Byl jsem značně nervní, a tak samo i stříbrovlásek vedle mě. Požádal jsem přes zprávu Furyho, jestli bychom se nemohli pobavit mezi šesti očima. Ku podivu skutečně povolil a obětoval svou obědovou pauzu, aby sem došel. Čím blíž ale byl čas příchodu, tím silnější jsem měl špatný pocit sídlící uvnitř mého těla. Když jsem včera večer s Laurou nad lahví sklepního vína probíral všechny detaily, přišlo mi to všechno o hodně jednodušší než dnes dopoledne. Myšlenka žití šťastně a vesele vypadá holt vždycky lépe na papíře než ve skutečnosti.

Ale přeci jen, to velitel mě přeci k Pietrovi přidělil, to já byl tek, kdo to jako jediný věděl Navíc mě kryl, a dokonce mě v návštěvách pacienta podporoval. Nemyslím si, že by to dělal jen pro lepší Pietruv zdravotní stav, to ne. Vypadalo to skoro, jako by to celou dobu předpokládal. Jako by snad už od samého začátku tušil, že to tak dopadne. Stejně jako už tenkrát v Kalkatě zamýšlel dát dohromady doktora Bannera a agentku Romanovovou. Popravdě mám pocit, že si Natasha polepšila, ten život vlka samotáře se k ní možná hodil, ale pomalu ji ubíjel.

Z přemítání nás obou nás vyrušil zvuk kliky, která pomalu vrzala pod tlakem ruky z venkovní strany. Uchopil jsem Pietrovu dlaň do své a povzbudivě ji stisknul. On mi na oplátku věnoval drobný odhodlaný úsměv, než jsme se oba otočili směrem k příchozímu. Návštěva v dlouhém černém kabátě stála mezi dveřmi s významně zkříženýma rukama na prsou a pohledem, který na první pohled mohl vypadat kamenně, ale léta praxe a čtení drobných rysů mi odhalila drobný úsměv. Bylo to, jak jsem čekal, Fury nám to přál a už od začátku tohle plánoval. To, že se Pietro nechal prošpikovat kulkami, jako by mu jen nahrálo do noty. „Agente Bartone, pane Maximove, tak o čem jste chtěli mluvit?" „Prvně prosím zavřete ty dveře veliteli. Jen pro jistotu."

„Tak?" Snědý muž se posadil na kovovou židli u postele. Bylo vidět, že nechce ztratit moc času ze svého už tak dost nabitého dne, když tohle je jen jedna ze dvou pauz a možností se najíst. Navíc ta kovová konstrukce imitující židli je dost nepohodlná, sám jsem si to ozkoušel, takže se vlastně ani nedivím, že už chce zase prchnout. „Jde o další postup, až se Maximoff uzdraví. Chápu správně, že na ústředí s tolika agenty a nepovolanými osobami ho věčně držet nebudete, tak kam ho odklidíte?" „Agente Bartone, mohu vám připomenout, že tato informace je přísně tajná a vy k ní nemáte přístup?" Tak klidný a nepřístupný výraz, co si celou dobu držel mě nutil se ještě více mračit. Dobře jsem věděl, že nemám žádné právo se na to ptát, nemusí mi to vůbec říct. „Můžeme udělat dohodu? Nabídnu vám azyl pro Pietra výměnou za sebe." „Jak to myslíte agente?" Měl jsem šanci, konečně se chytnul. Obočí měl mírně pozvednuté a koutky úst mu nepatrně cukaly. Už jsem chtěl dovysvětlit nabídku, když mi Pietro silně sevřel dlaň. Zmateně jsem se na něj podíval. Když jsem mu ten plán vysvětloval, tohle jsem mu neřekl. Věděl jsem, že by nesouhlasil. Jeho oči mě žádaly, abych to nedělal, abych ho raději nechal jít a zapomněl. Nechtěl, aby se mi kdy něco stalo. „Pietro bude bydlet u nás. Laura i děti, dokonce tchýně o něm budou vědět a odpřisáhnou, že budou mlčet. Já vám dám své slovo, že když mě budete potřebovat, tak přijdu. Může to být sebe riskantnější akce a já ji stejně podstoupím. Máte volavku se skvělou muškou. A nestane se vám, že bych vám už kdy do budoucna znovu odřekl nějakou misi."

