Auto pomalu přistavilo na svém místě na prašné cestě. Vytáhnul jsem klíčky ze zapalování a otočil se za sebe, koukaje se na nejistou usmívající se tvář. „Neboj, určitě si tě zamilují."  Povzbudivě jsem mu stisknul ruku a vylezl z auta. Z kufru jsem vytáhnul batoh s tím málem, nutným k běžnému životu a po boku stříbrovlasého se vydal k nám domů.

Popravdě jsem snad v životě nebyl tak natěšený, jako teď. Ruka s klíči se mi třepala tak, že jsem skoro ani nedokázal kovový hrot zastrčit do zámku. Celé to dlouhé protahování na ústředí, shánění sestřičky, aby Pietrovi odpojili poslední přístroj a udělali prevenci, než jej pustí. A konečně jsme byli doma. Ano, u nás doma, od teď tady bydlí i on. Pootočil jsem klíčem a vešel do tmavé prázdné chodbičky. To bylo zvláštní, normálně je tady rámus a domem se line vůně večeře. „Lauro? Děti? Jsem doma!" Odložil jsem batoh na zem, kývnul na modroočka ať tady počká a pomalu se vydal do obýváku.

Vešel jsem do zatemnělé místnosti se zataženými žaluziemi a přivřenými všemi dveřmi. Už jsem chtěl šáhnout po záložní zbrani ve skříňce u dveří, když jsem si všimnul pohybu za gaučem. Malá dětská noha sebou trhnula a schovala se mi za měkkým čalouněním. V tu ránu jsem pochopil. Laura musela dětem říct, že přijede nový člen domova a rozhodli se ho pořádně přivítat. Vlastně by to i dávalo smysl. Proč by jinak bylo tak zataženo a ticho, když mám doma čtyři uřvané pekelníky. „Jen pojď dál, Laura s dětmi budou asi někde venku." „Vážně? Chtěl jsem je poz-„ Jen co vešel do obýváku, rozsvítila se všechna světla a zpoza gauče vyskočili čertíci. Během pár sekund jsme byli povalení na zemi a děti se nahlas smály a pištěly. „Vítej doma!"

Myslel jsem si, že bude vyděšený, nebo zaskočený. Namísto toho se začal smát společně s těmi caparty a mazlit se s nimi, jako by to byla přerostlá štěňata. Raději jsem se vyškrábal zpět na nohy a šel obejmout svou ženu. „Díky za milé přivítání, ještě zítra mě budou bolet záda." „To nebyl můj nápad." Zvedla v obraně ruce nad hlavu, ale výraz ve tváři mi jasně dával najevo, že ji to velmi pobavilo. Společně jsme pomohli vstát i ostatním a já se pořádně přivítal se svými dětmi. „Ahoj, já jsem Pietro, ale můžete mi říkat, jak jen budete chtít." Rychlíkovi doslova zářily oči štěstím a usmíval se natolik, že mu šly vidět bílé zuby. Děti kolem něj nadšeně poskakovaly a tahaly ho za dlouhé vlasy, co mu padaly do očí. „Mami, mami, že bude spát s námi v pokoji!" „Prosím, prosím!" „Myslím, že byste ho nenechali ani vyspat, takže ne. Bude v pokoji pro hosty." An malou chvíli mi přišlo, že mám doma štěňata, jak na nás upřeli svoje smutné prosebné pohledy. Laura ale na to všechno škemrání byla zvyklá dost, aby byla v této věci neoblomná. „Tak honem Pietro, ukážeme ti pokojík!" „ne, celý dům mu ukážeme!" „Já vím, kde si táta schovává před mámou časopisy!" „Strejdo, budeš si se mnou hrát s autíčky?"

Už jen vzdáleně jsme slyšeli, jak děti na modrookého muže pokřikují a škemrají, jak se nám vzdalovali uvnitř domu. „Tak časopisy, jo?" „Já totiž...vůbec nevím o čem to mluví." Cítil jsem se v tu chvíli tak trapně! Jako by mě nachytal ředitel ze základky, jak kouřím cigaretu na záchodcích, což se mi mimochodem stalo. Ten mrzout mi to pak dával dalšího půl roku sežrat a neminula mě ani hodně dlouhá poškola. „Pojď mu radši zařídit ten pokoj." Laura se smála, že se musela až držet za břicho. Sebral jsem ze země batoh a pomalu stoupal po schodech za ní. Samo sebou, že jsem se mračil. Kdo by se nemračil, když se vám vaše manželka směje přímo do obličeje?

