Uběhnul měsíc od doby, kdy jsem přivedl Pietra domů. Přijde mi to stále jako včera, co jsem otevíral ty dveře s batohem na zádech a zval ho poprvé do předsíně. Teď, když se vracím z práce, čeká tady s dětmi a Laurou na mě, přichystanou večeři na stole a úsměv na tváři. Stejně jako jindy jsem zaparkoval auto na příjezdové cestě a už si to hnal do náruče milované rodiny dovnitř. „Jsem doma!" Doslova jsem prásknul dveřmi a po přezutí a odložení nepotřebných svršků jsem se honem vydal do obýváku. „Tati! Tati! Koukej, co pro nás strejda udělal!" Cooper nadšeně doběhnul ke mně a vmáčknul mi do ruky nějakou divnou krabičku. „To je hezké zlatíčko. A co to je?" „To jsem vysílačky! Koukej!" Sebral mi tu kartonovou věc, doběhnul do jídelny, kde zavěsil tu krabici na provázek a začal brnkat do napnuté nitě. Chvíli jsem pozoroval, jak střídavě ťuká do nitky, když v tom se začala třást niť sama od sebe. Z druhé strany musel někdo zpozorovat pohyb a začal na něj odpovídat. „No není to super? Takhle si už hrajeme celý den!" „To je super broučku. A kde to teď stojím?" „Ve vesmírné lodi letící na měsíc! Jsem super pilot! A strejda dělá ústředí na Zemi!" Pozvednul jsem obočí a mile se usmál. Takže ten chytrolín naučil moje děti Morseovu abecedu a teď si s nimi hraje na vesmírné lodě? „Kde bych našel centrálu astronaute?" „Jdi po špagátu do patra."

Vydal jsem se podle jasných instrukcí nahoru. V koupelně jsem narazil na menší problém, když se začaly křížit dva provázky, nakonec jsem ale usoudil, že správný směr bude tam, kam se oba sbíhají dohromady. A to že jsem se nemýlil, mi dokázal už jen fakt, že konečná se nacházela v pokoji napravo od schodiště, to znamená v Pietrově pokoji. „Clinte! Jak ses měl v práci? Všechno v pohodě?" „Jen vyplňování nějakých papírů o misi a dostal jsem složku s případem. Nicméně na zátah mě nepustí, budu na velínu řídit a navigovat. Mám takový pocit, že se Fury bojí mi dát pořádnou práci." „To zvládneš, jsi přece ten nejlepší agent, co znám." Ušklíbnul jsem se a sednul si na volné místo na posteli vedle něj. „Ty jich ale moc neznáš." „Nekaž mi to zase ty protivo." Zašklebil se a usilovně začal něco drnkat do obou provázků najednou. „Co jim to znakuješ?" „Že si ústředí dává deset minut pauzu." Zvesela se zazubil, něco zabrnkal na natáhnuté špagáty a jen co svou krátkou zprávu dokončil, skočil po mě a svalil mě do peřin. „Pako, co to děláš." Dostal jsem ze sebe mezi smíchem. Pietrovy hbité prsty mě lechtaly na citlivých místech, až jsem se musel kroutit jako žížala a nahlas se smát. Kopal jsme kolem sebe a pokoušel se toho blázna ze sebe dostat. „U-už sta-tačí. Pro-prosím!" Válel jsme se v bolestných křečích ze všeho toho smíchu a snažil se jeho ruce odstrčit. „Co za to?" „Cokoli."

Nechal toho, s úlevou jsem napjaté svaly povolil a rozplácnul se vyčerpaně na posteli. „Chci pusu." Tázavě jsem se na něj podíval. Vesele se usmíval, už se ke mně začal naklánět. Pobaveně jsem protočil očima, ale stáhnul ho na sebe a s radostí se vpil po dlouhé době do těch měkkých rtů. „Kde jsou vůbec všechny děti a Laura?" „Cooper a Lila si hrají na vesmírné objevitele a Laura vzala menší děti do hracího koutku v nákupním centru. Říkala, že si tam jede něco zařídit." „Zařídit? Neříkala co?" S nezájmem pohodil rameny, lehaje si na mě ještě těsněji. Tak blízko jsme si nebyli od jeho příjezdu sem. Nějak na to nikdy nebyl prostor a děti to taky neulehčovaly. Cítil jsem, jak se mi jen z jeho blízkosti hlasitě rozbušilo srdce. Choval jsem se jako puberťák vedle hezký holky. „Dneska ti to moc sluší." „Sklapni." Jeho tváře nabraly růžový odstín, jak se nádherně usmíval. Ty třpytivě modré oči se po dobu tady jen více rozjiskřily a jeho tělo znovu nabylo na své pohyblivosti a svalové hmotě. Vsadil bych se, že už by mě dokázal předehnat, i kdybych jel na plný plyn ve svém autě.

„Strejdo? Co tady děláte?" Do dveří nakoukla zvědavá lila s významným pohledem upřeným na nás dva. Už dávno to nebyla ta malá holka, co jsem ji vodil za ruku. Tahle puberťačka toho znala víc, než by na svůj věk měla, uši měla jako dva radary, její oči byly rychlejší než střela a s lukem to uměla skoro stejně dobře, jako já sám. Jen ta přesnost jí trochu unikala, ale to se tréningem naučí. „Jen mě tady strejda chce ulechtat k smrti." „Jasně, tak my půjdeme s Cooperem ven na pískoviště, jo?" „Užijte si to a opovažte se zase přijít s nějakým zraněním! Hlavně bezpečně!" Kývla, hnědé vlasy se jí u toho houpaly ze stany na stranu. Než za ni zaklaply dveře pokoje, viděl jsem ještě, jak na mě mrkla a vševědoucně se usmála. To je ale malá liška jedna prohnaná.
Tak jsem tady zase! Doufám, že kapitola se líbila a těšíte se na tu poslední! Budu ráda za komentáře a hvězdičky! Taky za srdíčka na ig!
PS: Clintashu už mám hotovou, teď jen čekám, až mi kamarádka udělá přebal!
Otázka dne:
@KarolinkaNoName se ptala kolik mi je let. Tak mě je vážení stále ještě sedmnáct. Na podzim už budu plnoletá. A to je otázka i na vás. Kolik je vám?
Vaše Tiranis!