedle Lauřina auta a vytáhnul klíčky ze zapalování. Nevelký prostor přede mnou tak se ztrátou světla potemněl. Vystoupil jsem z vozu, zaklapnul dveře a dostal se pár rychlými kroky k domu. Šáhnul jsem do kapsy pro klíče.

Než jsem se stačil nadát, ležel jsem rozplácnutý na domovních schodech. Sakra! Musím být opatrnější, takhle si za chvíli tu hlavu fakt rozbiju. S bolestným zasyčením jsem se vyškrábal zpět do stoje a chytnul se zábradlí. To pod mojí nemalou tíhou namoženě zaskřípělo, to budu muset v brzké době opravit, ať má Laura radost. Jak tak na to koukám, tak i vchodové dveře by potřebovaly nový nátěr.

Klíč cvaknul v zámku a mě se povolil vstup do našeho domu. Bylo už hodně pozdě, na chodbičce nešlo přes husto tmu naprosto nic vidět. Po paměti jsem přešel šest kroků k věšáku a položil klíče do misky, pověsil bundu a boty složil do botníku. Teď mě čekal náročnější úkol. Přejít po vrzajících dřevěných schodech neslyšně do ložnice. Představa, že bych ty svoje tři malé čerty vzbudil, mi ježila vlasy na hlavě.

Prvních deset schodů jsem zvládnul s rekordním jedním vrznutím a do patra jsem se dostal s dalšíma dvěma. Na úpatí jsem se zastavil a malou chvíli jen pozorně poslouchal, jestli se nepřižene hurikán. Vypadalo to však, že všichni tři už poklidně spí. Bože, to jsem byl na té základně tak dlouho? Laura bude asi pořádně naštvaná.

Potichu jsem přešel krátkou spojovací chodbičku, cestou jsem si stihnul stáhnout nepotřebné oblečení a hodit ho do prádelníku v rohu. Do tmavé ložnice jsem tak došel jen ve spodním prádle. Bylo tady ticho, jen mírné světlo noční lampičky ozařovalo klidně spící tvář mé ženy. Usmál jsem se, přešel vzdálenost ode dveří k posteli a políbil brunetku lehce na čelo. Vím, že teď na ně nemám moc času, chtěl bych to nějak vynahradit, už mi taky chybí volné chvilky s nimi. Chci naučit svou dceru střílet, kluky lozit vysoko ve větvích stromů a umět se bránit. Nikdy nevíme, odkud přijde riziko, kdo nás odhalí, kdy nás mohou napadnout. Chci, aby se uměla děcka ubránit všem těm psychofilním chlápkům s pistolemi a tvrdými pěstmi.

Převléknul jsem se do měkkého pyžama a zalezl si pod teplou peřinu. Lauřino tělo krásně sálalo teplem, jako malý radiátor. Ochotně jsem se ke zdroji tepla natisknul a než jsem zavřel oči, ještě jsem ji políbil do vlasů. „Kde jsi byl?" Sakra, musel jsem ji vzbudit. Ale nezní nijak naštvaně, spíš rozespale. „Trochu se to protáhlo. Však víš, práce." Odpovědí mi bylo souhlasné zamručení. Dívka se v mé náruči přetočila tak, aby mi koukala zpříma do tváře. Z jejího pohledu mě zamrazilo a po páteři přejela vlna neblahé energie. „Tak proč, když jsem volala Natashe, tak mi bylo řečeno, že schůze netrvala víc jak hodinu a doma byla ještě před půl čtvrtou?! Kdes byl Bartone a opovaž se mi lhát."

A bylo to v háji. Pravdu jí říct nemůžu, slíbil jsem mlčení, ale lhát jí taky nechci. Zasloužila by si to vědět, to proč ji v poslední době zanedbávám i to, že nejspíš i dlouho budu. Že v práci je teď takový rozruch, že se málo kdy dostanu domů před půlnocí i to, že mám teď na krku tajemství velký jak New York a nesmím to říct jediný živý duši. „Fury mě potřeboval osobně po schůzi. Nemůžu ti říct o co jde, jen že to teď bude asi dost náročný, ano?" Její pohled mi dal jasně najevo, že s takovou odpovědí se její duše nespokojí. Stisk její paže povolil a moje noční prádlo bylo puštěni ze sevření pěstěných ostrých nehtů. „Fajn, to nevadí. Polštář a deku máš dole na gauči." Prudce se ke mně otočila zády a zhasla světlo, dávajíc tak najevo, že další rozhovory jsou zcela zbytečné. Nemělo cenu už cokoli říkat, tak jsem se sebral a odešel spát dolů do obýváku. Jestli budou vrzat schody mi bylo momentálně jedno, uspávat by je musela stejně Laura.

Gauč byl tvrdý a nepohodlný. Bolela z něj záda a ráno jste skoro ani nedokázali pohnout krkem. Už dávno jsem měl tu čest si to ozkoušet. Není to ani zdaleka poprvé, co jsem skončil tady dole a něco mi říká, že to tak nějakou dobu i zůstane. Dobrovolně si páteř ničit nebudu.

Sebral jsem polštář, deku a lahev vody, nazul si boty. Přes sebe jsem přehodil bundu a s klíčky v ruce jsem za sebou nechal zaklapnout dveře domu. I sedačky aut jsou často pohodlnější, než ta stará pružinová příšera. Navíc, v kufru už mám celkem hezky zařízenou ložnici. Malá nafukovací karimatka, deka, polštář. Pití i se skleničkami a talíř na snídani u pumpy. V úložním prostoru mám schované kromě náhradní pneumatiky ještě pár čistých svršků a lakované boty. V palubní přihrádce voňavku od Nat, co jsem dostal k Vánocům a ve dveřích spolujezdce mi děti nechaly před měsícem náhradní kartáček a tubu pasty. Jsou to takoví moji malí andílci, i když řádí jako stádo kobylek.

Ráno jsem se probral kolem deváté hodiny. Slunce na obloze už jasně svítilo svými zubatými podzimními paprsky a stromy kolem příjezdové cesty se jemně houpaly v chladivém větru. V autě byla pořádná kosa, jak by taky ne, když už končí léto. Musím si sem obstarat ještě nějaké malé topení. Možná by nebyla od věci ani baterka, ať se tady pokaždé nepraštím do každé malé věci, co mi zavází v cestě.

Hygienu jsem zvládnul v rámci možností velmi rychle a o patnáct minut později už jsem byl na cestě do práce. Doma jsem se ani neukázal, na co taky. Snídani bych stejně nedostal a nechci si kazit náladu nepříjemným pohledem malé brunetky. Cestou se raději stavím u pumpy pro plnou nádrž a nějaký ten sendvič nebo párek v rohlíku.

Jsem zpět s další kapitolkou. Snad se vám líbí, i když je taková výplňková a dáte za ni hvězdičku. Budu ráda i za komenty a sledování, to je přece jasné, že? Chtěla bych vědět váš názor!

PS: Zahrajeme si hru, co vy na to? Pod každou kapitolu bych napsala nějakou otázečku a vy byste mi na ni odpověděli, ať o vás taky něco zjistím. Na oplátku vám zase já můžu odpovědět na nějakou vaši! :-)

Vaše Tiranis!