Napjatě jsem pozoroval jeho tvář. Vypadalo to slibně, ale já si nikdy nemohl být jistý, co se může přehnat Furymu hlavou. Třeba přijde na něco, co by hrálo v jeho neprospěch a rozhodne se vycouvat. „A pan Maximoff?" „Bude nadále vaším tajným agentem. Tak jste to přeci chtěl, ne?" „Pak tedy souhlasím." „Ale já ne!" Oba jsme se současně otočili na stříbrovláska, co seděl až doteď bez jediného slova potichu po mém boku. „Nedovolím, abys kvůli mně někde zemřel! To se raději nechám někam zavřít!" „A já zase nedovolím, abys mi podruhé zmizel ze života, rozumíš? Už tě nikdy nenechám odejít." Vedli jsme očí souboj. Jeden druhému jsme silně tiskli dlaň a ani jeden nebyl ochoten couvnout. Trvalo to tak dlouhé minuty, než se ozval opět snědý muž svým až příliš nápadným odkašláním.

„Je tady ještě jedna možnost Bartone, ale pokud na ni přistoupíte, nebudete si smět klást žádné podmínky." Tázavě jsem pozvednul obočí. „Váš dům je mimo záznamy. To se mi hodí a vy to víte. Udělám z něj další možné místo pro převoz utajovaných osob. Když budu potřebovat někoho uklidit, můžu ho nasáčkovat k vám a vy nebudete smět ani ceknout. Stejně tak si ho zase kdykoli můžeme odvést zpátky. Výjimkou bude mladý Maximoff, kterého si tam budete moct nechat. Ale vaše rodina bude držet jazyk za zuby."

Krátce jsem se zamyslel. Zní to dobře, dokonce lépe, než co jsem mu nabídnul já, alespoň pro mě. Ale z jeho strany tam nevidím žádnou extra výhodu. Vzdal se dobrovolně návnady kvůli skrýši? To nedává smysl, jedině...něco mi tají. Něco důležitého, podstatného, o čem nevím. Měl bych to vzít? Neporadil jsem se o tom s Laurou, ale ta sama říkala, že mě ve všem podpoří. Asi nevidím jinou možnost. „Dobře, to zní fér." Mám luk a šípy, několik pistolí a po boku nejrychlejšího člověka světa a za přátele Avengers. I kdyby mi tam nasadil sériového vraha, tak to nějak zvládnu. „Pak tedy domluveno. Počítejte, že tak do tří, čtyř dnů se u vás zastavím. A Clinte?" „Ano pane?" Tázavě jsem se otočil na pomalu odcházejícího velitele. „Pana Maximova si můžete odvést." S tím se zavřely dveře a my v pokoji zase osiřeli.

A je tady další! Omlouvám se vám za mylné informace, ale tahle knížka nakonec zkončí už hodně brzy. nebue mít víc jak 20 kapitol. Zjistila jsem, že to co jsem chtěla napsat je kratší, než jsem očekávala. Ale nebojte se, užijeme si alespoň ten zbytek času strávený spolu, ne? Ohodnoťte, jak se vám kapitolka líbila, něco hezkého mi napište a hoďte srdíčko na instagram!

Otázka dne:

Zapadáte do kolektivu kolem vás? Přátelé a rodina? Jste extroverti nebo spíše uzavření jedinci? Rozumíte si s lidma nebo se jim straníte? Já jsem introvert a lidí se bojím, proto je těžké se mnou dobře vycházet, ale s vámi mi to problém nedělá. Asi jsem narazila na tu správnou skupinku lidí, jaké mám ale štěstí!

Vaše Tiranis!