Richard s poněkud nervózním pocitem zaklepal na dveře své nadřízené a počkal, než ho vyzve, ať vstoupí dovnitř. Poslala pro něj a vypadalo to, že to zní docela naléhavě. A on to odkládat nechtěl. Ne při tom, co se nyní dělo, a jaká atmosféra v laboratořích panovala.

Schylovalo se k bouři.

,,Pojď dál," vyzvala ho Liv, která tušila, že to bude on. Richard neměl tušení, co mu může chtít, a rychle vstoupil dovnitř. ,,To je fajn, že jsi tu tak brzy. Tím lépe."

,,Chtěla jsi se mnou mluvit?" zeptal se jí. Ona přikývla a pokynula mu, ať se posadí. Radši zůstal stát. Musela se ušklíbnout. Tohle měli společné. ,,Děje se něco?"

Vycítila, že je nervózní. Podobná nálada panovala u většiny jejích podřízených. Atmosféra houstla, jak se blížil Liviin útěk. Už bylo načase o tom informovat všechny, které vezme s sebou. Ke smůle ostatních těch několika vyvolených moc nebylo.

,,Vlastně ano, ale pro tebe to není novinka. Víš, jak jsem ti říkala, abys byl připravený pro případný útěk?" Přikývl. ,,Výborně. Během dneška, maximálně zítřka, odsud vypadneme a zahladíme za sebou všechny stopy, podle nichž by nás naši nepřátelé mohli najít. To nejdůležitější už máme hotové. A navíc cítím, že Avengers už mohou každou chvíli zaútočit. Je to už dlouhá doba, a zvlášť pro ně. Buď připravený."

,,To nebude problém, moc věcí tu nemám," ujistil ji a věnoval jí zkoumavý pohled. ,,No a co mladý Stark? Co s ním uděláme? Myslel jsem, že je pro tebe a pro projekt nepostradatelný, a ty se mu sotva věnuješ." Nedalo mu to, musel se zeptat.

Liv se ušklíbla a spojila ruce za zády. ,,To děcko teď nechme být. Nemusím být neustále u něj, aby trpěl. Kdepak. Připravili jsme si toho pro něj spoustu, jednu věc horší než druhou. Pořád je ještě dítě a takovéhle trauma dokáže člověku pěkně uškodit. A to zvlášť v případě, že je sám. Bez svých nejbližších, kteří by ho z toho dostali. O samotě, kde musí čelit svým myšlenkám, které umí být pěkně nebezpečné. Představ si to, být celou věčnost jen sám se sebou, a v takovéhle chvíli obzvlášť. Právě tohle dokáže nadělat víc škody než nějaké mé otevřené snahy o to, jeho duši ještě víc rozervat. Myslím, že takhle to je ještě lepší."

Richardovi z toho, co řekla, nebylo úplně volně. Poznal už dříve, že Liv je schopná opravdu čehokoliv. Teď jako by ale poprvé za celou tu dobu skutečně viděl její já, takové jaké vždycky bylo. Měl z ní strach. Sám se násilí a krutosti spíše vyhýbal, koneckonců, zabýval se hlavně vědou a plnil své úkoly. Znal ji, nebo si to aspoň myslel. Přesto ho neustále překvapovalo, jak krutá dokáže být.

,,Nezabiješ ho?" zeptal se jí potichu. ,,Jako jsi zabila Rosse?"

Přes tvář jí přelétl stín a tenké rty se zvlnily v úsměvu. ,,To si musím ještě rozmyslet... možná se s ním před naším odchodem ještě zajdu rozloučit. Ale Richarde, v jednom pravdu nemáš: já jsem Rosse přece nezabila."

Ale zosnovala jsi jeho vraždu, a to je skoro to samé, pomyslel si Richard, ale nahlas nic neřekl.

,,Snad už se to nerozneslo po celé laboratoři? Nerada bych tu řešila ještě nějaké zbytečné komplikace."

,,Quentin se zmínil," opáčil poněkud nevrle. Nechtěl se bavit o zabíjení, byť jejich práce zabíjela. ,,Prý vytvořil iluzi Rosse, aby tu nikdo nepojal podezření."

