Seděli jsme na posteli, Pietro se opíral o čelo, Laura o záda postele a já byl někde mezi nimi. „Rád bych ti něco řekl. Vzpomínáš, co jsi říkala tehdy? Že ti nemám nic tajit?" „Samozřejmě, nemáme mezi sebou žádná tajemství." Usmála se a stiskla mi ruku. Taky jsem se usmál a zhluboka se nadechnul. Prováděl jsem to úplně pokaždé, když jsem potřeboval načerpat trochu odhodlání. Byla to taková moje posilující mantra, co mi dodávala energii. „Přesně, proto ti musím něco říct. Někoho jsem poznal. A nechci, aby sis myslela, že tě už nemiluju, tak to není. Miluju vás oba, a proto ti nedokážu lhát a dělat že se nic neděje. Chci k tobě být zcela upřímný, jako jsi ty byla vždy ke mně."

Dlaně se mi silně potily a hlas byl slabý, jak jsem měl dojem, že se tou sžíravou silou strachu a nejistoty udusím. V hrudi mě tlačil zadržovaný vzduch a v myslí hlodal červ pochybností. Jak jsem si mohl myslet, že když to na ni prostě vypálím, tak to bude v pořádku?!

Brunetčina tvář se měnila snad rychleji než poloha sekundové ručičky na hodinách bílé stěny. Nedokázal jsem odtrhnout své oči od modři očí své ženy. Bolest, smutek, pochopení, láska a mnohé další emoce za sebou proudily ve víru čeřitých vod blankytných studánek. „To není náhoda, že jsme zrovna tady, že?" Laura se podívala na nervózního stříbrovláska co se krčil v čele postele. Ten se pod jejím pohledem snad přikrčil ještě víc, jako by čekal, že začne brunetka křičet a metat po něm věci. „Ráda tě poznávám Pietro." Už podruhé toho dne si podali ruce a následně si nás Laura oba vtáhla do objetí. Nevěděl jsem zcela jak reagovat, nakonec jsem přenechal své tělo instinktům a obmotal paže kolem pasu obou mých milovaných osob. „Nejsem hloupá Clinte, myslela jsem si to už dlouho. Popravdě se mi asi i ulevilo. Představovala jsem si, jak jezdíš na noc k nějaké nóbl paničce v New Yorku a po nocích se s ní mazlíš u plazmové televize, zatím co já trčím doma a marně čekám, že se vrátíš. Tím tě nechci urazit Pietro, jen...asi jsem ráda, že za to nemůžu já." Nečekaně se začala smát, rukou si prohrabávaje dlouhé vlasy. „Přeci jen...pohlaví si člověk nevybere."

Laura si nakonec s Pietrem rozuměla až nečekaně dobře. Jako bych tam ani nebyl, ti dva si povídali snad víc jak tři hodiny. Laura popisovala stříbrovláskovi dlouhá léta soužití se mnou, neplechy našich dětí, a hlavně moje chyby a neduhy. Pietro jí pověděl o své minulosti. Spoustu z informací jsem i já sám slyšel poprvé, i když větší část toho jsem znal nebo byl přímo svědkem. Nechával jsem je nerušeně ať se seznámí a spřátelí. Tak hladký průběh jsem tak jako tak nečekal. Jen jsem je oba držel za ruce a nechával své srdce si odpočinout zase na chvíli jen v láskyplném opojení. Laura i Pietro, oba jsou tak pokorně oddaní situaci, jako by to bylo zcela normální, zvláště pak Lauře musím v duchu sklánět poklony.

„Clinte, posloucháš mě?" „Hm? Říkala jsi něco?" Omluvně jsem se na ni podíval a pokroutil hlavou. „Říkám, jestli víš něco o tom, jak to teď bude s Pietrem." Nad tou otázkou jsem už také delší dobu přemýšlel. Měl jsem za to, že z něj bude Avenger, jenže ne, když je oficiálně nebožtík. Fury ho má na přísně tajné akce, což znamená, že bude někde buď zavřený, nebo schovaný před zraky agentů. Nikdo nesmí vědět, že existuje. Asi tak nějak, jako tenkrát Hydra schovávala Buckyho, Stevova kamaráda z doby před válkou. „Až se uzdraví, Fury ho zřejmě nechá odvézt s nejvyšším utajením někam, kde ho nikdo hledat nebude. Buď tak, nebo skončí pod zámkem a vytahovat ho budou jen jako zvíře na špinavou práci." Při slovech, co jsem vypouštěl z úst, se mi dělalo ze mě samého špatně. Vůbec se mi nelíbilo, jak by měl Pietrův život vypadat. Do srdce se mi zabodávaly ostré střepy, kdykoli jsem na to jen pomyslel. „To-to přece nemůžou! Vždyť je to milý kluk. Nešlo by s tím něco udělat?" „C-clinte! T-tys o tom věděl a nic mi neřekl?! A to s tím souhlasíš?!" Pevně jsem stisknul obě dlaně a pokroutil hlavou. Lehký vzorek na bílých peřinách mi teď přišel o mnoho zajímavější než kdy předtím. „Jistě že ne, ani si nejsem jistý. Jak si můžeš myslet, že bych tohle dovolil? Jen...není to poprvé, co takhle lidé zmizeli a nemyslím si, že všichni mrtví jsou skutečně mrtví. Co se s nimi stalo nikdo neví, oficiálně se o to nikdo nestará. Nechci, nemůžu dopustit, aby mi ho odvedli. Vím, že nemám žádnou moc v téhle věci, ale i tak udělám všechno." Po tvářích mi stékaly tiché slzy bezmoci a zoufalství. Byl jsem jako v kleci, hledal roh v kulaté místnosti. „Nenechám je, aby mi tě vzali." „Aby nám ho vzali." Laura se mile usmála a stiskla nám oběma ruce. „Udělej, co budeš pokládat za správné. Máš mou plnou podporu." Políbila mě na tvář a zvedla se do stoje. „Už budu muset jít, doprovodíš mě ven?" Kývl jsem, letmo políbil Pietra na tvář a pohladil ho po vlasech. „Hned budu zpátky."

