Ještě toho večera, kdy Pietro usnul, jsem se vrátil zpět domů. Možná jsem to o hodinu přetáhnul, ale Laura kupodivu nic nenamítala. Měla připravenou večeři a čekala na mě před televizí. Jel zrovna nějaký romantický sitkom, když jsem odemykal dveře domu. Děti zřejmě byly ve svém pokoji a tchýně spala v pokoji pro hosty. Laura si u sebe držela na blízkost jen několika milimetrů deku a slzy dojetí jí stékaly po tvářích, když konečně hlavní hrdinové příběhu řekli své ano. „Ahoj." „Ahoj Clinte. Večeře je na stole." Ukázala někam za sebe směrem do kuchyně, nespouštěje oči z napínavé scény. Sám pro sebe jsem potřásl hlavou, ale vzal si už vystydlá míchaná vajíčka s sebou a posadil se do obýváku za svojí ženou, která o mě momentálně nejevila nejmenší zájem. Byla k té televizi připoutaná, jako by na tom závisel život. „Ehm... a o čem to je?" „Ta brunetka, Julia, se stěhuje na venkov. Utíká před exmanželem a poznává tak Jakoba, krásného statkáře s těmi nejsilnějšími koňmi z okolí." Kývl jsem hlavou a upřel pohled na televizi. Julia pravděpodobně vedla rozhovor sama se sebou a vypadalo to, že se její manžel asi dozvěděl, kde je a vydal se za ní. „A ten manžel, to je ten s knírem?" „Ne, to je Will, sedlák, co chce Jakobovi sebrat pole a zruinovat ho." „Takže padouch je Will, nebo-„ „Pšššš! Já se dívám!" Byl jsem hrubě přerušen, ale vlastně mi to nevadilo. Ten seriál byl slátanina, jako ubohá knížka středoškolské puberťačky, co píše své nesplněné romantické sny do deníku pod postelí. Raději jsem si začal všímat své večeře. I když byla studená, Laura ji dělala pro mě a přesto, že se skoro nedala jíst, vyškrábal jsem celý talíř do posledního kousku přepálené cibule. „Chutnalo?" „Moc." Usmál jsem se a odložil prázdný talíř na stoleček. Během mého jídla stihla naskočit reklama a tak se mi alespoň na omezený čas dostalo brunetčiny pozornosti. „Tak jak to zvládla?" „Máma? Celkem dobře, jen měla na zádech přichycený urážlivý papír. A u tebe? Jak se má ten kolega?" Při zmínce o Pietrovi jsem sebou z nejasného důvodu nervózně zašil. Nevím proč, ale mluvit s Laurou zrovna o něm mi přijde prostě nepříjemné. „Je mu lépe. Doktoři říkají, že se den ode dne lepší." „Tak to je skvělé! Někdy mi ho musíš představit, ať vím, kdo mi tě na celé dny krade." „Třeba jednou..." Pro sebe jsem se usmál a opřel se víc do polstrování. Tyhle poklidné večery mi dlouho chyběly. Když jsme pak společně usínali v objetí, na malou chvíli mi připadalo všechno zpět ve starých kolejích.

A ráno to bylo zase pryč. Děti nahlas křičely, tchýně měla blbé kecy o tom, jak strašně si své ženy nevážím a Laura pro jistotu dělala že ani není doma. Dům mi už zase padal na hlavu, a tak jsem se nezdržoval déle, než bylo nutné a rovnou s pusou na zlepšení dne vyrazil za Furym. Chtěl bych se ho zeptat na svůj denní rozvrh jako agent, protože už více jak týden jsem žádný neviděl. Vím, mám sice mít rekonvalescenční pauzu, ale já už se cítím celkem fit a pokud budu ještě chvíli sedět na zadku, asi se s vlastních myšlenek zblázním. No není to paradox, že utíkám do práce, namísto abych prchal z ní?