Liv spokojeně kývla. ,,To je dobře, jak říkám, nerada bych nějaké komplikace. A teď už pojďme, musíme ještě za zbytkem lidí, které vezmeme s sebou."

,,Tereso," oslovil ji zcela nečekaně, a kladl přitom důraz na její jméno. Podíval se jí zhluboka do očí. Věnovala mu šokovaný pohled. Chvíli takhle stáli a dívali se na sebe. Richard měl na jazyku spoustu věcí, jež jí toužil říct. Nakonec ale nahlas nepověděl nic. Ztratil odvahu.

Světlovlasá žena se mu vytrhla. V očích jí poprvé probleskl strach. ,,Už nikdy..." vydechla roztřeseným hlasem a couvala ke dveřím. Bylo až neuvěřitelné, co s ní jedno slovo dokázalo udělat. Jako kdyby zbořilo celou pečlivě vybudovanou hráz, jež se protrhla a ven se vyvalila vlna emocí, jež po celou dobu pečlivě potlačovala uvnitř sebe a skrývala je za maskou krutosti a lhostejnosti. ,,Už nikdy mě takhle neoslovuj," zasyčela na něj a prudce otevřela dveře. Překvapeně se narovnala, když zjistila, že na prahu stojí Quentin Beck, strnulý a najednou nedůvěřivý.

,,Ale zatraceně," zasténala otráveně a šlehla pohledem po Richardovi. ,,Vidíš? Tohle je přesně ten druh komplikace, o který jsem nestála."

,,Počkat, počkat," vložil se do toho rychle Quentin a zvedl ruce. ,,Potřebuju si něco ujasnit."

,,Ty si nepotřebuješ ujasňovat nic," štěkla na něj nepříjemným hlasem, prosmýkla se kolem něj a rychle se rozešla chodbou pryč. Beck byl ale neodbytný a brzy s ní sladil krok.

,,Jaká Teresa? Proč o tobě mluvil jako o Terese?" dožadoval se odpovědi a nechápavě se mračil. ,,Vysvětli mi to přece! Něco mi uniklo? To - to všechno - to sis vymyslela? Tak kdo vlastně sakra jsi?!"

Blondýnka se znenadání zastavila a Quentin ji o pár kroků předběhl. Ohlédl se a zpomalil krok. Ten pohled, který mu věnovala, se mu nelíbil. V očích chlad, na tváři krutý škleb. Vypadala jako ledová, nemilosrdná královna. Kterou pravděpodobně byla.

,,Tvůj největší problém, Q," oslovila ho naprosto klidným a sebejistým hlasem, ,,je ten, že se pleteš do věcí, do kterých ti nic není. Jaká škoda, že sis to neuvědomil dřív. Tvoje řečnické schopnosti tě možná dostanou z většiny problémů, ale tvoje zvědavost ti škodí. Kdo se moc ptá, moc se doví. Ale já nechci, aby ses dozvěděl něco nového. Už tak toho víš víc, než potřebuju, abys věděl."

Stalo se to příliš rychle, byť to Quentin viděl jako ve zpomaleném záběru. Liv z pouzdra vytáhla svou pistoli, zastrčila do ní zásobník, neochvějně ji namířila na Becka a pak stiskla spoušť.

Chodbou se rozezněl zvuk výstřelu a odrazil se od stěn. Beck zalapal po dechu a sklonil hlavu. Košilí mu začala prosakovat krev. Upadl na zem a roztřeseně si přiložil ruce na krvácející ránu na hrudi. Liv se trefila kousek od srdce. A Beck věděl, že minula schválně. Protože chtěla, aby v posledních okamžicích života trpěl.

Lapal po dechu a snažil se krvácení zastavit. Marně. Třásl se po celém těle, z tváře se mu pomalu vytrácela barva, zatímco jeho ruce se barvily do ruda. Bolest mu proudila celým tělem a nešlo ji utišit.