„Klaplo všechno? Přijal Nick tu nabídku?" „Ne, dal mi lepší. Tedy...asi lepší." Brunetka nechápavě potřásla hlavou. Prameny vlasů se jí při tom točily kolem útlého krku a zachytávaly se za látku bílé halenky. „Zastavil jsem dům. Budeme tady muset schovávat utajované lidi, když bude potřeba a pak je zase navracet. Pietro je výjimka, ten tady smí zůstat nadobro." „A když se budeme chtít stěhovat?" „Asi nebudeme." Pohodil jsem rameny a začal navlékat polštář do modrých povlečení. Na modrookou brunetku jsem se raději už nedíval. Nemyslím si, že by se zlobila. Když byla smířená s tím, že jsem si našel někoho jiného, že je to muž, a dokonce že tady s námi bude bydlet, proč by se nevyrovnala s takovou prkotinou? Jen jsem nechtěl vidět to zklamání v jejích očích. Měl jsem se s ní prvně poradit. Nakonec jsem to však nevydržel, a přece jen vzhlédnul od práce. Kupodivu se usmívala a u toho zapínala bílé knoflíky u konce peřiny. „Děje se něco?" „Ale nic. Já jen, že to musíš být nadšený, ne?" Nechápal jsem, co tím myslela. Tázavě jsem se na ni podíval a sednul si u toho na matraci. Začínaly mě bolet nohy, hold už nejsem nejmladší. „Však víš, návštěva potřebuje pokoj. To konečně můžeš začít s tou přístavbou, co jsi tak dlouho chtěl." „Ano, to asi ano. Nevadí ti to? Že tady budou cizí lidi?" „Ne. Alespoň si budu mít s kým povídat, když ty jsi pořád pryč." Usmála se, zastrčila si pramen vlasů za ucho a s mrknutím opustila připravený pokoj. Seděl jsem na posteli ještě hodnou chvíli a přemýšlel. Byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě.

Nevím jak, ale nějak jsem musel usnout, jelikož jsem se probudil až večer. Z přízemí šla do patra cítit vůně smažených placek, jedno z mála skutečně dobrých jídel, co umí Laura ukuchtit, a ozývaly se zvuky hrajícího večerníčku. Neochotně jsem se zvednul z nahřáté postele a sešel schody dolů do kuchyně. Laura stála za plotnou a jak jsem správně vytušil, servírovala na talíře večeři. Pietro jí pomáhal placky zdobit a s příbory a skleničkou teplého mléka je nosil na talířích dětem k pohádce. Musel jsem se na chvíli pozastavit nad tím idylickým obrázkem šťastné rodinky. Ta ale netrvala ani deset minut, než televize ohlásila konec dětského pořadu a obývacím pokoje se ozval sborový výkřik protestu. „Tak šup, jde se spát!" „Ne, ještě ne!" A bylo to tady zase. Hádání se s ospalými špunty, že by se měli jít vyležet a jejich věčné námitky, že jim se spát nechce, i když by jim do otevřených tlamiček mohla vletět moucha. „Já je půjdu uspat." Usmál jsem se na ty dva a vzal dva nejmladší na ruce. „tak jdeme, dneska vás uspí táta."

Ještě jsem za sebou slyšel tiché šumy, jak si mezi sebou ti dva museli něco šuškat, ale slovům jsem nerozuměl. Zatím, co Lila stále energeticky poskakovala kolem a hned za ní v závěsu běžel Cooper s figurkou Iron Mana v ruce, malý Nathaniel už mi pomalu usínal v náručí a čtyřletá Laura žužlala konec mého trička.  Tak tygříci, je čas jít do hajan.

Další kapitola! Včera jsem dopsala závěr, takže mohu s jistotou říct, že kapitol je 18. Což znamená, že to bude každou chvilkou! Doufám, že se kapitolka líbila! Dejte mi hvězdičku a komentujte! A taky srdíčko na ig! Kdo z vás si všimnul té mojí malé úpravy?

Otázka dne:

Podle vaší minulé odpovědi hádám, že jste tak trochu šedé mišky a snažíte se moc nepoutat pozornost. Jaký je váš názor na extrémní ukazatele, třeba tetování, pearcingy a barevné vlasy? já nemám ani jedno, rodiče by mě za to zabili, ale vynahrazuju si to bizardním oblečením. A vy?

Vaše Tiranis!