Jen co se za námi zaklaply dveře, dostal jsem ránu do hlavy. „Au!" „To bylo za to, žes mi tak dlouho lhal. A teď...co chceš dělat? Takhle to přece nechat nemůžeš." Překvapeně jsem se na brunetku otočil. Dneska mě nepřestávala překvapovat. Je to vůbec ona, nebo se mi to jen zdá? „Lauro, já...moc ti děkuji. Myslel jsem si, že-„ „Kušuj, já vím co sis myslel. Že začnu křičet. Je pravda, že ještě nedávno bych tak asi reagovala, ale změnila jsem názor, nevzpomínáš? Já tě mám pořád ráda a chci abys bal šťastný. A navíc, přece o tolik nejde, vždyť se nerozvádíme." Zářivě se usmála a prohrábla si vlnité dlouhé lokny. „Napadla mě jedna šílenost. Jestli si správně pamatuju, toho posledního údajně mrtvého odvezli na Kubu tak, aby ho nikdo už nikdy nehledal. Byla tam tajná Chajda, něco jako náš dům. Možná...možná bych mohl přesvědčit Furho, aby přidělili Pietra k nám domů?" Byl jsem nervózní, hodně nervózní. To, co jsem po ní chtěl, bylo opravdu hodně. A to už pro mě udělala tolik. Klidně by teď mohla říct ne a já bych se na ni nemohl ani křivě podívat. „Chceš, aby tvůj přítel bydlel pod jednou střechou s tvou manželkou a dětmi?" Přikývl jsem a tiše čekal na odmítnutí. „Tak fajn, proč ne. Může spát v pokoji pro hosty." „P-p-počkej. To jako vážně?" Nechápal jsem absolutně nic. Jestli je tohle nějaký špatný vtip, tak já se teda vůbec nebavím! „Jo, jako vážně. Je mi ho líto...a tebe vlastně taky. Není ironie, že jste skončili skoro jako Romeo a Julie z Shakespearovy romantické hry? Odděleni a nakonec v žalu a ztrátě usouženi k smrti. A popravdě nechci, abys umřel. Sama ty naše rošťáky nezvládnu, takže jo, myslím to vážně a teď už opravdu musím jít."

Cestou z ústředí jsme provozovali podobně profesionální frašku, jako i cestou sem. Naštěstí byly chodby prázdné, jak ještě museli být všichni na zátahu, nebo se naopak utahaní váleli v postelích. Přestože šlo o vážnou situaci, nemohl jsem se přestat blbě usmívat, culit se jako největší idiot. Cítil jsem k Lauře až nadpozemsky silnou vděčnost, oddanost. Jako by snad ani nemohla být člověk. Se vší tou pokorou, tolerancí a chápavostí. Jako nějaká víla, bohyně lásky a domovního krbu, prostě zázračná. „Tak se měj a přijď v čas na večeři." Krádce mě políbila na tvář, zamávala mi a odběhla s úsměvem k autu. Ještě pět minut poté, co mi zmizelo auto z dohledu, jsem zaraženě koukal do dálky a v duchu přemítal, kdy se asi tak probudím a zjistím, že po tvrdém nárazu do hlavy jsem upadl do kómatu a tohle všechno je jen výplod mé choré mysli.

Tak jste si odhlasovali happyend, je to dostatečně happy? Já se vážně snažím, ale sladší už to asi udělat nedokážu. Budu ráda, pokud mi napíšete zase svůj názor a dáte mi hvězdičky sem a srdíčka na ig.

Otázka dne: (co mi poradila wtprosie )

Jaký máte názor na LGBTQ+ komunitu? Znáte někoho takového nebo do ní sami patříte? Jelikož jde o dost osobní informace, tak vás ujišťuju, že vaše odpovědi nijak nezneužívám, jen vás ráda poznávám. Nemusíte odpovídat, nikdo vás k tomu nebude nutit.

Vaše Tiranis!

PS: Toto opatření píšu proto, že se mi jedna holčina bála odepsat, tak vás chci jen ujistit, že nejsem úchyl! Alespoň né tenhle typ úchyla (ha ha).