Auto jsem nakonec musel zaparkovat v podzemních garážích, protože nahoře už nebylo místo. No, alespoň nebudu muset běžet, pokud začne přes den pršet, jakože to zatím vypadá na pořádný slejvák. Schody do patra už nebyly velkou překážkou, takže se mi naskytl výhled na ústřední halu jen asi o pět minut později. „Agente Bartone, čemu vděčím za vaši milou návštěvu?" Fury stál otočený zády ke mně a něco zadával do své projekční obrazovky. Zajímalo by mě, jak jen věděl, že jsem to já. To snad pozná, jak kdo dupe? Nebo má někde kameru? „Neobdržel jsem pracovní rozvrh pane. Mám to považovat za mýlku?" Přešel jsem ještě o něco blíž a postavil se vedle velitele. Musím uznat, že výhled z můstku je impozantní. Všichni ti technici a vzdělaní lidé za počítači vypadali jako pilně pracující mravenci. Bylo jich tady tolik... jak si mohl Stark všimnout jednoho z nich, že hraje videohry? „Nejde o žádnou mýlku. Vaše pracovní nasazení je sice pozoruhodné, ale momentálně nepotřebné. Odpočívejte, máte to rozkazem a pokud vám to vadí, pak si jděte třeba přepočítat pytle brambor ve skladu, hm?" Významně pozvednul obočí a zase se věnoval něčemu jinému. Zdálo se mi to, nebo mi teď naznačil, abych hlídal Maximova? Tak jako tak jsem tenhle blázinec raději dobrovolně urychleně opustil. Na ošetřovně mě čeká větší zábava.

„Clinte!" Jen co jsem za sebou zavřel dveře nemocničního pokoje, přivítal mě zářivý úsměv stříbrovláska. Těšilo mě ho vidět v tak dobré formě. Dokonce už i seděl, což znamená, že se do sedu musel vyškrábat sám a to znamená, že se mu vrací síly zpátky. „Vidím, že jsi nezahálel. Je ti líp?" „Teď už mnohem lépe, když jsi tady. Kdyby mi dali alespoň můj mobil nebo něco, strašně se tady nudím, asi se za chvíli tou nudou ukoušu." „A v těchhle chvílích si přeješ být zase v kómatu." Zasmál jsem se a přešel vzdálenost mezi dveřmi a postelí. Už jsem se ani nemusel ptát, zda si můžu na postel sedat, stejně by mi řekl ano. „Ne! Jen to ne! Do kómatu už ne! netušíš, jaký to tam je." Překvapeně jsem povytáhnul obočí. Byl by se divil, ale i já byl párkrát v kómatu a moc si z toho období nepamatuju. Prostě jsem upadnul do spánku a pak se po dlouhé době probudil. „Počkej, počkej. Ty si pamatuješ, co se dělo, když jsi byl mimo?" Mladší pomalu potřásl hlavou, jako by snad ani nečekal, že by to mohlo být něco divného. „Pamatuju si prázdnotu, jako černou mlhu...a taky hlasy. Hlasy lidí, co už jsou mrtví. Našich sousedů, mých rodičů, všech, co kdysi zemřeli při útoku na náš domov. Bylo to hrozné, nedokázal jsem tomu utéct." Při tom, jak o tom mluvil se začal mírně třást. Hlavou mi prolítly slova té sestřičky, co se mnou mluvila na chodbě. Že může stres jeho stav zhoršit natolik, že mi zase na dlouhou dobu zmizí v prázdnotě. Okamžitě jsem nepřemýšleje nad svými činy vyhledal jeho dlaň a pevně ji sevřel v té své. „A pak jsem uslyšel tebe. Po tak dlouhé době, kdy jsem z těch sípavých hlasů pomalu šílel, uslyšel jsem tebe. Nerozuměl jsem cos říkal, ale slyšel jsem tě. Já... prvně jsem se strašně bál, že jsem tě neochránil, že jsi jedním z těch mrtvolných skřeků, ale ten tón hlasu byl jiný. Byl živý a milý a přátelský. Já se vlastně probral díky tobě. Ale když jsem se probral, nebyl jsi tady. Měl jsem za to, že se mi to muselo zdát. Kdyby mi doktorka nepotvrdila, že se po tajné sekci, zejména po mém pokoji, potuluje blonďatý agent každý den, nevím, jak bych to zvládal. Jsi jako chodící nabíječka, dáváš mi novou energii víš?" Při posledních slovech se usmál tak široce, že přes řádku bílých zubů jsem mu skoro ani neviděl do očí.