,,Vidíš, Richarde," utrousila lítostivě žena, potřásla hlavou a zastrčila si zbraň zpět do pouzdra, jako by se nic nestalo, ,,kdyby sis dával pozor na jazyk, nic z toho by se nemuselo stát. Za tohle můžeš ty. Je to tvoje chyba, že Q umírá. A já chci, aby ses na to díval."

Jenže Richard už spěchal pryč. Dělalo se mu zle a věděl, že by to nevydržel.

,,Smůla," zamumlala a věnovala Beckovi poslední pohled. ,,Posloužil jsi mi dobře, Q. Ale asi je dobře, že to takhle dopadlo. Stejně jsem neměla v plánu vzít tě s sebou. Takhle to bude bezpečnější."

,,Jsi... monstrum..."

,,To já už přece dávno vím," ušklíbla se chladně a sebejistým krokem odkráčela pryč.

Quentin nevěděl, jak dlouho tam ležel, lapený ve víru mučivé agónie. Soustředil se jen na dýchání, vnímal teplou lepkavou tekutinu na svých rukách a snažil se neztratit vědomí. Musel se odsud dostat.

,,Quentine? Proboha, Quentine!" Mužský hlas jako by k němu dolehl až z dálky. Namáhavě otočil hlavu tím směrem a spatřil, že k němu běží vyděšený Hammer. ,,Proboha, co se ti to stalo?" vydechl nevěřícně a poklekl vedle jeho těla. Očima rychle přelétl jeho ránu, na níž si tiskl obě ruce, a snažil se vyhodnotit, jak hluboká asi bude a jak velké zranění to je.

,,Dívej se na mě, ano?" zašeptal mu jemně a vzal jeho obličej do dlaní. Quentin se na něj podíval a Justinovi se sevřelo srdce, když v jeho očích spatřil slzy. Kousl se do rtu. ,,Musím se podívat na tu ránu. Potřebuju, abys se mnou spolupracoval. Pak tě odsud dostaneme," sliboval mu a palcem ho pohladil po líčku. Potom zatnul zuby a opatrně ho vzal za zakrvácené ruce, jež mu položil na břicho, aby na ránu lépe viděl. Nešetrně mu roztrhl košili a vzápětí na něj vykoukla hluboká zakrvácená rána. ,,Pobodali tě? Nebo střelili? Q, prosím, buď tady."

,,Pistole," zachraptěl Quentin a víčka se mu zachvěla. Hammer si uvědomil, že nemají moc času. Bůh ví, jak dlouho tu Beck takhle ležel.

,,Máš tam kulku. Musíme to dostat ven a zastavit to krvácení. Vezmu tě do laboratoře, sám tohle nesvedu," řekl zoufale a přemýšlel, jak ho tam dostane, když vtom ho Quentin velice něžně chytil za ruku. Hammer k němu zvedl pohled a zjistil, že se v jeho hnědých očích objevil zvláštní klid. Slabě se usmál. ,,Ne," vydechl Hammer a odmítavě zavrtěl hlavou.

,,To nic," zašeptal Quentin a Justin ho druhou rukou pohladil po hladce oholené tváři. Beck ztěžka oddechoval. ,,To nic."

,,Q, ty přece nemůžeš... nemůžeš umřít. Zachráníme tě. Musíš... jen musíš ještě chvilku vydržet. Bojuj. Prosím. Kvůli mě," řekl roztřeseným hlasem a z hrdla mu unikl vzlyk. Quentin se opřel do jeho dlaně a oddaně se na brýlatého muže zadíval. ,,Miluju tě," dostal ze sebe na poslední chvíli.

,,Justine..." vydechl Quentin, a Hammer už na nic nečekal. Sklonil se k němu a jemně přitiskl své rty na ty jeho. Ucítil, jak mu Beck polibek oplácí. Přál si, aby tahle chvíle trvala věčně. Ale za okamžik se celé Beckovo tělo uvolnilo, ruka povolila svůj stisk a ochabla. Justin potichu vzlykl a přitáhl si ho na svou hruď. Hladil ho v hnědých vlasech a tiskl do nich svou uplakanou tvář.

Quentin Beck byl mrtvý.

•••

Tak co? Jste happy?😃 shipujete Justina s Quentinem?😏