Hlavou se mi honily miliony myšlenek. Co všechno si musel Pietro vytrpět a čím si musel projít, aby se opět probudil. A... kdybych tady s ním nebyl. Kdybych, kdybych s ním ten den nemluvil až do pozdní noci... Žaludek mi sevřela ledová pěst při pocitu té prázdnoty. Jen pouhé pomyšlení na to, že by umřel mi stlačovalo vnitřnosti do malé kuličky a mrazilo ji plynovými bombičkami na ledový cvrček. „Clinte? Jsi v pohodě?" Z nepříjemného transu mě probudil příjemný starostlivý Pietrův hlas. Zmateně jsem se na něj podíval a pokusil se na tváři zformovat úsměv. „Jo, jasně." „Já jen, že mi drtíš ruku." Poplašeně jsem ji okamžitě pustil ze svého sevření. „Ježíši, promiň. Nezlomil jsem ti nic?" ihned jsme začal s kontrolou jeho paže, že mi ani nedošlo, že stojím opět na nohou. „Klid, jsem v pohodě." Kývnul jsem hlavou a oddechnul si. Každá minuta s tím rychlíkem mi přidávala další vrásku. Nebyl den, kdy bych se kvůli něčemu co, řekl nebo udělal, nerozrušil.

„Co je s tebou?" „Hmm?" Nechápavě jsem obrátil svůj pohled na něj. Až teď jsem si uvědomil, jak blízko si vlastně momentálně jsme. Okamžitě jsem uhnul pohledem stranou a mírně se stáhnul. „Chováš se strašně divně. Pořád jsi jako mimo tenhle svět někde daleko v tý tvý kebuli a vůbec mě nevnímáš." „Nebo možná až moc." „Co?" „Ale nic." Bože já jsem idiot. Prostě to ze mě vylítlo, nechtěl jsem to říkat nahlas. Nejistě jsem se pousmál a plácnul sebou do peřin vedle Pietra. Co na tom, že ta postel je dělaná na jednoho obyvatele, potřeboval jsem na chvíli vydechnout, jinak udělám nějakou kravinu.

Leželi jsme vedle sebe, tedy já ležel s dlaněmi na obličeji a zhluboka dýchal, on seděl vedle mě a pravděpodobně mě pozoroval jedním z těch jeho sexy nechápavých pohledů. Jsem blázen, zbláznil jsme se do teenagera. „Nad čím přemýšlíš?" Zamručel jsem a pomalu stáhnul ruce ze své tváře. Pietro byl nade mnou nahnutý a zkoumal mě rentgenovým pohledem. Tak rychle mi srdce naposledy bušilo, když jsem zval Lauru poprvé na rande. „To nechceš vědět." Všechny své síly jsem zapojil do práce a zuby nehty se přinutil dívat se stříbrovlasému x-manovi do očí a nesjíždět pohledem níž. „Třeba chci." Moje zábrany praskly s odzbrojujícím úsměvem mladšího muže. Oficiálně jsem vzdal veškeré snažení.

Tak jsem vám dneska napsala ještě jednu kapitolku! O výkendu nebudu u počítače, tak aby vám nebylo líto, že tenhle týden byly jen dvě. Slíbila jsem přece, že jich budu psát víc, pokud to jen půjde. Tak doufám, že mě odměníte! Očekávám hvězdičky a komenty! A ano, vím že jsem zlá, že jsem vám to sekla v tak napínavé chvilce.

Otázka dne:

Čtete hodně? Jaká je vaše oblíbená kniha (mimo wattpad)? A jakého je žánru? A co tady na síti, čemu holdujete? Já osobně jsem shiper každým coulem a moje knihovna podle toho taky vypadá.

Vaše Tiranis!